„Slim?“ slyšel otázku.

Jak odpovědět? Na druhém konci drátu nemůže být nikdo jiný než Black, poněvadž spojení dosud nebylo změněno. Odpoví-li kladně, je nebezpečí, že bude prozrazen, bude-li muset hovořit déle, neboť Slimův hlas nedovedl dlouho napodobit. A také to může být léčka. Je možné, že Bleeson na své obchůzce na něco přišel a nyní čeká u Blacka, jak se jeho „sir“ představí.

„Nuže!“ třeskla ostrá pobídka.

„Není to Slim.“

Chvíli bylo ticho. Konečně:

„Nájemník vily?“

„Ano,“ přiznal Farin. Ať už se stane cokoli.

„Hm! To vy svoláváte dnešní schůzi?“

„Yes“

V mikrofonu se ozvalo zavrčení. A vtom Farma napadlo:

„Byl jsem už včera na vaší schůzi. Proto se chci dnes představit všemu členstvu a přednést své plány. Žádné zbytečné řeči. Podám důkazy,“ odmlčel se, čekaje na projev účinku. Ale telefon mlčel.

„Nu tak?“ pobídl Farin muže na druhém konci drátu.

Konečně se ozvalo jediné slovo:

„Uvidíme!“ a klepnutí ve sluchátku svědčilo o přerušeném spojení.

Setmělo se.

Farin přistoupil k oknu. A tu spatřil na protějším chodníku muže, který se zvolna, jakoby bez cíle, plouhal ulicí. V pouličním osvětlení bylo vidět, že nese jakousi skříňku nebo balíček. Muž došel ke stožáru svítilny a vrátil se zpátky.

Farin pochopil, že je střežen. To je zlé. Musí ven, do automatu, zeptat se Gajdoše. Možná že se mýlí. Ten člověk snad na někoho čeká. Vyjde. Zahne za roh. Bude-li ho muž sledovat, vrátí se. Gajdoš už jistě vykonal úkol. Pokusem nic nezkazí.

Nebyl sledován a klidně mohl telefonovat. Všecko bylo v pořádku. Policie je připravena. Když se Farin vracel, muž v ulici už nebyl.

V jídelně rozsvítil lustr. Dveře do ložnice byly otevřené. Má přece ve zvyku je zavírat. Snad zapomněl...

Usedl k večeři. Tísnivé ticho se k němu plížilo otevřenými dveřmi z tmavé ložnice.

Deset hodin. Za hodinu přijde Bleeson. A za další hodinu bude půlnoc.

Měl by si chvilku odpočinout. Alespoň si lehnout na pohovku. Nespal celou noc a hodinka ho osvěží. Dveře do jídelny nechá otevřené, ale v ložnici nerozsvítí. Stačí mu pruh světla z jídelny.

Ulehl na pohovku. Teď teprve cítí, jak je unaven. Ale nesmí usnout, jen si tak v klidu pohovět...

Co je to? Jakýsi tikot... To přece nejsou hodiny z jídelny, jejichž kyvadlo má mnohem volnější chod... Nyní odbilo v jídelně čtvrt. A teď- rrrrrrr – suchý, chřestivý zvuk... A zase tikot...

Chřestýš! Zmrazil ho nápad. Někde je tu chřestýš. Vzpomněl si na muže s balíčkem. Což jestli se sem vloupal, zatímco on telefonoval v automatu, a vpustil mu sem tu jedovatou obludu?

Farin hrůzou znehybněl. Orloj v jídelně odbil další čtvrt a hned poté se vrzavý zvuk ozval znovu. Farinova napjatá pozornost mu umožnila zjistit, že vychází zpod pohovky.

Jeho děs vyvrcholil. Rozhodně je to chřestýš. Bití hodin ho zlobí, proto se ozývá. Kdyby aspoň měl při ruce pistoli. Ale ta je schovaná v trezoru ve zdi. Je tam? Neuloupil ji ten, kdo sem vpustil hada? Proboha, to by bylo zle! Má se přesvědčit? Klíček má v kapse. Ale nevrhne se na něj ten zběsilý plaz? Jeho uštknutí znamená v několika minutách smrt. A co to vlastně...? Co jiného, než že je – prozrazen. Ale pak mu hrozí smrt tak jako tak. Selže-li chřestýš, odpraví ho jinak.

Farin cítil, jak mu z čela tekou stružky studeného potu. Nelze vydržet déle tuto trýzeň. Má-li to být jeho konec, ať přijde brzy.

Přemáhaje strnuti těla, zvedl nohy a prudkým kmitem vzlétl z pohovky. Byl to akrobatický výkon, jakého je schopna jen smrtelná hrůza. Jediným skokem byl u vypínače a ložnice rázem vzplanula v ostrém elektrickém světle. S nervy napjatými jako struny čekal útok hada. Avšak byl úplný klid a v hrůzném tichu se mu opět zdálo, že slyší jemný tikot.

Nový nápad se mu vbodl do mozku: pekelný stroj! Black zjistil jeho podvod. Každou vteřinu může z vily být kupa trosek a z jeho těla beztvaré kusy rozmetané do okolí...

Obrovskou silou, jaké je schopno jen zoufalství, zvedl pohovku. Vtom hodiny v jídelně odbily tři čtvrti a současně se rozlehl opět chřestot.

Další bylo dějem jediného okamžiku: Farin mrštil pohovkou do kouta, kde se s pronikavým třeskem a praskotem roztříštil toaletní stolek s velkým zrcadlem, rázem otevřel pancéřovou skříňku ve stěně – ano, pistole je tu.

Už chtěl stisknout červenou spoušť, když ho napadlo: Co ten tikot? Leží tu sice na parketách svinutý chřestýš se vztyčenou kroužkovanou palicí ocasu, ale – je to chřestýš? Proč tedy leží nyní nehybně, mrtvě? Což je-li to přece pekelný stroj, který by výbojem paprsků okamžitě vybuchl? Spáchal by vlastně sebevraždu.

Farinovi oči zbystřely a prudké světlo lustru mu umožnilo pozorovat podrobnosti. Je to stroj. Výborná napodobenina chřestýše. S odvahou přistoupil blíž a sklonil se nad příšerný předmět!! Nyní slyší tikot hodinového stroje zřetelněji. A na palicovitém konci ocasu je kulatý knoflík. Svinutý kotouč je naplněn třaskavinou, jejíž výbuch je časován. Jako obvykle, také tento stroj vybuchne, až hodinové ústrojí dospěje na určenou vteřinu. Možná že za minutu...

Ale k čemu je ten knoflík? Spouštěč, samozřejmě. Ale jistě se zároveň zastaví chod stroje, stiskne-li se knoflík podruhé. To je samozřejmé sestrojení elektrických vypínačů.

Má se odvážit? Směle, neboť třaskavina se může vznítit jen samočinně ve stanovené vteřině.

Nezklamal se: jakmile stiskl knoflík, tikot rázem ustal. Ale zároveň se stalo něco podivného: svinuté klubko jako by pozbylo své pevnosti, ocas mdle sklesl a hadí trup jako by zrosolovatěl.

Farin zvedl předmět a srdečně se rozchechtal. Už podle nepatrné tíže věděl, že hadí tělo je duté. Byla to dětská hračka. Chřestýš z celuloidových kroužků, v nichž byl ukryt hodinový stroj, který vždy po patnácti minutách uvedl do pohybu chřestítko v ocasu. Žádná třaskavina ani zápalná hmota. Hračka. Strašidlo pro děti. Jaký je to vtip?

Hm, ano, tak to bude! Ale to Blackovi nedaruje. Poví mu své mínění. Dříve se však připraví. Bleeson se může vrátit už každou chvíli.

Ukryl baterii pod vestu a pistoli vsunul do kapsy. A pak zvedl mikrofon telefonu.

„Haló,“ volal klidně, „poslyšte, Blacku, proč děláte takové klukoviny?“

„Cože? Co si to dovolujete?“ slyšel zlostnou otázku.

„Co vy jste si dovolil? Není to klukovina vpašovat mně do ložnice pitomou dětskou hračku?“

„Jakou hračku?“

„Nazapírejte! Toho chřestýše. Čeho jste tím chtěl docílit? Myslíte, že jsem dítě? Má to snad být nedůvěra? Pak všeho nechám a hledejte si jiného!“

„All right, kamaráde! Chtěl jsem vás jen vyzkoušet.“

„Tak? Jste k politování, když vás nenapadlo něco chytřejšího. Ztrácím víru v Martonovu zdatnost, když si hlava svazu libuje v dětských hračkách. To my v Evropě máme jiné zkušební prostředky.“

„Nechte toho. Všecko je teď už v pořádku. Věru, těším se na seznámení s vámi.“

„Eh, budiž! Ale teď mě už nevolejte. Slim se brzy vrátí a není třeba, aby věděl o našem hovoru.“

„Dobře. Beztak musím odjet, abych ještě vyřídil jistou věc.“

„Na shledanou!“ ukončil Farin a položil sluchátko do vidlice.

O několik minut později přišel Slim. Vlastně přivrávoral.

„Haló,“ škytl, „to byla práce.“

„Vidím a cítím,“ šklebil se na něho Farin. „Krásné! Takhle se chcete ukázat šéfovi? Člověče, vždyť sotva stojíte na nohou a čpíte jako sud od kořalky.“

„Já? Cheche, vždyť...“

„Mlčte! Lehněte si v komoře. Máte čas skoro hodinu. Aspoň se trochu prospíte. Vzbudím vás včas a uvařím vám silnou černou kávu.“

„Inu, jste dže-žentl-men.“

„Oběhl jste všecky?“

„A-áno. Dnes bude natřískáno, cheché!“

Ačkoli to bylo zbytečné, neboť Slim chrápal jako rámová pila, zastavil Farin pět minut před dvanáctou hodiny v jídelně, aby jejich dvanáct úderů spáče neprobudilo, a tiše sešel do temného parčíku. S uspokojením viděl, že žárovky na stožárech po obou stranách vily nesvítí. Dovtípil se, že je policie vypnula. Marně čekal na deset civilních policistů. Na ulici bylo pusto. Pojednou křoví kolem něho oživlo. Než se nadál, byl obklopen statnými muži.

„Farin?“ slyšel tichou otázku.

„Ano.“

„Je nás deset.“

„V pořádku. Kdo vede?“

„Já, inspektor Weldt.“

„Pojďte, inspektore! Ostatní počkají dole. Odevzdám vám Slima.“

„Slim? Snad ne Bleeson?“

„Uhodl jste.“

„Vida, nemýlil jsem se! Nevěřil jsem, že se utopil. Kde ho máte?“

„Ve vile.“

„Nebezpečný chlap!“

„Nebojte se. Přišel opilý a spí.“

Bleeson se vzbudil teprve, když na jeho zápěstích zaklapla pouta, a než se vzpamatoval, ležel svázán do kozelce s roubíkem v ústech. Nechali ho zamčeného v komoře a vrátili se k ostatním.

Záhy zmizel celý průvod v propadlině.

„Tohle je přece dvorek Blackova mrakodrapu,“ šeptal inspektor Weldt udiveně. Bez obtíží se dostali do známé místnosti, kde bylo shromážděno několik set mužů. Přírůstek se v tomto množství rozplynul tak rychle, že Farin s pocitem náhlé tísně ani nestačil vystihnout, kam se jeho průvod poděl.

Avšak neměl čas na úvahy. Rychle si razil cestu davem k řečnickému stolku, obklopenému maskovanými muži.

Prostor se rozhučel vzrušením, když Farin s černou maskou na tváři stanul za stolkem. Ale rázem nastalo napjaté ticho, jakmile zvedl ruku. A pak se rozjel:

„Dřív než začnu mluvit, musím mít jistotu, že jsou zde přítomny všecky hlavy Martonova svazu.“

„Za to ručím!“ zvolal maskovaný muž přímo před stolkem.

„To mi nestačí. Vás sice poznávám po hlasu, ale je tu ještě šest jiných kolem vás. Přesto musím žádat, abyste alespoň na okamžik odhalili své tváře. Musím zjistit vaši totožnost.“

„Neslýcháno!“

„To je proti stanovám!“

„Nikdo nemá právo...“

„Dávám si to právo!“ zahřměl Farin do výkřiků odporu. „Mé postavení mě k tomu opravňuje. Ale budiž! Chci šetřit vaše inkognito. Zde je papír a pero. Každý Člen rady ať se podepíše. Znám dobře vaše podpisy.“

Sedm hlav Martonovy hydry se seskupilo k poradě, která měla pro Farina příznivý výsledek.

„Jen s ohledem na váš úkol jsme vám vyhověli,“ podal mu poslední člen papír se sedmi podpisy.

„Uslyšíme, jak budete mluvit,“ dodal s netajenou výhrůžkou. Farin s uspokojením zastrčil papír do kapsy. Má v rukou nesporný důkaz.

„Budu mluvit docela krátce,“ začal klidně. „Jak už včera zde bylo prohlášeno, je cílem tohoto svazu hospodářský rozvrat ve všech státech. Nesmí být dbáno obětí. Čím víc jich bude, tím lépe. Je tomu tak?“

„Yes!“ zahřmělo sálem.

„Well! Až bude práce skončena, budou zapáleny doutnáky...“

Ano, neklame se: těsně za těmi sedmi maskovanými poznává jednoho z desíti detektivů; ostatní jsou jistě rozděleni. Ukončí: „Přijde okamžik, kdy zazní rozkaz: Hoďte pumy!“ vykřikl z plna hrdla.

Téměř současně se na různých místech ozvaly slabé třesky, jako by se roztříštily skleněné nádoby. Farin viděl, jak se detektivova ruka za zády sedmi náčelníků kmitla k podlaze, černá škraboška byla stržena a místo ní zahalila v okamžiku obličej plynová maska.

Zahlédl ještě zmatené rozvlnění davu, zaslechl úzkostné výkřiky a dunivé pády hroutících se těl... Nasládlá vůně mu vnikla do nosu. Měl příjemný pocit tělesné nehmotnosti...

Udiveně se rozhlížel. Kde je? Spuštěnou žaluzií slabě pronikalo sluneční světlo. V příjemném stínu rozeznával přepychový nábytek cizí ložnice. Ležel oblečený na pohovce a za jeho hlavou tiše šuměl větrák, z něhož se linula osvěživá vůně.

Chtěl vstát, ale pocit slabosti ho srazil zpátky.

„K čertu!“ zamumlal.

A vtom se zavlnil závěs na dveřích.

„Marto!“ vydechl radostně.

„Dobré jitro, Arnošte! Vlastně už je skoro poledne. Jak je ti?“ položila mu dlaň na čelo.

„Jako po hrozné pitce. Co vlastně... ach, už si vzpomínám. Jak to dopadlo?“ probouzel se v něm zájem.

„Skvěle!“ rozhovořila se. „Dostali celou tu bandu. Všichni jsou za mřížemi. I ten ředitel garáží. Na mnohé čeká elektrické křeslo. Také na toho Bleesona. Asi dvacet je těch, které policie už dlouho hledala. Mají na svědomí i vraždy. Tys byl ve strašném nebezpečí!“

„A co rada Sedmi?“

„Míníš ty šéfy? O těch rozhodne porota. Ale nemyslím, že zaplatí životem. Jsou to velmoži a kapitál zde má ohromný vliv. Snad jediný ten zbrojař...“

„Black?“

„Ano, Black je na tom zle, poněvadž mnozí z té chátry svědčí, že některé vraždy byly spáchány na jeho přímý rozkaz. Ostatní se asi vykoupí penězi. Ale i to je na ně dost tuhý trest, neboť přijdou o všechno. Jejich majetek zabral stát.“

„A co se dálo se mnou?“

„Přivezl tě sem policejní lékař, poněvadž naše vila je zapečetěna. Měls ho slyšet, jak láteřil, že ti detektivové zapomněli dát plynovou masku. Ale pro tvé zdraví to není nebezpečné. Plyn jen omámí. Jinak je neškodný. Vyspal ses, otevřu okno. Čerstvý vzduch tě brzy osvěží.“

„Kde vlastně jsem?“

„U továrníka Gajdoše. Hleď se vzpružit. Za chvíli musíš k obědu. Bude to slavnostní hostina, Arnošte. Přijde také policejní prezident, chce ti osobně odevzdat písemnou pochvalu od vlády.“

„O tu nestojím,“ zabručel Farin. „Chtěl bych jen, abychom se vrátili domů, do Černova.“

„To je také má touha.“ Martě se rozzářily oči. „Budeme klidně žít, sami sobě, své lásce.“

„Ano, Martičko,“ hladil ji po vlasech.

Farin si oddechl, když se s ním policejní prezident po obědě rozloučil.

„Milý krajane,“ začal Gajdoš, když konečně osaměli, „nerad vás ztrácím, ale musím být upřímný. Radím vám, abyste co nejdříve odjel. Váš zákrok nesporně velmi prospěl celém státu, ale bojím se, že věc není tak docela vyřízena. Amerika je zamořena gangstery a jednotlivé tlupy, ačkoli si vzájemně konkurují a nevraží na sebe, se podporují, byla-li některá z nich ohrožena. V tomto směru má gangsterský cech mohutný smysl pro vzájemnost. Nejste tu v bezpečí. Budou se snažit, aby se pomstili a zneškodnili vás.“

„Jsme připraveni odjet. Jen nám poraďte, kterou lodí.“

„Žádnou. Na lodi byste nebyl bezpečný.“

„Letadlem?“

„Ani tím ne. Totiž...“

„Jak tedy?“

„Znám jedinou možnost, která zaručuje vaši naprostou bezpečnost. Je jen otázka, zda Kmitko svolí k výletu do Evropy. Doufám, že ano. Vždyť je to krajan, Slovák, a dosti se s ním znám. Právě dnes je o něm zpráva v časopisu The Avion. Přečtěte si!“

„Přes všecky pochybnosti,“ četl Farin, „ba jízlivé úvahy, jimiž v poslední době častovaly různé listy mladého vynálezce Juraje Kmitka, se zdá, že byl v leteckém oboru objeven technický génius. Alespoň včerejší pokusný let, konaný na letišti v Chicagu, působil ohromné překvapení a pochopitelný rozruch. Kmitkova autogyra se vznesla s úžasnou rychlostí kolmo do výše, takže v několika vteřinách se jevila jen jako bod, který pak kroužil a kličkoval s neslýchanou lehkostí jako vírník na vodní hladině. A stejně úžasné byly skoky, v nichž letadlo padalo dolů jako kámen. Pak, jsouc těsně nad zemí, jakoby vymrštěno obří silou vzlétlo do závratné výše.

Je také podivuhodné, že kromě slabého šelestu vrtulí, který se však ve výši zcela ztrácí, neuslyšet zvuk, jakým všecka ostatní letadla už z dálky prozrazují svou přítomnost.

Vynálezce sdělil našemu zpravodaji některé podrobnosti, jež přinášíme:

Stroj je zhotoven z hmoty lehčí než hliník, ale proti nárazu odolnější než ocelový pancíř. Gondola tvoří kouli, která spočívá na podvozku, jenž umožňuje jednak rychlou jízdu po silnici, a dutý rám udrží stroj na vodní hladině, kde může s velkou rychlostí plout jako závodní motorový člun.

Vnitřek gondoly je vybaven všemi nejnovějšími vymoženostmi a účelným pohodlím. Pohon tvoří elektrický motor-generátor, který si samočinně vyrábí nevyčerpatelnou pohonnou sílu.

Nad gondolou jsou čtyři vodorovné vrtule o podivuhodně malém průměru pro kolmý vzestup, dvě svislé vrtule vpředu a dvě vzadu ženou letadlo vpřed a umožňují úžasné kličkování a rychlé změny směru.

Autogyra dosahuje rychlosti až l 000 kilometrů v hodině, což ji činí nedostižnou, uvážíme-li, že může letět vysoko ve stratosféře.

Inženýr Juraj Kmitko je původem Slovák a je mu 26 let. Jeho rodiče se přistěhovali před třiceti lety do Chicaga, kde se Juraj narodil. Unie je hrdá na tohoto svého nadějného mladého občana.“

„Velmi zajímavé. Ale není to americká kachna?“ zapochyboval Farin.

„Není. The Avion je vědecký časopis. Na jeho zprávy se lze spolehnout. Mimoto Juraje osobně znám. Vím, že se už dva roky zabývá tímto vynálezem. Je to důvěryhodný hoch, žádný mluvka. Jsme spolu v čilém spojení, neboť je jednatelem chicagské České obce. Jeho otec byl můj dobrý přítel už v mládí. Byli jsme totiž krajané, oba moravští Slováci z Buchlovic.“

„Proč mluvíte v minulém čase?“

„Poněvadž Jurajův otec je už rok mrtev. Také jeho matka zemřela.“

„Myslíte, že by byl ochoten dopravit nás do Čech?“

„Pochybuji, že odmítne mou žádost. Promluvím s ním.“

Gajdoš zvedl telefon a za několik minut byl spojen s Kmitkem.

Výsledek byl příznivý pro Farina, ale nikoli pro Martu, neboť autogyra může přijmout jen jediného cestujícího. Kmitko přiletí v noci a přistane na nádvoří Gajdošovy továrny. Farin ať je připraven k okamžitému startu. A Marta?

Gajdoš pohlédl na hodinky:

„Ještě to můžeme stihnout. Řekněte své choti, aby se ihned připravila. Zavezu ji autem do přístavu. Za hodinu vypluje do Hamburku Queen Mary, znamenitý rychloparník. Můžete jí pak do Hamburku přijet naproti.“

Po Martině odjezdu četl Farin ve večerníku „The Capital“ paličský článek, sršící zlobou a hrozbami, jaké může otisknout jen americká „svoboda tisku“:

„Neslýchaný zásah do svobody amerických občanů, spáchaný zabráním soukromého majetku představitelům našeho průmyslu a obchodu, nesmí zůstat bez odezvy! Jak se dovídáme na směrodatných místech, byla již také na dnešní večer svolána schůze odpovědných činitelů všech vlivných obchodních a průmyslových organizací, kartelů a svazů, které jsou šmahem odhodlány vyvodit z tohoto pirátského činu nejkrajnější důsledky! Podnikatelský kapitál se nedá ničím a nikým brzdit! Jeho nynější stav je takový, že všechny rušivé pokusy jsou směšné a předem odsouzeny k ztroskotání, ale zároveň nejvýš povážlivé a nebezpečné. Za následky, které nevyhnutelně vzniknou, budou samozřejmě odpovědni ručitelé. Varujeme v posledním okamžiku s výzvou, aby hanebný zákrok byl ještě dnes odvolán! Zítra už bude pozdě!“

Farin se zamyslil:

Hle, mamon, zlatý moloch veřejně hrozí nejtěžšími důsledky každému, kdo by se jen pokusil o spravedlnost!

Má na ten článek upozornit Gajdoše? Co by tím získal? Je věcí vlády, aby se s touto hydrou vypořádala.

Pojednou se Farinova zachmuřená tvář zjasnila.

Ano, to by bylo jediné, co dává naději...

Je jen otázka, má-li Kmitko ve svém letounu vysílací přístroj. Jistě, neboť článek v The Avion praví, že gondola je vybavena všemi vymoženostmi.

Errata:

30.05.2021 10:57