Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Provázeni Ivarem kráčeli z překvapení do překvapení. Kotlina, jejíž průměr byl asi dva kilometry, dělala na ně dojem smaragdového klenotu, vsazeného do ledové pustiny.

Čím dál k okraji oázy vlažněl vzduch a vegetace se měnila ve středoevropskou. Břehy bystřinek se modraly pomněnkami, zlátly tu blatouchy a pampelišky a na lučinách svítily bílé hvězdy kopretin. Ve skupinách jilmů, olší a štíhlých bříz rýsovaly se ostře tajemné stíny.

Nad středem oázy v neurčité výši oslnivě plálo Nemovo slunce, umělý živel, který vzkřísil k novému životu mrtvý kousek země.

„A což, přižene-li se sněhová bouře?“ ptal se Amundsena profesor, když zasedli k obědu.

„Je zde bezmocná. Okruh ledové hradby chrání dostatečně dolinu a žár našeho slunce změní sníh v teplý déšť.“

„Můžete nám vysvětlit,“ odvážil se Pavel k otázce, „kdo vystavěl tenhle dům? Jak sem bylo dopraveno všecko to nákladné, účelné a pohodlné zařízení? Kdo vysázel stromoví, rostlinstvo, vzdělal půdu, zasel plodiny a provedl všecky ty polní i lesní práce?“

„Bojím se,“ rozhovořil se Amundsen po krátkém otálení, „že moje vysvětlení vám mnoho neprospěje. Co vím, řeknu vám milerád.

Jak jsem už řekl, nabídl mně Nemo tuto stanici a za týden mne už vybídl k odcestování. Podle všech známek byl tento dům postaven a vybaven v osmi dnech, které uplynuly od Nemovy nabídky do jeho výzvy k mému odletu. Kdo prováděl všechny stavební, lesní a polní práce, nevím, ale tolik se mi zdá jisto, že kromě Nema neměl na nich podíl žádný živý tvor. Pojďte, ukáži vám, jak jsem dospěl k tomuto přesvědčení.“

Amundsen uvedl hosty do podzemí. Bylo to jakési skladiště polotovarů a nepodařeného nebo zkaženého nářadí. Vše leželo však uspořádáno. V jednom koutě sklepa ukázal Amundsen mlčky na cosi, před čím bezděčně ucouvli v ustrnutí: leželo tu tělo statného člověka, středověkého rytíře, oděného v krunýř. Jeho trup byl rozerván Když se pak sklonili nad domnělou mrtvolou, viděli v břišní dutině neladné trosky stroje, plno nesčíslných koleček, pístů a páček, změť drátů a per a jiných součástek nevídaných tvarů.

Příšerně působily veliké skleněné čočky místo očí, vybouleně hledící jako oči zardoušeného člověka. Jedno oko bylo zelené, druhé červené.

„Ten zde byl,“ pokračoval Amundsen. „Snad se zřítil, nebo byl jeho trup poškozen nárazem spadlého kvádru, kdož ví, jaká byla příčina jeho ‚skonu’. Pro takový případ pamatoval Nemo při tvorbě na to, aby automatickým výbuchem nějaké látky bylo zničeno vnitřní zařízení a znemožněno tak komukoliv vypátrat tajemství stroje. V této změti a spleti se ani nejdůvtipnější konstruktér nevyzná, jak sem byla armáda těchto robotů dopravena, je mi tajemstvím. Možná, že má Nemo k dispozici nejen malá torpéda, v jakém jsem byl dopraven na Grónsko já, ale i velké vzducholodi, které pojmou tisíce robotů nebo i ohromné náklady zboží. V takových asi bylo sem dopraveno všecko zařízení domu, které dříve zhotovili v jeho říši, v níž je tovární výroba všeho, nač si jen možno pomyslet. Zrovna tak se sem dostaly plodiny a rostlinstvo. Všecku práci prováděli roboti. Když jsem sem přišel, bylo vše hotovo jak v domě, tak venku.“

„Fantastické,“ řekl Pavel. „Uvažte, jaká strašlivá moc je v Nemových rukou. Ovládá živly, tvoří armády strojů, z nichž každý svou výkonností, vytrvalostí a silou předčí člověka. Což jestliže se mu někdy zachce stvořit armádu? Stroje schopné útoku pod vodou, na souši i ve vzduchu? Chápete následky?“

„Nijak nepřeháníte,“ přikývl Amundsen. „Snad také každý jiný by už těchto plodů své duše využil k zotročení všeho lidstva. Ale nevěřím, že by to Nemo učinil. Jeho cílem je bdít nad světovým mírem. Jeho génius se nikdy nezvrhne v otrokářství. Rušiteli míru budiž však sám Bůh milostiv!“

Čtvrtého dne, právě když skončili večeři, vběhl do jídelny Ivar, který se zdržel v kopuli meteorologickými záznamy.

„Tlakoměr rychle klesá! Přijde bouře, a zdá se, že silná,“ hlásil.

„Pánové,“ Amundsen vstal z křesla, „půjdeme do kopule. Ukáži vám zajímavé divadlo.“

Zasedli pod skleněnou klenbou, nad níž vzplálo umělé slunce, o málo větší než hvězdné roje, tetelící se v nesmírné výši.

„Temperatura?“ obrátil se Amundsen na Ivara.

„Už to začne, mistře!“ vykřikl mladý učenec. „Před chvilkou bylo 52  pod nulou. Teď ukazuje teploměr 28 . A stále stoupá.“

Na jihozápadě kvapem hasly hvězdy za černou clonou letící k nadhlavníku. Tím ostřeji duhově plála na severu polární záře, mohutné záhyby těžké opony s lemem skvostných krajek visících zdánlivě až k horizontu.

Avšak tato světelná předehra trvala jen několik okamžiků, když se ozvala předehra ‚hudební’. Zpočátku zazněl lkavý akord harf, po něm vpadly vysokým falzetem housle, doplněné celly a basami, a hned nato rozburácel se celý orchestr.

V tom okamžiku zmizela celá obloha za černou oponou a jen umělé slunce plálo klidně a vítězně. Skleněná kopule se otřásla pod nárazy orkánu.

„Teď dejte pozor!“ ozval se Amundsen. „Dosud jsem vždy ponechal slunce v téže výši, tedy jen v ochranném postavení, které stačilo, aby sněhový příval se jeho žárem změnil v teplý déšť. Teď se odvážím k útoku. Zvětším sluneční objem a vyženu je do výše. Vbodnu je přímo do té sněhové spousty letící nahoře.“

Amundsen stiskl na ploše stolu páčku. V okamžiku se hvězda změnila ve veliký kotouč, který bleskurychle vzlétl vzhůru.

Přes prudký orkán dolehla k nim mocná rána výbuchu. Jako výstřel z těžkého děla.

A tu mraky, jako by se vzpamatovaly z neslýchaného otřesu, podnikly na žhavého vetřelce nový útok, jehož následky byly strašlivé. Výbuch za výbuchem otřásal atmosférou. Tříštěny a rvány v cáry, válely se mraky, vztekle a malomocně dorážejíce na žhavé těleso. Vodní smrště řítily se k zemi jedna za druhou, hnány na štěstí vichrem mimo.

Konečně bylo vidět, že přední, nejsilnější mračné voje minuly a ve výši hnala se teď už jen vrstva sněhových mračen prozářená opalizujícím okruhem.

A tu rozběsněný vzduch jako by ustrnul nad zápasem svých živelných druhů ohně a vody. Pekelný orchestr ztichl a vzduch jako by ztuhl úžasem a napětím.

Zato se tím více rozburácely výbuchy nahromaděných par ve výši, které zněly jako bubnová dělová palba. A tu slunce počalo kroužit Celá obloha vzplála plameny, jež vleklo slunce za sebou v ohnivé spirále. Příval deště zaplavil skleněnou kopuli a zkalil poněkud výhled. Přesto však viděli fialové blesky, které počaly sršet ze všech stran, bijíce zuřivě do slunečního kotouče, který však místo aby se tříštil, nabýval na objemu a intenzitě

Záhy ustal déšť. Za opalizujícím závojem par sršel elektrickou energií ohromný kotouč jako přesycený kondenzátor. Konečně zmizel i poslední shluk par a ustaly blesky. Kotouč kmitavě plál.

„Strašně dusno! Nebo se mi to jen zdá?“ vydechl Charni.

„Je tu horko,“ přikývl Amundsen. „Žár pochází ze slunce.“

„Proboha, ustaňte už! Vždyť popraská sklo v kopuli!“ volal lékař.

„Nebojte se,“ usmál se Amundsen. „Není to obyčejné sklo. Je to zvláštní hmota, na kterou nepůsobí ani žár ani nejtužší mráz. Ale přesto musím skončit.“

Slunce vzlétlo do nesmírné výše a roztřísklo se jako kulový blesk. Okamžik na to vzplála však v obvyklé poloze hvězda.

„Končíme dnešní představení,“ uklonil se Amundsen a povstal od stolu.

„Nabýváte nesporně bohatých zkušeností a poznatků,“ oslovil Charni Ivara, když se společnost sešla v klubovně.

„Nedocenitelných!“ řekl nadšeně Ivar. „Ačkoli jsem dosud stále jen na prahu. Jsme tu ve středu Grónska, země, jejíž více než milión čtverečních kilometrů je dodnes i pro nás zemí neznámou. Můžeme sice celé to ohromné území vidět na televizní desce, ale to mně nestačí, neboť nemohu prakticky probádat povětrnostní poměry, což je přece v mém oboru skoro nejdůležitější. Otec mi však slíbil, že nám vbrzku umožní neomezený pohyb po celém Grónsku.“

„Kdo je ten otec?“

„Nemo. Tak ho titulujeme na jeho výslovné přání. On nám říká děti. Je to roztomilé, pravda?“

„Jak chce rozřešit tento obtížný problém?“

„Celá obtíž tkví v dopravním prostředku. A pro Nema nebude rozluštění obtížné. Bude to asi letadlo, podobné torpédu, jež jste viděli, jenže účelnější, neboť tu musí pamatovat na zásobování. Slunce, ovšem jiné, než hřeje nad oázou, nás bude doprovázet a umožní nám pobyt v ledových pouštích.“

„Nestýská se vám zde?“

„Po kom? Nemám nikoho na světě.“

„Po společnosti.“

„Společnost? Amundsen je mi vším. Vás vidím rád. Přišli jste z Nemova příkazu, jste do jisté míry členy naší družiny. Ale ostatní svět... ach, jděte mi s ním! Nestojím o něj.“

„A což vaše vlast?“

„Norsko? Ano, tiché, snivé Norsko se svou horskou poezií, tajemnými, zasněnými fjordy. Ovšem, vzpomínám často! Ale vždyť Grónsko je vlastně jen poněkud zhoršeným vydáním mé chudičké vlasti. Zde sloužím lépe než doma. Až se vrátím, složím vlasti všecky poklady své vědy k nohám. To bude nejkrásnější chvíle mého života.“

„Nuže, přece toužíte po návratu.“

„Toužím, ale ne hned. Dost času. Mně stačí, vrátím-li se jako stařec. Tím bohatší poklady budu moci vlasti předat.“

Do klubovny se vřítil eskymácký sluha.

„Sire, meteor!“ křičel vyjeveně.

Přiskočil k oknu. Od jihovýchodu letělo v nesmírné výši světlo.

„Podivný meteor,“ hučel Charni. „Letí mnohem pomaleji.“

„Spíše bych soudil, že je to osvětlený letoun, ačkoli jeho rychlost je zase nadměrná,“ mínil Pavel.

Zatím se světlo octlo v nadhlavníku, kde stanulo. A pojednou prudce klesalo kolmo dolů,

„All right!“ zvolal Amundsen. „Pojďte, pánové, uvítáme návštěvu!“

Společnost seběhla se schodů a vyšla do podjezdu právě v okamžiku, kdy na prostranství před domem přistálo torpédo, téhož tvaru a velikosti, v jakém sem byl dopraven před léty Amundsen. Než se vzpamatovali z údivu, otevřela se postranní dvířka a z útrob epochálního letadla vystoupila statná postava muže a protáhla znavené údy.

„Můj ty Bože, Arnošte!“ vykřikl Pavel, svíraje svého kamaráda do náručí.

„Nazdar, Pavle! Dobrý večer, přátelé! Já jsem Farin,“ představil se Amundsenovi a Ivarovi.

„Vítám vás z Centra!“ potřásl Amundsen bodře Farinovou pravicí.

„Ano, přiletěl jsem právě z Centra, jak říkáme Nemově říši,“ potvrdil Farin.

„S poselstvím?“

„S velmi důležitými zprávami. Pohovoříme si o tom.“

Farin uzavřel dvířka. Letoun se rychle vznesl do výše, a řízen světelným kotoučem, zmizel za jižním obzorem.

Zasedli v klubovně.

„Nuže, milí kamarádi,“ rozhovořil se Farin, „lituji, že svým příletem ohlašuji zároveň váš rozchod. Nelze mi ani říci, na jak dlouho. Snad jen na krátkou dobu, možná na léta. V žádném případě to však není úplné rozloučení. Budeme stále ve spojení, ale jen pomocí vysílacích a televizních přístrojů. Budeme tvořit štáb pozemských důvěrníků Nemovy podzemní říše. Takový je základní rozkaz našeho nejvyššího velitele, Nema. Detaily vám všem sdělí Nemo osobně. Prosím Amundsena, aby se spojil s Centrem.“

Amundsen ihned vyhověl a zakrátko se na pásmu objevila velebná Nemova tvář.

„Pánové,“ řekl stařec přímo, „okolnostmi jsem byl přinucen, abych způsobil dočasný rozchod vaší společnosti. Svět vás volá! Volají vás vaše země. Volá vás světový mír, tentokrát vážně ohrožený událostí, jež by mohla míti osudné následky, kdyby jí včas nebylo čeleno. Nepřátelé napadli Zemi slunce. Na první pohled je to událost, na které Evropa ani Amerika nemá zvláštního zájmu. Ve skutečnosti má však věc pro celý svět nesmírný význam. Je ohrožen světový mír. Mohl bych sice zakročit sám a zjednat trvalý mír. Víte, že k tomu mám dost předpokladů. Ale nechci tak učinit, neboť můj zákrok by si vyžádal mnoho nevinných obětí. Chci se zatím pokusit dosíci výsledku diplomatickou cestou. Rozhodl jsem se takto: Ústředím pro Evropu bude Amundsenova stanice. Odtud budou vám udělovány mé pokyny, rady a příkazy. Název tohoto ústředí je SVAZ. Zástupcem evropského ústředí a vykonavatelem SVAZU jmenuji přítele Farina se sídlem v Praze, s označením KÓTA 1. Jemu přísluší činnost v jeho vlasti, v Polsku, Rusku a balkánských zemích. Aby tento obrovský terén mohl náležitě zpracovat, spojí se se svým kamarádem Jurajem Kmitkem. KÓTA II bude mít sídlo v Paříži. Činnost se vztahuje na Francii, Velkou Británii, poloostrov Pyrenejský a Švýcarsko. Vedoucím činitelem jmenuji Pavla Holana, jemuž k ruce budou přátelé Charni, Baudin a kapitán Gilbert. Ostatní evropské země, Asii a Ameriku si ponechávám sám. Nedávám vám zatím žádné směrnice pro vaši činnost. Mějte jen jediný společný cíl: udržet mír! Způsob i cestu k tomuto cíli musí vám ukázat váš duch. Mé dopravní prostředky by vzbudily ve světě přílišný rozruch. Proto zavolejte ihned radiotelegraficky Kmitka, jehož vzducholodi jsou známy. Ať dopraví celou posádku domů a Farina i Holana do jejich působišť! Nautila ponechte zatím tady, kde je. Je to nejbezpečnější přístav. Nuže, do prácel Čeká vás veliký úkol. Vaší práci přeji ZDAR!“

Errata:

30.05.2021 10:59