Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nautilus plul stále k severu.

Místy značně zvolnil rychlost, měnil směr a proplétal se mohutnými ledovými stěnami a obrovskými rampouchy, v jejichž útvarech hrálo světlo nádhernými duhovými barvami. Avšak tuto pohádkovou krásu vystřídaly často příšerné jícny dutin, plných věčného tajemství.

Mrtvé ticho této nesmírné hrobky jako by se chvělo varovným chorálem, obvyklým při pohřebních obřadech. Ale zároveň jako by se celé toto peklo otřáslo mocnou symfonií nekonečna a věčného Života...

Pojednou světlo pokynulo: „Zastavit plavbu!“

A když Nautilus stanul, proniklo do silné ledové stěny, ve které se objevil zamrzlý předmět. Zřejmě to bylo zvíře velikosti slona. Nemělo však chobotu a podobalo se spíše obrovskému medvědu.

„Megatherium Cuvieri!“ vykřikl Charni užasle. „Vymřelý diluviální chudozubec,“ vysvětloval význam latinského jména. „Předchůdce nynějších lenochodů. Ale věda učí, že tito tvorové žili v Jižní Americe. Tu se naskýtá dvojí možnost dohadu: Ledová doba podle teorie zachvátila celý svět. Buď zvíře zahynulo v jihoamerických pampách a ledovec, zdvižen mořem, byl zahnán mořskými proudy na sever, nebo žilo také na severu. Obojí možno připustit.“

„Ale jak se dostal do této hloubky?“ divil se Baudin.

„Zcela jednoduše. Několikerými přemety ledových ker a nakupením jiných. Škoda jen, že není možné tento nesmírný cenný objekt vzít s sebou,“ litoval profesor.

Jinak zde nebylo živých tvorů. Čím dále vnikal Nautilus ke středu pod nesmírnou klenbou, tím více řídly záhadné lucerničky a siné pásy, modravě prošlehávající tmou, až zmizely docela. Dojem ohromné hrobky vzrůstal.

Ponorka byla nucena plout zvolna a opatrně křivolakými průsmyky, v nichž úzkost posádky nad možnou srážkou s ledovými masívy nebo dokonce uváznutím v tomto bludišti, které by znamenalo pro všechny věčný, hluboký hrob, převyšovala dojmy z neobvyklé a krásné krajiny.

Plných sedm dní proplétala se ponorka neuvěřitelným labyrintem. Plných sedm dní, celý týden!

Nejlepší to doklad obtížné plavby, kterou by za normálních okolností museli vykonat v poloviční lhůtě. Marné byly Pavlovy pokusy, aby se spojil s Amundsenem. Nehlásil se, neodpovídal na volání.

Jen světelný kotouč stále vedl Nautila klidně, ale němě vpřed.

Osmého dne stala se změna: Klenba nad Nautilem zmizela.

Světelný kotouč dal znamení a ponorka stanula. Světlo se od přídě vzneslo a stanulo nad středem lodního trupu. V jeho záři viděli, že Nautilus stojí pod ústím kruhovitého komínu, asi dvě stě metrů v průměru, jehož obvod se zvedal kolmo do výše, kde mizel v nedohlednu, stejně jako dno pod nimi se ztrácelo v tušové černi.

A zakrátko stoupal kotouč vzhůru, následován ponorkou. Výstup trval dlouho, neboť světlo brzdilo radostnou vůli posádky dostat se co nejrychleji z této hrůzné mořské propasti.

Příčina pomalého výstupu byla dvojí a Pavel ji plně chápal. Obvod této studně nebyl tak velký, aby vylučoval i při malém odbočení náraz přídí nebo zádí o stěnu, což by přinejmenším způsobilo značné kymácení lodi a mohlo by způsobit poškození vnitřního zařízení. Nebezpečnější však byla rychlá změna, snížení vodního tlaku, který byl v této hlubině velmi vysoký. Rychlé snížení tlaku by v tomto případě působilo jako výbuch uvnitř lodi, jehož síle by přes svou úžasnou odolnost ani Nautilus asi neodolal.

A tak se musela posádka obrnit trpělivostí a brzdit svou radost nad konečným vysvobozením ze sedmidenního bloudění hlubinným labyrintem.

Po několika hodinách zpozorovali konečně, že umělé osvětlení nad nimi nabývá jakéhosi zeleného a narudlého zbarvení, až pak náhle vnikl do lodi proud ostrého světla. Nautilus stanul na mořské hladině.

Než co to?

Točí se snad ve víru? Není to pravděpodobné, neboť tu by se loď otřásala a kymácela, a přece leží zcela nehybně.

Ale jak si potom vysvětlit to kroužení hvězdy, či jaké to je světlo, které v kruhu obletuje Nautila? A vždyť to nemůže být hvězda. Spíše meteorit. Ani ten ne, poněvadž světlo krouží v nevelké výši a jeho zář je tak prudká, že zcela pohlcuje svit hvězd na obloze. Obletuje je snad osvětlený aeroplán? Kde by se tu vzal? A jaký by to mělo účel?

„Vystoupíme na palubu. Ale dobře se obléci do kožišin. Bude zde pořádná zima,“ rozhodl Pavel.

Sotva odklopili víko, byli opět překvapeni: udeřila jim do tváří vlna teplého vzduchu.

Když pak vystoupili na palubu, udiveně stanuli:

Nautilus ležel na mírně zčeřené hladině kruhovitého jezera, obklopeného ledovými stráněmi, které se trychtýřovitě zvedaly vzhůru Stráně jako by byly v horké lázni, tak se po jejich svazích lily nesčíslné stružky vody.

Ve výši asi sto metrů kroužilo kolem obvodu světlo, jiné, než je dosud vedlo, menšího objemu a narůžovělé. A co bylo nejpodivnější: vysílalo teplo, ba žár, pod nímž tály ledové svahy jako ve výhni.

Na severní stráň tohoto ledového kráteru vějířovitě šlehaly ze stratosféry rudé a fialové proudy severní záře, tvořící na ledovcích nádhernou hru barev. Nevýslovně malebný obraz.

„Vysílačka volá,“ hlásil kapitán, vynořivší se z lodního nitra.

Sestoupili do kabiny. Na televizní desce se objevila Amundsenova tvář. Vyslechli zprávu:

„Zapojuji své slunce nad vámi. Můžete se všichni osvěžit spánkem. Vzbudím vás, až bude třeba. Zatím se hladina kolem vaší lodi pokryje dosti silným ledem, abyste pak po něm mohli bezpečně přejít ke stráni, odkud vás pak přivede moje slunce ke mně. Těším se na shledanou a přeji vám dobrou noc!“

Amundsenův obličej zmizel.

„Skoupý na slovo,“ bručel Baudin.

„Byl vždy takový,“ přikývl Charni. „Je to muž činu. A nejvýš šlechetný, obětavý a skromný. Nestrpí, aby se hovořilo o jeho zásluhách. Proto vás předem upozorňuji, abyste se vystříhali podobných projevů. Jinak je sdílný. Je to slavný znalec polárních poměrů a snad nejzasloužilejší arktický badatel.“

Z osvěžujícího spánku je probudila zář známého světelného kotouče, který pronikl lodními stěnami a prošel se kabinami posádky.

Oblečeni do eskymáckých úborů, vystoupili všichni i s lodním mužstvem na palubu. Nevysoko nad nimi zaléval světelný kotouč kotlinu jasnou, ale chladnou září. Zamrzlá hladina kolem lodi se leskla matně jako hedvábí. Kotouč se snesl k boku Nautila, sevřeného v ledovém pancíři jako mrtvé tělo obrovské velryby.

Sestoupili z paluby na led, a balancujíce na hladké ploše, kráčeli opatrně ke stráni.

S údivem vystupovali po schodech, které jako by právě byly v ledové stráni vytesány pro ně. Sotva se však octli na temeni svahu, rozzářila se nad kráterem táž hvězda, jakou viděli dříve, a začala svůj koloběh.

Pod zářnými paprsky naplnila se dolina záhy oblaky par a z okraje kráteru stékaly stružky vody.

Vedeni kotoučem, kráčeli k východu. Terén mírně stoupal. Kráčeli po ztvrdlém, věkovitém sněhu, mezi ledovými balvany, pod temnou oblohou, na níž se zimomřivě chvěly myriády hvězd.

Což se nerozední?

Ne. Je listopad. V těchto končinách panuje v zimním období několikaměsíční noc. Zato v letní době po několik měsíců slunce nezapadá.

Po hodinové chůzi dospěli na vrchol stráně.

Stanuli v úžasu.

Před nimi leželo údolí, jako by vykouzleno prutem čaroděje. Pohádková oáza v ledové poušti.

Uprostřed dosti rozsáhlé doliny se vypínalo stavení obklopené rozsáhlým parkem. Dále ve svěží zeleni ležely obdélníky a čtverce polí a na okraji čněla pásma lesů.

Celý přelud, jakým se údolí zdálo, tonul v záplavě slunečního světla, a nad středem skutečně plálo slunce ve výši, kterou nebylo možno odhadnout.

Příjemné světlo, smíšené s pryskyřičnou a charakteristickou polní vůní, dýchlo jim vstříc.

Sestupovali po dosti příkrém svahu, proplétali se mezi čedičovými balvany a vyhýbali se stružkám, které zurčivě stékaly se stráně do údolí, svlažujíce trsy a plochy bujícího mechu a lišejníků.

Už zde nebylo po sněhu skoro ani stop. Jen ve stínu balvanů a ve hlubších spárech země zůstaly po něm břečkovité šmouhy.

Vstoupili do lesa. Nebyl příliš vysoký, ale bujný. Jehličnaté stromy střídaly se s listnatými, mezi nimiž převládal dub a buk. Co je však překvapilo nejvíc, byla hojnost zvěře Viděli soby, losy, pižmové tury a několikrát zahlédli bílý kožich polární lišky, honící se za sněžným zajícem. Také ptactva tu bylo hojně: havranů, racků a sokolů.

Stejné překvapení jim uchystala pole. Ačkoliv byl listopad, dozrávalo obílí, brambory, fazole, hrách, čočka. Bylo vidět, že v tomto kouzelném zákoutí není nad přírodou pánem roční období.

Kdo tu tedy kraluje? Kdo je tak mocný, aby zvrátil přírodní vývin rostlinstva?

Je to hotový zázrak.

Rozhodný vliv má nepochybně ta zvláštní hvězda, která nahoře plane a zalévá kraj světlem a teplem Je to táž, která krouží nad Nautilem, aby jej osvobodila z ledového zajetí a udržovala mořskou hladinu v tekutém stavu. Týž záhadný zdroj světla a tepla. „Moje slunce,“ řekl Amundsen. Je tedy Amundsen tím divotvorcem? Dovedl Amundsen stvořit velkolepou náhražku sluneční energie? To by bylo skutečně jedinečné dílo.

Prošli parkem hýřícím květenou, za kterou by se nemusela stydět nejkrásnější středoevropská zahrada, a stanuli v podjezdu jednopatrové budovy, vystavěné z pestrého čediče.

Vtom se otevřely dveře a na prahu se objevili dva muži.

Errata:

30.05.2021 10:59