Usmíření
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Po denním slunečním žáru se snesl nad New Yorkem dusný večer. Z oceánu stoupala teplá mlha, která záhy zahalila oblohu nad městem. K desáté hodině zmizela poslední hvězda za neproniknutelnou černou clonou.
Farin seděl s Gajdošem na terase. Hluk velkoměsta k nim doléhal jen tlumeně a úplně v něm zaniklo slabé šumění, které se na několik okamžiků ozvalo shůry, až se náhle s jemným svistem zřítil kolmo dolů kulatý předmět jako černý meteor, s krátkým zahučením utkvěl několik metrů nad zemí a pak lehce přistál na betonové ploše nádvoří.
Farin byl připraven a rychle sešel s hostitelem dolů.
Nebylo radno otálet, neboť v okolí továrny bylo ještě živo a také tovární noční hlídka sem už běžela, puzena pochopitelnou zvědavostí. Proto se Farin rozloučil s Gajdošem jen po americku stiskem ruky a několika vřelými slovy, a pak už za ním zapadla dvířka letounu.
V příštím okamžiku se autogyra lehce vznesla a pak jako střela zmizela v oblacích.
Teprve nyní vzplanul vnitřek gondoly v ostrém jasu elektrického světla a Kmitko stiskl Farinovi ruku s upřímným: „Vítejte!“
Mladý inženýr si rázem získal Farinovu plnou důvěru. Byl to pravý muž: vysoký, štíhlý jako mladá jedle, s tváří, z níž vyzařovaly ráznost a přímost.
„Letíme do Čech?“ tázal se Juraj krátce.
„Chtěl jsem původně do Černova,“ odpověděl Farin, „avšak poslední události mě nutí ke změně. Nevím, budete-li se moci zdržet...“
„Jak dlouho?“
„Dva dny.“
„Třeba týden. Nespěchám. Navštívím také strýce v Buchlovicích. Vy jste inženýr?“
„Elektrikář a chemik, pane.“
„Well. Moji přátelé mně říkají Juraj. A tykají si se mnou.“
„Velmi rád, Juraji. Jmenuji se Arnošt.“
„Tak je to v pořádku.“
„Mám k tobě prosbu.“
„Ven s ní!“
„Vidím, že zde máš vysílačku.“
„Diktuj!“ položil Juraj ruku na páčku.
„Redakci The Capital! Vyřiďte ihned dnešní schůzi svazů a kartelů, že varuji před jakýmikoli činy. Zakazuji každý pokus o zneklidnění. Zítra přesně o půlnoci podám důkaz, že mám v ruce moc.“
„Hm, podivná depeše, kamaráde. Myslíš, že bude mít účinek na kapitalistické naboby?“
„Doufám.“
„Jaký je to zázrak?“
„Prostý technický vynález.“
„Nechci vyzvídat. Je správné, šetříš-li své tajemství. Až se sblížíme, svěříme si svá tajemství navzájem, pravda?“
„Ovšem,“ přisvědčil Farin. „Řekl jsem ti, že jsem změnil svůj plán. Místo do Černova poletíme přímo do Buchlovic, kde chceš navštívit svého strýce.“
„Dobře, ale přistaneme ve zřícenině Cimburku. Autogyra by v tom městečku vzbudila pozdvižení. Zítra je všední den a v rozvalinách Cimburku ji nikdo nebude hledat. Je to pro ni nejistější garáž.“
„Kdy tam doletíme?“
„Ještě před svítáním. Letíme dvacet kilometrů nad hladinou oceánu, rychlostí přes tisíc kilometrů za hodinu.“
„Krásný výkon. Juraji, my dva se musíme spojit.“
„Nejsem proti tomu. Promluvíme si o tom později. Beztak mám v úmyslu se vrátit do své domoviny. V Americe mně začíná být půda horkou. Gangsteři by se neštítili žádných prostředků, aby mě donutili k prozrazení tajemství vynálezu. Možná že se už vůbec do Ameriky nevrátím. Rozmyslím se ještě. Nic mě tam neváže.“
Ještě za tmy pronikl letoun mlžným závojem, kterým jen slabounce prosvítal měsíční úplněk, v jehož svitu mohli dost zřetelně rozeznat zalesněné hřebeny a stráně Chřibů a Ždánských hor.
S podivuhodnou jistotou se letoun snesl do středu hradní zříceniny a přistál mezi zbytky bývalé rytířské síně.
„Prospíme se,“ navrhl Kmitko moudře. „Ráno zajdu pěšky do Buchlovic. Prosím tě, Arnošte, zůstaneš zde, abys obhájil letadlo, kdyby sem snad přece zabloudil nějaký tulák.“
Farin s radostí svolil. Alespoň bude moci nerušeně provést svůj úmysl. Důvěřoval sice Kmitkovi, ale jejich přátelství nebylo ještě tak pevné, aby se mu mohl svěřit s tajemstvím svého přístroje.
Ráno spolu posnídali ze zásob, které měl Kmitko v letounu, a Farin osaměl; Juraj se vrátí až příští den.
Výborně! Farin bude tedy i v noci sám.
Chvíli hleděl za svým přítelem, který svižně sestupoval ze stráně, až se ztratil v hustém lese. Teď přišla Farinova chvíle. Stiskl páčku vysílačky:
„Všem státním hvězdárnám v Evropě, Asii, Africe i Americe. Gangsteři mezinárodního velkokapitálu osnují hospodářský rozvrat. Jim na výstrahu vyryji dnes přesně o půlnoci do tváře Měsíce svůj rozkaz.“
Hotovo.
Den uplynul Farinovi zcela klidně. A stejně se plížil večer, jehož ticho bylo rušeno hejny kavek, které se z okolních lesů slétaly do rozvalin hradu, roji netopýrů a jelení rodinkou, která se klidně pásla opodál na bujné trávě.
Konečně nadešla půlnoc.
Je samozřejmé, že celý svět byl zachvácen rozechvěním, když rozhlasy všech států oznámily veřejnosti tuto neslýchanou zprávu, která zejména ve vědeckých kruzích způsobila poplach.
Kdo je to, jenž takovou fantastickou zprávu oznámil všemi jazyky? A není to žvást? Nevhodný žert některého vtipálka, který chce jen na několik hodin vzrušit a vyděsit? Redakce všech novin byly zaplaveny rukopisy technických odborníků, v nichž bylo více nebo méně varováno před ostudou a raděno, aby tento zřejmý nesmysl byl ignorován. Rotačky se rozhučely výrobou letáků, které však jen zvýšily zmatek.
Výsledek všeho byl, že toho večera byly ulice a náměstí ve všech městech a obcích, kam jen civilizace nasadila rádiový přijímač, přeplněny davy lidstva, které se tísnily kolem pouličních zesilovačů. Státní rozhlasy ochotně převzaly úkol, aby líčily veřejnosti ohlášený div, jenž se bude odehrávat na mrtvém těle Měsíce.
Ovšemže také Praha tonula v rozechvění. Její veřejná prostranství se podobala rozrytému mraveništi. Provoz byl úplně ochromen a na Václavském náměstí hlava na hlavě.
Každá minuta do půlnoci se zdála věčností. Čas se plížil jako hlemýžď a před půlnocí jako by se zastavil...
Roztržitě a se vzrůstající netrpělivostí vyslechly davy poučnou přednášku ředitele státní hvězdárny o Měsíci.
Konečně přednáška skončila a ozval se zpravodaj:
„Zahajujeme zprávy o pozorování měsíční plochy. Ohromný dalekohled naší hvězdárny přibližuje Měsíc našemu oku na tři sta osmdesát pět kilometrů. Povrch Měsíce je dosud klidný.“
„Nějaký šibal nás tahá za nos!“ vykřikl kdosi do toho napjatého ticha.
Ale vtom zazněl rozhlasový půlnoční signál. A sotva dozněl, ozval se zpravodaj:
„Haló! Zdá se, že zpráva nebyla lichá. Ano, na severním konci Mare Nectaris se tvoří kráter. Nyní se od něho s úžasnou rychlostí šíří hluboká brázda k jihu před kráter Capelia, drtí pohoří, postupuje podél kráteru Maskelyne, protíná Mare Tranquillitatis a končí u kráteru Jansen!“
Úžasné! V těchto několika minutách se propadlo do propasti území v délce několika set kilometrů a v šířce asi dvou tisíc metrů.
„A... haló! Nyní začíná zkáza opět nahoře v tomtéž místě. Postupuje na východ... ostře se odklání k jihu... zahýbá k západu a vrací se právě v polovici k prvé brázdě. Tak povstalo obrovské písmeno. A opět nová zhouba drtí severní pohoří Mare Vaporum. Postupuje přímo na sever, hltá řadu drobných kráterů, láme skalní štíty a končí těsně pod kráterem Purbach. Odtud se vrací k jihovýchodu podél pobřeží Mare Nubium a končí, pohltivši kráter Reinhold. Příčkou od kráteru Herschel až k Parry vzniká zřetelné písmeno další. Nyní se řítí do hlubin východní pobřeží oceánu Procellarum; zhouba postupuje na severovýchod a končí v temném jícnu velikého kráteru Mersenius. A dále... rozlétají se v prach okraje kráteru Agantharch, beze stop mizí malý jícen Herigonius, řítí se štíty a hřebeny vysokých pohoří... celá východní oblast oceánu Procellarum je přeťata brázdou, jež končí na samém okraji viditelné měsíční plochy. Jasně je vidět písmeno konečné.“
Nelhal záhadný oznamovatel. V mrtvé řeči vyryl do mrtvé měsíční tváře živému lidstvu věčný rozkaz:
|
PAX! |
30.05.2021 10:57