Vítej, návštěvníku!

Farin se udiveně podíval na svého syna, zaražen jeho nezvykle ráznou odpovědí. Bylo to neslýchané! Takový student si dovoluje jemu, starému vědci, odporovat jediným slovem, a to tónem, jakým kdysi on usazoval posluchače na technice.

„Důkaz!“ vyštěkl na Arna.

Mladík vyňal z kapsy obdélníkovou skříňku a položil ji na stůl.

„Co je to?“ tázal se Farin, ohmatávaje krabičku z bakelitu, na jejíž přední ploše byla páčka reostatu a nahoře několik řad zdířek.

„Prosím, pouhý kondenzátor,“ odpovídal Arne školácky.

„Napětí?“

„Prosím, sto tisíc voltů.“

„Poslouchej, kluku,“ vybuchl Farin, „předně zanech toho jízlivého tónu a za druhé mluv vážně! Sto tisíc voltů v tomhle?“

„Otče, je tomu tak!“ hájil Arne svou výpověď. „Ostatně, čemu se divíš? Vždyť ve tvé skříňce se vyvinuje napětí dvou miliónů voltů.“

„Jak to víš?“

„To je přece samozřejmé každému, kdo jen trochu studoval rentgen a rádium.“

„Hmm,“ vrčel Farin. „A já jsem myslel, že je to tajemství.“

„Před dvaceti léty snad bylo. Ale dnes...?“

Farin těžce polkl. Nebezpečí konkurenčního objevu jeho paprskům smrti vyvstalo tím hrozivěji v duši.

„Moje skříňka stála celé jmění,“ hučel zadumán.

„Moje také, tatínku. Pohltila všecky mé úspory.“

„Nu, a co dál?“

„Musím tě poprosit, otče, abys šel se mnou do mé laboratoře. Druhá součástka je poněkud větší a je připevněna ke zdi.“

V Arnově studovně stanul Farin před podrobným plánem Prahy, nakresleným na bílém bakelitu o rozměru čtverečního metru

V místě, kde stála jejich továrna, byla v bakelitu zdířka, druhá tam, kde byla zakreslena Farinova vila, a třetí v bodu vily Bradovy. Bakelitová deska kryla povrch skříně, asi pět centimetrů silné.

„Tak se dívej, otče!“ začal Arne. „Tohleto je právě vševidoucí oko a všeslyšící ucho. Je to zábava poslouchat odtud dělníky ve fabrice a úředníky v písárně; našeho bručavého účetního, jak sjíždí svého příručího Krtičku, anebo navoněného korespondenta, když diktuje slečně do stroje. A zrovna tak můžeš slyšet všecko u Bradových. I maminku můžeš poslouchat, jak domlouvá služce Andě, když něco splete. Podívej se, otče, je to teď jen – hračka. Je to pokus. Ale podařil se mi. Tys řekl, že bys chtěl takové zvídavé ucho. Tu je máš. Je to zárodek, ze kterého nebude těžko, jak doufám, udělat ucho a natáhnout je i jinam. Musím ale překonstruovat vnitřek plánu.“

Farin hleděl překvapeně na přístroj.

„Co si chceš poslechnout?“ ptal se hoch neviňoučce.

Farin stál jako socha. Hleděl na desku jako na přelud se stisknutými zuby. Dodávalo to jeho tváři skoro zlobného výrazu.

„Otče,“ začal Arne nesměle, „ty se na mne hněváš, že jsem špehoval ve fabrice, v Bradově vile a maminku? Já vím, není to právě hezké. Je to klukovina. Ale já jsem neměl zlý úmysl. A na kom jsem měl provést pokus, ne-li na...“

„Mlč!“ okřikl Farin syna. Sevřel ho do náručí a vykřikl: „Mám z tebe radost. Jen šetři svými silami. Dokud máš pocit, že si hraješ, je všechno v pořádku. Ale pocítíš-li únavu, ihned ustaň. Řekni mi, jak jsi přišel na základní myšlenku?“

„Byla to legrace,“ odpovídal Arne školácky. A vida shovívavý úsměv na otcově tváři, pokračoval: „To máš tak, otče, Bradova Vlasta dostala ve škole pětku. A na tenise se chlubila, že doma jí nikdo za to neřekne ani půl slova. Nevěřil jsem tomu a vsadil jsem se s ní, že se dovím, jak to je, když děvče dostane pětku. Ale ona se mi smála. Dostat se k nim domů je prý těžší než se dostat do sultánova harému. A já si řekl, že se tam dostanu. A to mi vnuklo nápad: vytvořit takový přístroj, který by viděl a slyšel. Začal jsem pracovat na této hračce. Chtěl jsem vědět, co bylo u Bradů. Vlasta se sice nikdy ani nezmínila o nějaké sázce, ale já jsem na to myslel stále. A právě předevčírem se Vlasta zase vytasila s tou sázkou. Ona totiž dostala znovu pětku. Já povídám: Sázka platí. Tentokrát tedy uvidím. Ale Vlasta se smála a šla domů. To jsem byl už hotov s tímhle aparátem. A tak jsem si nařídil doma na Bradovu vilu. Taťko, tam ti byl rámus. Vlasta dostala pořádný výprask. Do soboty nesmí na tenis!“ končil líčení své epizody.

„Řekni mi,“ začal zase Farin, „jaký je hlavní činitel toho přístroje? Ultrakrátké vlny?“

„Ovšem, jako u tvých paprsků. Jenže u těch jde o vlny světelné, kdežto v mém přístroji jde o vlny zvukové.“

„Rozměry?“

„Hm, otče, to je těžká věc. Rozměry ani nelze udat. Je to mikroskopická délka.“

„Doufám, že mám dosti smyslu pro chápání mikroskopických rozměrů,“ vyjel Farin nakvašeně. „Nu, tak kolik?“

Ale Arne se ošíval, jako by seděl v mraveništi. Konečně začal zajíkavě:

„Tatínku... to máš... to je moc těžká věc... já...“

„Tajemství vynálezce?“

„Ano.“

Kde jen už Farin zažil tuto scénu? Ach, už ví: na počátku své praxe, před čtvrt stoletím, v továrně ELOCHEMA. Vidí sebe, mladého kresliče, jak předkládá svému představenému návrhy na zlepšení léčebných elektrických přístrojů, které sestrojil. Zrovna tak mu kladl šéfkonstruktér všetečné otázky a týmiž slovy on odpověděl.

Vida: po pětadvaceti letech mu stejně oplácí jeho vlastní syn.

Ale to je správné. Nikdo nemá právo násilně vnikat do lidské duše, byť to byla i duše vlastního dítěte.

„Dobře, Arne. Ctím tvé tajemství,“ řekl vřele a stiskl mu ruku.

Arne si dal k rekonstrukci týdenní lhůtu, ale už čtvrtého dne vpadl do otcovy pracovny. „Taťko, už to hraje!“ volal radostně. „Pojď si poslechnouti. Měl jsem už uši v Moskvě a v Tokiu. Je to krásně slyšet, jenže – nerozumím ani slovu. Neumím rusky ani japonsky.“

„Na to jsem nevzpomněl. Já totiž také ty řeči neznám. Počkej. Povídáš, žes měl uši v Moskvě a Tokiu. Jak tomu mám rozumět?“

„Totiž na ruském a japonskem konzulátu zde v Praze.“

„Aha! Mimo Prahu to tedy nejde?“

„Ne, jen tam, kde jsou zdířky, jak jsem ti přece vysvětlil.“

„Chlapče, pak jsou tedy naše uši moc krátké Musí být dlouhé tak aby ovinuly celou zeměkouli. Ostatně, poslechneme si!“

Stanuli v Arnově laboratoři před plánem Prahy, na kterém bylo několik nových zdířek.

„Jaké jsou to stanice?“ tázal se Farin.

„Tuhle je Rusko, zde Japonsko, tahle dírka je Francie a zde máš Anglii.“

„Dobře, Arne. Ale z nich spadá do mého rajónu jediné Rusko. Potřebuji hlavně balkánské země a Polsko.“

„To jsem nevěděl. Neřekls mně...“

„Vím, Arne.“

„Nevadí, tati. Upravím to ještě.“

„Ale poslechnu si, co máme.“

Arne spojil malou skříňku kabelem, vsunul kolíček do Anglie. Kolíček druhého kabelu zasunul do zdířky na skříňce, podal otci malé sluchátko a pohnul páčkou reostatu.

„Slyším klepání psacích strojů, hovory, ale nesrozumitelné. Všecko splývá,“ vytýkal Farin.

„Otáčej zvolna reostatem, tati, a tímhle usměrňovačem!“

Změť se tišila, až konečně slyšel jen klepání psacího stroje, do něhož se mísil monotónní hlas diskutujícího muže.

Farin chvíli naslouchal.

A pak, jako by procházel jednotlivými místnostmi. Déle se pozdržel v politickém oddělení.

„Šifrovaná depeše,“ pokrčil Farin rameny. „Jsme, Arne, na pochybené stezce. Úspěch by byl možný, kdybychom mohli poslouchat přímo ministerstva v cizině.“

„To s tím zařízením není možné, tati. Ona je to nakonec snad přece jenom hračka,“ sklesle odvětil Arne.

„Není to hračka!“ vybuchl Farin. „Je to velkolepá věc Ale je to polotvar. Musíš jej řádně vypracovat. Potřebuji, jak jsem už řekl, kapesní přístroj. Ten vlastně máš. Zbývá vyřešit otázku průsečíku. Poslyš, Arne, dnes budeme přemýšlet oba. Snad jednoho z nás něco napadne.“

Arne přikývl, ale bylo vidět, že je se svou konstruktérskou múzou v koncích.

Farin se pustil s vášní objevitele do práce. Jeho zlenivělý duch omládl.

Hrdost starého věhlasného učence nedovolovala, aby svého syna požádal alespoň o vysvětlení základního principu, na němž spočívala tvorba desky s plánem Prahy, pod nímž se kryl spletitý a nesporně důmyslný mechanismus.

Ta deska je vlastně vším. V ní je všecko obsaženo. Ale pro něho je to skryté, neodhalitelné.

Neodhalitelné? Byl by v tom čert, aby tomu nepřišel na kloub! Jen trpělivost, zopakovat si všecko a postupovat hezky po pořádku.

Začne od konce:

Sluchátko.

Všední věc. O tom není třeba přemýšlet.

Kondenzátor s reostatem a usměrňovačem.

Také to je mu všecko známo. Je to skoro totéž jako u jeho paprsků. Ale zdroj napětí? Vida, zde se mu už staví do cesty rébus. Že by ten hoch...? Ba, věru, jinak to nelze vysvětlit... Arne pracuje – se statickou elektřinou! Čerpá napětí z atmosféry. To, co považoval dosud za svůj největší úspěch on i Kmitko, objev, jejž si s Kmitkem vzájemně, ačkoliv tak důvěrní kamarádi a spolupracovníci, tajili, objevil také jeho syn.

Avšak dále!

Měl by tedy objasněn jeden pól: přijímač.

Zbývá druhý: vysílač. Neboť toto je očividně spojení obou.

Činnost je celkem podobná jeho paprskům, jenže tady působí ovládnutí ultrakrátkých zvukových vln. Ovládnutí spočívá v tom, že lze přesně vytknout směr, místo a hranici jejich působnosti.

Ale jak je to možné? Jak je možné, aby se působnost zvukových vln dala omezit jen na tu kterou místnost? Jak si vysvětlit, že na kilometrovou dálku lze slyšet hovor a dění z uzavřeného pokoje, kde není mikrofon, a tyto zvuky se přenášejí do mikrofonu, který je na kilometry daleko?

Směrové vysílání? Budiž. Toho užívá také on s Nemem i Amundsen pomocí parabolického zrcadla. Ale parabolické zrcadlo Arne nemá. A k takovému spojení by muselo být parabolické zrcadlo také na druhém pólu, což je nesmyslná domněnka.

Musí tu tedy býti něco jiného. Ale co?

Jediná možnost. Neprostupná izolace, která by utvořila na tu chvíli kolem vyzvídacího předmětu naprosto ničím a nijak neprodyšný obal, v němž je pouze v jediném bodu ponechán průchod, kterým by paprsek ultrakrátkých zvukových vln prolnul přímým směrem k mikrofonu naslouchajícího. Naproti tomu musí tu být druhá věc, nesmírná síla, která naopak zhustí vlnový proud tak, že do dálky působí na mikrofon, samozřejmě nadmíru citlivý.

Tuto druhou věc chápe. Vysoké napětí kondenzátoru. Také jsou mu jasné účinky reostatu a ladění.

Ale ta izolace?

Zná jedinou možnost naprosté neprostupnosti, svůj paprsek smrti. Ten pronikne vším, ale sám je nepřerušitelný Ale paprsek smrti má tak nízký rozměr, že vlas je proti němu jako lano. Kolik by jich muselo být, aby utvořily kolem komnaty, a k tomu vlastně ve tvaru krychle či koule, hráz, kterou by nepronikl ani elektron magnetické vlny? Nespočitatelné množství!

A pak, vždyť Arne nezná jeho paprsky.

Nezná? Vždyť... vzpomíná si... před svým odletem se mu svěřil... dal mu klíč od trezoru... což jestliže Arne si vyzvedl přístroj a pátral v jeho sestrojení?

Ale to by byla drzost! Zločin! Krádež spáchaná na vlastním otci! Zločin, jejž by nemohla omluvit ani vědecká lačnost mladistvého technika...

Nemožné! Arne není schopen takové podlosti! Nebo snad přece...?

Musí mít jistotu! Ihned!

Farin se vřítil do synovy laboratoře

„Poslyš, Arne, co jsi tropil s mými paprsky?“ vyjel přiškrceně.

Mladík zvedl oči od haldy nákresů a rozpočtů a jako by ztuhl účinkem otcova pohledu.

„Mluv!“ zahřměl Farin.

„Tati... já... tě nechápu...“ koktal Arne.

Otec zchladl. Není možné, aby tyto upřímné oči lhaly.

„Nešťoural jsi v mém přístroji?“

„Ne! Ani jsem jej neviděl. Ach, tati! Ty si snad myslíš? Podezříváš mne – z plagiátu? Ó, to je příliš kruté,“ končil Arne smutně.

„No, no, snad se dáš do breku! Když ne, tak ne! Tím je věc vyřízena. Věřím ti. Ale pak mně musíš vysvětlit, čím dociluješ izolaci vln? Všecko ostatní jsem už vypátral.“

„Aha, taťko! Ted už vím, co tě dopálilo,“ spustil Arne už zase v dobré náladě. „Tak hleď: přiznávám, že tvoje paprsky mě inspirovaly. Ale to přece není plagiát, když jsem pracoval docela samostatně, tvůj aparát jsem ani neviděl a dal jsem dohromady něco naprosto jiného. Dost dlouho jsem se potil, až jsem vypotil taky – paprsky. Jenomže nepůsobí jako tvoje. S těmi nezabiješ ani mouchu a nic nepoškodíš. Snad to ani nejsou paprsky. Je to druh ultraelektronů, či jak by se to mohlo jmenovat. Jsou nejprve shluknuté v tečičku a pak se rozlezou a víří tak rychle, že utvoří naprosto neprostupnou hráz. Je to jakési dočasné zmrtvení nebo snad dokonce rozbití atomů. Předvedu ti to hned tady.“

Arne zastrčil kolíček do zdířky, nařídil ladič a zapojil proud.

Po chvilce cítili vůni ozónu, která však brzy vyprchala, a vzduch zhoustl.

„Teď jsme uzavřeni v neprodyšné prostoře,“ hovořil mladík. „Po delší době by se asi vzduch nedal dýchat. Ale tomu lze odpomoci, když se na okamžik účinek přeruší, jenže nevím, zda-li by náhlou výměnou vzduchu nevznikl vír. To by tak byla zábava, kdyby najednou začaly lítat papíry a věcičky po pokoji. To by na konzulátech koukali, viď, taťko?“

Farin mlčel. Udiveně vrtěl hlavou.

„Pověz mi, Arne,“ začal po chvíli a ukázal, „nebylo by možné se obejít bez té veliké desky?“

„Právě jsem se tím zabýval, když jsi mne vyrušil. Snad to půjde,“ bručel Arne a vypnul proud.

„Máš nějaké vodítko?“

„Něco mě napadlo. Uvidíme. Možná, že ještě dnes ti budu moci říci výsledek.“

„To, cos mi právě vylíčil, je docela pochopitelné, když pracuješ se statickou elektřinou“

„Tys to poznal, tati?“

„Ovšem. A není to pro mne novinka. Využívám statické elektřiny už přes dvacet let.“

„Se svými paprsky?“

„Ano.“

„A co říkáš té bublině?“

„Je to zkondenzovaná energie slunce, která intenzitou napětí, usměrněného odstředivě, tvoří kouli, jejíž objem se řídí intenzitou původního jádra. Je to druh chladného kulového blesku.“

„Výborně, taťko! Teď jsi to uhodl. Jsi mistr a já jen učeň.“

„Nepodceňuj se, Arne! Naopak, mám dojem, žes mne předstihl. Ale přeji ti to z plna srdce,“ řekl Farin.

A když Farin usedl ve své pracovně, vyvstaly mu před očima Nemovy divy: zázračný světelný kotouč umělé slunce...

„Nemův nástupce?“ hučel si do vousů a usmíval se.

Errata:

30.05.2021 10:59