Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sotva však za sebou zavřel dveře, zmizela jeho líčená ospalost. Rozčilen přecházel po pokoji. Kam to zapadl? Šofér řekl, že je to slušný hotel. A zatím je to doupě vyděračů, podvodníků a snad i vrahů. Nebyl i ten šofér nadháněčem? Co teď? Nemůže přece vyčkat návštěvy onoho Maxe. Byl by to nebezpečný hazard, neboť je bez zbraně a takový darebák je v nezdaru schopen vraždy. A kdyby se vykoupil, zůstal by skoro bez peněz a musel čekat na poukázku z domova. To by ho však velmi zdrželo, neboť stopuje dvojici, která je teď snad ještě v Portsmouthu. Nemůže se zdržovat. Musí odjet. Ihned. Ještě teď, v noci. Poštovní parník pluje do Portsmouthu jistě každý den ráno. Jak se odtud dostat, aby nevzbudil podezření vrátného, který je s těmi lotry spřažen? Ach, počkat! Vrátný řekl, že za několik minut bude vystřídán. Jistě se tak stane přesně o půlnoci. Druhý vrátný – ne, není pravděpodobné, že by byl do jeho věci zasvěcen. To by nedopustila hamižnost a chamtivost prvého vrátného, který se přece nebude dělit o kořist. Tu je možnost vyklouznout. Ale i tak musí provést věc chytře. Tím, že mu pas vrátili, byl vlastně volný.

Udivilo ho mrtvé ticho, které vládlo v celém hotelu. Ani nejmenší zvuk nepronikl k němu ze sousedních a okolních pokojů. Buď byl hotel stavěn solidně, nebo spíše přizpůsoben, aby byl skutečně útulný a diskrétní pro – zločin. Tyto stěny a těžké dvojité dveře by zdusily i nejsilnější smrtelný výkřik.

Kdo asi je ten Kalwi Maalmees? Rozhodně se za jeho vývozní firmou skrývá ničemnost. Zdá se, že je dokonce vůdcem celé zločinné bandy. Hrozný člověk! Nikdy nezapomene na jeho satanský obličej.

Půlnoc.

Musí si udělat plán útěku. Ale jaký?

Uprchnout oknem? Nemožné. Vyklonil se z okna a viděl, že dům má zcela hladkou fasádu, na které by se udržel jen hmyz. I kdyby měl lano, nemůže se tudy spustit, neboť okno vede do ulice, která je osvětlená a není liduprázdná. Nedaleko na nároží stojí dokonce strážník. Vyplížit se na chodbu, najít nějaké tajné schodiště, po němž by se dostal na střechu a odtud sešplhat po hromosvodu do nějakého zákoutí a odtud pak... anebo naopak někam do sklepního labyrintu – hotely mají takové – potom stokami nebo tajným východem, ústícím kdesi až na mořském pobřeží...

„K čertu!“ zaklel zlostně. „Tyhle hloupé nápady mne jen okrádají o čas. Musím přemýšlet vážně. Půl jedné. Proboha, nesmím ztrácet hlavu.“

Mladík usedl ke stolu a zaryl prsty do vlasů. Pojednou jako by zachytil nitku ve spleteném klubku nitka se táhla... s úlevou vydechl. Ano. Jen tak to půjde! Je to prosté, jednoduché. Vždyť všecko závisí na vystřídání vrátného. Musí však jednat směle. Pánovitě. Jako řádný host v řádném hotelu. Aspoň se musí tvářit, že tohle doupě za řádný hotel považuje.

Arne si oblékl plášť a s kufříkem v ruce vyšel z pokoje. V hale svítila pouze jediná žárovka, takže tu bylo skoro přítmí. V šeru vrátného lóže viděl v klubovém křesle schoulenou postavu muže, který se na první pohled lišil od hromotluka, s nímž jednal večer. Směna se už tedy stala.

Noční vrátný zřejmě dřímal.

Arna napadlo, aby se pokusil vyklouznout z brány. Ale hned uznal pošetilost této myšlenky. Brána byla zamčena a vrátný by se jistě probudil. A tu by se Arne octl v situaci, kterou by těžko omluvil. Směle přistoupil k pultu a zavolal:

„Haló!“

Postava se vymrštila z křesla.

„Co... co je?“

Byl to drobný mužíček, který připomínal krysu.

„Musím odejít,“ začal Arne suše. „Před půlnocí, když jsem byl v jídelně, mi přinesli dopis, jejž sluha, nechtěje mne asi rušit při večeři, nebo snad z vlastního pohodlí, položil na stůl v mém pokoji. Měl bych si stěžovat, neboť dopis obsahuje pozvání, jemuž musím vyhovět, jinak bych byl velmi poškozen. Náhodou jsem si dopisu včas všiml a není ještě pozdě,“ končil svůj smyšlený plán.

Bylo vidět, že vrátný uvěřil, a Arne s úlevou poznal, že noční hlídač není skutečně zasvěcen do léčky, která naň byla ustrojena. Černá krysí očka zamžikala a mužíček nato řekl krotce:

„Nemám co namítat. Jenže, jak vidím, pán odchází se zavazadlem. Musím tedy žádat o zaplacení nocležného.“

„Samozřejmě,“ přikývl Arne. „Kolik?“

„Třicet franků.“

Arne položil na stůl padesátifrankovou bankovku.

„Nechci nazpět,“ mávl rukou.

Mužík se hluboce uklonil.

„Varieté je nedaleko,“ hovořil úslužně, „v souběžném bloku v ulici...“ další slova mu uvázla v hrdle, z něhož se vydralo sípavé zaklení, a černá očka vytřeštěně zírala k zasklené bráně. Ale současně sklouzla ruka vrátného pod desku pultu, kde jeho prst stiskl neviditelné zvonítko.

Arne otočil hlavu k fortně. A tu spatřil za skleněnými dveřmi, uzavřenými zásuvnou železnou mříží, dvě postavy: civilistu a uniformovaného strážníka.

„Co je to?“ zeptal se.

„Prohlídka,“ zachrčel hlídač.

Vtom slyšel Arne jakýsi šumot, který sem dolehl odkudsi z vyššího poschodí a jenž v několika vteřinách ustal. Obličejem vrátného se kmitl lišácký úsměv a mužík pronesl šeptem:

„Teď už mohou slídilové přijít.“ Vyšel z lóže, odsunul mříž, otevřel dveře a ochotně zval detektiva se strážníkem dovnitř.

Těžko líčit, jak bylo Arnovi. Je to skutečně policejní šťára? Není to už onen tajemný Max? Prvé by pro něj nebylo zvlášť kritické. Chybějící se snad dá napravit nějakou malou pokutou, neboť jinak je jeho pas v pořádku. Druhé by však znamenalo, že je v pasti.

Věc měla rychlý spád. Detektiv přistoupil ihned k Arnovi:

„Vaše papíry, prosím!“ vztáhl ruku.

„Žádám, abyste se mně dříve prokázal svou legitimací,“ řekl Arne.

Detektiv mlčky vyhověl. Jeho legitimace byla nepopiratelně v pořádku. Ale Arne přece nedůvěřoval.

„Nuže,“ vybídl Arna netrpělivě policista. „Nezdržujte nás!“

A tu šlehl Arnovou hlavou nápad:

„Mám vážný důvod, abych předložil svůj pas jen veliteli v místnosti nejbližší policejní strážnice, kam prosím, abych byl co nejrychleji předveden,“ řekl rázně.

Teď se ukáže, je-li toto skutečná policejní hlídka.

Účinek těchto slov Arna nezklamal. Detektiv pokynul strážníkovi, který vyšel před fortnu, a zvuk jeho píšťalky rozryl noční ticho ulice. Za několik vteřin přiběhl jiný strážník, jemuž detektiv odevzdal Arna s příkazem, aby byl předveden na nejbližší strážnici.

Arnovi se ulehčilo. Věděl, že je v rukou skutečné policie. Nešli daleko. Za několik minut stál už před policejním inspektorem, který vyštěkl na strážníka:

„Úlovek?“

„Pane inspektore,“ začal Arne sebevědomě, „jsem zde ze své vlastní vůle. Zde je můj pas. Chybí na něm sice vízum, ale to se stalo nedopatřením.“

„Kdy jste přijel?“

„Večer.“

„Jaké tedy nedopatření? Pas je v pořádku. Máte do dnešního večera dosti času se zde přihlásit.“

„Vrátný v hotelu mně řekl, že je to přestupek, ale že věc spraví svým vlivem.“

„Vrátný u Vorvaně že má vliv u nás? Chtěl na vás vydírat? Jak jste se dostal do toho domu?“

„Šofér mně tam zavezl z Harfleur. Chtěl jsem původně do hotelu de Mounton.“

„Ano. Mounton je dobrý dům. Musíme si na Vorvaně řádně posvítit,“ vrčel inspektor.

„Právě je tam prohlídka, ale myslím, že bude bezvýsledná.“

„Jak to můžete vědět?“

„Stál jsem před lóží, když se stráž objevila před fortnou. Zpozoroval jsem, že vrátný, dřív než vpustil hlídku, stiskl pod deskou pultu ukryté zvonítko. Nato jsem slyšel ve vyšších poschodích šumot, který záhy utichl. Pak teprve vrátný mříž odemkl. Myslím, že mezitím se podezřelí dobře ukryli nebo uprchli.“

„Je důležité, co mně povídáte,“ jevil inspektor zájem. „Vpadneme tam dnes ještě jednou a řádně to doupě prohlédneme. Proto jste se dal předvést?“

„Částečně. Mám pro vás ještě jinou zprávu,“ řekl Arne a vylíčil podrobně celý svůj zážitek dnešní noci.

Když vyslovil jméno Kalwi Maalmees, škubl sebou inspektor a jeho oči se užasle vpily do Arnovy tváře.

„Počkejte,“ přerušil Arna. „Tohle se mi zdá trochu divoké. Vždyť je to největší vývozní firma snad v celé západní Francii. A k tomu váš krajan, jak vidím z vašeho pasu. Není tu nějaká osobní zášť? Rozmyslete si dobře svá slova. Vaše udání může mít pro Maalmeesův závod osudné důsledky. A pro vás tím těžší, nemluvíte-li pravdu. Maalmees má vliv i ve vládních kruzích. Je pro Francii důležitým hospodářským činitelem.“

„Říkám jen, co jsem zažil,“ namítl Arne.

„Hmm, dobře, ale, mladý muži, když tomu skutečně tak, potom není přece možné, aby takový závod, který má spojení s ministerstvem kolonií a s vedoucími národohospodářskými místy a jehož lodi křižují snad po všech mořích, byl ve spojení s podsvětím.“

„A což, jde-li o víc?“

„Oč pak?“

„Špionáž.“

Hrobové ticho zavládlo po tomto slově.

Konečně inspektor promluvil:

„To... to je ale přece... chmmm...“ koktal. A pojednou vyskočil ze židle. Nervózně přecházel po pokoji, mumlaje nesrozumitelná slova. Konečně se uklidnil, usedl na židli a řekl „Zní to fantasticky Ale je to skutečně jen jediná možnost. Vyzvědačství nespadá však do mého oboru. Podám zprávu na příslušná místa. Tam ať se do toho zakousnou, uznají-li za vhodné.“

Vtom vstoupil detektiv se strážníkem.

„Nuže?“ vyjel inspektor nedočkavě.

„Nic,“ hlásil detektiv.

Arne se významně usmál na inspektora.

„Vpadneme tam znovu časně ráno, až budou mít otevřeno,“ řekl inspektor. „Pošlu tam několik mužů v civilu“

„To by mohlo být pozdě,“ namítl Arne. „Neřekl jsem vám ještě všecko.“

A Arne vylíčil chystanou léčku s Maxem. Co následovalo, mělo rychlý spád.

O čtvrt hodiny později byl hotel obklíčen policií, dobře ukrytou na příhodných místech.

Ke třetí hodině ráno měla policie před hotelem příležitost k zákroku, který však skončil tragicky.

Při zatýkání došlo k přestřelce, při které byl jeden policista vážně zraněn, a zatčený muž, zasažený dvěma střelami, zemřel při dopravě na strážnici, neboť se otrávil jakýmsi prudkým jedem. V jeho mrtvole podle otisků prstů poznala policie dlouho hledané individuum.

Zde tedy mizela další stopa.

Zbyly jen náznaky, které Arne podal policii o společnosti, jak ji viděl minulý večer v jídelně hotelu, podezření z nekalé účasti vrátného, které však neposkytovalo dostatečné důkazy k zákroku, a konečně – Maalmees. Ale tato záležitost byla velmi mlhavá. Jejím řešením se bude zabývat tajná služba. A jelikož je třeba postupovat proti tak vlivnému muži či snad celé organizaci s největší obezřetností, je výsledek ještě daleko.

Arne vděčně přijal nabídku, aby zbytek noci prospal na pohovce v pokoji inspektora, kde byl alespoň v bezpečí.

V osm hodin ráno odvážel ho poštovní parník do Portsmouthu.

Errata:

30.05.2021 10:59