Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po dlouhé plavbě v hlubinách dopřál si Nautilus zase plavby na hladině. Nemusel se obávat, že bude spatřen, neboť toto místo bylo daleko od lodních cest.

Plul přímo k severu pod 40. stupněm západní délky. K mysu Farwel, nejjižnějšímu cípu Grónska, měl před sebou dráhu 6000 kilometrů. Při rychlostí plavby urazí tuto trať za tři dny.

Společnost stála na palubě a s rozkoší dýchala svěží vzduch.

„Jsem zvědav, jaká překvapení nám připravuje Nemo v té ledové poušti,“ řekl profesor. „Rozhodně bude zajímavé, obeplujeme-li tento největší ostrov světa. Obydleno je jen jihozápadní pobřeží. Východní je velmi studené. Jižním cípem projel na saních v roce 1888 Nansen. Jinak je celá ohromná plocha Grónska ještě stále neznámou zemí. Soudí se, že je to nesmírná ledová poušť. Ale velmi zajímavé je zjištění, že celý ostrov se zvolna posunuje k jihu, sice o maličkost, o pouhých dvanáct metrů za rok. Ale i to je pozoruhodné.“

„Myslím,“ ozval se lékař, „že je to příliš puntičkářský výrok, že to není pohyb ostrova, nýbrž vliv mořského přílivu a odlivu neboť, jak by bylo možno odůvodnit takový pohyb? Nikdo se přece neodváží tvrdit, že Grónsko je – ledová kra plující na hladině? To by byla největší utopie.“

„Doktore, vy dobře víte, že přírodovědeckým utopiím jsem z vás nejnepřístupnější já, ale po praktických zkušenostech s Atlantidou jsem změnil své stanovisko,“ hájil se Charni.

„Vy tedy věříte?“

„Nevěřím, ale neuzavírám se novým poznatkům. Změnil jsem se potud, že si už nedomýšlím, že moje vědomosti jsou vrcholné.“

„Čímž jste u mne jen získal,“ řekl doktor srdečně.

„Pánové,“ hlásil kapitán, „blížíme se k lodním cestám. Musíme dolů.“

Společnost sestoupila a Nautilus zmizel v hlubině.

Třetího dne po ničím nerušené plavbě dospěl Nautilus na 60. stupeň severní šířky. Pavel právě dokončil konstrukci televizního přístroje podle Nemova návodu, takže teď mohl Nemo přenášet ze své televizní desky na Pavlovu plotnu obrazy, které sám vyvolával.

Podle Nemova příkazu ohlásil Pavel polohu Nautila. Nyní byli ve spojení tak, jako by Nemo dlel s nimi na lodi

Na Pavlovo hlášení rozzářil se před Nautilem světelný kotouč a současně jim Nemo sdělil:

„Zapojím vás na svou poboční severskou stanici, která vás povede dále a která bude řídit vaši další plavbu a osudy. Napříště se tedy uvidíme jen v nejnutnějších případech. Budete však v úplném, ba ještě větším bezpečí, neboť severská stanice má tytéž prostředky jako já a nadto může – bude-li třeba – rychleji zasáhnout. Na shledanou!“

Od této chvíle započal pro naše plavce řetěz nových překvapení.

Prvním z nich bylo, že světelný kotouč vedl Nautila – do hlubin, což bylo nepochopitelné, neboť Nautilus směřoval přídí k pobřeží Grónska.

Ponorka, poslouchajíc světelného lodivoda, hnala se s nakloněnou přídí do hloubky.

Není to omyl? Byl by osudný, neboť při veliké rychlosti, s jakou byla nucena sledovat zářícího vůdce, nevydržela by strašnou srážku se zemí.

Celá posádka trnula hrůzou.

Ale Pavel odmítl vyděšené obavy kapitánovy rázným „Musíme důvěřovat Nemovi, jehož by zajisté urazilo, kdybych projevil obavu.“

„Dobře, ale odpovědnost padá na vás,“ řekl kapitán a vyšel ze společné kabiny.

S čelem přitlačeným na okenní sklo a s vytřeštěnýma očima hleděla trojice našich přátel do bezedného temna, které, prozářeno světelným kotoučem, budilo dojem sinavě zelené, sklovitě průsvitné hmoty.

Kapitán Gilbert se zase vřítil do kabiny.

„Pánové,“ volal chraptivě, „za několik minut narazíme přídí přímo na skálu! Už teď jsme v hloubce skoro čtyř tisíc metrů. A stále nás to ještě vede dolů! Žádný objekt nemůže obstát při takové srážce. Vždyť už plujeme pod tlakem téměř pěti set atmosfér. Narazíme-li, rozletí se Nautilus jako dělový granát, a ze všeho, i z nás, zbudou jen atomy. Zapřísahám vás, zastavte! Nebojím se smrti. Už mnohokrát jsem jí hleděl v tvář. Ale jsem zde kapitánem. Mám odpovědnost za celou posádku, i za vaše životy. Nemo je šílenec nebo ďábel! Vleče nás do záhuby!“

„Kapitán má pravdu! Zastav, Pavle! Vždyť je to šílenství! Nemo je démon! Blázen! Mějme rozum!“ rozléhaly se kabinou výkřiky.

„Ticho!“ zahřměl Pavel. „Všichni jste ztratili rozum. Brzy jste zapomněli, co pro nás učinil. Důvěřuji Nemovi neomezeně. Snad nás povede nějakým podzemním tunelem do vnitra Grónska. Ale, abych vás uklidnil, zavolám Nema.“

Pavel stiskl páčku vysílačky. Po několika vteřinách se objevily na televizní desce mlhavé obrysy, jasněly, z desky hleděla na ně – cizí tvář, vážná, mrazivě klidná...

„Kdo jen tohle je?“ hučel profesor. „Tuto tvář znám! Vídal jsem ji kdysi... ba – hovořil jsem s tím mužem! Kdo je... ?“ a pojednou se mu z hrdla vydral nevylíčitelný zvuk, chrapot skrčeného člověka: „Věčný Bo-že!“ sípal. „A-mund-sen! Roald Amundsen! Polární badatel, který obětoval svůj vlastní život při pokusu o záchranu Nobilovy výpravy! Záhrobní lodivod!“

Tato poslední profesorova slova jen zesílila úděs kapitána, který přes všechnu svou udatnost byl jako všichni námořníci pověrčivý.

„Jsme ztraceni!“ sténal kapitán. „Jsme vlečeni do pekel! Blíž k tobě, Bože...“ začal zpívat píseň, obvyklou, když lodí neodvratně tone.

Ale vtom se rty zjevení pohnuly a do hrobového ticha se ozval klidný hlas:

„Dobrý den, pánové! Uklidněte se! Nehrozí vám ani nejmenší nebezpečí. Plujete sice cestou, kterou se dosud nebral žádný lidský tvor, ale to je zásluhou vaší lodi. Klesání bylo už zastaveno. Teď poplujete v téže hloubce a později vystoupíte výš. Máte před sebou ještě asi šest tisíc kilometrů, včetně některých oklik. Místy bude třeba značně zmírnit rychlost. Shledáme se tedy asi za pět dní. Těším se, že vám přátelsky stisknu ruku, neboť jsem člověk jako vy. Kdo zmizel z očí lidstva, nezmizel ještě ze světa. Přepojuji jen, abyste mohli pozorovat své okolí, které bude velmi zajímavé pro vaše oči a vydatnou stravou pro vaši lačnou vědu. Na shledanou!“ skončil čistou franštinou.

Hned poté zmizela z desky Amundsenova tvář.

„Nuže?“ přelétl Pavel očima své přátele. Mohl se teď ptát, jako kdysi Kristus, když ho za vlnobití budili na lodičce: Čeho se lekáte, malověrní?

„Divím se vám, učený pane a příteli,“ šklebil se lékař na profesora, „že jste se dal strhnout, vy, mistr logické přírodní vědy, k takové fantazii, dokonce k strachu!“

„Nesmějte se, protivo!“ vyjel Charni. „Já přece jen... a konečně za takových okolností...“ koktal, „vždyť tuhle kapitán je zkušený námořník a sám byl...“

„Právě proto, že je námořník,“ pokrčil rameny lékař.

„Inu, vy, doktore, nemáte ani ždibec obrazotvornosti,“ bručel mořský vlk rozpačitě a řítil se z kabiny. „A ještě tomu nevěřím!“ vykřikl na prahu a práskl za sebou dveřmi.

Na televizní desce se objevil obraz. Pluli pod klenbou divoce rozbrázděného ledu. Světlo prosvítalo ledovými cáry, visícími z výše jako rozervané zbytky záclon, girland, rampouchů a jiných mnohotvárných skupin, mezi nimiž se tajila temná ústí strašlivých jícnů. Nebylo možné přehlédnout šířku tohoto obrovského tunelu.

A byl to tunel?

Pavel si vzpomněl, že má možnost pozorovat podle návodu Nemova nově upraveným přístrojem okolí do obvodu několika tisíc kilometrů. Přisedl k aparátu a pohnul usměrňovačem. Televizní plotna ztemněla. Avšak Pavel si věděl rady: podle dřívějšího pokynu Nemova zapojil za deskou silnou rentgenovou lampu. Její paprsky prozářily desku, na které se objevil jiný obraz, podobný sice svým útvarem klenbě, ale celý ten strop neletěl teď rychle nad nimi, nýbrž jen jako by se mírně otáčel.

Z toho poznali, že hledí na útvar ležící stranou od dráhy Nautila.

A jak Pavel otáčel usměrňovačem, obraz se měnil. Kromě toho zjev ustal v pohybu, důkaz, že teď vidí kraj, který je na sta, snad tisíce kilometrů daleko.

Obrazy se pak měnily jako v kaleidoskopu.

„Jsme pod nesmírnou ledovou krou!“ řekl Pavel. „A poněvadž jsme pod Grónskem, je to důkaz, že Grónsko není pevninou ani ostrovem v pravém slova smyslu. Je to – plovoucí ostrov.“

„Ledová kra,“ doplnil profesor a pohlédl vítězně na lékaře, který však lhostejně pokrčil rameny.

Errata:

30.05.2021 10:59