Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Zajímavá procházka,“ pochvaloval si lékař, usedaje s ostatními v jídelně.

„Zajímavá a velmi poučná,“ přitakal profesor Charni.

„Ale je v tom mnoho záhad,“ kýval hlavou Pavel. „Doufejme, že nám Nemo podá vysvětlení. Hned ho zavolám.“

Nečekali dlouho a na televizní desce se zjevila Nemova tvář.

„Milí přátelé,“ začal Nemo, „jestliže jsem přerušil vaši dnešní vycházku, neznamená to, že jsme hotovi s prohlídkou Atlantidy, nýbrž proto, abych šetřil vaše nervy. Ačkoli území, v němž je možno bádat s úspěchem po zbytcích kdysi ohromné říše, není velké, zahrnuje v sobě všecko, po čem lační vaše věda. Všichni budete uspokojeni. Ale zajímavostí je tolik, že je nutné, abychom postupovali po etapách a promluvili si vždy o objevech, které se vám na první dojem zdají nepochopitelné. Nuže, poslyšte!

Jak jsem vám už řekl, marně byste pátrali po známkách bývalé Atlantidy mimo tento okruh. Vám se jistě zdá být zázrakem, nebo aspoň nevysvětlitelnou náhodou, že právě středisko Atlantidy, královský palác s okolím, zůstalo poměrně uchráněno od zkázy, zatímco celá ostatní říše byla rozdrcena a zničena. Když uvážíte, že tuto částečnou záchranu trosek způsobil vzdušný tlak řítícího se meteoritu a tento vzdušný tlak že způsobil průlom nepříliš silné zemské kůry, dojdete jasně k vysvětlení katastrofy. Je totiž logické, že zřícení tohoto okruhu se neudálo náhle. Byl to chvíli trvající zápas vzdušného tlaku s vodním, takže okruh sklesl do hlubiny zvolna, a také vlnobití nemohlo býti příliš prudké, poněvadž bylo dušeno silným tlakem vzduchu, tísnícím mořský povrch jako plotna hydraulického lisu.

To vše lze pochopit. Ale vy se snad tážete, proč právě na královský palác se zřítil meteorit? Mohl bych vaši otázku odbýt slovem „náhoda“, oblíbeným těm, kteří buď z nevědomosti nebo z pohodlnosti často takhle vysvětlují různé přírodní jevy. Nebyla to náhoda. Více vám teď nepovím. Zkazil bych vám překvapení, které vám chystám k zítřejší výpravě. Dnes dostal lekci náš přítel profesor, zítra ji dostanou ostatní.

Pokud se týče povrchu Atlantidy, nemohu vám mnoho říci. Nejsem historik ani archeolog. Podle soch, jak jste viděli, zdá se tu být souvislost se starým Řeckem. Avšak zdá se spíše, že obyvatelé Atlantidy byli v šerém dávnověku předchůdci nejen Řeků, ale Evropanů vůbec, ba patřili snad k prvním obyvatelům světa. Jejich kultura byla úžasná. A ještě obdivuhodnější bylo jejich vzdělání a vyspělost po stránce technické, jak se přesvědčíte zítra.

Nebezpečí vám hrozilo v onom pralese. Ohromné stromy, které se tyčí do výše přes sto metrů, jsou jediné neškodné. Jsou to chaluhy. V Rudém moři rostou z mořského dna chaluhy ještě vyšší; dosahují výše až pěti set metrů. Ale zato všecka ta ostatní svůdná krása je velmi nebezpečná. Je to hlubinná fauna, medúzy, sasanky, polypy a hydry. Vzbouřil jsem světlem všecku tu havěť a zlákal je s sebou vzhůru, kde zhynula, roztrhána nízkým tlakem. Jejich beztvárné pozůstatky pak klesly ke dnu.

Ještě zajímavější je aréna. Soudím, že sloužila za popraviště zločinců a vůbec provinilců, kteří byli v aréně předhazováni netvorům.

Váš život byl ohrožen u třetí klece, jejímž obsahem jsem byl také já překvapen a polekán. Před šedesáti lety, kdy jsem totiž prohlížel tuto oblast, byla v té kleci mrtvola zvířete, myslím, že pravěkého jeskynního medvěda, který zhynul asi v okamžiku, kdy měl být vpuštěn do arény, neboť mříž byla spuštěna. Chtěl jsem vám netvora ukázat. Ale můj televizní přístroj mi ukázal hrozný obraz: na zbytcích mrtvoly si pochutnávala obrovská chobotnice, jeden z těch hlubinných obrů, o nichž se bájí, ovšem přemrštěně, jako o krakaticích. Je to velikán, jehož chapadla dosahují délky přes dvacet metrů, a je nebezpečný nejen pro svou obrovskou sílu, ale také mocnými elektrickými výboji a silnou žíravou látkou. Podařilo se vám uniknout a já jsem netvora sežehl nábojem kondenzované sluneční energie. Je to podobné kulovému blesku. Výbuch, který jste pocítili, byla exploze vytvořených vodních par. Nemohl jsem dříve zasáhnout, dokud jste nebyli z dosahu explozivního účinku, což bylo teprve v tunelu. Ted’ vás tam už nepovedu. Chobotnice i se zbytky zvířete, vše je sežehnuto a rozmetáno po rokli. Také vnitřek jeskyně je zavalen balvany.

Zítra vás provedu palácem. Buďte pamětlivi pokynů, které jsem vám dal, pokud běží o hydronauty,“

Nazítří ráno vyšla z Nautila táž výprava. Vedeni Nemovým světlem, přešli vestibul a sestupovali po kamenných schodech do podzemí. Překročili vyvrácené kovové dveře a octli se v rozsáhlé sklepní místnosti.

Strojovna. Avšak je to možné? Možno uvěřit, že v mrtvých troskách domu, v němž život skončil podle toho, co viděli včera v rokli, před statisíci lety, spí stroje, které by v ničem nezadaly nynější moderní technice?

S údivem poznával Pavel parní, či snad dokonce plynovou lokomotivu, kompresory a zde, věčný Bože nelze pochybovat: elektrické motory, veliké dynamo.

V další místnosti stanuli na ochozu: shora padal dolů ohromný okrouhlý trychtýř, jehož zúžený spodek čněl nad okrajem velikého kola se spirálovými kapsami. Z ochozu viděli jen horní obrys kola, vystupujícího z temné hlubiny jako zubatý hřbet obrovského vodního hada.

Turbina! Neuvěřitelné!

„Tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my se měníme s nimi,“ řekl moudře Charni.

Vrátili se.

Vystupovali po místy rozvaleném schodišti, a když prošli dlouhou chodbou, octli se v lóži rozsáhlé dvorany. V ostrém světle, které kroužilo místností, viděli, že dvorana má okrouhlý tvar. V čele bylo zvýšené pódium s nádherným proscéniem a po obou stranách se táhly dosti zachovalé části galerie. Bývalé divadlo.

Na pódiu, které bylo možno směle nazvat jevištěm, ozářil světelný kotouč – katafalk, neboť jak jinak nazvat kvádry, sestavené do přesného obdélníku?

Avšak – pojednou Nemovo světlo zhaslo.

V čiré tmě, která nastala, spatřili po chvíli sinavý zjev, v němž poznali – hydronauta.

Vynořil se z temné hloubky jeviště a vážně kráčel do popředí. Za ním se jevištní pozadí rozzářilo modravým svitem. Průvod hydronautů kráčel vpřed. Několik těchto tvorů neslo těžké břemeno. Hydronauti se seskupili okolo katafalku, na nějž složili své břímě.

S úžasem Pavel a jeho druhové viděli, že jsou přítomni – pohřebnímu obřadu. Nebylo pochyby, že na katafalku spočívá tělo hydronauta, jenž padl za oběť Baudinovu noži.

„Poznávám ten katafalk,“ zjistil Baudin, zasunuv zástrčku do Pavlovy přílby. „Je to týž, na němž jsem stál, když jste mne vysvobodili Ale je to úžasné. Nemo má pravdu! Jsou to myslící tvorové! Jacísi vodní lidé! Hleď jen na tu skupinu, víření jejich chapadel, jež se vzpínají, dotýkají se mrtvoly. Teď dokonce všichni klečí; jen jeden, jistě jejich vůdce nebo sám král, stojí před katafalkem a mává chapadly, jako by hovořil. Věčný Bože, já jsem – zavraždil člověka!“

„Bránil ses! To přece nebyla vražda!“

„Inu, máš pravdu. Ale přesto... a hleď, nyní se chopili mrtvoly a odnášejí ji.“

Průvod pozvolna mizel. Za nimi se v pozadí lóže objevilo Nemovo světlo a zvalo k následování.

Byli uvedeni do dlouhé, úzké místnosti, do níž nebylo možno proniknout pro haldu trosek a rozmanitých věcí. Avšak hned na prahu zaujaly lékaře části kostí, nesporně lidských. A už také spatřil – lidskou lebku. Pochopitelně, že se jí zmocnil. Bude to velmi cenný předmět pro antropologické studium.

Profesor byl uchvácen jinou věcí: knihou! Ano, je to kniha, co drží v ruce! Veliká, v těžké kovové vazbě. Poklad! Nesmírný poklad starožitnický. Důkaz o vysoké kultuře pravěké Atlantidy. Zvrácení dosavadních teorií.

A Nemo jako by četl profesorovy myšlenky; jeho světlo vyvedlo výpravu z paláce a brzy stáli profesor i lékaři ve své kabině nad kořistí.

Errata:

30.05.2021 10:59