Kamarád v nouzi
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Byla to Arnova prvá plavba po moři.
A nebyla příjemná. Mlha, zvláště teď na sklonku listopadu, dokonale kazila potěšení z nového zážitku. Sotva se parník vzdálil několik metrů od mola, zmizelo francouzské pobřeží i s dosud rozsvícenými nesčetnými světly a reflektory za šedivou clonou a loď jako by se ponořila do hlubin vody nasycené roztokem špinavého vápna.
Na palubě nebylo možné vydržet. Z Arnova nepromokavého pláště stékaly stružky vody a mlha, prosycená uhelným kouřem, dehtem a jinými výpary, ztěžovala dech.
Arne sestoupil do společné jídelny. Nebylo zde o mnoho vlídněji. Malý parník nevynikal pohodlím. Jídelna byla téměř plně obsazena cestujícími, kteří tvořili pestrou směsici. Byl na rozpacích, kam přisednout. Neveliká místnost byla zalita světlem, takže viděl, že nikde nebude u stolu sám. A celá společnost, jak ji přehlížel, neodpuzovala-li, pak rozhodně nelákala. Po lekci, které se mu dostalo minulé noci, stal se Arne opatrnější.
Vtom slyšel za sebou tichý hlas:
„Zde máš místo, Arne!“
Tato slova, pronesená česky, ohromila ho tak, že v pravém smyslu ztuhl. Sluchový klam? Nebo nová léčka nastrojená, aby se prozradil jeho falešný estonský pas?
„Copak neslyšíš, Arne?“ zaznělo opět za jeho zády sotva slyšitelně, ale přece jasně.
Obrátil se. V malém výklenku, těsně vedle dveří u desky sklapovacího stolku, jaký bývá v železničních vozech, seděl mladík, oblečený v turistickém obleku. Jeho plavé vlasy se leskly a z přibledlého obličeje hleděly na Arna pomněnkové oči.
„Jirko!“ vydechl v největším úžasu, hledě jako na přelud na svého pražského kamaráda – Jiřího Bradu.
„Kde se tu bereš?“ ptal se, usedaje naproti Jiřímu.
„Koukáš, viď?“ mhouřil Jirka modré oči. „Žádný zázrak, Arne. Přiletěl jsem jako ty v autogyře dnes v noci, vlastně už hodně k ránu, skoro se rozednívalo.“
„Ale jak jsi mě našel?“
„Vím všecko, Arne. Upláchls mě z Prahy. Nechtěls mě vzít sebou. Myslils, že jsem cápek. Totéž mínění mají o mně naši a měl je také strýc Pavel až do dnešní noci. Zlepšilo-li se to, mám co děkovat tvému báječnému vynálezu. Poslouchej, co se událo!
Snad sama prozřetelnost mě večer, když jsem se dozvěděl o tvém odletu, hnala ke strýčkovi. Zastihl jsem ho před televizní obrazovkou a se sluchátkem na uchu. Na desce se právě objevil výjev, kdy jsi nasedal do auta. Od toho okamžiku jsme pak oba sledovali všecko, co se s tebou dálo, až k obrazu, kdy ses octl na policii. Já jsem sice jenom viděl, neměl jsem druhé sluchátko, ale strýc nejen viděl, ale také slyšel všecko. Musilo to být děsivé, neboť nikdy dosud jsem neviděl Pavla tak rozčileného. Znáš přece jeho nervy, víš, jak je klidný. A když ses konečně položil ke spánku, odložil strýc sluchátko a zasténal:
‚Strašné! Tomu hochovi hrozí největší nebezpečí! Je v drápech lupičů. Co dělat? Telegrafovat mu nemohu. Z televizního obrazu nevím adresu policejní strážnice, kterých je v Le Havru mnoho, a kdybych i věděl, nejde to. Telegram z Prahy estonskému příslušníku – a doručený na strážnici, ten by vzbudil údiv a podezření policie.’
A tu jsem se odvážil k návrhu, že poletím za tebou. Nezbývá nic jiného, přikývl strýc a dal mi rozkaz, abych ti byl strážným duchem.
Nic se neušklíbej, Arne. Však obrátíš, až ti povím všecko.
Strýc šel se mnou k taťkovi, kterého jsme vzbudili, a všecko mu vysvětlil. Otec se sice ošíval, nakonec však svolil. Ale byla zde překážka: pas. Estonský jsme dostat nemohli, na to nezbýval čas. Ale taťka měl můj pas, vystavený v létě, kdy jsem měl jet o prázdninách na zotavenou k moři. Dal mi jej a přidal k tomu úřední ověření, že jsem syn diplomata. To se výborně osvědčilo.
V půl páté ráno mě vyklopil pilot na stejném místě jako večer tebe a za hodinu jsem už byl v hotelu, který jsem dosti snadno našel podle obrazu na televizní desce, kde bylo vidět, že je někde proti bazénu. Strážníka jsem se zeptal, kde je nejbližší strážnice, a kápl jsem na pravou. Inspektor sice zpočátku kroutil nedůvěřivě hlavou, ale můj diplomatický dekret pomohl. Opil jsem ho pohádkou, že tvůj otec je také diplomat a ty žes byl v té době posluchačem na pražské technice. Spolkl tuto návnadu, která měla také ten účinek, že policista viděl v tobě alespoň částečného diplomata. A potom bylo dojemné, když jsem stál nad tebou hledě, jak labužnicky vychutnáváš svůj spánek. Inspektor věděl, neboť jsi mu to řekl, že ráno odpluješ do Portsmouthu. Na vzbuzení jsi měl ještě dobré půl hodiny času a nemohli jsme býti tak suroví, abychom po nervovém napětí předčasně přetrhli tvůj spánek. Proto jsem se nalodil dřív sám, ujištěn, že se setkáme na lodi. Tak jsem totiž řekl policistovi, ale vpravdě jsem se musil vystříhat shledání s tebou na strážnici, protože v rozespalosti by ses mohl podřeknout, a to by bylo pro nás nepříjemné. Doufám, že jsem svou věc provedl dokonale,“
„Ano, Jirko,“ přikývl Arne. „Ale řekni mně, jak chceš uplatnit ten úkol strážného anděla?“ nemohl si odpustit ironickou otázku.
„Dvě hlavy vědí víc než jedna. Spí-li jeden, může bdít druhý. A konečně, vždyť ty nemáš ani zbraň!“
„Ovšem, což mohu cestovat po světě ozbrojen?“
„Proč ne, je-li zbraň potvrzena v pasu? Na to jste ovšem se strýcem nevzpomněli.“
„Snad mi nevezeš revolver?“ usmál se Arne.
„I ten bych mohl mít se svým diplomatickým dekretem. Uznám-li to za vhodné, koupíme si na další cestu zbraně,“ ušklíbl se Jiří.
„Neblázni, člověče!“
„Inu, uvidíme. Prozatím ti vezu tohle,“ položil Jirka před Arna triedr.
„Teď jsme zachráněni! Podíváme se na nebezpečí sklíčky a ono okamžitě zmizí, což?“ posmíval se Arne ironicky.
„Ano?!“ řekl Jiří nesmírně vážně.
„Nedělej nemístné vtipy,“ zavrčel Arne.
Jirka se záhadně usmál a vsunul triedr do koženého pouzdra.
Chvíli bylo ticho.
Zvláštní přátelství vládlo mezí těmito dvěma hochy. Odpovídalo rozdílu jejich povah: Arne hýřil energií, kterou zdědil po otci. Už od dětství byl rázný a samostatný. Neměl rád dětské hry. A když dorůstal, nenáviděl váhavost, měkkost, snivost a hnusila se mu klackovitost a všecky ty výstřelky, jakými se vyznačuje přechodná doba z chlapectví do mužství. Ale mýlil by se, kdo by z toho soudil na nedostatek citu, jehož měl Arne snad víc než kdokoli jiný, ale šetřil s ním jako s drahocenným balzámem, jeho špetičku udělil jen v nejnutnějším případu, a tomu, koho uznal za hodna. A to ještě jen tehdy, když se přesvědčil, že onen člověk je statečného ducha a nikoliv zhýčkanec, mazánek, měkkýš, jak takové zjevy nazýval. S těmito neměl smilování.
A za takového měkkýše považoval Jirku. Částečně oprávněně.
Jiří byl vychován jinak. Snad svoji jemnost a poddajnost zdědil po matce. Po otci pak podivuhodný klid a uzavřenost, příznačnou pro diplomaty. Tyto Jirkovy vlastnosti temperamentního Arna rozčilovaly. Ale přes časté roztržky a zdánlivé odcizení se oba hoši měli rádi jako rodní bratři.
Jirka správně vystihl povahu svého kamaráda. Věděl, že by zlepšení jejich vzájemného poměru bylo jen na úkor, kdyby se vtíral do jeho důvěry. Stále doufal, že se jednou naskytne příležitost, kdy okolnosti samy otevřou Arnovi oči i srdce.
A tato chvíle nastala dnes v noci. Svolení rodičů, aby se vydal do ciziny k záchraně svého kamaráda, ho překvapilo. A to ještě užil lsti. Bylo totiž ujednáno, že Jirka přiměje Arna, aby zanechal plánů a vrátil se domů. Strýc Holan však řekl Jiřímu před odletem: „Ať jakkoli, provázej Arna všude, byť byste měli vykonat cestu kolem světa. Oba dokažte, co umíte. Zvlášť tobě mohou zkušenosti jen prospět. Ostatně doufám, že skončíte svůj úkol už ve Francii. Nejdůležitější je bdít všemi svými smysly. A neukvapovat se. Vždy s rozvahou!“ A k tomu si Holan myslil: Budu ty hochy sledovat. A v nezbytném případě zakročím.
„Jak je s tvými penězi, Jirko? Jsi zásoben?“ zeptal se Arne.
„Mám akreditiv na Bank of England.“
„Kolik?“
„Dva tisíce liber.“
„Doufám, že nám to stačí,“ řekl Arne suše.
Ke třetí hodině odpoledne přistála loď v Portsmouthu. Po povrchní celní prohlídce, vykonané na palubě, hrnul se proud cestujících na molo. Naše dvojice čekala, až se tlačenice uvolní. Stáli v průchodu mezi kanceláří lodní pošty a vchodem do kotelny. Odtud bylo vidět na přední část parníku, kde byly dvě salonní kabiny. Pojednou se jedna z nich otevřela a na palubu vstoupil muž vysoké postavy v elegantním raglánu, s kostkovanou čepicí na hlavě a zvolna kráčel ke spuštěnému můstku, na němž se tísnil zbytek cestujících, vystupujících na molo.
Z místa, kde stála naše dvojice, bylo vidět jen jeho široká záda. Ale přesto byly Arnovy oči připoutány k tomuto zjevu.
Pojednou vpravo od muže stojící kapitán parníku srazil paty a uctivě salutoval. A tu spatřil Arne obrys mužovy tváře.
„Koňská hlava!“ vyrazil přiškrceně.
„Cože?“ tázal se Jiří udiven.
Ale Arne položil varovně prst na rty a skryl se za ventilační rouru.
„Sleduj ho! Nepusť ho z očí!“ šeptal.
„Koho?“
„Toho v raglánu!“
„Už vystoupil?“
„Ano. Jde po molu. Teď vstoupil na hráz – jde vlevo.“
„Pánové, vystoupit!“ ozval se za nimi úsečný hlas.
Obrátili se.
„Nebo snad s námi jedete do Southamptonu?“ ptal se lodní zřízenec o něco vlídněji.
„Ne. Vystoupíme. Čekali jsme jen, až pomine nával,“ odpověděl Arne.
Za chvíli stanuli na přístavní hrázi. „Koňská hlava“ zmizela jim z očí.
„Vidíš, jak jsi nespolehlivý!“ plísnil Arne svého druha.
„Jak jsem mohl tušit, že za ten okamžik...“
„Řekl jsem ti: nespouštěj ho z očí! A ty zatím – eh! Jsi přece jen cápek!“
„A co se vlastně stalo?“
„Neštěstí, člověče! Víš, kdo to byl?“
„Jak to mohu vědět?“
„Jak? Řekls, žes viděl všechno na televizní desce. Viděls také ten obraz v jídelně hotelu, tu koňskou hlavu?“
„Myslíš toho ohavného šilhavce?“
„Ovšem! Jenže to není šilhavec, je to ďábel, který má oči na stopkách jako slimák. Je to vůdce bandy, ne-li víc. Démon! A teď jsme ho ztratili. Pojď, zde nemůžeme stát,“ odváděl Arne kamaráda opačným směrem k bloku nábřežních domů. „Kdoví, jestli nás jeho prokleté oči nesledují. Brrr!“ otřásl se. Stáhl čepicí hluboko do čela a ukryl bradu až po nos za zvednutý límec pláště.
„Mám pocit, jako by se jeho hrozné oči na chapadlech za námi natahovaly do nekonečna!“ řekl Arne.
Kapitála osmnáctá
LOĎ NA VÝCHOD
Proti nim se loudal přístavní strážník.
Arna napadlo, aby se ho zeptal, odplula-li v posledních třech dnech z Portsmouthu nějaká zaoceánská loď, neboť předevčírem, jak mu sluha u Vorvaně řekl, byl Xavier se svým tajemným společníkem ještě v Le Havru. Ale hned upustil od tohoto nápadu. Bál se, aby jim poněkud nejasná záležitost jejich pasů nezpůsobila nějakou nepříjemnost. Rozhodl se jinak. Došli právě k jednopatrové budově, přes jejíž celé dost dlouhé průčelí hlásal nápis, že tam je Central White Star Line Restaurant.
Útrpně se pousmál nad tímto hrdým titulem, jemuž se přímo vysmíval křiklavě omšelý zjev domu s řadou špinavých oken, jejichž vetchými záclonami prosvítalo světlo žárovek. Ale není mnoho na výběr. Třeba zde mohou získat dobré informace.
„Jdeme taml“ pokynul hlavou a stiskl kliku.
Vzduch, prosycený výparem lihovin a čpavého kouře z laciného tabáku, jim na okamžik vyrazil dech. V šedém oparu, jímž těžce prosvítaly žárovky, viděli, že krčma je hojně navštívena. Místnost byla tak rozsáhlá, že stěn bylo v plazivých pásmech dýmu těžko dohlédnout.
Vpravo od vchodu byl prázdný malý stůl. Usedli k němu. U vedlejšího stolu se bavila společnost námořníků hrou v kostky. Statní chlapi v pestrých kamizolách a svetrech, s typickými kulatými barety na hlavách, s tvářemi osmahlými a ošlehanými větrem.
„Whisky se sodou,“ poručil udatně Arne číšníkovi, jehož zástěra byla kdysi bílá. Když spatřil udiveně vykulené oči svého kamaráda, řekl mu tiše: „Snad by sis zde nechtěl poručit limonádu nebo mlíčko?“
„Poslyšte,“ oslovil číšníka, když před ně postavil nápoj, „kdy odplul poslední zaoceánský parník?“
„Před pěti dny. Trinidad, Venezuela. Čekáte také na White Orient?“
„Ano,“ odpověděl Arne, ačkoliv nevěděl, co to jméno znamená.
„Nejste sami. Všichni cestující do Indie byli zdrženi. White Orient měla odstartovat ze Southamptonu už včera ráno. Zdržela se v doku. Nějaká oprava, víte? Při poslední cestě se o ni otřela bomba z letadla a pošramotila kousek paluby.“
„Kde se to stalo?“ zeptal se se zájmem Arne.
„Nedaleko Šanghaje,“
„Což ten parník jezdí až do Číny?“
„Ještě dál. Do Jokohamy.“
„Odtud?“
„Ze Southamptonu. Zde jen staví.“
„Kdy sem připluje?“
„To je právě otázka, kdy bude opraven. Snad za týden. Možná později. Dřív sotva. Vy chcete do Číny?“
„Ne. My... vlastně...“
„Ani byste se tam nedostali. White Orient tam zrušil dopravu. Z Manily bude teď jezdit přímo do Jokohamy.“
„A což z Londýna? Není spojení dřív?“
„Naopak, později, a k tomu byste dělali okliku přes Austrálii,“ ozvala se odpověď od vedlejšího stolu.
Arne se obrátil na muže, který tak ochotně vpadl do jeho hovoru s číšníkem. Podle oděvu to byl námořník jako ostatní společnost hráčů. Jenže jeho obličej se od nich lišil. Byl jemnější, oduševnělejší a jeho pleť byla bledší, přes svou olivovou našedlost.
Zdálo se, že tento námořník si naší dvojice už zase nevšímá. Jeho oči sledovaly kostky, chřestící na stole.
Vtom vybuchli hráči v hlučný smích, až na jednoho, který seděl strnule obrácen zády k Arnovi.
„Teď jsi to chytil, opičáku!“ hučel jeden z hráčů. „Všecky tři kostky jsou bez oka, Yamataki.“
Yamataki? To může být jen japonské jméno. A teď si Arne všiml útvaru lebky, která i od zadu prozrazovala jeho původ.
„To mě nezabíti. Zde platit a all right,“ lámal angličtinu Yamataki a hodil na stůl peníze.
Bledolící námořník se podíval na své náramkové hodinky.
„Musíme už nechat hry,“ řekl rázně „Patron přijel a nesmíme se opozdit.“
Bylo vidět, že požívá úcty, neboť se neozvala nejmenší námitka. A zatím co hráči platili útratu, Arne si mohl dokonale prohlédnout tohoto muže. Přítomnost Japonce vzbudila v něm podezření.
Jeho pozorování ho stále více v něm utvrzovalo. Byl to muž asi třicetiletý, olivové pleti, úzkých rtů, černých kučeravých vlasů. Vše se shodovalo. A teď leží jeho levá ruka klidně na stole: jemná, s dlouhými štíhlými prsty... tak odlišná od hrubých mozolovitých rukou... A hle: malíček je strnule prohnut a prvý jeho článek ohnut v pravém úhlu.
Pojednou námořník vzhlédl a jeho černé oči se upřely do Arnovy tváře.
„Kam máte vlastně namířeno?“ ptal se čistou angličtinou.
„Na východ.“
„Příliš neurčitá odpověď,“ usmál se plavec.
A s jeho úsměškem zpozoroval Arne – podivné škubnutí na špičce jeho nosu.
Xavier! Nebylo pochyby, je to on! Jaká úžasná náhoda! Nesmí mu uniknout! Jen jak to zařídit, aby neunikl?
„Můžete ovšem počkat na White Orient, nemáte-li naspěch. Týden, ale možná dva. Snad ještě déle. Anebo jet z Londýna do Austrálie, je-li ta vaším cílem,“ hovořil Xavier lhostejně a zapálil si cigaretu, čímž se také lišil od ostatních, kteří hulili z lulek nebo žvýkali tabák. A pojednou prohodil jako mimochodem: „Ale můžete odjet ještě dnes, chcete-li.“
„Jak to myslíte?“
„S námi. Vyplujeme dnes v noci.“
„Kam?“
„Na východ,“ zněla odpověď.
„Do Indie?“
„Hodně dál. Snad až do Fríska. Stavíme se také v Japonsku.“
„Přijímáte cestující?“
„Zpravidla ne, jak vím. Je to obchodní loď. Export-import. Ale rychlý parník. Chcete-li, promluvím s patronem.“
„Kdo je to?“
„Majitel lodi.“
„Jméno?“
„Na tom vám nemusí záležet.“
„Přijme nás?“
„Doufám. Máte peníze?“
„Na hotovosti jen asi pět tisíc franků.“
„Franků? Proč ne libry?“
„Přijeli jsme z... Francie,“ vzpamatoval se včas Arne. „Z Calais,“ dodal.
Xavierovou tváří se kmitl úsměv.
„Pět tisíc franků. Oba dohromady?“
„Ano,“ odpověděl Arne.
„To je málo,“ zavrčel Xavier.
„Máme akreditiv na Bank of England,“ pochlubil se Jiří.
„Na kolik?“
„Dva tisíce liber,“ zpovídal se Jiří ochotně, dřív než mu Arne mohl dát výstrahu
„To už je jiná,“ chválil Xavier. „Jenže pověření zní na vás, proti předložení pasu a dokladů, pravda?“
„Ovšem.“
„Pak to nemá pro nás ceny,“ zchladl Xavier. „Totiž, chcete-li s námi odjet. Banky už neúřadují a my se nemůžeme do zítřka zdržet V tom je právě potíž s akreditivy. Konečně, malé ryby jsou také ryby. Jenže patron by nesvolil za takový pakatel. Musíme vás nalodit bez jeho vědomí. Kapitán snad svolí. Ale teď mne napadá: stavíme se v Bombaji. Tam má Bank of England filiálku. Budete si moci v ní peníze vyzvednout. Doplatíte nám asi tři tisíce a věc bude v pořádku. Proti White Orient ušetříte skoro polovičku. Co tomu říkáte?“
„Ano,“ odpověděli oba.
„Well. Počkejte zde. Přijdu vám říci, jak jsem pochodil,“ ukončil Xavier rozhovor a společnost se zvedla od stolu.
Jakmile námořníci vyšli z krčmy, spustil Arne na Jirku: „Provedl jsi hezký kousek!“
„Jakýpak?“
„Vyzpovídal ses, kolik máme!“
„To přece není žádné provinění. S mým akreditivem nikdo nic nepořídí.“
„Až do Bombaje jsme bezpečni. Ale potom, až vyzvedneš ty dva tisíce liber, nedám za naše životy ani...“
„Promiň, Arne, ale jsi příliš poplašen z minulé noci. Nemohu se domnívat, že by tito lidé byli loupežní vrahové.“
„Snad nejsou. Ačkoliv vrána k vráně sedá. Ale dva z nich už spáchali loupežnou vraždu a k tomu – na mém otci.“
Ta slova působila na Jiřího jako blesk.
„Snad nemyslíš?“ zasípal.
„Nemyslím. Mám důkazy, že jsme hovořili s vrahem mého otce. Byl to Xavier. A ten Japonec byl jeho spolupachatel. Nebo to bylo naopak. Ale to už je lhostejné. Oba jsou stejně vinni. A jeden z nich má uloupené paprsky smrti. Teď aspoň víme, kam mají přijít paprsky smrti. Nejhroznější, co se může stát. – A my, Jirko, lezeme přímo do tygří tlamy.“
„Nemusíme tam lézt. Odejděme. Zmizme. Zanechme všeho a vraťme se domů!“
„To říkáš mně? Mám otcovu smrt nechat bez odplaty a dovolit, aby se paprsky smrti dostaly do moci ďáblů, kteří by si v krátké době podmanili a zotročili celý svět? Mám teď, kdy mi sama prozřetelnost přivedla zlosyny do cesty, zbaběle utéci?“
„A padneme-li?“
„Padnu-li, vykonal jsem aspoň svou povinnost.“
„Proč mluvíš stále za sebe? Nejsem tu také já?“
Arne zaskřípal zuby, zaťal pěsti a chroptěl: „Zval jsem tě? Držím tě? Uteč! Ještě máš čas, ty... strážný anděli!“
„Nerozumíš mně, Arne,“ hovořil klidně Jiří. „Moje otázka měla jiný smysl. Chtěl jsem ti říci, že mne bolí tvá nedůvěra. Což nemůžeš uvěřit v mé kamarádství, v mou věrnost? Máme odlišné povahy. Ale to snad nevadí. Může nám to někdy naopak prospět. Nikdy tě neopustím. I kdybys mne nutil. Také se nebojím smrti. Ale myslím, že bychom měli uvážit, není-li jiný způsob, méně nebezpečný pro nás a se stejnou, snad i jistější vyhlídkou na úspěch. Hleď, Arne: kdybychom aspoň znali jméno té lodi.“
„Jaký v tom vidíš úspěch?“
„Sám nevím. Ale cosi mne nutká... Což abychom se zeptali číšníka? Možná, že zná ty námořníky.“
„Hm, to by nebylo na škodu. Ale musím opatrně. V takovém doupěti jsou číšníci spřeženi s podobnou bandou. Nu, pokusíme se: Haló!“ kývl na číšníka.
Ale vtom se otevřely dveře a do místnosti vešel Xavier. Přistoupil k jejich stolu současně s číšníkem, který se tázal:
„Přejete si?“
A tu Arnovi nezbývalo než:
„Platit!“
A mezitím co oba vyrovnávali svůj řád, sděloval jim Xavier výsledek. Oba jsou přijati na loď. Dostanou společnou kabinu a dobrou stravu. Pět tisíc zaplatí kapitánovi při vstupu na palubu a v Bombaji doplatí dalších pět. Laciněji to nejde. Ale i tak ušetří hodně. A rozhodně budou na místě dřív, než kdyby jeli White Orientem nebo dokonce z Londýna. Ale je nutné, aby se ihned nalodili, poněvadž kapitán chce proměnit jejich franky za libry. A k tomu zbývá už jen půl hodiny, než se uzavře směnárna na nábřeží.
30.05.2021 10:59