Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Amundsena poznali ihned. Přivítal je sice srdečně, ale s klidem, který charakterizoval jeho osobnost.

„Tohle je můj mladý přítel a kolega, Ivar Solstad,“ představil sotva čtyřicetiletého muže, typického Nora statné postavy a sympatické tváře.

Prošli halou a byli uvedeni do veliké komnaty, upravené za jídelnu. Snídani, kterou jim Amundsen a Solstad předložili, bylo možno nazvat hostinou. Jako jídlonoši sloužili dva grónští Eskymáci, znamenitě vycvičení a hovořící dosti dobře anglicky.

Na příval nadšeného obdivu Francouzů nad úpravou jídel reagoval Amundsen úsměvem a krátkým vysvětlením.

„Mám francouzského kuchaře.“

Po jídle je hostitelé provedli komnatami a nakonec vystoupili po schodech do okrouhlé místnosti s velikými okny a skleněnou kopulí. Poznali, že jsou v badatelově pracovně, vybavené nejmodernějšími fyzikálními přístroji a potřebami pro dokonalou chemickou laboratoř. Uprostřed pracovny trčel ke skleněné klenbě veliký hvězdářský dalekohled.

Jak mohly být tyto předměty dopraveny sem, do středu Grónska, tisíce kilometrů od pobřeží? Je možné, aby lidská síla vystavěla zde, uprostřed nesmírné ledové pouště, skutečný palác z granitových, rulových a porfyrových kvádrů, přesně tesaných a hlazených, s průčelím, ozdobeným slídovou břidlicí, s umělecky provedeným sloupovím a reliéfy, s komnatami, vybavenými architektonicky přepychovým nábytkem?

Je myslitelné, aby člověk zasadil do ledové pustiny pravý zemský ráj, vdechl do něho život, změnil a podmanil své vůli přírodu a spoutal krutovládu Bílé Smrti?

A přece se to vše stalo.

Amundsen snad vyčetl z jejich tváří tyto otázky, neboť se rozhovořil:

„Jak víte, pokusil jsem se v roce 1928 s francouzským letadlem Latham zachránit Nobilovu arktickou výpravu. Nezdařilo se mi to. Letadlo havarovalo. Zřítili jsme se na ostrůvek v jednom z nesčetných fjordů, na něž je grónské pobřeží bohaté. Pilot byl těžce zraněn a přes všecku mou péči zemřel. Mně přálo štěstí, snad to také byl chytrý nápad: blízko nad zemí jsem spatřil pod sebou v ledovci kotlinu, vyplněnou sněhovou závějí. Znal jsem takové rokle, v nichž je sníh dosti kyprý, aby přiměřeně zmírnil náraz.

Seskoč! vykřikl jsem na pilota.

Buď mi nerozuměl, nebo neslyšel, neuposlechl.

Nemohl jsem se rozmýšlet, chtěl-li jsem se zachránit.

Z výše asi desíti metrů jsem se vyhoupl z letadla.

Než jsem se ponořil do kypré závěje, zahlédl jsem, že se o několik metrů dál letadlo také zabořilo předkem do sněhu.

Zapadl jsem hezky hluboko, ale byl jsem celý a celkem zdráv. Jen kotník levé nohy byl vyklouben. Nestalo se mi to poprvé a věděl jsem si rady. Zaťal jsem zuby a dal si nohu do pořádku.

Trochu déle trvalo, než jsem se přehrabal k letounu, kde bylo povážlivé ticho. Pilot vězel vklíněn mezí sedadlem a ohnutým řidítkem a slabě sténal. Z úst mu vytékal pramének krve. Měl těžké vnitřní zranění.

Všecko bylo marné. Zakrátko zemřel.

Osaměl jsem. Můj stav byl zoufalý.

Měl jsem dostatečnou zásobu konzerv a ze zimy jsem nemusel mít strach. Chránil mne dobrý polární oděv a krytá karosérie letadla ve sněhu poskytovala bezpečnou ochranu před ledovými bouřemi.

Věděl jsem, že jsem na východním pobřeží mezi ostrovy Shannon a Kaldewey, a poněvadž v tato místa dosti často zajíždějí velrybářské lodi, doufal jsem, že mne brzy vysvobodí. Avšak moje naděje se splnila až o plné tři týdny později, kdy jsem už vylizoval poslední konzervu. A k tomu ještě za zcela zvláštních okolností.

Z neklidného spánku mne probudilo silné vytí a svist. Znal jsem tyto zvuky, ohlašuje se jimi polární sněhová bouře. Překvapilo mne však, že je čirá tma, což jsem v prvé chvíli a v rozespalosti nemohl pochopit, neboť v té roční době – bylo to totiž v červenci – slunce vůbec nezapadalo. Záhy jsem však pochopil: moje kabina byla vysoko zaváta novým sněhem. Zneklidnil mne také kymácivý pocit jakési vlnění. Ale myslel jsem, že to je klam, vzniklý zuřícím orkánem.

Nebylo pomyšlení, abych se odvážil vystoupil ze svého útulku a abych se vydal na pospas rozzuřenému živlu. Pravidelným kolébáním uspán a také už vysílen, probudil jsem se po dalších několika hodinách Bylo mrtvé ticho, ale zato kolébavý pocit se zvýšil a byl pravidelnější.

Je to snad nervová slabost nebo prázdný žaludek?

S námahou se mi podařilo stlačit dvířky navátý sníh a po delší práci jsem se vyhrabal na povrch závěje jako krtek.

Pozdrav Pán Bůh, to je pěkné naděleni! zahučel jsem. A jak by ne: byl jsem na širém moři a v dálce několika mil se rýsovalo pobřeží Grónska. Teď jsem viděl, že jsem s letadlem havaroval ne na ostrůvek, ale na ledovou kru, kterou vichřice vyhnala na moře. Kra, hnána proudem, dala se se mnou na dobrodružnou, bezcílnou pouť.

Nebylo mně do smíchu. Věděl jsem, co taková ledová kra umí, jak si potrpí na kotrmelce. Při prvním takovém kousku by bylo po mně veta, neboť žádný předmět ani lidský tvor neodolá víru, který do dalekého okruhu strhne všecko plovoucí do hlubiny.

Moře se pravidelně vlnilo. Slunce stálo nizoučko nad obrysy Grónska a moje hodinky hlásily půl čtvrté. Je tedy odpoledne, za chvíli zajde slunce za pobřežím a nastane mírné příšeří, které potrvá až do rána. Rychle jsem se rozhodl, vsoukal jsem se do kabiny a vrátil se se složeným koženým kajakem, který ovládají tak mistrně Eskymáci i na rozbouřeném moři. Naučil jsem se kdysi tomuto umění a nemusel jsem se bát, že se utopím, octnu-li se ve vlnách hlavou dolů, jak se často na tomto plavidle stává. Byl jsem přesvědčen, že v kajaku budu jistější než na tom potměšilém ledovém kolosu.

Nezapomněl jsem vzít s sebou pistoli a několik raket. To bylo právě mou spásou, neboť když jsem asi půl hodiny pádloval k jihozápadu, vynořily se přede mnou stožáry plachetní bárky a po nich lodní trup. Vypálil jsem červenou raketu, která opsala oblouk a zapadla do moře nedaleko lodi. Na lodi mne zpozorovali a brzy nato jsem už stiskl ruku kapitánovi velrybářské lodi.

Nepoznali mne, neboť jsem byl zarostlý. A byl jsem tomu povděčen. Prohlásil jsem se za Švéda a řekl jméno, které mi právě napadlo. Nechybělo mně peněz, dobře jsem zaplatil a plul jsem s lodí na Island.

Svého úkolu zachránce Nobilovy výpravy jsem se mohl s dobrým svědomím vzdát, ježto výprava, jak mi kapitán řekl, byla už na cestě do bezpečí.

V Reykjavíku vjela do mne má obvyklá ješitnost, zahrát si zase, jako už dříve několikrát, na ztraceného. A také se přiznávám, že k tomu přispěl falešný stud, že já, starý polární medvěd, jsem ztroskotal mnohem hloupěji než Nobile.

U mne není k činu nikdy daleko. Opatřil jsem si doklady a tak jsem z Reykjavíku odplul jinou lodí, jejímž cílem byl Lisabon. Zde jsem vsedl na obchodní parník, směřující do Kapského Města, a odtud jsem na velrybářské lodi odplul do Wedellova moře. Uchvátila mne totiž stará vášeň a touha podniknout potřetí útok na jižní točnu, tentokrát v naprostém inkognitu, úplně na zapřenou, neboť z novin jsem zvěděl, že starý lední medvěd Amundsen složil kdesi v nekonečné poušti věčného mrazu své kosti.

Byl jsem tedy už mrtev a pro svět vyřízen. Zmrznu-li někde skutečně, bude to vlastně má povinnost, neboť není slušné, aby si kdokoli, byť i takový mrož jako Amundsen, dělal ze světa stále jen blázny.

A tak jsem plul pod cizím jménem k jihu. Nebyli jsme daleko od Coatsovy země, když byla bárka zachvácena polární bouří. Výsledek byl žalostný pro celou posádku, jak se aspoň domnívám, neboť všecko mužstvo v šíleném zmatku a v hrůze před smrtí v ledových vlnách se nahrnulo do člunů, nedbajíc rozkazu a hrozeb kapitána, který jediný nepozbyl rozvahy. Ale zaplatil svou rozumnou snahu životem, nějaký námořník mu železnou tyčí roztříštil lebku a mrtvolu ubohého kapitána spláchly vlny.

Tři záchranné čluny, přeplněné mužstvem, se potopily a čtvrtý, poslední, skončil v divokém příboji mezi skalisky. Na lodním vraku ve spleti lan, provazů a zpřerážených stožárů jsem zůstal sám, jediný živoucí tvor, nepočítám-li lodního kocoura Habakuka, balancujícího na stožárovém pahýlu, s ocasem vztyčeným jako černý chochol.

Bylo mi ho líto. Mám zvířata rád. Ale nemohl jsem ubožákovi pomoci. Byli jsme na tom stejně.

Nezapírám, že mi zprvu nebylo příjemně. Dlouho jsem tedy nepřežil novinářské nekrology a znovu jsem se loučil se světem. Ale pak jsem nabyl obvyklého klidu.

Mám-li skutečně umřít, zemřu v kabině jako řádný civilizovaný člověk. Ulehl jsem na svou postel, připoutal se, abych si ještě před svou smrtí nezpřerážel hnáty a nehyzdil své hříšné tělo, vlil jsem do vyprahlého hrdla pořádný doušek brandy a - usnul.

Probudil jsem se ve zvláštní poloze: mé tělo viselo v poutech a celá kabina ležela na boku. Jinak byl naprostý klid. Bouře minula.

Odpoutal jsem se a svezl se na podlahu. Brr! Stál jsem po pás v ledově studené vodě...

Ale nebylo vyhnutí. Se zavazadlem na hlavě, abych je uchránil, vystoupil jsem na palubu. Ve svitu polární záře jsem viděl, že loď leží na boku, nabodnuta na skalisko, asi půl mile od pobřeží menšího ostrova, jehož útvar mne zaujal hlavně homolovitým vrchem ve středu.

Pojednou z kopce vyšlehl rudý ohnivý sloup a rozlehlo se zadunění. Výjev se pak opakoval v pravidelných intervalech.

Podivná sopka. Znám přece vulkány, ale tahle činnost mně byla svou pravidelností záhadná. Rozhodl jsem se, že se tam podívám! Co bych také dělal na vraku, který příští bouře rozmetá na třísky?

Moře bylo klidné jako rybník. Převlékl jsem se do suchého oděvu, rozložil svůj kožený kajak, a přidržuje se lany, sešoupl jsem se na hladinu.

Vtom jsem si vzpomněl na Habakuka. Po kocouru však nebylo ani stopy. A tak jsem osaměl nadobro.

Hladce jsem přistál u ostrova. Překvapilo mne, že na svazích a na dně kotliny je hojnost rostlinstva, i když jen mechů a lišejníků. Hlouběji pak hustě rostla kleč a jiná kosodřevina, pokrytá jen místy zbytky tajícího sněhu. Jinak zde nezanechala vánice skoro žádné stopy, což jsem nemohl pochopit, neboť na okolních svazích byly naopak závěje hluboké.

Záhy jsem však pochopil, že oteplený vzduch z blízké sopky a příkré okolní svahy, uzavírající toto zákoutí proti ledovým jižním, západním a východním větrům, chrání vegetaci a naopak podporují její bujný život.

Byl jsem ve svém živlu a nijak jsem si nedělal starosti s tím, že moje zásoba potravin je povážlivě skromná. Důvěřoval jsem úplně svému příslovečnému štěstí, které se zase osvědčilo.

Cestou k sopce jsem zjistil, že to nebude smrt hladem či žízní, kterou bych tam zahynul, což by ostatně byla nejostudnější smrt pro polárního badatele. Bylo zde dost tučňáků, kteří se sice pro svou odpornou příchuť po rybím tuku zřídkakdy octnou na tabuli i nejnuznějších Eskymáků, ale – z nouze je vše dobré. Také rodinku ledního medvěda jsem viděl. A k uhašení žízně, není-li nic lepšího, stačí sněhová voda, které tu byl nadbytek.

Dal jsem se chutě na výzkumnou pouť k sopečnému kráteru. Výstup nebyl příliš namáhavý. Sotva jsem stanul na vrcholu kopce, byl jsem překvapen. Ne tak útvarem ani pravidelnými výdechy, které se podobaly činnosti sopky, jako spíše tím, že vnějšek kráteru pokrýval vysoký, pravěký led a po lávových proudech nebylo ani stopy. To se neshodovalo se sopečnou činností

Ještě větší záhadou mně pak byla vůně, vydechovaná z kráteru, silná zvláště při výbuších Byl to čpavý pach páleného křemíku, železné rudy a jiných látek, jaký je všeobecně znám v okolí tavíren.

Bylo předem bezvýsledné, abych si nad tímto rébusem lámal hlavu a mařil drahý čas, který jsem musel věnovat důležitějšímu úkolu: hledání útulku.

Sestoupil jsem proto s temene a obcházel svah kopce, kde jsem doufal najít nějakou jeskyňku, což by mělo pro mne několikerou výhodu: z této výše jsem měl přehled po moři, mohl jsem odtud spatřit velrybářskou loď, popluje-li tudy; v útrobách návrší sopky – která, jak bylo patrno, už nesoptí a jen zádušlivě dýchá – nebylo obav, že budu překvapen záplavou žhavé lávy. Bude tam jistě hezky teplo a zároveň budu bezpečný před střetnutím s ledním medvědem, jehož dravost jsem dobře znal.

Zase mi přálo štěstí: našel jsem jeskyni jako pro mne stvořenou.

A přece bych byl málem zahynul, kdyby můj věrný strážný duch nebyl zasáhl.

Ušel jsem asi deset kroků do nitra jeskyně, když jako by kdosi na mně vykřikl: stůj! Stanul jsem krok před nedohlednou propastí.

Vrátil jsem se a spatřil jsem před východem z jeskyně rozměrný výklenek. To byla za daných poměrů pro mne přímo ideální ložnice, jídelna, salón a všechno dohromady. Ubytoval jsem se tam a dlouhou chvíli jsem si krátil obvyklým psaním deníku.

A věru, měl jsem o čem psáti.

Z nesmírné hloubky doléhaly ke mně zvuky, které mne stále více utvrzovaly, že na dně té propastí je živo. Nebyl to však život přírodní, nýbrž umělý, mechanický. Byla to práce lidí! Byl to hukot továren.

Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. Nakonec jsem se rozhodl, že tu společnost čertů, rachotících v těch pekelných hlubinách, vyprovokuji. Přivlekl jsem zvenčí velký balvan a svrhl jej do propasti. S podivením jsem dlouho čekal na zvuk dopadu. Není snad ta díra příliš hluboká? Nebo zapadl kámen dole do bahna?

Trvalo velmi dlouho, mnoho minut, než z hloubi dolétla ke mně vlna jako dělový výstřel, po němž následoval rachot, podobný mnohonásobné ozvěně hromobití.

Snažil jsem se vypočítat podle toho hloubku. Ale vycházely mně číslice tak fantastické, že mně napadla dvojí možnost: buď je všecko přelud, nebo dopadl kámen skutečně do pekla.

Moje provokace neměla účinku.

Zato druhý den jsem byl šťastnější. Slyšel jsem z propasti sílící zvuk, jakýsi svist, který zřejmě stoupal vzhůru, až pojednou ustal. Posvítil jsem si dolů kahanem. A tu jsem spatřil v hloubce asi dvaceti metrů při stěně jakousi zdviž a v ní lidi. Vycházeli ze zdviže a mizeli ve štole.

Rychle jsem se rozhodl. Z kožišin jsem nařezal pásy, svázal je v dosti dlouhé lano, jehož konec jsem zanesl na skálu. Když jsem lano spustil, viděl jsem, že stačí do zdviže. Upevnil jsem je a sešplhal jsem.

Nevím ani, jak dlouho jsem čekal, neboť jsem byl vysílen a vyhladovělý. Usnul jsem na plošině ve zdviži jako špalek. Nemohu ani vylíčit, co se se mnou dále dělo. A když jsem se probudil, dály se věci tak neslýchané, že o nich nebudu mluvit. Fantazie se nehodí do programu polárního badatele. Povím jen krátce, že tak jsem se dostal k Nemovi, kterého – jak vím – také částečně znáte.

Nemo mi učinil návrh: Dopravím vás do středu Grónska, řekl. Zabezpečím vám v té poušti příjemný pobyt. Budete žít jako ve střední Evropě a Arktidu se všemi jejími důsledky budete mít na dosah ruky.

Jak chcete provést ten zázrak? ptal jsem se.

Pro mne to není zázrak, ale snadný úkol, odpověděl klidně. Chcete?

Jak bych nechtěl!

Nemo přikývl a tím byla věc vyřízena.

Za týden mi řekl:

Připravte se, můžete ještě dnes odcestovat.“

„A teď vidím na vašich tvářích veliké otazníky,“ pokračoval Amundsen. „Zodpovím je co nejstručněji, abych vás neunavoval: byl jsem dopraven z Nemovy podzemní říše, z hlubiny šesti set kilometrů pod povrchem země sem, do středu Grónska – vzduchem.“

„Letadlem?“ vyjekl Pavel udiveně.

„Pojďte, ukáži vám ten podivný dopravní prostředek,“ vybídl Amundsen společnost.

V místnosti, která sloužila za jakési muzeum, ukázal na těleso, tvarem podobné torpédu, jenže objemnější, jeho průměr byl tak velký, že uvnitř mohl v pohodlném křesle sedět jeden člověk.

„V tom!“ ukázal na podivnou zdrobnělou vzducholoď Amundsen.

Vzducholoď byla z kovu. Povrch byl hladký a zbarven jako kalená ocel. Neměla nosných ploch. Jen vzadu byla pohyblivá ploutev.

„Je to podobné mladé velrybě,“ podotkl Charni.

„Ale jak to může létat?“ divil se Pavel.

Amundsen otevřel na boku malá dvířka. Objevila se kabinka jako v malém automobilu. Nebylo v ní však řízení. Jen před křeslem byla plotna a v jejím středu skleněná čočka v průměru asi dvou decimetrů. To bylo vše.

„Má to nějaký strop?“ vyzvídal Pavel.

„Ovšem,“ potvrdil Amundsen. „Ale ten je skryt za deskou v přední části. Je nemožné ho odkrýt. Jak vidíte, nikde není ani stopy po tom, že by se deska mohla odmontovat. Muselo by se tam vniknout násilím. Ale sebemenší násilný pokus by způsobil, jak mně Nemo upozornil, výbuch a smrt zvědavce. A já Nemovi věřím. Nikdy nemluví naplano.“

„Jak dlouho jste letěl?“

„Přesně dvanáct hodin.“

„Neslýcháno!“

„Skoro dva tisíce kilometrů za hodinu,“ dotvrzoval Amundsen výpočtem. „Do toho počítám výstup do stratosféry, neboť v nižších polohách by se bylo tohle torpédo třením vzduchu příliš rozžhavilo.“

„Ale kdo řídil let?“

„Nemo.“

„Což letěl s vámi?“

„Ne. Byl jsem sám.“

„Jak tomu tedy máme rozumět?“

„Je to přece prosté. Torpédo bylo řízeno automaticky, rádiem.“

„Ale jak mohl Nemo z podzemí řídit váš let do takové dálky a k tomu ve stratosféře?“

„Tuhle otázku je těžko vám vysvětlit. Pokusím se však: Nemo má zvláštní glóbus. Je to těleso asi deset metrů v průměru. Spojením s televizním přístrojem dokáže, že může bezpečně pozorovat kdykoliv a kdekoliv děj na celé zeměkouli. Je to obrovské vševidoucí oko. A myslím, že se neklamu, tvrdím-li, že právě v tomto okamžiku vidí naši skupinu jasně před sebou. Ostatně víte sami, přesvědčili jste se, že viděl každý pohyb jak vaší lodi, tak vás, jednotlivců. Jinak byste se nebyli dostali do mého pásma, odkud jsem pak řízení Nautila převzal já. Konečně i já mám část takového glóbu. Pojďte, ukáži vám jej!“

Amundsen uvedl návštěvníky do kruhovité místnosti s ochozem kolem stěn. Místo podlahy byla polokoule. Nejvyšší střed tvořila severní točna.

Amundsen zasunul páčku ve stěně.

Uvnitř polokoule vzplálo světlo, které stejnoměrně prosvítalo na povrch. I když v malinkých, skoro drobnohledných rozměrech, bylo přece jen úžasně zřetelně vidět chvění mořské hladiny, měnivé řady mořských vln, jež jako bílé nitky protkávaly indigovou modř, stříbrné lemy příboje kolem skalisek a pobřeží, bílé plovoucí ledovce, zrůžovělé oblasti v záplavě polární záře. Ba i plovoucí lodi, za nimiž se táhla světelná stopa pěny.

„To je oblast, kterou potřebuji. Sahá až pod šedesátý stupeň severní šířky,“ ozval se do ticha Amundsen.

„Jaký to musí být stroj!“ vykřikl Pavel.

„Ano, technicky dokonalý. Ale nevyzpytatelný pro mne i pro vás,“ řekl Amundsen vážně a výstražně.

„Není do glóbu přístupu?“ vyzvídal Pavel.

„Ne.“

„A což, pokazí-li se něco v tom stroji, který je jistě velmi složitý, a přestane-li zařízení fungovat? Kdo a jak provede opravu, když mechanismus není přístupný a vy, jak si myslím, se v tom nevyznáte?“

„Nemám ani potuchy o konstrukci,“ přiznal Amundsen. „Ale pevně věřím, že jakákoli porucha je vyloučena Ledaže by byla způsobena násilně z vnějška, a to je nemožné. Snad ani uvnitř není žádného zvláštního stroje Snad tu působí imaginární, nehmatatelné vlivy, zrovna tak jako světlo, které vás vedlo pod mořem.“

„Ach, ano! To je také jedna ze záhad! Víte něco o jeho původu?“

„Vím jen, že onen světelný kotouč je uměle soustředěná energie chladného zdroje polární záře, kterou může Nemo vyvolat v průsečíku paprsků svého rádiového vysílače a z téhož přístroje druhé stanice, a to kdykoli a kdekoli. Takových kotoučů může vyrobit libovolné množství současně a může podle své vůle zvětšovat nebo zmenšovat jejich objem a intenzitu. Toto světlo je studené. Prozáří a pronikne každou hmotou, aniž ji poškodí. Je to nesmírně zdokonalený rentgen.“

„A což to druhé světlo, které nás uvítalo při výstupu a jehož druhý exemplář svítí právě nad námi?“

„To je zcela něco jiného. Pozorovali jste, že žhne?“

„Ovšem. Pálí jako výheň a svítí jako slunce.“

„Je to slunce.“

„Snad nechcete říci, že je to skutečný odštěpek sluneční hmoty?“

„Ta hmotnost slunce není tak naprosto jistá. Pracuje tu zase týž průsečík, jenže zároveň s tepelnou energií. A stejně jako s prvým, může Nemo disponovat s tímto druhým zdrojem světla i tepla. A je to strašlivá síla! Sami vidíte účinek na této oáze. V jejím okruhu je středoevropské podnebí.“

„Před deseti dny,“ řekl Amundsen náhle, „jsem dostal od Nema zprávu o vaší návštěvě s rozkazem, abych zařídil pro vaši loď vhodný přístav a převzal funkci lodivoda. Toho dne jste s Nautilem dospěli na 60. stupeň severní šířky a tedy na okraj mého rajónu. Studený kotouč, mnou řízený, vás vedl. Mezitím budovalo moje slunce pro Nautila přístav. Byla to celkem lehká práce. Pomocí glóbu a televizní plotny jsem snadno našel vhodné místo pro operaci. Grónsko je totiž, jak jste to už poznali, ohromnou krou, a ta se skládá ze sopečných vyvřelin, stmelených ledem, který svou lehkostí udržuje těžké horniny na hladině. Ledových komplexů je daleko víc než zemských, které tvoří jen na pobřeží souvislý rámec, kdežto zde, ve vnitrozemí, jsou jen menší oázy, z nichž jedna je právě tato. V místě, kde jste vypluli na povrch, jsem zjistil, že je skoro čistý led sahající do hloubky přes tři tisíce metrů. Jak víte, není to daleko, pouhé čtyři kilometry. Rozhodl jsem se tedy, že tam zřídím pro vás přístav. Zapojil jsem slunce a určil mu kruhovitý oběh. Když jsem v ledu vykroužil potřebný trychtýř, zastavil jsem koloběh a zvolna spouštěl slunce do středu tůně, ve které horká voda samočinně konala svou tavící práci do hloubky. Nedálo se to ovšem v klidu. Byl to zuřivý zápas dvou živlů. Nemilosrdně jsem podněcoval jejich boj na život a na smrt. Vrazil jsem slunce do středu tůně jako žhavou dýku do ledového těla. Ohromný gejzír vřelé vody vyšlehl do výše a rozptýlil se do okolí. Teplý lijavec snesl se až sem s výbuchem, který burácel jako sto hromů. To bylo správné, neboť bylo třeba odstranit přebytečnou vodu z kráteru. A tak moje slunce vrtalo do hloubky. Tři dny trvalo řádění vodní sopky, jejíž prohlubující se jícen chrlil stále prudší a mohutnější gejzíry, ale jejich obvod byl užší, čím hlouběji rylo slunce. Přesto však bylo po celou tu dobu širé okolí i tato oáza zahaleny do husté mlhy a hojného deště. Třetího dne jsem byl hotov. Potřebný komín pro vaši loď byl provrtán. A tak zůstane navždy. Jen povrch občas zamrzne a budu jej muset udržovat v tekutém stavu, dokud se budu těšit z vaší návštěvy. Potom bude na jezeře znamenité kluziště pro mého mladého přítele Ivara. Já už jsem na bruslení trochu starý,“ končil Amundsen s úsměvem.

„Sympatický mladík,“ projevil Charni svou přízeň mladému učenci.

„Skvělý hoch,“ přikývl Amundsen. „Je mu přes třicet let. Syn mého starého přítele, fyzika Solstada. Krajan z Borje, kde jsem se narodil Vystudoval jsem přírodovědeckou fakultu v Oslo. Zajímavé, jak se sem dostal. Měl svou soukromou vysílačku. Volal jsem ho odtud. Hlásil jsem se šifrou, která byla známá jen jemu a jeho otci, dokud byl ještě živ. Ivar je totiž už přes deset let sirotek. Ptal jsem se, chce-li se mnou sdílet život v naprosté odloučenosti od světa, zasvěcený pouze své vědě Až zemřu, což už nemůže dlouho trvat, bude se moci vrátit. Zato nabude obrovských vědomostí a zkušeností. Svolil nadšeně. Podle mého příkazu odplul do Gothaabu na západním pobřeží Grónska, vyšel si asi osm kilometrů za město a vsedl do téhož torpéda, které ho za Nemova řízení dopravilo sem. Vzorný chlapec. Mám ho rád jako syna.“

„A jak se sem dostalo vaše služebnictvo?“

„Z Gothaabu, týmž způsobem a zásluhou chytré diplomacie Ivarovy. On je totiž i mazaný,“ končil Amundsen, mžouraje významně očima.

Errata:

30.05.2021 10:59