Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Venku byla už tma, zhuštěná mlhou. Viděli kolem sebe jen na několik kroků. Také nemohli dohlédnout na nápis na lodi, kam je uvedl Xavier po spuštěném můstku.

Kapitán učinil na ně dosti dobrý dojem: střední postava vynikala mohutnou hrudí a svalnatými rameny; obličej byl vroubený prošedivělým plnovousem. Také orličí nos svědčil o ráznosti.

„Pojďte do mé kabiny,“ zval je vlídně.

Sestoupili do nitra lodi a kráčeli dlouhou chodbou, na jejímž konci kapitán odemkl dveře. Ocitli se v dosti rozměrné kabině, pohodlně a účelně zařízené, která, jak bylo vidět, sloužila také za lodní kancelář.

„Posaďte se,“ řekl kapitán. „Musím vás upozornit,“ rozhovořil se, „že naše loď nemá povolení k dopravě cestujících, tím méně cizinců. Proto se musíte až do odjezdu ukazovat co nejméně. Nevycházejte z kabiny, která vám bude určena, dokud nevyplujeme z kanálu La Manche. Lehko vydržíte toto domácí vězení, neboť jde jen o dnešní noc a vy budete jistě spát. Pro všechny případy prosím o vaše pasy. Tak je to v pořádku. Vy jste Estonec? A vy Čech? Syn diplomata? Hmmm! Nu, dobře. Pasy uložím do trezoru. Vydám vám je v Bombaji, kde je budete potřebovat k vyzvednutí peněz. Tak, a teď pojďte se mnou!“

Arnovi bylo nápadné, že kapitán hovořil nějak příliš hlučně. Budilo to dojem, jako by mluvil pro někoho, kdo byl za dřevěnými stěnami kabiny ukryt nebo naslouchal za dveřmi na chodbě.

Kradmo pod tímto dojmem se rozhlížel po stěnách, zastíraje si rukou očí, jako by si mnul čelo. A tu zahlédl: nad kapitánovým psacím stolem byla vysunuta jedna z vyřezávaných růžic a v malém otvoru spatřil – oko Ale v nejbližším okamžiku růžice zapadla a zjev zmizel.

Byl to klam? Přelud podrážděných nervů?

Kapitán je nevedl daleko. Otevřel nejbližší dveře po levé straně chodby.

„Zde je vaše kabina,“ pobídl mladíky.

Byl to pokojík s dvěma lůžky, malým stolem a dvěma sedátky, vše připevněno k podlaze. Nad postelemi byly složeny sítě.

„Těch použijete v čas bouře,“ vysvětlil kapitán jejich účel. A pak uťal hovor se suchým: „Dobrou noc!“ Vyšel na chodbu a naše dvojice slyšela zvenčí zaklapnout závorku.

A ještě něco: zdálo se jim, že zaslechli, jak se otevřely a zavřely protější dveře, pak šepot a vzdalující se kroky dvou lidí.

„Slyšels?“ vydechl Arne.

„Ano,“ potvrdil Jiří. „Odcházeli dva. Kapitán a ten druhý, který vyšel z protější kabiny. Co to má znamenat?“

„Někdo tam byl, kamaráde. Vím víc. Pozoroval nás, když jsme byli u kapitána, otvorem ve stěně.“

„Jak si to vysvětlit?“

„Prozatím nijak, hochu. Jak jsem řekl: do Bombaje jsme v bezpečí. A potom...“

„Nevrátíme se už na tuto loď.“

„Vrátíme se!“ odsekl Arne umíněně. „Nepustím se těch lotrů.“

„Snad se nám naskytne příležitost, že budeme moci tento parník sledovat jinou lodí,“ namítl Jiří.

„Nu, to by ovšem bylo něco jiného. Uvidíme. Do Bombaje je daleko,“ řekl zamyšleně Arne, hledě okrouhlým oknem.

Výhled ho zaujal.

Loď stála těsně u mola, připoutána lany k železným kůlům. Mocné přístavní reflektory prorážely mlhu tak, že bylo vidět můstek, který se skláněl z paluby na molo jen asi dva metry od okna jejich kabiny. Silný reflektor na palubě prudce osvětloval můstek, který k nim vrhal temný stín. V jejich kabině nehořelo světlo, asi proto, aby slídivá přístavní kontrola nemohla zjistit, že je obydlena. Kulaté okno bylo uzavřeno a záklop se silným sklem utěsněn šroubem.

Arna cosi nabádalo, aby otevřel okno. Ale marně se pokoušel. Otočil sice železným kolečkem, které tvořilo hlavici šroubu, ale tím se záklop neuvolnil. Okno muselo mít ještě nějaký mechanismus, v němž se nevyznal.

„Jirko,“ obrátil se na přítele, „ty jsi strojař. Nevyznáš se v tom?“

„To je snadné,“ přikývl Jiří a trhl svislou páčkou u okenního rámu, který se se slabým cvaknutím odklopil.

Do dusna kabiny vnikl proud chladného vzduchu.

Téměř současně vyvstaly nad temným obrysem můstku dva stíny, v nichž dosti jasně mohli rozeznat kapitána a muže vyšší postavy se sportovní čepicí na hlavě. Také k nim dolehl tlumený hovor, nerozuměli však slovům. Pojednou vyšší muž učinil prudký pohyb rukou a zaslechli anglická slova:

„Pravím, že je to on. A právě ten druhý, Čech, opravňuje... v jejich kabině? All right. Jste chytrý, kapitáne. Pak bude snadno zjistit... Yes. To už je naše věc, kam... ne, nemusíte... Ano, to stačí... Cože? Nesmysl. Miliardy, člověče. Tak dost. Good by!“ Stíny si podaly ruce, kapitán zasalutoval a vysoká postava sestupovala s můstku. Slyšeli ještě kapitánovo jadrné: „Good by, patrone!“

Arne přiklopil okno a za sklem hleděli oba na vysokou postavu, která se na molu obrátila a kynula rukou na pozdrav vzhůru na palubu a hned poté zmizela. Byl to jen okamžik, kdy mužova tvář se octla v ostrém světle lodního reflektoru. Ale Arnovi stačil, aby poznal.

„Je to horší, než se dalo tušit, Jiří,“ šeptal. „Víš kdo je majitelem této lodi?“

„Snad ne – koňská hlava?“

„Ano. Kalwi Maalmees, šéf dovozní firmy z Harfleur. Z toho, co jsme zaslechli, tuze nezmoudříme. Nevíme, co s námi zamýšlejí. Tvůj pas je přivedl na myšlenku, že naše přítomnost je ve spojení s Xavierem a Yamatakim. Tak si aspoň myslím. A ze všeho usuzuji takto: Maalmees pod pláštíkem svého obchodu je náčelníkem vyzvědačské společnosti. Je-li tomu tak, nemyslím, že nám hrozí smrtelné nebezpečí. Vyzvědači slouží své vlasti, jsou vojáci. Odvážní a udatní lidé. Takoví nepostrádají charakteru. Hlavní výkonnou roli hrají Xavier a Yamataki.“

„Vrahové tvého otce,“ namítl Jiří.

„Budiž. Ale byla to vražda politická, i s tou loupeží. Pro takové lidi platí tím více pravidlo, že účel světí prostředky. Ale nemyslím, že by byli schopni sprosté úkladné vraždy.“

„Soudíš podle slov, která jsme zaslechli: Nemusíte. Ano, to stačí. Pravda? A což Maalmeesova poznámka: Miliardy, člověče? Nezdá se ti, že celá ta banda má jediný cíl: hmotný prospěch? Nemyslím, Arne, že ti lidé zabili tvého otce z politických ideálů, ve snaze prospět své vlasti. Přemýšlej: kde je jejich vlast? Maalmees je původem Estonec. Aspoň podle jména. Ale je jím skutečně? A je kapitán Angličan? Připusťme. Je Xavier Fancouz? Hovoří přece také plynně anglicky. Jméno zní ostatně i trochu španělsky. Není to Španěl? Nebo Portugalec? Anebo Řek? Turek? U Kmitka byl korespondentem také pro orientálské řeči. Není původem Orientálec? Ti pravidelně ovládají francouzštinu i angličtinu. A teď se k této společnosti pojí – Japonec. Všichni jsou, jak vidět, spojeni. Je pravděpodobné, že by se tato mezinárodní banda spřáhla ke společnému cíli, prospět vlasti? Vyloučeno, Arne. Myslím naopak, že vidím jasně do celé té smečky. Jsou to mezinárodní lupiči. Piráti, jejichž vlastí je zisk. Nejnebezpečnější pro nás je Xavier. Jsem si jist, že ten zavraždil tvého ubohého otce. Je pravou rukou Maalmeese. Nevím jak, ale Maalmees se musel nějak dovědět o paprscích smrti a o tom, že přístroj má tvůj otec. Takový Maalmees má po celém světě své agenty. Vyslal do Prahy Xaviera a ten se vloudil do Kmitkova závodu. Jeho kvalifikaci Kmitko uvítal. Xavier asi vyslechl neopatrně pronesenou zmínku o paprscích smrti. Nevíš, věděl-li Kmitko o nich?“

„Myslím, že ano. Byli s otcem velmi důvěrní kamarádi. Ba, vzpomínám si... ach, určitě: Tatínek mně jednou vyprávěl, jak kdysi zabránili s Kmitkem válce.“

„Pak se nám všecko vysvětluje. Jistě se nemýlím. Ale je také zcela samozřejmé, že vrahem tvého otce je Xavier. Ale ne politickým, nýbrž sprostým vrahem loupežným. Celá ta cháska tvoří lupičskou společnost. Až na toho Japonce. Ten jediný je snad vyzvědačem, jediný on slouží své vlasti. Jasně to vidím: Maalmees chce prodat uloupené paprsky smrti. Přístroj je v rukou Xaviera, který jede s Yamatakim do Tokia, kde odevzdá lup vládě, která zaplatí miliardy, o nichž se zmínil Maalmees před chvíli. Co o tom soudíš?“

Arne byl zdrcen. Vývody Jiřího byly správné. Arna zavalila hrůza při pomyšlení na to, co je čeká. Jsou v pasti. V moci nejhorších zločinců. Teď vidí, že zabloudil. A strhl navíc s sebou kamaráda. Co provedl, nebyla odvaha, byla to hloupost. Hazard. Mohl vymyslet jiný způsob, jak sledovat a vyrvat jim kořist ve vhodné chvíli, aniž ohrozil sebe a svého druha.

Ale teď už snad bylo pozdě.

Dostat se z lodi? Nemožné. Jsou zamčeni v kabině a okno je příliš malé, aby jím prolezli.

Vtom zaječela lodní siréna, zařinčely kotevní řetězy, uvolnila se lana poutající loď k molu, parník se zahoupal a oknem viděli, že prostor mezi lodí a molem se šíří.

Parník se roztřásl nárazy lodního šroubu, světla na molu se šinula nazad a už zmizel výhled za neproniknutelnou mlžnou clonou, sotva znatelně ozářenou odkudsi shora reflektorem.

„Jedeme, Jirko!“ vydechl Arne chraptivě.

„Nebuť tak skleslý,“ přejel Jiří rukou Arnovy vlasy. „Musíme se teď spojit.“

„Ano, Jiří,“ objal Arne svého přítele. „Spojit na život i na smrt. Odpusť mně, že jsem tě zavedl do...“

„Mlč, Arne! Nic není ztraceno. Ti lidé netuší... a ty, Arne, ty také nevíš... Hlavu vzhůru, hochu! Záleží jen na mně, jak dlouho budu ochoten snášet jejich hru!“

„Co tím chceš říci?“ nechápal Arne.

„Zatím nic. Opakuji jen hlavu vzhůru! Nejsme tak docela v jejich moci. A řekl-li jsem, že ti chci dělat strážného ducha, nebylo to naplano. Teď si lehneme, Arne. Můžeš klidně spát. Věř, že jako já ani ty nemusíš mít nejmenších obav.“

A skutečně usnuli oba brzy, ukolébáni pohyby lodi a vyčerpáni probdělou nocí a rozčilením za dne.

Errata:

30.05.2021 10:59