Vítej, návštěvníku!

Před půl jedenáctou stanul vůz před hotelem, v němž bylo ještě živo. Šofér, odměněn dobrým spropitným, odjel a Arne vstoupil do hotelové haly.

Prvý dojem byl příznivý. Hotel nebyl sice přepychový, ale zdál se útulný, soudě podle skupiny hostů, kteří stáli kolem lóže vrátného a živě se s ním bavili.

Avšak jejich hovor rázem utichl, jakmile spatřili Arna. V okamžiku zmizela jejich bodrost a místo ní čišely z tváří všech Arnovi vstříc chlad a nedůvěra. Za napjatého ticha přikročil Arne k pultu, za nímž seděl hromotlucký vrátný.

„Chtěl bych pokoj,“ řekl Arne, sebrav všecko své sebevědomí.

„Vaše papíry?“ vztáhl vrátný ruku. „Pán je Estonec,“ hučel jakoby pro sebe, ale Arne vycítil, že vrátný zřejmě hlásí jeho nacionále přítomnému hloučku. To ho rozjitřilo.

„Jsou snad pánové členy hotelové správy?“ vyjel, zabodávaje se očima do hloučku. Tato rázná otázka měla žádoucí účinek: skupina se rozpačitě zavlnila a vrátný, bruče omluvná slova, poněkud zvlídněl.

„Přijel jste přímo ze své vlasti?“ zeptal se, hledě do pasu.

„Ano.“

„Drahou?“

„To je snad lhostejné,“ odpověděl Arne vyhýbavě.

„Hm, ne právě. Chybí ve vašem pase vízum,“ řekl vrátný s letmým úsměškem.

Arna zalila horká vlna. Na to nevzpomněl. Cítil, jak se vrátný pase na jeho rozpacích a nachu, který se mu rozlil po tváři.

„Přijel jsem teprve asi před hodinou,“ začal dost nesměle, ale pozvolna nabývaje duchapřítomnosti, „tedy už pozdě večer do Harfleur, kde jsem se zastavil u svého přítele a krajana, který je zaměstnán jako společník u vývozní firmy.“

„Pak je to Kalwi Maalmees & Comp.!“

„Ano,“ přikývl Arne, děkuje v duchu vrátnému, který náhodou shodou okolností přijal jeho lež a vysvobodil ho z dosti trapné situace.

Arne ovšem nikdy o této firmě neslyšel, a proto ho udivilo tím více, když viděl obrat, jaký se zračil ve tváři vrátného i skupiny mužů naslouchajících opodál. Všichni oživli.

„Vše je v pořádku, pane,“ řekl ochotně vrátný. „Pas si zde ponechám a zítra vám jej vrátím s úředním potvrzením. Jak dlouho se u nás zdržíte?“

„Nevím ještě... snad den, dva, možná déle.“

„Dobře. Číslo 48, druhé poschodí. Pierre,“ pokynul mladému sluhovi, „uveď pána do pokoje!“

V zatáčce schodiště spatřil Arne, jak se hlouček živě rokujících mužů shrnul k vrátnému.

Pokoj byl velký, slušně zařízený, s vyhlídkou na přístavní bazény, za nimiž široké ústí řeky splývalo s mořem.

Rád by byl něco vyzvěděl o podivném příznivém vlivu oné estonské firmy, ale jednak už zcela zapomněl její jméno a také ho napadlo, že by nebylo vhodné, aby o tom zapředl hovor se sluhou, který snad ani není zasvěcen. Zato ho napadla jiná otázka:

„Máte dost hostů?“ zahájil řeč oklikou.

„Ano, pane. Stále skoro obsazeno,“ odpověděl Pierre.

„Cizinci?“

„Také. Jako v každém přístavním městě.“

„Asiaté?“

„I těch bývá dost.“

„Dobře,“ poklepal Arne hovornému mladíkovi na rameno. A aby si sluhu ještě více získal, podal mu desetifrankovou bankovku, po které hoch lačně chňapl. „Je tu snad právě některý z nich?“ položil přímou otázku.

„Byl zde. Přijel asi před týdnem s Francouzem, který hovořil nářečím, jakým se mluví na jihu. Zřejmě to byl Marseillan. Sloužil jsem tam dva roky. To už ani není Francie Tam člověk vidí všecky možné národy a pronárody. Znám to, pane.“

„Marseillané jsou přece dobří Francouzi,“ namítl Arne.

„Usedlíci ano. Ale já mluvím o těch, kteří projíždějí nebo jsou tam dočasně. A těch je v Marseille víc než vlastního obyvatelstva.“

„A teď už tu nebydlí?“

„Kdo?“

„Ti dva.“

„Ach, ti? Nevím. Neviděl jsem je od včerejška. Myslím, že odpluli.“

„Do Marseille?“

„Sotva. Tam by jeli drahou. Nebudou přece obeplouvat celé Španělsko Spíš odjeli pravidelnou poštovní lodí do Portsmouthu. Zajímáte se o ně?“

Tato otázka Arna vzpamatovala. Nebylo radno, aby dál pokračoval. Musí obrátit: „Naprosto ne. Jsou mi úplně lhostejní,“ řekl a odvrátil se od sluhy, který vyšel z pokoje.

Pak se zamyslil. Zdá se, že přišel do Le Havru pozdě. Mrzutá věc. Jak má ted’ zjistit, kam zmizeli? Zeptat se vrátného? Ten jistě ví. Ale zodpoví jeho otázku? A nevzbudí tím podezření? Hotel je zřejmě záhadný. Vrátný – ten rozhodně nemá čisté svědomí. A také ten hlouček, který právě vyrušil z jakéhosi důvěrného rozhovoru.

Tváře těch mužů měly výraz, který sváděl a zároveň varoval. Čišela z nich zchytralost, ledový chlad bezcitnosti, bezohlednosti, energie, úlisnost a zkrátka: všecky vlastnosti a ctnosti – apačů, jejichž ústředním sídlem je pařížské podsvětí, z něhož jsou vysílány nejzdárnější buňky do přístavních míst, kde oba živly, země i moře, jim skýtají dosti příležitosti k zajištění bezpečnosti, byl-li jejich pobyt na jednom či druhém živlu ohrožen.

Dnes je ještě bezpečen. Zítra nedá za svou bezpečnost ani vindry, neboť – je-li jeho předpoklad správný – hlouček se zítra přesvědčí o pravdivosti jeho styků s vývozcem v Harfleur.

Nuže, dnes je s ním vše v pořádku. Má hlad. Sejde do jídelny. Povečeří a poohlédne se. Snad se něco dozví.

V jídelně nebylo už mnoho hostů. Hned u vchodu vyšel mu vstříc starší číšník, oddělivší se od obsazeného stolu, v jehož společnosti poznal Arne tytéž muže, které vyrušil z hovoru s vrátným. Arne zachytil také významný pohled jednoho z mužů, vyměněný s číšníkem, ale nedoslechl slova, na něž číšník odpověděl mírným pokynutím hlavy. Arne chtěl usednout k prázdnému stolu u vchodu do jídelny, ale číšník mu pokynul k malému stolu v těsném sousedství onoho hloučku, omlouvaje se tím, že ostatní stoly jsou obsazeny hosty, kteří teď vedle tančí. Tato omluva se zdála Arnovi přijatelná, neboť sem doléhaly břeskné zvuky džezu. Arne usedl k vykázanému stolu a poručil si večeři.

Po chvíli hudba ustala a do jídelny vproudily taneční páry. Nebylo na nich nic zvláštního. Ba, Arne měl dosti příznivý dojem. Zarazilo ho však to, že tanečníci nevyplnili všecky stoly. Stůl, k němuž chtěl původně usednout, zůstal neobsazen. Z toho Arne usoudil, že číšník jej posadil do sousedství této společnosti s jistým záměrem.

Tato domněnka se brzy potvrdila.

Jeho sousedé se dosti živě bavili a zdánlivě si ho nevšímali. Hovořili francouzsky, ale pařížským dialektem, jehož výslovnost mu v mnohém byla nesrozumitelná. Přesto doslechl větu: „Už by tu měl být,“ kterou pronesl jeden z jeho sousedů, hledě na náramkové hodinky.

Arne dojedl večeři, zapil douškem vína a zavolal na číšníka, chtěje zaplatit.

„Okamžik,“ řekl číšník obvyklé úsloví, přičemž jeho oči bleskly po nástěnných hodinách a poté jaksi vyčítavě utkvěly na Arnových sousedech. Tyto okamžité číšníkovy rozpaky však ihned zmizely a číšník přistoupil k prvému stolu, obsazenému tanečníky, kteří mu platili úhradu.

Vtom vstoupil do jídelny nový host: vysoká postava, zahalena v černý řasnatý plášť. Na okamžik stanul na prahu a pak kráčel přímo ke stolu Arnových sousedů.

Arne byl tak zaujat zjevem nového hosta, že neviděl výraz úlevy, který se kmitl na tvářích sousedního kroužku. Zaujala ho chůze, v níž bylo cosi plíživého, a ještě víc obličej, který byl nápadně úzký a dlouhý. Bezděčně Arna napadlo přirovnání ke koňské hlavě.

Bylo zřejmé, že příchozí požívá u sousední společnosti značné úcty, neboť s velkou ochotou sňali jeho plášť a klobouk a uvolnili pro něho místo v čele stolu, kam usedl. Arne seděl zády ke zdi, kdežto nový host seděl tak, že mu Arne dobře viděl do tváře. Jako by přitahovány magnetickou silou, lpěly Arnovy oči na tomto obličeji... Chvíli bylo u stolu ticho. Nikdo nemluvil. Ale Arne si všiml, že jeden z nich cosi píše na lístek, který pak mlčky podal příchozímu. Nebylo toho mnoho, snad jenom několik slov.

Vtom k Arnovi přišel číšník:

„Pán si přeje zaplatit?“ tázal se s úlisnou poklonou.

A zatím co Arne vyrovnával účet, zazněla od vedlejšího stolu věta, jejíhož smyslu nechápal, neboť byla pronesena v řeči, které nikdy neslyšel. Vycítil pouze, že byla otázkou. Vzhlédl a utkvěl na obličeji „koňské hlavy“. A tu spatřil něco, nad čím nejprve užasl a co na něho v příštím okamžiku zapůsobilo tak, že se zachvěl. Teď to nebyla směšná „koňská hlava“.

Z tohoto dojmu zbyl v něm pouze protáhlý obrys obličeje, šišatý tvar lebky, porostlé černou čupřinou hustých chumáčovitých vlasů, připomínajících přistřiženou hřívu, a veliké čtyřhranné zuby, žlutě se lesknoucí mezi rozchlípenými rty. Ale co v něm vzbudilo odpor a hrůzu, byla v pravém smyslu dvojí tvář. Hlava tohoto muže byla skloněna k ploše stolu. Levé oko tkvělo strnule kamsi do neurčita a levý koutek úst byl sešinut dolů. Tato polovice obličeje měla v sobě cosi nevýslovně ironického a krutého. Naproti tomu pravá půlka obličeje jako by patřila k jiné hlavě: koutek úst byl obloučkovitě vyzvednut, čímž skráň byla plnější, a pravé oko zíralo zdánlivě skelně, ve skutečnosti však pátravě přímo do očí Arna. Tato polovice měla výraz mistrně vyumělkované vlídnosti.

Buď tento muž šilhal, nebo bylo jeho pravé oko skleněné, nebo byl nadán dokonalým uměním ovládat samostatně každý sval i nerv svého obličeje. Jako hypnotizován hleděl Arne na nestvůrnou hru těchto dvou tváří. Jejich společná souhra tvořila dvojí děj, naprosto odlišný, vzájemně si odporující, povzbudivý a varovný. Jako by dvě duše sídlily v tomto hubeném těle: jedna prostého společenského člověka, druhá zločince. Celek pak působil dojmem – ďábla.

Pojednou se rozšklebené rty pohnuly rusky vyřknutou otázkou: „Zajisté mluvíte rusky?“

Arne znal ruštinu velmi málo, ale jako Čech vystihl smysl. Už chtěl francouzsky odpovědět, ale sevřel rty. Což hovoří-li ten muž k někomu ze své společnosti? Jeho pravé oko sice hledí na něho, ale je-li to tělesná vada nebo dokonce nevidoucí skleněné oko, pak by ho svou odpovědí přivedl do trapné situace. Šilhavci jsou v tomto ohledu značně citliví. Arne sklopil zrak a nevšímavě mlčel. A toto mlčení bylo snad alespoň pro tuto chvíli jeho záchranou. Při nejmenším mu vyneslo velmi cenný poznatek.

Vtom se totiž ozvala nová tichá otázka, jejíž zlostný tón jako hadí sykot ho přiměl, že líče ospalost a únavu, opřel čelo o ruku a škvírou mezi prsty mohl nepozorovaně zachytit tvář tazatele. Viděl, že se výraz obou poloviček změnil: levá zářila škodolibým vítězstvím, pravá, z jejíhož oka sršela zloba, byla znetvořena záští a zuby křečovitě sevřeny.

Tato druhá otázka zněla německy:

„Also, sprechen Sie deutsch, zum Teufel?“ (Mluvíte tedy německy, k čertu?)

Ačkoliv Arne teď už věděl, že otázka patři jemu, nevšímal si jí, zaražen zlostným výrazem tváře. Nedá se vyprovokovat.

A tu viděl mezi svými prsty, že rozdvojení mužova obličeje ustalo. Oči spojily normálně vedení svých nervů a zakroužily po společnosti kolem stolu. Na jeho tváři zahrál úsměšek a muž řekl klidně německy:

„Není to Estonec. Nerozuměl ani slova z mé první otázky, kterou jsem řekl estonsky. Rusky také neumí. A nezná ani němčinu. Byl by se prozradil. Ještě se nestalo, aby někdo odolal mému pohledu.“

„A což jeho estonský pas?“ namítl jeden ze společnosti.

„Co je nám do jeho pasu? Chceš se snad do toho zavrtat? Přijít do styku s policií? Nu, tak vidíš! Ale je dobře, že jste pro mne poslali. Jistě je to lhář. Nebyl u mně v Harfleur. Nikdy jsem ho neviděl.“

„A co chceš dělat, Kalwi?“

„Pošleme na něho Maxe. Je to virtuos v roli detektiva. Zjistí, že pas je falešný, a dá se pak uplatit pěti tisíci franků pokuty.“

„A nebude-li je mít?“

„Nesmysl. Cestující v přístavním městě, člověče! Ostatně, znáš naše ždímací metody! Je to kavka. Hloupý kluk. Podívej se, usnul.“

„Kalwi, tvůj nápad není špatný. V jeho pasu chybí vízum. Nebude tedy Maxův zákrok nijak podezřelý. Pas si ponechal u sebe vrátný, který mu jistě vízum zítra ráno opatří.“

„Hleďme ho, hltouna! Sám by chtěl těžit. Vyřídím to hned.“

Kalwi, v němž se seznamujeme se šéfem firmy Kalwi Maalmees & Comp. v Harfleur, vstal a vyšel z jídelny. Po chvilce se vrátil.

„Ten hoch dostane pas ihned zpátky,“ hovořil šeptem. „Časně ráno sehraje s ním Max svou roli. Vrátný se musí spokojit se stovkou.“

„A je-li to nějaký zakuklený detektiv?“

„Tohle? Že můžeš říci takovou hloupost! Moje oči vidí každému na dno duše. Je to nějaký venkovan, snad z Belgie nebo z vnitrozemí, nějaký drobný podvodníček nebo spíš defraudant, který se kryje falešným pasem a prchá. Proto bude ochotně platit. A defraudanti mají peníze. Zvýšíme výkupné na deset tisíc. A teď zmizíme. Je už skoro půlnoc. Mohla by přijít prohlídka. Číšníku! Až odejdeme, vzbuďte toho mladíka a pošlete ho spát.“

Arne po chvíli dovedně zahrál probuzení a s omluvou vyšel z jídelny. V hale mu vrátný podával pas.

„Kdyby v noci přišla prohlídka, což se v přístavním městě často stává, bude lépe, vykážete-li se. Ráno věc vyřídím. Za několik minut mně vystřídá noční vrátný a ten nemá potřebný vliv na úřadech,“ snažil se vrátný vysvětlit své rozhodnutí.

Arne rozespale přikývl a hlasitě zívaje vystupoval po schodech do svého pokoje.

Errata:

30.05.2021 10:59