Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Farin seděl se svým synem v podkrovním pokojíku své vily na Hradčanech. Hluboko pod nimi tonula Praha ve tmě. Sinalá tvář měsíce, zvolna stoupající nad obzor, vrhala mrtvolný modravý svit na spící Prahu. Pouhým okem bylo matně vidět na měsíční ploše nápis PAX.

Odkudsi zdola zněly kovové údery hodin.

„Deset,“ hlesl Farin. „Začneme, Arne!“

Přistoupil k otevřenému oknu a usedl k dalekohledu, v němž se mu jasně objevila měsíční plocha. Uchopil pistoli, od níž vedl kabel k malé skřínce, namířil na Měsíc a na rukojeti stiskl knoflík.

Ale co to?

Přes celý měsíční kotouč jako by se rozestřela rouška šedivé mlhy. A když ničivý paprsek vytryskl z Fannovy pistole, viděl Farin s úžasem, že čára, která měla dosáhnout Měsíce jako mírový rozkaz, zastavila se v tom mlhovém závoji daleko před měsíční plochou, asi tak ve výši, kde obvykle plují oblačné řasy. Nejpodivnější bylo, že čára svítila jasným fialovým jiskřením, jako by v bodu, kde se ničivý paprsek dotkl mlhoviny, vznikalo krátké spojení vysokého elektrického napětí.

„Co to má znamenat, Arne?“ vykřikl Farin na syna.

„Nevím, tati. Snad to jsou elektrické výboje při prorážení paprsku oblačnými řasami, jež se mu náhodou postavily do dráhy.“

„Ne!“ zvolal Farin vzrušeně. „V dalekohledu vidím dosti jasně tím závojem. A...! Můj pokus selhal! Paprsek nepronikl! Co to má být? Přístroj je přece nařízen na nejvyšší výboj. Paprsek musí proniknout! Není proň překážky. Chlapče, tohle je...“

„Co myslíš?“

„Propast! Nepřítel má v ruce prostředek, kterým ruší účinek mých paprsků smrti. Tím je můj zásah proti němu znemož...“ slovo mu uvázlo v hrdle. Ozval se vzlyk.

V sinavém měsíčním svitu viděl Arne slzy, které skanuly po lících jeho otce.

„Nezoufej, tatínku!“ tiskl mladík otcovu hlavu ke své hrudi. „Je tu ještě někdo, kdo může zastavit hrozivý příval.“

„Kdo?“ zasténal Farin beznadějně.

„Což jsi zapomněl? Nemo!“

„Ach, ano! Máš pravdu! Nemo! Ale proč mlčí Nemo už tak dlouho?“ A pojednou se rozhodl: „Do práce, hochu! Zavolám Kmitka. Je snad doma. Musí ihned s autogyrou pro Pavla do Paříže. Po půlnoci mohou být zpátky. A pak si společně promluvíme s Nemem.“

O dvě hodiny později vítal Farin svého přítele a spojence Pavla Holana ve své vile.

„Co děláš?“ byla prvá Farinova otázka. A vzápětí druhá: „Co je s tebou, Pavle? Jsi snad nemocen?“

Holan klesl mdle do křesla. Jeho vyhublá bledá tvář zmizela na chvíli v dlaních, jež se chvěly jako v záchvatu zimnice. Neodpovídal. Ale hrozné ticho, v němž vzduch jako by ztuhl, křičelo, úpělo zoufalstvím a žalem.

Konečně promluvil:

„Ptáš se, co dělám?“ zněl jeho hlas jako z hrobu. „Nevím, jak se vyslovit, abych nekřivdil. Věčný Bože! Dějí se věci, že sám jsem v pochybách o vlastním zdravém rozumu!“ A pojednou vzhlédl. Jeho vytřeštěné oči s bělmem krvavě zrudlým zmateně zatékaly a z prsou se sténavě vydralo rozčlánkované: „Zra-da!“

Po chvíli zvedl hlavu.

„Což nejsi o ničem zpraven? Máš přece možnost vyslechnout svým přístrojem jednání ve všech státech.“

„Ne. Můj přístroj selhává,“ odvětil Farin. „A nejen v cizině, ale i u nás. Chyba je v tom, že přístroj působí jen v určitých budovách a jejich místnostech. Teď se však dějí porady v jiných místech, která se stále mění, a tak náhle a nepředvídaně, že mi nezbývá čas a nemám ani možnost k přestrojení a úpravě nových plánů. Jsem tedy slepý a hluchý. A dnes, večer, před půlnocí... víš, co se udalo na Měsíci? Víš, můj PAX...“

„Probůh, Arnošte, snad – –“

„Ano, Pavle. Nepřátelé objevili paprsky smrti. A nejen to. Mají v rukou prostředek, kterým moje paprsky ruší.“

„Strašné!“ vydechl Holan. „Chápeš důsledky?“

„Nedozírné, ovšem.“

„Jediný, kdo by mohl zasáhnout...?“

„Nemo!“

„Ano, Nemo!“

„Proto Jsem tě zavolal. Chci to Nemovi oznámit. Hle, rozednívá se. Pojď, zavoláme Nema!“

Nemova tvář, která se konečně objevila na televizní obrazovce, měla tak ztuhle přísný, ba tvrdý výraz, že oběma mužům projel žilami mrazivý proud.

„To vše mne nepřekvapuje,“ řekl chladně. „Předvídal jsem to. Upozornil jsem vás, vzpomínáte-li si, že nebude zázrak, objeví-li se proti vaší hračce jiná, soutěžící nebo ještě dokonalejší. Stalo se. Technický pokrok, nic víc. Nikdo nemá výhradní právo na vynálezy. Tím méně, jde-li o napodobení. Naopak, trvalo dost dlouho, musel-li svět čekat dvacet let na konkurenční provedení vynálezu, kterým jste jej omráčil vy. Zato vám věda dává návdavkem hned také druhý objev. Vy jste se domníval, že svými paprsky dáváte světu věčný mír. Byl to omyl snílka. Vlastně jste zaútočil na ješitnost technické vědy. Proto jsem vám tehdy řekl: je to hračka. K omráčení světa a spoutání válečné hydry na dobu alespoň jednoho věku je třeba prostředků jiných.“

„Vy je máte?“

„Mám.“

„Zapřísaháme, vás: užijte jich!“

Nemova hlava učinila záporný posunek.

„Ne!“

„Otče!“

„Ne!“ vyrazil Nemo ještě tvrději. „Zatím ne!“ A pak se rozhovořil. Jeho řeč zněla jako rachot kamenného štěrku:

„Byl bych sketa, kdybych se proti tomuto boji postavil se svou hroznou mocí ve prospěch těch, kteří duševní leností, byrokratismem, věrolomností, lžemi a podvody zavinili tento stav. Nebudu mastičkářem. Nesnížím se k hudlaření.“

„Neopouštějte nás, Otče!“

„Nikdy, dokud budu živ. Zavolám vás, až bude třeba.“

A plotna náhle ztemněla, Nemův zjev zmizel.

Errata:

30.05.2021 10:59