Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Nachové sluneční paprsky vnikly oknem do kabiny a probudily spáče. Vycházející slunko zvalo k pohledu na krásu, jakou hýří jeho žhavý kotouč, vynořivší se nad rozeklané hřbety a štíty bretaňského pobřeží, kolem něhož loď právě plula.
A byl to skutečně úchvatný pohled.
Temena silurových skal zářila purpurovým nachem, jenž byl v žilových vrstvách protkán sytě fialovými stíny, které níže přecházely v tušovou čerň, halící tajemná zákoutí a jícny roklí a propastí, kolmo padající k mořské hladině. Četné fjordy, namnoze daleko vbíhající do břehu, byly zahaleny v mlžné páry, které v paprscích slunce tvořily duhový, opalizující závoj. A úpatí skalisek bylo jakoby lemováno bělostnými, místy růžovými krajkami, zdánlivě vlajícími v příboji mořských vln.
„Překrásné!“ vydechl Jiří.
„Hezký pohled!“ přisvědčil Arne. „Jenže mi kručí v žaludku.“
„Souhlasím, Arne. Taky mám už hlad,“ přiznal Jiří.
Ustrojili se a Arne stiskl kliku. Ale dveře nepovolily.
„Copak nás chtějí mučit hladem?“ zamumlal.
Ale vtom si všiml zvonítka na veřeji a hned je stiskl. Po chvilce zachřestil v zámku klíč a do kabiny vstoupil mladý plavčík s podnosem, z něhož se slibně linula vůně kávy, topinek a opékané slaniny.
„Vyspáno? Teď vám bude chutnat, he? Po snídani můžete na palubu, libo-li,“ hovořil vlídně, což povzbudilo Arna k otázkám.
„Vy jste stevard?“
„Yes. A také kuchař,“ zněla hrdá odpověď.
„Jak se vlastně jmenuje tahle loď?“
„Což nevíte? Kamako.“
„Jaké je to jméno? Zní jaksi cize.“
„Japonsky, není-liž pravda? Také jsem měl ten dojem. Ale to je jen zdání. Kapitán je, myslím, Angličan. Ostatní mužstvo mluví víc francouzsky, ale také jinak. Snad je to španělština. Nevím. Já jsem z Londýna,“ svěřoval se ochotně stevard.
„A kdo je majitelem?“
„Nevím.“
„Je možné, že byste neznal patrona?“
„Nezajímám se o majitele. Sloužím lodi, na které je pánem kapitán,“ odpověděl stevard úsečně a vyšel z kabiny.
Dvojice na sebe významně pohlédla:
„Jsou všichni dobře smluveni,“ šeptal Arne mezi jídlem. „Kamako. Co znamená ten název?“
„Jakže se jmenuje majitel parníku?“ opáčil Jiří.
„Maalmees.“
„Jistě má také křestní jméno.“
„Kalwi.“
„Pak zbývá jen rozluštit poslední slabiku,“ usmál se Jiří.
„Jak to .. ? Ach, už chápu! Výborně, Jirko. Je to prostá zkratka: Ka-l-wi Maalmees Company. Zkratka jména firmy v Harfleur. Důvtipné. Zní mezinárodně. Teď máme jistotu, na čí jsme lodi.“
„Máme těch jistot víc, Arne,“ rozhovořil se Jiří vážně. „Xavier s tím Japoncem jsou ve službách Maalmeesových, anebo jsou s ním aspoň spojeni. Ne-li vraždou, kterou spáchali na tvém otci, tedy aspoň obchodně, neboť loupež přístroje je jen obchod. A to takový, že nemá sobě rovna. Miliardový zisk.“
„Souhlasím,“ přikývl Arne. „A co ostatní? Kapitán?“
„Nemyslím, že je kapitán do věcí nějak zasvěcen, tím méně mužstvo. Jednak proto, že Maalmees není tak hloupý, aby se zbytečně dělil o zisk; ale také proto, že je nemyslitelné, aby komukoliv jinému bylo prozrazeno, že loď veze vynález paprsků smrti, který umožňuje ovládnout celý svět. Je tu spojen obchod s vysokou politikou. Maalmees, všeho schopný lotr, je především stoprocentní obchodník a nikoliv politik. Má zájem jen o zisk. Od kapitána až po stevarda je všechno mužstvo na této lodi jen Maalmeesovým perzonálem. Nic víc. Jediní Xavier a Yamataki tvoří výjimku. Ačkoliv jsme je viděli v úboru námořníků, jsou ve skutečnosti pouhými cestujícím jako my dva. Ostatně se to ukáže, až vyjdeme na palubu. Sázím se, že se nezúčastní lodní práce, byť byli oblečeni jako lodníci. Jejich úbor je maska.“
„Mluvíš docela moudře,“ souhlasil Arne. „Ale pak musí kapitán i mužstvo vědět, že Xavier a Yamataki cestují v přestrojení?“
„Ovšem, že to vědí. Ale nemusí znát pravou příčinu. Patronovi lodi stačí, aby kapitánovi řekl slovo: inkognito. A to musí stačit veliteli lodi, který je mu podřízen. A mužstvo musí mlčet. Je věcí kapitána, jak práci rozdělí.“
„Hrají s námi komedii,“ řekl Arne.
„Ano. Podlou hru, na které je účasten kapitán, jak vyplývá z jeho rozhovoru s Maalmeesem. Jenže Maalmees mu dal zcela určitě jiné informace Myslím, že my dva jsme označeni jako kazitelé »miliardového obchodu«, kteří vlezli do pasti. Vzpomeň si na slova: »Ne, nemusíte. Ano, to stačí.«“
„Co v nich vidíš?“
„Ukáže se to v Bombaji nebo na další cestě. Zatím ti nepovím. Teď pojďme na palubu!“
Teprve teď si mohli prohlédnout zevnějšek lodi. Překvapil je její tvar Byla to spíše jachta než obchodní koráb. Na svou délku byla nepoměrně úzká. Její příď byla zdvižena a čelo, vybíhající ostrou hranou daleko do moře, hravě krájelo vodní hladinu. Další prohlídkou zjistili, že lodní trup je pobit ocelovými plášti a na palubní přídi našli na železných podstavcích dvě lodní děla, jejichž dlouhé hlavně svědčily o dalekonosnosti nábojů. Dva stožáry se svinutými plachtami na ráhnech ukazovaly, že loď je připravena čelit případnému nedostatku topiva pro parní pohon, a anténa spojující oba stožáry prozrazovala lodní vysílačku.
Nejnápadnější byl však velitelský můstek s kabinou kormidelníka: na štíhlé, kulaté věži ze silných ocelových desek se tyčila okrouhlá kabina s úzkými, štěrbinovitými okénky, působící dojmem ocelové tvrze.
Souhrn těchto zvláštností, nevídaných na žádné obchodní lodi, jakou přece Kamako byla či měla být a jak jejich popis znal alespoň z teorie zvláště Jiří, studující na technice strojařinu, vyvolal úsudek, který tiše splynul z jeho rtů:
„Vypadá to všecko podezřele.“
„Co tím myslíš?“ nechápal Arne.
„Ty jsi elektrikář,“ řekl Jiří šeptem, „ale dáš mně jistě za pravdu, upozorním-li tě na to hlavní. Pobití lodních boků ocelovými pláty by se dalo ještě připustit. Ale ten štikovitý tvar trupu? Obchodní lodi jsou všecky baňaté, aby měly co nejvíce prostoru pro zboží. Pohleď na tu zvýšenou příď a naproti tomu nízkou palubu od středu délky až po záď! To na žádné lodi, jejíž účelem je vývoz a dovoz zboží, nenajdeš. Obchodní koráby jsou všecky široké a vysoké. Jsou to krátce nádrže, zkonstruované tak, aby mohly přijmout co nejvíce tun nákladu. Na rychlosti plavby tak nezáleží. Zde je tomu naopak. Kamako je zřejmě stavěna ne jako nákladní loď, ale jako rychloparník. Troufám si odhadnout naši rychlost nejméně na čtyřicet kilometrů v hodině. Spíše je to víc. Toho nedocílí žádná obchodní loď. Pohleď jen na ty vlny, které rozráží její ostré čelo. Jsou tak vysoké, že kdyby nebyla příď zdvižena, valily by se přes palubu. Ale nejpodivnější je ta věž. Je to včetně velitelské kabiny pancéřová tvrz jako na válečných lodích. Děla mě ani tak nepřekvapují. Obchodním lodím jsou dvě děla dovolena k obraně proti pirátům, zvláště plují-li z Evropy na Dálný východ. Ale to ostatní, Arne, mně vnucuje domněnku, že Kamako je podle všeho lodí, která kdysi sloužila buď vojenským nebo policejním účelům, byla vyřazena a prodána v dražbě, kde ji koupil Maalmees, snad pro kontrolní službu svých nákladních lodí. Také je možné, že má ještě jiný úkol, asi takový, jako vlaky pro rychlozboží. Ale myslím, že toto odůvodnění je maska. Pravý účel bude asi jiný. A snad se nemýlím, hádám-li na...“
„Na co?“
„Špionáž.“
„Kamaráde, na mou duši, i to je koruna mých domněnek, které jsem měl hned při prvém setkání s Maalmeesem a tou společností v Le Havru. Ale pak jsme vlezli do nejhorší pasti. Vyzvědači, dostanou-li do své moci toho, kdo maří jejich plány, neznají slitování.“
„Zatím není, proč bychom se lekali. Řekl jsem ti už, že nevěřím, že by kapitán i mužstvo bylo zasvěceno. Samozřejmě, musíme se mít na pozoru. A zvlášť před Xavierem a Yamatakim. Od těch dvou nám hrozí přímé nebezpečí. Ale i to se asi projeví teprve, až dojedeme do Bombaje. Do té doby... pst! Jde k nám ten Japonec. Mýlíš se, je to Brest,“ obrátil Jiří směr hovoru hlasitou francouzskou námitkou.
Arne se dovtípil a předstíral odpor:
„Nemožné. Tak daleko ještě nemůžeme být. Je to Cherbourg.“
„Váš přítel má pravdu, je to Brest,“ řekl Yamataki sladce a přistoupil k nim.
„Ale je to úžasná rychlosti“ divil se Arne.
„O, yes,“ ukláněl se Japončík s přehnanou uctivostí. „Kamako letět jako vítr. A poletět ještě víc, až minout Evropa,“ zápasil s francouzštinou. „Pánové, daleko... cesta?“ doplňoval rukama otázku.
„Snad až k vám. Chceme poznat čarokrásný Nipon, říši květů, něžnosti, kultury a pokroku,“ lichotil Arne angličtinou, předpokládaje, že se v ní Japonec lépe vyzná. A nemýlil se.
„Ó, velmi, nesmírně mne těší. Velice poctěna bude má prostá a chudičká vlast vaší převzácnou návštěvou,“ vychrlil ze sebe Yamataki zajíkavě, zatím co se jeho černé oči mezi štěrbinami víček blýskaly... Věru, nebylo možno říci, byl-li v těch hadích očích jed kobry, ďábelská jízlivost, vítězný úsměšek nebo poctivá radost, přátelství, vděčnost vlastence za chválu jeho domoviny a národa.
Bylo by zbytečné, abychom líčili další rozmluvu. Její obsah byl docela bezvýznamný a nepřinesl naší dvojici žádného vysvětlení. Japonec se obratně vymkl odpovědím na všecky otázky, jimiž se Arne i Jiří snažili něco vyzvědět. Ostatně netrvala rozmluva dlouho. Už po několika minutách byl Yamataki zavolán Xavierem, jehož tvář se objevila v okénku na velitelském můstku.
Ale hned nato se k nim přikolébal kapitán, který je vlídně pozval na přesnídávku pod rozpjatou plachtou na zádí, v závětří.
Jitro bylo dosti chladné, ale posedění v zákoutí, chráněném jen železným komínem a zasklenými stěnami, které tvořily čtvercovitou kabinu, do které mříží v podlaze sálalo z lodního vnitra příjemné teplo a shora plachtovým stropem vanul naopak čerstvý, vonný vzduch, bylo velice příjemné.
Kapitán se tvářil velmi roztomile a pohostinsky, takže vzbudil důvěru Arnovu, ale ne Jiřího, na jehož diplomatický smysl, zděděný po otci, úlisné přetvářky mořského vlka nestačily. Na štěstí se také Jiřímu podařilo druha ve vhodném okamžiku varovat a Arne včas pochopil. Pak už ztroskotaly všechny snahy kapitánovy přesto, či snad právě proto, že je až příliš štědře podporoval těžkým vínem.
Arne se tímto manévrem bavil. Ale Jiří byl zneklidněn. A jeho nepokoj rostl, když vystihl, že kapitánovo líčené pohostinství se snaží zakrýt pravý účel: zdržet hosty co nejdéle.
Proč? Za jakým účelem?
Tato otázka stále hlodala v Jiřího mysli. Ale odpovědi se nemohl dovtípit.
Není také divu. Jak ho mohlo napadnout, že tato příjemná chvíle souvisí s rozmluvou kapitána s Maalmeesem, kterou vyslechli včera večer a z níž zdánlivě bezvýznamná Maalmeesova slova: V jejich kabině? All right. Jste chytrý, kapitáne. Pak bude snadno zjistit... – hrají teď vážnou, ba, pro oba chlapce osudovou roli? Mohli tušit, že v této době montuje Xavier v jejich kabině pod postelí tak citlivý mikrofon, že zachytí i nejjemnější zvuk a nejtišeji šeptaná slova, která přenese do kabiny obydlené Xavierem a Yamatakim?
Na skleněné stěně se ozval bzučák. V tom okamžiku zmizel z kapitánovy tváře vlídný úsměv a velitel lodi vstal z křesla: „Volá mne služba,“ řekl suše a vyšel.
Od toho okamžiku se o ně nikdo nestaral.
Ale nebyli dlouho ponecháni o samotě. Už za několik minut přišel stevard:
„Kapitán žádá, abyste odešli do své kabiny,“ vyřizoval. „Není totiž vyloučeno, že loď navštíví pobřežní francouzská kontrola z Brestu. A poněvadž, jak víte, nemáme povolení k dopravě cestujících, nesmí vás zde spatřit. Asi dvě hodiny musíte setrvat v kabině.“
Na každé lodi je nutno kapitánův rozkaz bezpodmínečně vyplnit. Uposlechli.
V kabině bylo uklizeno. Oknem se linul smavý proud slunečního světla, ozařujícího skrovné zařízení. Cela zdála se dýchat vlídnou útulností.
„Co soudíš o kapitánovi?“ obrátil se Arne na druha.
„Dělal co mohl. Ale nedařilo se mu. Mne aspoň neoklamal. Je jistě zdatný námořník, ale špatný intrikán.“
„Intrikán? Myslím, že vidíš příliš černě.“
„Arne, nemýlím se. Prohlédl jsem ho. Je mi jen záhadou, proč nás tam celé půlhodiny zdržel. Jiného účelu jeho pohostinnost neměla. Nemyslím, že je do věci zasvěcen, jak jsem už řekl, je pouhým nástrojem, podřízeným Xavierovi. Kapitán je velitelem na lodi, ale Xavier je velitelem vlastního účelu plavby. Je zástupcem Maalmeese a tedy tolik, co majitel lodi sám. Musíme si oba zvyknout na komedii, kterou s námi hrají a budou hrát až do Bombaje. A snad ještě kousek dál na východ.“
„A co potom uděláme?“
„Nevím. Těžko si dnes už dělat plány. Snad nám přispěje osud.“
„Což, abychom se pokusili získat zpět ten přístroj už dříve?“
„To není vyloučeno. Jen jak to provést? Museli bychom se vloudit do Xavierovy kabiny. Ale dosud ani nevíme, kde je. A jsou v ní paprsky? Což, jsou-li ukryty někde jinde, v trezoru lodní pokladny nebo kde. Musíme vyčkat na náhodu a příležitost. Ale i pak by to byl pokus, který by nás oba mohl stát život. Já bych sice mohl...“
„Co bys mohl? Dopověz!“
„Eh, Arne, na to je dost času. Pojď, zahrajeme si!“ rozložil Jiří na stůl šachovnici.
Hoši se zabrali do hry.
Běda! Netušili, že mikrofon splnil svou úlohu
V té chvíli plál na tváři Xavierově vítězný úšklebek, který jeho obličej změnil v příšernou masku; pravice se vztáhla vpřed s křečovitě zaťatou pěstí a vztyčeným palcem. Zvolna, pomalu se pěst otáčela, až palec mířil kolmo dolů... a pak prudkým pohybem se palec dotkl stolní plochy.
Bylo to známé gesto, kterým Nero odsuzoval v aréně podlehnuvšího zápasníka – k smrti.
Jinak nevyšlo z tenkých Xavierových rtů ani slůvko.
Errata: