Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Slunce zapadalo a záhy začal soumrak halit ohromný Central park s malebnými houštinami a skupinami i s uměle rozeklanými břehy jeho dvou jezírek a nádherných vodotrysků. Řada pouličních stožárových svítilen na 8. Avenue vzplála.

Farin rozsvítil v jídelně lustr. Připraví se. Kdoví, nebude-li už této noci někam vyzván.

Plochou skříňku s reostatem snadno ukryl na prsou pod vestu a pistoli vložil do vnitřní kapsy kabátu. Bylo to sice trochu nepohodlné, ale výhodné, neboť ani tenký kabel ani plochá pistole, podobná dětské hračce, nebyly pod vestou vidět. Víc nepotřebuje. Jen – ostražitost.

Vyšel na malou terasu, podepřenou dvěma sloupy, obrostlými břečťanem. Zde byl skoro ve stínu, neboť zdola se až skoro k němu vypínala široce rozvětvená koruna platanu. Dosud si toho ani nevšiml. Nyní ho to znepokojilo. Jen poněkud hbitější člověk by se tudy dost snadno dostal na terasu...

Pohlédl na svítící ciferník náramkových hodinek: bezmála jedenáct. Tedy vlastně už noc. Že by vůz nepřijel? To by bylo zlé, neboť by to znamenalo, že byl mezitím odkryt omyl a pak by...

Tu je! Černá limuzína se klidně šinula po hladkém asfaltu a stanula u zahradní brány.

Farin rychle seběhl dolů a otevřel obě zamřížovaná křídla.

Vůz vjel do parčíku a - podivné – jako by se zde šofér dobře vyznal, bez jakéhokoli Farinova pokynu objel vilu a stanul před garáží. Přední okno sjelo a vynořila se ruka s klíčem:

„Otevřít!“ slyšel Farin tlumený, úsečný rozkaz.

„Vy máte klíč od garáže?“

„Jste nějaký zelenáč. Tenhle klíč otvírá mnoho zámků.“

Železná roleta vzlétla vzhůru, vůz vskočil do garáže a s hukotem vychrlil nahromaděný plyn; ve svitu měsíčního srpku viděl Farin malou, ale jako lasice mrštnou postavu muže, který vyskočil vzhůru a strhl roletu.

„Goddamn!“ zaklel zdušeně, „řve to jako buvol. Proč jste ji nenamazal? Takhle ji nechat zrezivět.“

„Nejsem tu dlouho.“

„Dva měsíce.“

„Jak to víte?“

„Zase tak hloupá otázka. A za celou tu dobu jste... Eh, to je věc starého.“

Farin měl drzosti tohoto skrčka právě dost.

„Poslyšte, jste vy můj šofér či ne?“ uvázl, zmražen zvukem, který z rozplesklého Bleesonova nosu zněl jako ďábelský chechtot, krátké sípavé vyštěknutí.

„Šoférem jsem u volantu,“ vytahoval svou postavičku, snaže se co nejvíc přiblížit k Farinově tváři, „jinak vám prokazuji čest, řeknu-li, že jsme si rovni. U nás se hodnota neměří na metry. Já jsem...“

„Bleeson,“ doplnil Farin.

Ostré zasyčení, zaskřípání zubů a Farin hleděl vytřeštěně do ústí krátkého browningu.

„Kdo že jsem? Kdo vám to prozradil...? Ach, vy ubohý klacku s kolibřím mozkem. Vy nejste fízl. Jste jen velký pitomeček, co? Ani není třeba, abyste zvedal ruce, chlapečku.“

Farin byl vztekem tak ohromen, že v té chvilce skutečně nebyl schopen pohybu. V poctivém zápase by tuto kolčavu rozmačkal. Ale teď tu stál s holýma rukama proti browningu, v jehož kulatém tlumiči by výstřel zazněl jen jako slabé kýchnutí. A křeček se tvářil stále výsměšněji; bylo jisté, že při Farinově nejmenším pohybu stiskne spoušť.

„O-óhhh!“ vrčel lupič jako tygr, „s vámi to starý v Evropě vyhraje, co? To byli Dan i Steve jiní chlapíci. No, je mou povinností upozornit starého. Anebo mu mám ušetřit práci a skončit to s vámi sám? Mám věru chuť. Babo! Klepete se jako... čichněte si k té kuličce! Voní ještě prachem. Před hodinou jsem totiž...“

Co se stalo před hodinou, se už Farin nikdy nedověděl. Míra jeho trpělivosti byla dovršena. Bleskurychle sevřel Bleesonovo zápěstí a zkroutil mu ruku. Za zvuku, jako když slabě tleskne dlaněmi, vyšlehl z hlavně žhavý paprsek a kulka neškodně zasvištěla vzduchem. Současně dopadla Farinova zaťatá pěst na hranu Bleesonovy široké brady a skrček se s protáhlým stenem zhroutil k jeho nohám. Farin stál chvíli rozpačitě nad bezvědomým lupičem a snažil se usměrnit příval nápadů a otázek, které se mu vyrojily v hlavě. Co bude dělat Bleeson, až se vzpamatuje? Zbytečná otázka. Předně musí být odzbrojen. V zadní kapse jeho kalhot našel ještě jeden revolver bez tlumiče a na opasku v pochvě dlouhou dýku s úzkou, na obě strany broušenou čepelí. Znal tu zbraň, je v ruce dovedného vrhače nebezpečnější než hřmotný revolver.

Tak, teď tu leží bezmocný chřestýš, jemuž byly vylámány jedové zuby.

Ano, teď je zneškodněn. Ale později? Nebude se chtít pomstít? Jak ho uhlídá, když je s ním sám?

I tato obava se mu zdála planá, když si vzpomněl, že pěstní zápasy jsou zde obvyklým jevem a poražený se pak vždy podrobí vítězi. Je to staré a chvalitebné pravidlo. Mimo to jsou tu zákony organizace, jistě tvrdé a nesmlouvavé, které jsou pro jeho postavení výhodnou oporou.

Farin si vzpomněl na poslední Bleesonovy výroky, a zejména na hrozbu, že upozorní „starého“ (ovšem Martona) na Farinovu domnělou zbabělost a neschopnost. Zná se s ním osobně? Nikdo Martona nezná, řekl výslovně ředitel. Ale což je-li Bleeson výjimkou? Vyloučeno to není. Ale je možné, že se jen chvástal. Až se vzpamatuje, vezme si ho řádně na paškál a dá mu lekci, kdo je pánem a kdo podřízeným. Zjedná si respekt.

Ale nebylo by lépe, aby celý případ rázem ukončil a oznámil všecko policii? Nemožné. Telefonovat? Má telefon v bytě; ale kdo mu může zaručit, že odpoledne za jeho nepřítomnosti Bleeson už ve vile nebyl a neupravil telefon tak, aby, ať vytočí jakékoli číslo, vždy mohl hovor vyslechnout některý člen bandy? Vyzná-li se ve složité mechanice vozu, byl by pro něho takový úkol hračkou. A vilu zná, bylo to vidět podle jistoty, s jakou zajel ke garáži, a výtky, že nechal zrezivět mechanismus rolety. Také tuto záhadu musí vyzvědět.

Spoutat bezvědomého a dopravit i s vozem na policii? To by byla skoro jistá sebevražda. Předně se nevyzná v řízení tohoto vozu a snadno by mohl stisknout nějakou páčku nebo knoflík zařízení, jež by ochromilo vůz anebo snad naopak uvedlo v činnost tajnou bezdrátovou telegrafii, jež by samočinně přivolal Martonovu bandu. Všecko je možné...

Vtom se bezvládné Bleesonovo tělo pohnulo.

„Už jste se vyspal?“

„Co... já... Eh, jděte k čertu!“

„K čertu půjdete vy, křečku, dovolíte-li si ještě nejmenší drzost. Vstávejte, chlapče! Odvezu vás k Martonovi.“

„Co... cože? Neblázněte!“ vymrštil se lupič ze země.

„Nemám důvěru v takového zelenáče, který se s revolverem v ruce nechá uspat bezbranným mužem. Potřebuji spolehlivého muže a sluhu, a ne drzého cvrčka, který by si chtěl hrát na pána.“

„Já jsem už něco dokázal, člověče...“

„Sire!“ zvedl Farin pěst.

„To... to je...“

„Řekni sire, nebo tě srazím k zemi znovu!“

„Tak tedy sire. Ale upozorňuji vás, že je to proti stanovám!“

„Mně do vašich stanov nic není,“ Farinovi vzrostla odvaha, „jsem zmocněnec pro Evropu. Stanovy si dělám já. A první paragraf zní: jsem pánem tvého života. Jasné?“

„Ano.“

„Sire!“

„Ano, sire.“

„Tak se odpovídá! Za druhé: slepá poslušnost. Nu?“

„Ano, sire.“

„All right! Nezapomeň na to! Za třetí: budeš mluvit, jen když jsi tázán.“

„Well, sir.“

„Bleesone!“

„K čertu, nevyslovujte to jméno! Vždyť víte, že se jmenuji Slim. Fízlové mají dlouhé uši.“

„A jakou mám záruku, že sám nejsi policejní čmuchal? Uši máš dost dlouhé, ohavo. Ve své drzosti jsi mně neřekl ani heslo.“

Bleeson vztáhl před sebe paže, spojil oba palce a souběžně vztyčil ukazováčky, takže povstalo zřetelné M, počáteční písmeno šéfa bandy. Farin se v duchu usmál, jak lehce se mu věc daří. Ale cosi ho nutkalo.

„To je jen značka,“ odvážně vkročil do tmy. „Chci heslo, které se často mění. Jaké je dnes?“

„Ještě mě chcete zkoušet? Vždyť víte, že vám ho nemohu říct zde, venku. Pojdme do vily!“

„Jdi napřed! Pokusíš-li se o nějaký úskok, provrtám tě tvou vlastní hračkou. Vím, že se tu vyznáš.“

„Jak by ne, když zde před vámi bydlil ten Švéd.“

„Steve?“

„Ovšem. A pusťte z hlavy, že bych vám chtěl něco provést. Vím už, že jsem se proklatě zmýlil. Jste první, který mě dostal. Jste chlapík.“

„Nestojím o tvé úsudky,“ Farin dovedné líčil lhostejnost.

„All right. Ale to „sirování“ nechtějte! Aspoň ne před ostatními. Mohlo by to s vámi špatně dopadnout. Na schůzkách se musíte podřídit našim stanovám jako všude v Americe. Však víte, zákon starého.“

Usedli v jídelně. Bleeson si počínal jako doma. Zavřel dveře na terasu a spustil záclony.

„Půlnoc. Máme půlhodinku čas. Něco zhltneme, co? Máte ve špižírně studenou pečeni. Přinesu ji.“

„Jste vy ale drzý, Blees... eh, Slime. Vloupal jste se sem dnes odpoledne a prošmejdil celou vilu, he?“

„Tyhle zámky jsou pro kočku. Starý šmejd. Přinesl jsem nové. Zítra je vmontuji,“ slyšel Farin Bleesona ze sousední špižírny. „Máte whisky?“ zeptal se.

„Jak můžete chtít whisky? Vždyť ji máte jako šofér zakázanou. Ovocný mošt, chcete-li, nebo vodu.“

„Brr! Jen kalíšek whisky! Dal jste mi pořádnou ránu. Dosud jsem připitomělý.“

„To je váš přirozený stav,“ ušklíbl se Farin.

„Možná,“ stáhl Bleeson koutky úst. „Ale vy také nejste prozíravý, chcete-li pít coctail, který bych vám byl namíchal.“

„Pročpak?“

„Inu,“ šklebil se Bleeson s plnými ústy, „já jsem, ‚sire’, dovedný mixér.“

„Hlupáku! Byl jste tu odpoledne. Stejně jste mohl otrávit whisky. A coctail namíchám já. A budete pít napřed. Na mě jste krátký, kamaráde.“

„Nu, to je v pořádku! Řekl jste kamaráde! Well, tak to má být. Důvěra za důvěru. Ale musíme jít, aby nečekali. Ale znáte také dnešní heslo?“

„Ovšem,“ Farin byl nucen přikývnout, ale již usilovně přemýšlel, jak z toho vyvázne.

„Jak dlouho?“

„Už skoro dvanáct hodin.“

„Poděkujte mi, poněvadž dnešní heslo se změnilo před dvěma hodinami, kdy mně Flag hlásil... Ale to je vedlejší věc... zkrátka: nynější heslo je oksirf.“

„Frisko! Ah, podá zprávu agent ze San Franciska?“

„Yes. Pedro.“

„Španěl.“

„Mexičan. Ale to je jedno. Pedro je jediný chlapík, před kterým smeknu. Ale kdepak máte tu svou krasotinku?“ padla náhle Slimova otázka.

Farin už měl na jazyku ostrou odpověď, ale hned se vzpatoval. Bude lépe, vytrvá-li v chytrém předstírání shody.

„Kdo vám o ní řekl?“ zeptal se přísně.

„Willy.“

„Ten garážník zbytečně žvaní. Poslyšte, Slime, nikde nikomu o mé... hm... sestře ani slova, nechcete-li následovat Steveho.“

„Sestře? Myslil jsem...“

„Nemyslete! Na to váš mozek nestačí. Marta je pod přímou ochranou šéfa.“

„Mar – ta!? Mar – ton! Hm, ale to je...“

„Ano, to je!“ potvrdil Farin směle Bleesonův úžas, svědčící o domnělé totožnosti Marty s Martonem.

Podivuhodné, jak se mu skoky do tmy daří...

Farinovi bylo až směšné, jak Bleeson zkoprněl:

„Pojďte, sire, musíme se vhodně obléct. Mám ve voze vhodné úbory pro nás oba.“

V garáži se oblékli do montérských šatů a na obličej nasadili černé masky. Vyšli z garáže, kterou lupič za sebou zamkl a vedli Farina do tmavého parku; zastavil se v propadlém zákoutí mezi křovinami, které sloužilo k odtoku dešťových vod; na nejhlubším místě byla mříž stoky, kterou Bleeson otevřel.

„Dolů?“ zeptal se Farin stísněně.

„Jen několik metrů, pak už bude cesta pohodlná.“

Vrátili se k ránu.

Ačkoli byl Farin velmi unaven, jeho nervy byly tak rozjitřeny, že nemohl spát. Skoro záviděl Bleesonovi, jehož spokojené chrápání doléhalo k němu do ložnice z vedlejšího pokojíku, vlastně komory, která původně sloužila za šatnu. Nyní viděl, jak byl prozíravý, když Martu odklidil do bezpečí. Této vycházky by se nemohla účastnit. Byl by jí musel nechat ve vile, která se ukázala nikoli bezpečným útulkem, nýbrž částí, ba průchodem úžasné spleti lupičských doupat, spojkou mezi newyorským podzemím a povrchem.

V této noci se Farinovi všechno vysvětlilo. Zvěděl například, že jeho domácí, známý bankéř, je členem Martonova svazu. Tento peněžní velmož byl na schůzi. Bezpečně ho poznal. A takových velikánů, peněžních i průmyslových a obchodních, bylo více, kteří se s pravou demokracií kamarádsky družili s jedinci, z nichž čišely schopnosti nejhorších zločinců.

Cesta stokou nevedla daleko, jen několik set metrů, kde podobně jako v jeho zahradě vyústila do malého čtvercového dvorku v některém mrakodrapu, takže Farin měl dojem, že stojí na dně vysokého čtyřhranného komínu. Dobře si všímal a zapamatoval si, jak se na heslo „oksirf“, které Bleeson tiše vyslovil do skříňky důmyslně předstíraného požárního automatu, odsunul ve stěně domu betonový obdélník, prošli úzkou chodbičkou a po točitých, příkrých schodech sestoupili do hlubokého, rozsáhlého sklepení, kde stál v čele jen malý stolek a jedna židle. Shromážděných bylo asi sto, spíše víc.

A hlavní věc: Farinovi byl už nyní znám účel a cíl Martonovy bandy. A byl hrozný! Daleko předstihoval všecky jeho dohady.

To nebyla lupičská společnost, jež by ohrožovala soukromý majetek jednotlivců. Naopak, bylo to sdružení velkokapitálu, představitelů těžkého průmyslu, lodařství, zbrojařství, zemědělství... Uhelní, železniční, naftoví a jiní králové a bankéři se „bratříčkovali“ s řemeslnými zločinci a hrdlořezy, kteří se jim za tučné odměny prodali. A cílem tohoto svazu bylo vyvolat hospodářský zmatek, strhnout občanstvo všech států do bídy a hladu, zničit civilizaci a na těchto troskách postavit „nový svět“.

Zvěděl také, že je přítomen členské schůzi, jakési valné hromadě v ústřední svazové místnosti. Příští schůze měla být za týden. Farin však už z průběhu této schůze vystihl, že Marton je – pouhé prázdné jméno. Svaz neměl jednoho šéfa. Tím byli všichni ti peněžní velikáni. Dosud o něm neví tato mnohohlavá saň. Ale každým okamžikem se to může dovědět. Zná ústředí. Stoka ho tam zavede. Ale nezná nové heslo pro příští schůzi. Bude tedy muset týden počkat. Sedm dní nejistoty a smrtelného nebezpečí. Sedm nocí spát s otevřenýma očima i ušima a napjatými nervy.

Nic naplat, musí vydržet.

Musí? Což kdyby... hm... věru, není to zlý nápad. Počkejte, myšlenky, ne tak překotně! Pozvolna. Bleeson bude ještě dlouho spát. Času dost. Nuže...?

Ano! Tak to udělá!

Oblékl se a vyplížil se z ložnice. Chvíli ještě naslouchal a pak vyběhl z domu. Postál pod oknem ložnice a hleděl, neobjeví-li se v něm nebo v malém okénku sousední šatny Bleesonova tvář.

„Spí,“ usmál se spokojeně, „mohu klidně jednat.“

Vyšel brankou do ulice, v ranním úsvitu téměř liduprázdné, a vstoupil do telefonního automatu. Vytočil číslo Gajdošova bytu:

„Haló, zde Farin. Zajeďte ihned na policejní ředitelství. Máte tam někoho vlivného? Sám policejní prezident? Výborně! Do bytu? Ano, tak to bude nejlepší. Vyřiďte mu, aby se dnes v noci, přesně o půlnoci, dostavilo do mé vily deset vyzbrojených detektivů. Dále ať je svolán oddíl naprosto spolehlivých policistů, několik set mužů, který přesně o deset minut později musí obklíčit skupinu domů, čtverec mezi 8. a 9. Avenue a 64. a 62. Street West. Každého, kdo by chtěl vyjít, bezpodmínečně zadržet, a bude-li třeba, použít zbraně. – Ano, gangsteři. Nic nového? Ovšem. Ale tentokrát jde o zvlášť podařenou tlupu. Policie se nesmí dát oklamat průkazy známých velmožů, neboť o ty právě běží. Třetí kordon musí v téže chvíli obsadit Palace Garage v 8. Východní třídě a zneškodnit zejména ředitele Willyho. Od toho okamžiku nesmí z garáže vyjet žádné vozidlo. To by bylo všecko. Vyřídíte mu to? Děkuji vám. – Ne, nemyslím, že budu v nějakém zvláštním nebezpečí, bude-li policie zdatná, jak doufám. Proto Martě prozatím ani slovo. Obracím se na vás. Tlupa má jistě své buňky i v policii. Ale teď musím rychle zpátky, aby se snad můj muž zatím nevzbudil a nepojal podezření.“

Farinova obava byla zbytečná; Bleeson dosud spal.

A tu Farina napadlo, že mu zahraje komedii. Rychle se svlékl a oblékl do pyžama, jako by právě vstal z postele. Vytočil v telefonu číslo policejního ředitelství. Ozve-li se, vymluví se na omyl. Avšak místo policie se ozval ze sluchátka hlas:

„Co je, Slime?“

Tu to máme! Bleeson včera odpoledne za jeho nepřítomnosti upravil telefon, jak Farin správně tušil.

„Tom?“ zeptal se namátkou.

„Jaký Tom, popleto? Tom je vedle. Přece víš, že spojil přímou linku s Blackem.“

„Co nového?“

„Proto mě budíš tak časně? Jdi k čertu! Až budu vědět novinku, zavolám sám!“ V sluchátku cvaklo. Bylo zavěšeno.

Avšak těch několik slov Farinovi stačilo, aby se dovtípil: Black! To může být pouze Black Co. Ltd., zbrojařský král, majitel mrakodrapu v tomtéž domovním bloku na rohu 9. Avenue. A vedle je palác známého loďaře Torna Vernona. Není pochyby, že v jednom z těchto dvou byla v noci schůze. Dobrá. Zase krok kupředu. Ale nyní Bleesonovi zahraje.

Tiše, aby ho nevzbudil, otevřel dveře do komůrky a vrátil se k telefonu. Jako elektrotechnikovi mu nebylo zatěžko najít závadu a uvést přístroj do pořádku. Ale to neučinil. Dost času až v noci před příchodem policie. Do té doby by Bleeson mohl sám telefonu použít a změna by všecko pokazila. Nesmí ho poplašit, vyvolat v něm předčasné podezření. Zato provede něco jiného.

Zvedl sluchátko, a aniž vytočil číslo, křičel hodně hlasitě, aby probudil spáče:

„Haló! Ano, zde Farin!... Evropa!... Dnes v noci? Přesně o půlnoci. Jako včera... Dobře... Ano, šéfe, zařídím. Bleeson, ovšem, obstará to. Jaké heslo? Uragán? Well!“ zavěsil.

Podařilo se. Bleeson stál na prahu ložnice.

„S kým to mluvíte?“ tázal se vyjeveně.

„Se šéfem, samozřejmě.“

„Black?“

„Jak víte, že Black... Vy lišáku! Spojil jste s ním přímo telefon, co! Nu, nemusíte se tvářit tak udiveně. Vlastně jste provedl chytrý kousek. Čirá náhoda. Ano. Black je šéfem. Ale chraňte se dát nějak najevo, že to víte. Spal jste jako přezimující čolek. Ani jste neslyšel zvonění telefonu. Nuže, milý kamaráde, mám pro vás práci. Šéfův rozkaz: Dnes přesně o půlnoci schůze všech členů v téže místnosti. Vy je máte sezvat. Začnete s Blackem, ačkoli sám dal rozkaz. Aspoň nebude mít podezření, že jste vyčenichal jeho šéfovství.“

„Mluvíte zbytečně,“ bručel Bleeson rozespale. „Vždyť musí být svoláni Blackovou vysílačkou. Heslo Uragán, jak jsem slyšel?“

„Ano.“

„All right! Hned tam doběhnu. Ale Black? Myslel jsem spíš...“

„Myslel jste špatně. Už jsem vám řekl, že váš mozek nestačí na správné myšlení. Tak hajdy! Už ať jste venku!“

„Musíte mi dát nějaké peníze.“

„K čemu?“

„Black může sezvat jen asi polovičku. Ostatní musím oběhnout, vlastně objet. Nemohu použít náš vůz. Není radno jej nechat stát před různými chajdami v dělnické čtvrti. Tak přepychový vůz by vzbudil nežádoucí pozornost. Musím tedy najmout nějakou starou fordku. A zčásti budu muset podzemní drahou, omnibusy a trolejbusy a někde také pěšky. Pěkná práce na celý den. Abych lítal jako honící pes po celém městě,“ bručel Bleeson, kvapně se oblékaje.

„Kolik potřebujete?“

„Aspoň deset dolarů. Musím přece také jíst.“

„Zde máte dvacet, dopřejte si!“

„Děkuji, sire. Jste kavalír. Budu hledět se brzy vrátit.“

„Nemusíte pospíchat. Dost času, vrátíte-li se hodinu před půlnocí.“

„Pak bych mohl zajet až do Richmondu na Staten Islandu. Bylo by spolehlivější tu část vyřídit osobně.“

„Well.“

„Ale to bych potřeboval ještě nějaký dolar.“

„Ještě deset, stačí?“

„Jak by ne! Ó, sire, vy jste gentleman!“

Farin osaměl. Byl spokojen. Ba víc, byl nadšen. Nyní ví, že hlavním činitelem je zbrojařský velmož Black. Do večera má volno. Ale přece je spoután. Nesmí ho ani napadnout se vzdálit nebo dokonce navštívit Gajdoše. Zeptá se ho však později, kolem poledne, na výsledek jeho zákroku u policie. Zatelefonuje mu odněkud z automatu. Prozatím si obhlédne skupinu domů a zejména Blackův mrakodrap.

Na budově, která se tyčila jako ohromný jehlan se svými třiceti patry, nebylo zvenčí nic nápadného. Příznačný newyorský obchodní dům, zrovna jako sousední, o něco vyšší palác lodaře Torna Vernona.

Když se vrátil domů, vyrojily se mu v hlavě obavy:

Neprovede Bleeson nějakou hloupost? Stačí sebemenší náhoda, aby vzniklo podezření... Je to přece jen příliš odvážná hra. Což jestliže se některý člen přímo zeptá některé té hlavy? Co ví o té hydře, mnohohlavé sani? Celkem nic. Co když některý z těch prostých údů tvoří přímou spojku s mozkem, hlavní nerv? Zbývá mu jen spolehnout se na Bleesona. Ale nehraje s ním ten lstivý tvor komedii?

Marta měla pravdu: byl přímo v tlamě toho polypa.

Den plynul klidně.

Avšak když se slunce klonilo k západu, zazvonil telefon.

Zvuk třeskl do ticha tak ostře, že Farinovi sjela po zádech mrazivá vlna. Teprve na opětovné, ještě naléhavější zazvonění sáhl po sluchátku. Ale v posledním okamžiku ho napadlo: nebylo by lépe se nehlásit? Jeho ruka utkvěla strnule nad vidlicí. Zvonek se nyní rozječel tak vztekle, že nemohl odolat.

Bohu poručeno! Farin zvedl sluchátko.

Errata:

30.05.2021 10:57