Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Už téměř tři měsíce uplynuly ode dne, kdy se Farin a Marta rozloučili s primářem Goldazem a jeho rodinou.

Farin a Marta byli nyní v New Yorku. Farin si na rozkošném místě najal útulnou vilku uprostřed stinné zahrady a s vyhlídkou do nádherného, proslulého Central parku.

Ačkoli pracoval pilně a s chvatem na složité konstrukci přístroje s léčebnými paprsky, jemuž dal tvar podobný umělému horskému slunci, dohotovil jej teprve nyní a odeslal v ocelové skříňce doktoru Goldazovi s příslušným dopisem a podrobným návodem.

Splniv takto své předsevzetí, mohl se nyní plně věnovat Martě a prohlídkám města, tohoto téměř sedmimiliónového labyrintu, ohromné směsi pohádkového přepychu, hýřivých rozkoší, nabobského bohatství, ale také nezměrné bídy a nejhorších zločinů.

Farin se rozhodl najmout si na dobu svého pobytu v New Yorku auto i se šoférem do trvalé služby. Z podmínek, jež si od několika závodů vyžádal, zvolil samozřejmě tu, která byla až podivně výhodnější než všecky ostatní. Farin zajel s Martou do závodu, aby osobně dojednal smlouvu.

Všecko šlo hladce. Sám ředitel podniku, starší, naprostou důvěru budící muž, je prováděl velikými sály, v nichž stály v řadách desítky a stovky různých typů a výbav. Byly tu cestovní vozy vybavené přepychovým pohodlím. Jeden z nich, černá limuzína, se mu zvlášť líbil. Měl chladicí zařízení, které bylo v proslulých newyorských vedrech zvlášť významné, přístroj na výrobu svěžího vzduchu a rádiový přijímač.

„Cena?“ zeptal se se zájmem.

Aniž vzhlédl, odpověděl šéf závodu tiše, sotva slyšitelně a jakoby pro sebe:

„Obvyklá sazba pro vás. Jen ovšem musím znát...“

Trapné, číhavé ticho se rozplížilo kolem Farma. Jak si má vysvětlit tuto záludnou, nedokončenou odpověd?

Ředitel stál jako kamenná socha, s očima neúčastně upřenýma na černou karosérii vozu.

Zatím Farin spatřil to, čeho si dosud nepovšiml: dlouhá, betonová místnost, podobná široké chodbě, neměla okna a byla osvětlena jen řadou nástropních elektrických těles; také dveře nebylo nikde vidět a dokonce i obrysy výtahu, který je sem dopravil, zmizely beze stopy v celistvosti betonové zdi.

Přes rozsáhlost prostory zachvátil Farina tísnivý pocit, jako by byli uzavřeni v nedobytné a neprodyšné pancéřové síni.

A vzpomněl si, jak podivně byl zařízen výtah: když do něho vstoupili, místo obvyklých dvířek se sesunula shora šedivá stěna, což budilo dojem jízdy vzhůru, avšak přesto měl pocit, že letí rychle dolů.

A další záhada. Sem se dostali teprve, když nejdřív byli prováděni mnoha sály v několika hořejších patrech, kam je místo schodišť z přízemí po telefonickém ohlášení vrátného dopravil v průvodu ředitele pohyblivý chodník, vinoucí se vzhůru podél široké betonové cesty, po které přímo z ulice vjížděla auta do hořejších garáží nebo naopak sjížděla k výjezdu do ulice. Nic zvláštního. Toto zařízení je téměř u všech moderních garáží i s dílnami pro opravy vozů. Nad zemí byl tedy tento dům tím, co hlásal jeho ohromný světelný štít: „Palace Garage“. Podivné bylo jen, jak se ocitli ve výtahu a v této místnosti. V rychlém pohybu chodníku a procházení skladišti ztratili orientaci a Farin a Marta by nebyli s to říci, v kterém patře, tím méně na kterém místě nastoupili do zdviže.

Všecky tyto myšlenky prolétly jako blesk Farinovou hlavou a skončily v rozhodnutí, že v tomto podniku vůz nenajme.

Z Martiných očí vyčetl, že se jí vůz líbí. Poví jí tedy stručně své rozhodnutí česky. Američan jistě nebude rozumět.

„Marto!“

„Marton!“ Ředitelovo zvolání zakončené nosovkou znělo jako Marton. „Well! To jsem chtěl slyšet!“

„Ale!“

„All right! Všecko v pořádku. Není třeba záruky. Vezmete ovšem také šoféra?“

„Vzal bych, ale!“

„Správného, ovšem. Žádné obavy, pane... hm... Konečně, vaše jméno mě nezajímá. Nemám ani právo je znát. Stalo se sice poprvé, že se člen Martonova svazu takto představil, dosud byl vždy ohlášen martonovým kodexem, ale to právě dokazuje váš výjimečně důvěrný poměr k Martonovi a jeho důvěru ke mně. All right! Chci se revanšovat. Dám vám řidiče, který je už skoro dva měsíce – mrtev.“

Ředitel ztichl, vychutnávaje účinek svého posledního slova.

Pak řekl spokojeně, vyloživ si údiv dvojice podle svého: „Zajímavé, co?“

Farin pohlédl na Martu, která šeptem vyslovila, co Farinovi vyčetla z očí:

„Blázen!“

„Výborně!“ zvolal ředitel s nadšením amerického obchodníka, „jenže dáma nesprávně vyslovila. Ale to nevadí. Naopak, potvrzuje to mou domněnku. Poznal jsem hned zpočátku, že jste ze Starého světa. Americká výslovnost se značně liší. Yes, je to skutečně Bleeson, správný chlapík, pravý nezmar. Ale tentokrát měl namále. Celá četa kanadské jízdní se za ním hnala od Hurónského jezera až do Toronta. Jeho vůz frčel po stepi, pokud jen v tom bezcestném kraji mohl, ale červenokabátníci mu byli stále v patách, neboť pro jejich koně byl terén mnohem příhodnější. Mohl se jich ovšem snadno zbavit, protože měl právě tento vůz, který jste si správně vyhlédli. Ano, je to typ LW3, samozřejmě opravený a přebarvený. Tehdy, jak víte, byl šedý. Hrubý nátěr, poněvadž byl nový. Dostal jsem jej od Bleesona po té honičce podrápaný, ale jinak v dobrém stavu. Od tohoto pancíře,“ klepal na karosérii, „se odrazí každý náboj jako hrách od zdi. Nasedněte, přesvědčím vás, že všechno zařízení je v pořádku. Pohodlí v takovém voze, co? Okna i dveře neprodyšně zapadají. Sklo je pancéřové. Jen plný zásah výbušného granátu by jím pronikl. Řízení zadního i předního kulometu, periskopu, převodu na vodní šroub, oboustranných torpédometů i chrliče omamného plynu, všecko je u šoféra. Ale vy máte možnost pozorovat účinky v tomto zdánlivě nevinném zrcadle, které ve skutečnosti je jakýmsi televizním přístrojem. Zrcadlo se pouhým stisknutím tohoto knoflíku okamžitě změní v televizní desku. Ozdobná váza na květiny je vpravdě citlivým mikrofonem a zároveň mluvítkem, které vás stále spojuje s řidičem. Číslo 3 je poslední, nejnovější typ LW, Lan-Water. Už toto jméno ukazuje, že vůz je obojživelník. Yes, sir: na zemi dosáhne v hodině přes dvě stě kilometrů, na vodě skoro polovičku a pod vodou podle hloubky, od dvaceti do padesáti. To právě bylo, čím Bleeson vyhrál nad kanadskou jízdní, která si umínila, že chlapíka prchajícího ze Sudbury dostane živého. Ale Bleeson je lišák. Vyhnul se chytře Torontu a dvě míle severněji se střemhlav vrhl z několikametrového srázu do jezera, zanechav za sebou četu kanadských policistů nad rozbouřenou hladinou, ze které po chvilce vyvřely mohutné vzdušné bubliny, což si červenokabátníci naivně vyložili jako rozdrcení oken vodním tlakem a samozřejmý konec stíhaného, neboť v těch místech je skoro stometrová hloubka. Zatím to však byl jednak Bleesonův trik a dílem vypuštění vzduchu ze spodních nádrží a vpuštění patřičného množství vody, aby se vůz v příslušné hloubce zastavil v poklesu, a pak se zvolna jako ponorka rozjel k východnímu pobřeží. Asi po kilometru se už mohl odvážit vystoupit tak, aby v periskopu viděl, že policejní četa odjíždí po břehu k Torontu, aby podala zprávu o jeho smrti. A zatím Bleeson pod vodou plul k východu. Nemusel se bát, že ho periskop prozradí, neboť ten kousek tenké roury nemohl nikdo zahlédnout ve vodě, divoce rozvlněné nedalekými Niagarskými vodopády. Pekelné štěstí provázelo Bleesona a vyvrcholilo, když po stokilometrové plavbě pod vodou vyjel za úplné tmy do mírně se svažujícího břehu právě mezi Buffalem a Rochestrem. Než projel šedesát kilometrů travnaté stepi k autostrádě, byl vůz samozřejmě suchý a ještě téže noci byl u mě, změniv několikrát za cestu čísla a značku, což je možno pouhým stisknutím páčky pod volantem. Čísla a značky, které hlásila do Států kanadská policie, zmátly jako obvykle každou stopu a případ zůstal nevyjasněn. Naši policisté ovšem pátrali, také u mě byla prohlídka, ale – samozřejmě – bezvýsledná. Sem se nikdo nedostane. Také vás bych sem nebyl uvedl, kdybych hned zpočátku nebyl správně vytušil... Mám přece dost zkušeností.“

„A co kdybyste se byl zmýlil?“

„Nemožné. A kdyby, nic by se nestalo. Můžete vy například určitě tvrdit, v které části závodu a poloze jste?“

„Nemohu.“

„Vidíte! V sousedství je ještě několik takových místností, ale jen tato jediná slouží Martonovu svazu.“

„Ohlásíte mu...?“

„Ne. Nemohu, ani kdybych chtěl.“

„Pročpak?“

„Hm, podivná otázka! Chcete mě zkoumat, co?“

Farinovi se stáhlo hrdlo.

„Znáte vy Martona osobně?“

Tato otázka zastavila Farinovo srdce a po páteři mu přejel mrazivý pocit úleku. Jako hypnotizován hleděl do přimhouřených očí, jež mu řezaly do mozku jako ostré nože... Bleskem mu šlehlo hlavou, co slýchával: často gangsterské tlupy neznají svého šéfa a jsou řízeny a honorovány všelijakými nevyzpytatelnými machinacemi... Není to léčka? Určitě nechybí, odpoví-li záporně a pravdivě:

„Neznám,“ řekl pevně a s úlevou viděl, že se číhavý výraz v ředitelově tváři rázem rozplynul a změnil v spokojený úsměv, jejž, provázela slova:

„Nikdo ho nezná z těch mnoha set členů jeho svazu. Jsou sice dohady, ale není radno na ně myslet, tím méně mluvit. Ale abyste věděl, že také já patřím k jeho důvěrníkům, což je ostatně pochopitelné vzhledem k těmto věcem,“ mávl rukou po řadě vozů, „povím vám, že o vás vím více, než tušíte.“

„Tak?“

„Ovšem. Zmínil jsem se už, že jste ze Starého světa, Evropan. Doplňuji: jste expert, činitel, vyvolený k práci v Evropě, kam se brzy vrátíte. Je tomu tak?“

„Obdivuji vaši informovanost,“ Farin dovedně zakryl dvojsmyslnost svých slov úsměvem.

„Jste už třetí, pane. Vaši dva předchůdci...“

„Co je s nimi?“

„Zmizeli.“

„Dobrovolně?“

„Hm, víte přece, že nikdo z nás není pánem své vůle. Jak jste tu dlouho?“

„Asi dva měsíce,“ odpověděl Farin podle pravdy.

„Přímo z Evropy?“

„Ne, z jihu,“ ani teď Farin nelhal.

„Z Brazílie?“

„Skoro.“

„Rozumím. Pak jste... vy jste tedy sám dostal zrádného Dana, že? Pak ovšem máte zásluhu u Martona. Přesvědčil jste ho, že neznáte ve službě ani bratra. Opravdu šikovný kousek, jak jste mu zadržel šifrovanou depeši v Rio de Janeiro. Vy jste pak odplul z Ria na téže lodi, pravda?“

„Ne.“

„Jak tedy mohl Dan cestou zmizet? Promiňte, nechtěl jsem, nemám právo vyzvídat o osudu zrádce a vašich zásazích. Hlavní věc, že jste ho dostal.“

„To byl můj první předchůdce?“

„Ne, druhý. První byl ten Švéd. To vy však nemůžete vědět, když jste tu nebyl. Jeho tělo bylo vyloveno z kanálu v Jersey City.“

„Také zrádce?“

„Nemyslím. Spíše se ukázal slabý. A to Martonovi stačí. Váš úkol vám nezávidím, ačkoli nejsem také zelenáč. Přeji vám rád milióny, kterými vás odmění, uspějete-li, o čemž nepochybuji. Zdáte se pravý muž na svém místě. Zejména vaše paní se jistě dobře uplatní. Ženy mají v Evropě na naboby zvlášť dobrý vliv. A zejména jsou-li tak krásné. Nu, jen se nemračte, lady. Dědek jako já si to už může dovolit.“

„Skončeme obchod,“ vpadl Farin suše.

„Všecko je ukončeno,“ mávl ředitel rukou.

„Jakpak? Neřekl jste mi ještě nájemné za vůz.“

„Všecky tyto vozy mně už byly zaplaceny. Také garážování je správně placeno. Pošlu vám vůz dnes večer s Bleesonem. Vaše adresa?“ ředitel vytáhl z kapsy blok a tužku.

Má říct svou adresu? Nehrozí pak celé najaté vile nebezpečí? Ale na rozmýšlení nebylo kdy, nechtěl-li vzbudit podezření.

„Nároží 8. Avenue a 64. Street West,“ diktoval.

„Hm. Krásné místo. Přepychový vůz tam nebude nijak nápadný,“ bručel ředitel spokojeně.

A tu Farina napadlo:

„Doufám, že Marton se ještě dnes dozví...“

„Jistě. Ví o každém hnutí svých mužů. Ale nemyslím, že byste už dnes pocítil nějaký důsledek. Jak víte, šéf nikdy nespěchá. Musíte klidně čekat na jeho rozkazy. Ale pak ovšem jde vše ráz na ráz. Prozatím užijte vozu k projíždkám. Policie se nemáte co bát. Všecky listiny a průkazy budou v pořádku a Bleeson už nejlépe ví, jak si počínat. Tak jsme hotovi, kamaráde. Hodně zdaru!“

Přestože si Farin nyní dobře všímal, viděl jen výklenek v betonové zdi, který se v pravém smyslu před nimi objevil a zrovna tak náhle zmizel sál s vozy, když do výklenku vstoupili. Stejně tajemně a neurčitě se dala zdviž do pohybu a v několika vteřinách vystoupili zase v bludišti chodeb. Jediné, co mohl zahlédnout, byl prostý vypínač na stěně, krok od výstupku vlevo, který se však téměř v jediném okamžiku scelil v jednotnou betonovou zeď. Neměl však nic společného s tajemnou zdviží, nýbrž byl zřejmě vypínačem elektrických žárovek, jak se ukázalo, když jím ředitel otočil a v dlouhé chodbě zhasla světla, až na jedinou žárovku nad východem k pohyblivému chodníku a druhou na průčelí chodby.

Avšak Farin byl elektrotechnik a cosi ho nutkalo zdržet se zde co možno nejdéle, alespoň několik vteřin, neboť snad tato napohled nevinná žárovka . .

„Smím si zapálit doutník?“ vyňal pouzdro z kapsy.

„V mém průvodu ano.“

„Kouříte?“ nabízel řediteli.

„Děkuji,“ přijal vedoucí závodu ochotně.

„Hm, kdepak mám... kam jsem dal...?“

„Prosím,“ škrtl ředitel zápalkou.

„Jste laskav. Jen ještě špičku oříznout... hotovo. Aha! Hm, díky. V pořádku.“

Farinův spokojený výkřik patřil žárovce. Ta pojednou samočinně blikla a pak zhasla. Tato nepatrnost stačila, aby věděl, že zdánlivě jednoduchý vypínač světla je ve skutečnosti složitý automat, podobný vypínači několikaramenných lustrů, s tím rozdílem, že spojuje elektrické světlo s řízením něčeho jiného, nepochybně zdviže. Nyní bylo jen třeba, aby si zapamatoval vstup do této chodby. Avšak tento úkol byl těžký v množství jiných, navlas stejných, prostých otvorů bez dveří, ba i veřejí v celistvé betonové zdi, vinoucí se v nepřehledném oblouku podél pohyblivého chodníku. Také se nemohl zdržovat přemýšlením a pozorováním, které by bylo nápadné. Vtom mu šlehla hlavou myšlenka...

Vykročil za ředitelem a Martou na běžící pásmo a zavrávoral. Jeho ruka se žhavým doutníkem se zachytila hrany vchodu do chodby, na které, jak dobře viděl, ulpěla skvrnka temného popelu.

„Promiňte,“ omlouval řediteli svou líčenou neobratnost, „nejsem zvyklý na pohyblivý chodník.“

Než sjeli do přízemí, podařilo se Farinově napjaté pozornosti nabýt alespoň tolik orientace, že mohl usoudit, že poznamenaný vchod je asi ve střední výši budovy.

„Prosím tě, Arnošte, kam jsme to zašli?“

„Mlč, Martičko!“ stiskl jí varovně paži. „Jsme sice už daleko, ale newyorské ulice mají uši pro všecky jazyky světa. Až doma si promluvíme. Není ještě poledne a do dnešního večera tam budeme ještě v bezpečí.“

„Pojedem autem?“ pokynula k parkujícím drožkám.

„Ne. Nedůvěřuji jim. Nejlépe podzemní drahou. S nikým nemluv, neodpovídej na otázky. Oba budeme němí, dokud za sebou nezavřeme dveře své vilky.“

Když konečně usedli v jídelně do křesel, napětí povolilo.

„Tak mluv, prosím tě!“ ozvala se Marta naléhavě. „Proboha, kam jsme to vpadli? Do čeho jsme to zabředli?“

„Ano, hrůza, Marto!“ přitiskl dlaň na horké spánky. „Osud nás vrhl do chapadel jedné z nejmocnějších hyder.“

„Proč jsi neodmítl?“

„Nebylo možné. Vždyť víš, jak se vše událo. Nejasné, ale přece jakési podezření ve mně vzklíčilo, když jsme se octli před řadou těch vozů, které mně připadaly jako číhající netvoři. Mrtvé ticho toho sálu na mě křičelo výstrahou a děsem velikého žaláře, neprodyšné pancéřové síně, hrobky... a podivné chování toho muže...“

„Proč jsi tedy přijal?“

„Ano, v tom okamžiku bych se snad byl ještě mohl nějak vymluvit, říci, že se ještě rozmyslíme. Viděl jsem, že se ti vůz líbí; oba jsme v té chvíli neměli ani tušení. Chtěl jsem ti říci své rozhodnutí, výmluvu, ale víš, co následovalo, sotva jsem vyslovil: Marto.“

„Ano, Marton!“

„Osudná náhoda! Od tohoto okamžiku jsme už nemohli zpátky. Nejnepatrnější náznak, že jde o náhodnou shodu ve výslovnosti jmen, by nás byl nevyhnutelně připravil o život.“

„O život?“

„Ano, Marto. Byli bychom zmizeli beze stopy.“

„Přeháníš!“

„Naprosto ne! Bylo vysloveno jméno šéfa mocné, snad nejmocnější organizace gangsterů. Je mi jasné, co by se stalo s každým nezasvěcencem, jemuž bylo toto jméno prozrazeno. Všichni zločinci, tím více gangsteři, mají zásadu, že pouze mrtví nemluví.“

„Strašné!“ Marta se otřásla děsem. „Ale co teď? Přece se nestaneme členy lupičské a vražedné bandy?“

„Má drahá, kdyby to byla jen tlupa prostých lupičů a vrahů, věděl bych si pomoci. Oznámil bych věc policii.“

„To rozhodně učiníme.“

„Nemožné. Alespoň zatím ne.“

„Snad nechceš přijmout ten vůz a šoféra?“

„Nechci, ale musím.“

„Prchněme!“

„Kam?“

„Kamkoli. Do večera je ještě dost dlouhá doba. New York je veliký. Vezmeme kufříky a přestěhujeme se někam na druhý konec.“

„Neznáš gangstery,“ usmál se Farin trpce. „Já sice s nimi také nemám zkušenosti, ale mnoho jsem o nich četl a slyšel. Jejich organizace je nesmírný polyp, z jehož každé částečky se množí a vzrůstá nový. Pro ně je desetimilionový New York nepatrnou vesničkou. Dostali by nás ještě této noci.“

„Odjedeme tedy expresním vlakem na západ.“

„A na nejbližší stanici vstoupí do vlaku Martonova buňka.“

„Jak by mohla?“

„Takový gangsterský král má své orgány všude. Přece slyšelas, že se chystá až do Starého světa. Hleď, Marto: nejhorší a nejpošetilejší by byl útěk, který by rozhodně ztroskotal už při pokusu. Vlakem, lodí nebo letadlem, vše jedno. Všude by nás dostihli. Mají k dispozici tytéž, ale rychlejší prostředky. A v pronásledování by se nerozmýšleli zničit celý vlak nebo loď.“

„Oznámíme to tedy policii. Musí nás chránit.“

„Ani policii nelze věřit. Aspoň ne bezvýhradně.“

„Co tedy zamýšlíš?“

„Jediné, co nám zbývá: hrát roli, jakou nám osud vnutil.“

„Loupit! Vraždit!“ zajektala zděšeně.

„Neboj se, miláčku! Nikomu ani vlas nezkřivíme. Slyšelas, jsem vyhlédnut za činitele pro Evropu a mám vyčkat na další Martonovy rozkazy. Je tu ovšem jasné nedorozumění, neboť Marton o nás nemá ani tušení. Jde tedy jen o to, jak se věc s námi vyvine dále. Marton prý sice ví o každém hnutí svých členů, ale naopak o detaily se nestará. A je mou jedinou nadějí, že se mi totiž podaří vniknout do tajemství Martonovy tlupy dřív, než Marton pozná omyl. Pak budu moci snáze jednat.“

„Šílenství!“ Marta vyskočila z křesla. „Hazard s životem! Nyní jsme v chapadlech a ty chceš vlézt přímo do tlamy.“

„Nelze jinak, drahá. Ale jde mi o tebe. Budeme se muset na několik dnů rozloučit.“

„Nikdy! Na krok se od tebe nehnu!“

„Měj rozum, Martičko,“ vtlačil ji do křesla, „klidně mě vyslechni. Zůstaneme-li spolu a zúčastníš-li se se mnou všech těch nebezpečí, budeme v té tlamě oba a jediné stisknutí čelistí nás oba rázem rozdrtí. Zůstaneš-li stranou, budeš v bezpečí a já budu mít vnější oporu.“

„Ano, ale...“

„Před několika dny jsem četl v novinách, že předsedou zdejší české obce byl zvolen továrník Gajdoš, padesátiletý Slovák, rodák z Buchlovic. Schoval jsem si jeho adresu: Brooklyn, Eliot Street 126. Trochu daleko. Musíme na jih a přes Brooklynský most.“

„Arnošte, nechci!“

„Ale ano,“ pohladil ji po vlasech. „Neodporuj! Což nechceš být mým strážným andělem? Odvážně do boje! Sbal si své věci a hajdy!“

Její odpor byl zlomen. Věděla, že proti ráznosti svého muže nic nepořídí.

„Samozřejmě,“ hovořil dále, zatímco připravovala své zavazadlo, „Gajdošovi ani komukoli jinému nesmíme nic prozradit. Vymluvím se na nutný odjezd na západ, kam by ti cesta byla obtížná. Budu denně telefonovat Gajdošovi šifrované zprávy. Snad je rozluštíš podle tohoto klíče.“

Všecka tíseň z Farina i Marty spadla pod dojmem ochotného a srdečného přijetí Gajdoše a jeho choti. Měli týž příjemný pocit jako v rodině Goldazově. Uklidněn se Farin vrátil do vily. Avšak zde na něho padla tíseň. S blížícím se večerem jako by zavřenými dveřmi prolínalo neviditelné a nehmatatelné, ale tím hrozivější nebezpečí, které se záludně plížilo kolem něho...

Errata:

30.05.2021 10:57