Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Společnost se scházela v jídelně, aby si všichni vzájemně sdělili své dojmy. Těšili se také, že jim Nemo podá vysvětlení o některých událostech, jež se jim dosud jevily jako tajemství.

Chyběl dosud profesor a lékař. Zajisté byli oba zahloubáni do studia svých úlovků.

Konečně vstoupil, lépe řečeno vřítil se do jídelny profesor Charni, nesa v porcelánovém umývadle cosi, co se velmi podobalo čtyřhrannému dortu, vmáčknutému do špinavě bílé kaše. Charni mlčky postavil svůj objev doprostřed stolu.

„Odkdypak zastáváte službu jídlonoše, pane profesore?“ divil se kapitán.

„A k tomu ještě tak nevkusně; předkládá pudink v umývadle!“ ozval se doktorův hlas za profesorovými zády.

Charni sebou škubl a obrátil se tak prudce, že by byl málem vyrazil doktorovi z rukou skleněnou mísu, na které se šklebila veliká lidská lebka.

„Myslím, doktore“ – spustil profesor, duse se zlostí – „že můj pudink, není-li stravitelnější, je rozhodně vkusnější v tomhle umývadle než váš kanibalský přínos, hodící se jako symbol k tabuli lidožroutů. Co s tím chcete v civilizované jídelně, vy moderní Salome v kalhotách?“

„To je duševní strava, učený pane,“ uklonil se mu ironický lékař a postavil mísu vedle profesorova domnělého pudinku.

„Moje zrovna tak,“ odsekl Charni. „A přes všecku tu špinavou kaši je cennější nežli vaše prázdná, olezlá a ohlodaná hlava,“ dotvrdil s důrazem na každou slabiku.

„Mo-je o-lez-lá, prá-zdná hla-va?“ koktal lékař a mimoděk si přejel dlaní pleš. „Tuhle urážku smyjete vlastní krví!“ hučel, vztyčiv se hrozivě.

„Myslím tu netvornou lebku,“ ukazoval Charni na mísu. „O vaší hlavě se zdržuji kritiky.“

„Přátelé,“ vložil se Pavel do roztržky, „zadržte! Vysvětlete nám, profesore, podstatu této záhadné smíšeniny.“

„To je ... kniha!“ zvolal Charni hrobovým hlasem.

„Co.. ? Cože? Skutečně! Teď vidím, že je to kniha. Totiž ten obal. Desky z kovu, který se podobá bronzu. Ale proč ji namáčíte do majonézy?“

„To není majonéza,“ kroutil profesor hlavou, „to jsou listy!“ zavyl jako pes, jemuž někdo šlápl na packu. „Celý vnitřek této převzácné, pravěké literatury, nedocenitelná poezie, klenot mnohamilionové ceny, všecko se mi v několika okamžicích změnilo v tuhle špinavou, hnusnou kaši. Jen kovový obal zbyl!“ končil plačtivě.

„Nešlo by nějak tu hmotu rekonstruovat? Z nalezených koster pravěkých zvířat dokazují znalci přírodních věd totožnost mamutů, dinosaurů, proč by se z této kaše nemělo podařit těmto slavným učencům sestrojit pravěkou bibli, obnovit její literární obsah a...“

„... vecpat jej pak do vašeho zlolajného, jedovatého chřtánu!“ vykřikl profesor, pozbývaje smyslů nad hroznou ironií Baudina.

„Nic ve zlém, milý profesore,“ klidnil lékař rozjitřeného učence. „Vždyť snad rozumíte žertu. Je mi upřímně líto, že vaše naděje byla zklamána. Ale nedivte se tomu. Kniha, která leží tisíce věků v takové mořské hlubině, nemůže vydržet. Už to je úžasné, že se hmota vůbec zachovala. Snad se chemikům podaří odhadnout látku, z které byly listy zhotoveny. Já se o to také pokusím, ale pochybuji o úspěchu. K tomu mé chemické znalostí nestačí, neboť tu je třeba také vědomostí archeologických. Je ovšem velká škoda, že obsah písma či tisku zmizel. Ale jsou tu desky. Jak vidím, je na nich vyryt jakýsi nápis, jsou-li tyto značky písmen. Rozluštit to bude úkolem odborníků. Na každý způsob je vaše kořist nesmírně cenná,“ hovořil Baudin konejšivě.

Profesor, skloněn nad umývadlem, hučel cosi nesrozumitelného. Ale bylo vidět, že srdečná slova lékařova ho usmířila.

„A jaký je váš úsudek o lebce?“ tázal se už vlídně.

„Nejsem takový odborník v antropologii. Rozhodně však je to velkolepý objev. Jak vidíte, je lebka mnohem větší, než jakou má nynější lidské pokolení. Nesporně je to lebka pravěkého člověka, který musel být obrovské postavy. Nejzáhadnější však je mi otvor uprostřed čela. Okraj otvoru je zakulacen. Buď šlo o zrůdu už od narození, nebo byla tomuto člověku proražena čelní kost už v mládí, rána se zahojila a muž se dožil vysokého věku. To by však svědčilo o výjimečné odolnosti mozku, který vyplňoval lebeční dutinu až k čelní kosti. Je ještě třetí možnost Ale ta zní trochu pohádkově,“ uvázl doktor.

„Co myslíte?“

„Kyklop.“

„Chmm.“

„Kyklopové byli podle báje obři a měli třetí oko uprostřed čela.“

„Hm, hm... ale, doktore, po všem, co jsme dosud viděli, ani o této vaší domněnce se neodvažuji říci, že by byla nesmyslná,“ pokrčil Charni rameny.

Pavel zapojil televizní přístroj.

Po chvilce se na ně usmívala Nemova tvář.

„Vím o vašich úlovcích,“ začal Nemo. „Budete se muset vzdát snahy, abyste získali knižní doklady o Atlantidě. Je tam bohatý archív, ale nelze ho upotřebit. Ani při největší opatrnosti, kdybyste se v archívu pokusili nahlédnout do některé z knih, nezjistíte nic, neboť písmo se už skoro rozplynulo a jednotlivé listy se pod vysokým vodním tlakem spojily v jedinou vrstvu, s kterou není možno hnout.

Lebka mne zajímá. Vidím ji na vašem stole. Je objevem také pro mne. Nemiluji fantastických myšlenek, ale mám dojem, že báje o Kyklopech nejsou pohádkou. Což není možné, že král Atlantidy měl za svou tělesnou stráž obry, kteří snad byli buď přírodními zrůdami, nebo pro vzbuzení hrůzy, a bázně bylo do jejích čela voperováno třetí oko, snad slepé, ale plnící svůj děsivý účel?

Při vysoké inteligenci Atlantiďanů nezdá se mi tento dohad nemožným.

Zmínil jsem se, že zřícení měsíčního úlomku na královské sídlo nebylo náhodné. Vysvětlím vám to.

Viděli jste stroje, z nichž některé jsou vám záhadou. Mně se podařilo tuto záhadu objasnit. Stroje vyvinovaly nesmírné napětí a ještě nesmírnější magnetickou sílu. K čemu tyto síly sloužily, těžko říci. Domnívám se, že jejich úkolem bylo měnit počasí, jak to potřebovaly zemské plodiny k svému vývoji. Buď náhodou, nebo zlovůlí bylo magnetické síly zneužito, snad byla jen přepnuta, a to se stalo Atlantidě osudným: síla zasáhla do vesmíru, porušila koloběh nebeských těles a následkem byla – srážka.

Netvrdím, že tato má domněnka je správná. Je to pouze můj dohad, který je však podepřen mými vlastními zkušenostmi. Mám ve své říši podobná zařízení, která silně účinkují na meteorologické vlivy.

O hydronautech se mi právě podařilo zjistit něco, co značně potvrzuje mou původní domněnku, že jsou to bytosti z bývalých moří na Měsíci. Zítra vás uvedu do jejich osady Při styku s nimi zachovejte úplný klid. Nebraňte se! Obranu přenechte mně.

Ať Nautilus ihned vypluje za mým světlem!“

Errata:

30.05.2021 10:59