Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

K svému údivu přistáli druhého dne ve stejném kráteru, kde dříve kotvili, jenže těsněji u jižního vnitřního svahu.

Ráno vystoupila z Nautila výprava skládající se pouze z Pavla, profesora a lékaře. Nebylo třeba brát s sebou lodníky, ježto se už předem museli vzdát jakékoliv obrany a spolehnout se na Nemův důmysl, o němž nyní nepochybovali. Větší počet účastníků by byl jen na úkor jejich bezpečnosti.

Stanuli na jakémsi skalním chobotu, na jehož úzkém hřebenu byla jen slabá vrstva bahna či prášku, který byl, jak již viděli, vlastně nebezpečnou, hořlavou třaskavinou, byl-li ovšem vysušen.

Světlo je vedlo přímo k příkrému srázu, k němuž dospěli po několika krocích. Objevila se před nimi dosti široká rozsedlina a světlo se vnořilo do jejího jícnu.

Kráčeli úzkou chodbou s podivuhodně přesně kolmými stěnami, které se nahoře, ve výši asi čtyř metrů, sbíhaly v pravidelné klenutí. Po několika krocích zahnula chodba vlevo, mírně se svažujíc.

Zakrátko se osvětlil před nimi po pravé straně chodby vchod gotického tvaru. Stanuli na prahu dutiny.

Jejich prvý dojem byl, že je to nějaké zatopené skladiště, v němž leží po obou stranách u stěn, v několika vrstvách na sobě, stohy čímsi naplněných žoků, nebo spíše pevných těles vejčitého tvaru, skoro dva metry dlouhých a přes půl metru v průměru, s povrchem jakoby spirálovitě ovinutým ocelovou pilou.

Všechna tato tělesa byla uskladněna zahroceným koncem ke stěně, do které jejich hrot byl zabořen. Ze zadní zaoblené části vyčnívaly křížem čtyři krátké, ale silné výčnělky, opatřené na konci zahnutými spáry jako drápy.

Co je to? Tvarem se dosti podobají velikým leteckým bombám. Ale co ten pilovitý, spirálovitý povrch?

A hle! Vždyť ta tělesa se – pohybují! Teď jedno z nich, zabořené do stěny víc než ostatní, se začalo otáčet okolo osy. Skála se drobí a podivný předmět se do ní pozvolna zavrtává.

Na jiném místě se otáčel už jen sotva znatelný oblý konec. Celé těleso bylo zavrtáno do stěny. Z otvoru se řinul rozdrcený štěrk a vypouklá oblina se nořila do kulaté, jako vysoustruhované díry.

A pojednou se výčnělky protáhly a zahnuté spáry se opřely o skalní stěnu. Ted podivný stroj, či co to bylo, zvýšil činnost a záhy zmizel v otvoru, z něhož se valil štěrk.

Prohlížejíce podobné otvory blíže, viděli, že jsou všechny v činnosti. Tělesa se zvolna nořila do stěny a některá, hlouběji zabořená, začala se otáčet.

Když postoupili dále do jeskyně, zarazili se ulekaně: jedno z těles leželo asi metr od stěny. Viděli, že jeho předek vybíhá v ostrý, rozštěpený hrot. A tu se předmět vymrštil, odraziv se zadními spáry. Ostrý hrot narazil na skálu. Okamžitě vzplál na místě nárazu fialový plamen, ale hned poté opakoval útok, až konečně utkvěl hrotem hluboko ve vzniklém otvoru.

Co jen to vše má znamenat? Jsou to snad samočinná torpéda? Nebo snad automatické vrtačky? Jak vidět, pracují s vysokým elektrickým napětím, jehož je rozhodně třeba, má-li práce rychle postupovat, neboť už dříve poznali, že celý ten měsíční útvar je z větší částí složen z kovů. Ale kdo sestrojil tyto nástroje? Kdo jím poručil tuto práci? A kdo ji řídí? Jaký je její účel a cíl?

Řada otázek, na které nemají odpovědi.

„Co o tom soudíte?“ položil profesor otázku Pavlovi.

„Nemohu odpovědět.“

„Jste přece strojař.“

„Vy myslíte, že to jsou stroje?“

„Domnívám se tak.“

„Myslím, že se mýlíte. Stroj je věc. Dělá jenom to, co mu poručí lidský duch. Ani nejdůmyslnější automat sám si nevybere pracovní objekt. Musí jej do toho vložit člověk. Ale sám jste viděl, jak si tenhle tvor vyvolil své pracovní místo. Všichni tito tvorové pracují samostatně. Není tu žádného vedoucího ani dohlížitele.“

„Snad nechcete říci, že jsou to živí tvorové?“

„Ano. A myslím, že se nemýlím. Uvažte, že jsme v útrobách měsíční oblasti z doby, kdy na něm byl život. Jsou-li tu hydronauti, mohou tu také žít jiní tvorové z Měsíce.“

„Inu, máte konečně pravdu. A teď si vzpomínám na Pholas dactylus.“

„Co je to?“

„Vysvětlím vám to, až se vrátíme do Nautila. Hleďte, musíme dále,“ ukončil profesor, ukazuje na světlo, které naléhavě kmitalo u východu z jeskyně.

Sotva zahnuli do chodby, šlehl za nimi fialový blesk. Obrátivše se, viděli jednoho tvora ležet na chodbě před protější stěnou. Světlo je pobízelo k rychlejší chůzi.

Baudin se spojil s Pavlem:

„Jsou to živé bytosti!“ volal rozčileně.

„Jak to víš, doktore?“

„Bodl jsem jednoho nožem do zadní pracky. Vyřítil se za námi, na štěstí pozdě. Minul nás a narazil na protější stěnu chodby jsou to živá vrtadla a útočí jako torpédo!“

„Proč je dráždíš? Vždyť nás všecky vydáváš v nebezpečí!“

„Inu, chtěl jsem zvědět... Je to všecko tak podivné...“

„Zakazuji ti takovou zvědavosti. Dej mi nůž, abys zase nepřišel do pokušení nějakých chirurgických pokusů!“

Baudin zkrotle poslechl.

Před nimi končila chodba vchodem, kterým vešli do veliké místnosti Světelný kotouč oslnivě vzplanul. Hned uhádli příčinu: těsně u vchodu stáli dva hydronauti, chránící vstup. Ale byli tak oslněni, že stáli jako sochy. Proto mohli bezpečně projíti.

Chráněni jasem, zářícím těsně nad jejich hlavami, kráčeli mezi podivnými girlandami, visícími z vysokého stropu. Byly to průsvitné řetězy koulí, skoro metr v průměru, rosolovitých, jimiž prosvítalo temnější jádro. Napadlo je přirovnání: obrovské růžence žabích vajíček, jaké je možno vidět leckde ve stojaté tůni.

A správně, neboť byli v líhni hydronautického národa.

Další místnost, tak rozlehlá, že nemohli určit rozměry, byla – společným dětským pokojem. Bylo zde na sta mladých hydronautků. Nejmenší, přes metr dlouzí pulci, rejdili čile ve vodě, dospělejší se batolili, podobni pohádkovým vodníkům.

Byl to zajímavý pohled. Avšak i zde muselo Nemovo světlo zakročit, když se k nim hrozivě hnal dospělý dozorce nad skotačící mládeží vodního národa. Oslněn stanul bezradně a neodvážil se ani zatápat chapadly.

Avšak nepřešli celým tímto obrovským sálem. Světlo odbočilo a brzy vkročili do místnosti jiné, značně menší, kde bylo pouze několik odrostlejších hydronautů, kteří se od ostatních lišili tím, že místo polypích chapadel měli račí klepeta, jejichž účel se vysvětlil v další místnosti, která byla zřejmě kuchyní.

Oslněni náhlou záplavou světla, stáli kolem stolu – možno-li tak nazvat důmyslně seskupené kamenné kvádry – hydronauti, jejichž klepeta jako obrovské nůžky krájela na podivu hodně přesné porce úhorovitá těla hlubinných ryb, a na jiných stolech kupily se hromady drobných soust pro hydronautická batolata a pulce.

Tyto odrůdy zastávaly tedy funkce kuchařů. Podivuhodná byla také špižírna, kam však mohli jen nahlédnout hustým pletivem z mořských chaluh. Přesto však viděli, že je bohatě zásobena rybami a rozmanitou mořskou faunou.

Pobádáni trhavými zákmity, následovali světelný kotouč, který se zvýšenou rychlostí hnal před nimi. Chodba teď dosti příkře stoupala a zanedlouho se octli v kráteru. Poznali však, že vyšli jiným východem, a museli se oklikou vrátit k Nautilu. Dostali se tam bez nehody.

Když pak zasedli, aby si pohovořili o svých dojmech, shodli se na jediném slově, kterým bylo možno vhodně a souhrnně označit všechny ty divy a úžasy.

„Záhada!“

„Jsou to všechno skutečně ohromující poznatky,“ chopil se konečně slova profesor. „Nejpovážlivější rány dostává moderní technika, jejíž všecka chlouba je zvrácena, a většina moderních vymožeností se ukazuje plagiátem pravěké kultury.“

„Jsem nucen s vámi souhlasit,“ přikývl Pavel.

„Stejně,“ pokračoval Charni s úsměvem, „se já přiznávám k ránám, které dostala moje přírodovědecká hodnost.“

„A moje oblíbená antropologická věda též,“ přiznal se ochotně doktor.

„Jsme tedy biti všichni tři,“ zasmál se trpce profesor. „Výklad Nemův, kterým zdůvodnil zánik Atlantidy, možno přijmout za správný Shledáváme, že zánik Atlantidy byl spojen s umrtvením Měsíce, a možno říci, že tato katastrofa byla sloučena s bájí o potopě světa, která se stává součástí zemské a měsíční historie. Dále máme důkazy, že Měsíc byl dříve obydlen tvory příbuznými lidstvu, jen s tím rozdílem, že tito tvorové obývali vodní živel. Jsou sice značně tělesně odlišní od zemského lidstva, ale to je samozřejmé. Tělesnou změnu vyžaduje jednak sám živel, a také pojem o lidském těle je velmi problematický, stejně jako problém krásy. Proto nejsme oprávněni kritizovat tělo hydronautů. Můžeme však posoudit jejich duši. A tu jim musíme přiznat jistý stupeň inteligence. Rozhodně to jsou myslící tvorové. Jsem jen poněkud na rozpacích, pozoruji-li způsob jejich geneze, vzniku.“

„Dovolte, milý profesore,“ ozval se lékař, „abych vás, z těch rozpaků vyvedl, neboť tahle stať spadá do mého oboru. Vás zaráží poznatek, že hydronauti se rodí z vajíček podobně jako žáby. Milý příteli, nezapomínejte, že jde o vodní bytosti. Už z toho důvodu je způsob geneze zcela pochopitelný. Ostatně jsou v přírodě, jak sám dobře víte, rozličné a hojné protivy: Zmije rodí živá mláďata. Užovka je také had, ale mláďata nerodí živá, stejně jako australský ptakopysk a ježura, ačkoliv jsou savci.“

„A co soudíte, profesore, o těch podivných vrtácích?“ tázal se Pavel.

„Připomínají mi Pholas dactylus, skulaře vrtavého. Je to dvousvalový plž, dosti podobný škebli, jenže jeho lastura je na jednom konci ostře zašpičatělá. Zavrtává se do skalnatého mořského dna. Ovšem, je tu veliký rozdíl. Skulař je dlouhý jen asi deset centimetrů, kdežto tohle jsou obři, kteří kromě veliké síly vládnou elektrickými výboji. Ale ten rozdíl je pochopitelný se zřetelem k tomu, že také tito tvorové pocházejí z jiné planety.“

„Nemo volá!“ hlásil kapitán, který vstoupil do jídelny.

Pavel přepnul spojení a z televizní desky hleděla na ně Nemova tvář.

„Připravte se k odplutí,“ rozhovořil se. „Byla chyba, doktore, že jste zranil toho skalního dělníka. Na štěstí se jeho útok minul cíle. Také já jsem byl zbytečně odvážný, provedl-li jsem vás domácností hydronautů. Mohl jsem vám všechno předvést televizí. Pro příště vám dám návod k příslušné změně vašeho umístění. Hydronauti jsou velmi podrážděni a nechci, aby hromadně napadli Nautila. Byl bych pak donucen k zákroku, který by způsobil pohromu. Chcete, abych vás dále doprovázel?“

„Prosíme vás o to,“ odpověděl Pavel.

„Nuže, poslyšte: poplujete samostatně přímo na sever. Zavolejte mě, až se octnete u nejjižnějšího pobřeží Grónska. Pak vás zase povedu dál. Kdybyste mne snad potřebovali cestou, ozvěte se. Doufám, že budete spokojeni s plánem, který vám chystám. Na shledanou!“

Za několik minut poté se Nautilus zvedl, otočil se přídí k severu a zmizel za okrajem kráteru.

Errata:

30.05.2021 10:59