Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vějíře Froilů - dar králů Vějíře-Froilů   (Citadely 3) Science fiction Václav Semerád © 2019-2020 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus Splašený nosorožec

Dupl jsem na brzdy. Auto po silnici bláznivě zašvenkovalo, ale udrželo se na asfaltu, i když zastavilo trochu zešikma. Pustil jsem volant a promnul si oči. Na úzké venkovské silnici bych měl čekat ledacos, od povozu taženého krávou až po bagr, ale tohle už bylo trochu moc. A čeho je moc, toho je příliš, jak říkal můj táta.

Přes silnici pomalu přecházel nosorožec.

Ale to bych možná ještě skousl. Konec konců, v Čechách je více zoologických zahrad, odkud mohl utéci. Korunu tomu však nasazoval jezdec ve velkém sedle, připevněném na hřbetě zvířete. Na hřbetě těžkotonážní obludy, která rozhodně do Čech nepatří, seděla v pohodlném sedle dívka, oděná zčásti do modrých plavek a zčásti do svých dlouhých černých vlasů. Ohlédla se po mně a snažila se přimět svého opravdu podivného komoně uhnout mi s cesty, jenže nosorožec ji neposlouchal a pokračoval v rozvážné chůzi, jako by nám oběma dával najevo, že se přece kvůli nám dvěma nepřetrhne.

Dívka se opět ohlédla, provinile se na mě usmála a pokrčila rameny. Jako kdyby mi říkala, vidíš, snažím se, ale nejde to... Až když se zvíře převalilo přes silnici, naposledy se po mně ohlédla a zamávala mi.

To mě vzpamatovalo. Nastartoval jsem a popojel k místu, kde mi nosorožec zmizel v houští. Při bližším pohledu jsem tady objevil zpola zřetelnou lesní cestu, po níž podivný komoň se svou jezdkyní zvolna odkráčeli do lesa. Nechci hádat, kolik Čechů ze sta by po takovém setkání pokračovalo v jízdě za svým cílem a kolik by se jako já rozhodlo dozvědět se o té záhadě něco víc. Nemám sice terénní automobil a po lesních cestách se do lesa jezdit nemá, ale zařadil jsem odhodlaně jedničku, otočil volantem a v patách kráčejícímu tanku opatrně vjel do lesa.

Dívka se ohlédla až když jsem vyjel z okrajových houštin. Její nemotorné jízdní zvíře mi samozřejmě nemohlo ujet, ale když se na mě ohlédla, začala nesouhlasně gestikulovat, abych se ihned otočil a zmizel. No jistě, chápal jsem, že jí auto v lese vadilo, ale otočit jsem se tady ani nemohl, to by bylo možné až na některé lesní křižovatce. A couvání by bylo ještě horší. Teď už mi prostě nezbylo než jet za ní, ledaže by ona se svým komoněm zabočila mezi stromy, kam bych se už s autem nevešel.

Jenže to ji buď ani nenapadlo, nebo to prostě vzdala. Místo toho, aby mě dál zkoušela odradit od další jízdy, vytáhla odkudsi mobil a začala kamsi volat. Samozřejmě mě napadlo, že si na mě přivolává posilu, ale nepřikládal jsem tomu důležitost. I kdyby si na mě přivolala kámoše, prostě se jich zeptám, co má znamenat nosorožec v českém lese a na českých silnicích. Až se to dozvím, klidně zase odjedu. Jel jsem tedy dál, i když se tu cesta svažovala trochu víc a spíš než plyn jsem tiskl pedál brzd.

Cesta z lesa ústila do malého údolíčka. Napadlo mě sice, že zpátky to bude do kopce ještě horší, ale nosorožec přede mnou mi nedal čas na přemýšlení. Pořád jsem spekuloval, odkud se vzal a co s ním jeho majitelé zamýšlejí.

Pak se přede mnou konečně rozevřelo údolíčko s malebně se klikatící říčkou. Na loučce u vody stálo několik indiánských teepee – jasně, tábor. Skautů, »mladých indiánů«, junáků anebo snad ještě pionýrů? Všechno bylo možné. Až na to, že mezi stany stála zvířata, ze kterých se mi úplně protočily panenky. Dva další nosorožci a jeden podobně obrněný tvor, jenže bez rohu na nosu, zato s hrbolatou, legračně rozpláclou tlamou. Tohle zvíře jsem neznal a nikdy ani na obrázku neviděl. Kde se tu proboha vzalo?

To už nám vyběhlo vstříc pár dalších lidí. Dvě dívky a tři chlapci, všichni ve věku, kdy by mohli dělat pionýrské vedoucí, všichni v plavkách.

„Zuzko, cos nám to sem přivedla za vola?“ křičel nejbližší. Došlo mi, že tím míní mě.

„Já za to nemůžu,“ odpovídala mu jezdkyně na nosorožci. „Ten magor mě sleduje od silnice a nedá se odehnat!“

Takže jezdkyně na nosorožci se jmenuje Zuzka a vůl alias magor jsem tady pořád já. Stáhl jsem tedy okénko a přidal se do rozhovoru, který mi až dosud nebyl zrovna nakloněný.

„No co co co?“ zvolal jsem. „Máte sem tak praštěnou cestu, že se na ní nedá ani otočit!“

„Tak se tu konečně otoč, tady to jde!“ vyzval mě nejbližší mladík. „A vypadni, jako by ti za patami hořelo!“

Klidně jakoby nic došel k Zuzčinému jízdnímu nosorožci, popleskal ho po tlamě a podrbal za ušima. Fakt, tak ochočeného nosorožce jsem taky ještě neviděl. Už to sedlo na jeho hřbetě!

Zuzka seskočila na zem, otočila se a kráčela přímo ke mně.

„Pane Wlezley,“ řekla s anglickým přízvukem, i když ta slova byla česky, „kdo vám dal právo pronásledovat mě?“

„Zvědavost,“ řekl jsem. „Odolala byste pokušení dozvědět se něco o krotitelích nosorožců?“

„Taky jsem neodolala,“ řekla už mírněji. „Jenže my naše tajemství jen tak kdekomu neprozrazujeme. Na to byste musel složit těžkou přísahu!“

„Ve jménu zvědavosti – cokoliv!“ kasal jsem se.

„Tak vylezte z té plechovky a pojďte do našeho velitelského týpí!“ poručila mi. „Rozhodne, co řekne stařešina!“

Vypadalo to spíš jako pozvání než jako výzva ke kapitulaci, takže jsem zabrzdil, vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil. Ani mě nenapadlo zavřít okénko a zamknout dveře auta. Mezi skauty se přece nekrade, tak co?

Zuzka mi pokynula k prostřednímu teepee a vybídla mě, abych šel napřed. Prosím, proč ne? V té chvíli se však plachta teepee trochu rozhrnula a vyšel... to že je »stařešina«?

To snad ne!

Postava před teepee byla totiž gorila, byť trochu nenormální gorila. První, co mě na ní praštilo do očí, byl její oděv. Ano, byla oblečená do montérek, jako kdyby před malou chvílí opravovala motor svého auta. K tomu mi ale neseděly její ruce s dlouhými, štíhlými a – světe zboř se – bílými prsty Evropana. A už vůbec, že v nich držela moderní fotoaparát. A než jsem stačil popadnout dech, zvedla foťák k obličeji a vyfotografovala si mě.

„To je váš »stařešina«?“ podíval jsem se tázavě na Zuzku.

„Tohle je náš »Uááh«!“ odvětila nesouhlasně. „Jako kámoš ujde, ale stařešina... stařešina je ten za ním...“

Mladík, který hned po gorile vyšel z teepee, vypadal sice na stařešinu ještě méně, ale ukázalo se, že tentokrát je to opravdu on.

„Co se tu děje?“ zeptal se všech.

„Máme tu zvědavce!“ ukázala na mě Zuzka. „Přijel až k nám ve svém autě. Chce se něco dozvědět o krocení nosorožců.“

„A přijel k nám autem!“ odpověděl »stařešina« s netajeným despektem. „Co je to zač?“

„Nevím,“ pokrčila rameny Zuzka odevzdaně. „Nalepil se na mě na horní silnici a nenechal se odehnat.“

„Co jsi dělala s »hazalakem« na horní silnici?“ pokračoval »stařešina« ve výslechu.

„Bubík moc neposlouchá,“ postěžovala si Zuzka. „Už zase utekl. Našla jsem ho až nahoře v kukuřici, cpal se jako kdyby tejden nežral.“

„Máte je mít uvázané!“ vyčetl jí »stařešina«.

„Když se jim uvazování nelíbí!“ oponovala mu Zuzka.

„Tak ať neutíkají!“ uťal staršina její argumenty. „A vy, náš nezvaný hoste, pojďte za mnou!“

To »nezvaný hoste« hodně zdůraznil, abych si nemyslel, že je ze mne bůhvíjak nadšený. Pak se ale otočil a opět vstoupil do svého »velitelského« teepee, takže mi nezbylo než ho následovat.

Uvnitř teepee byl stoleček s jakýmsi přístrojem, který jsem bláhově odhadl na vojenskou vysílačku, a skládací židlička. Další skládací židličky byly složené na hromádce stranou. »Stařešina« jednu vzal, rozložil, položil přede mne a pokynul mi, abych se na ni posadil. Sám si sedl na tu první, bokem ke stolečku.

Seděli jsme proti sobě a chvilku jsme oba mlčeli. Měl jsem na jazyku spoustu otázek, ale čekal jsem, až promluví on, zatímco on nejspíš čekal, až se rozhovořím já. Konečně mu došlo, že oba čekáme jeden na druhého, a začal.

„Tak vás zajímá krocení nosorožců...“ řekl pomalu. „Hmm, to je zajímavé. Kdyby to aspoň byli nosorožci, že?“

Odmlčel se, čímž jako kdyby mě vyzval k odpovědi, i když se mě vlastně na nic nezeptal.

„Už jsem si všiml, že tu máte i dost podivné zvíře s legrační hubou,“ přikývl jsem.

„A to už jste si s nosorožcem nespletl,“ prohlásil spokojeně. „Jenže my tady žádné nosorožce nemáme. »Hazalak« se jim jen trochu podobá. Z toho vidím, že zoolog nejste, jinak byste si jistě všiml jeho ptačích nohou.“

Nosorožec s ptačíma nohama? To snad ne! Pravda, na nohy jsem se tomu zvířeti nekoukal, víc mě zaujala jezdkyně v sedle.

„Nemusíte mi zdůrazňovat svou zvědavost,“ pokračoval. „Ta z vás přímo sálá. A uznávám, není to úplně vaše vina, že jste tady. Zuzka za to ještě schytá vynadáno, producírovat se na horní silnici, to bylo jako kdyby vás sem pozvala. Jenže cokoli vám teď řeknu, se dá použít proti nám, i když nejste soudce – doufám.“

Zase chvilku mlčel a přemýšlel.

„Nu což, jste tady, chcete vědět, teď už to nezachráníme,“ vzdychl si. „Ale nejdřív mi něco povíte, ano?“

„Beze všeho,“ odvětil jsem ochotně.

„Tak první otázka: jaké máte zaměstnání?“ vybafl na mě.

Pravda, tohle jsem nečekal. Co je mu do mého zaměstnání? Jenže vzápětí mi docvaklo, jaký to může mít pro něho význam.

„Programátor na volné noze,“ odvětil jsem. „Momentálně bez práce, než si zase něco najdu.“

„Hmm... programátor,“ zase se trochu zamyslel. „Těch jsou dneska mraky a většina je samouků. Nebo na to máte vzdělání?“

„Konkrétně na programování ne,“ přiznal jsem. „Na to stačí být nadšencem samoukem. Ale jinak mám diplom inženýra.“

„Inženýra čeho?“ chtěl vědět. „Dneska jsou inženýři i přes chov koz. Co jste vlastně vystudoval za obor?“

„Říkám to nerad,“ přiznal jsem. „Mám diplom na atomové reaktory. Jenže v tom oboru nedělám.“

„Atomové reaktory?“ vzhlédl ke mně překvapeně. „Co vám tedy říká pojem »Diracova delta-funkce«?“

„Derivace Heavisideovy funkce,“ odvětil jsem.⁰⁰¹

„Konečně nějaký matematik!“ podíval se na mě se zájmem. „A momentálně bez práce? Ještě lépe! Poslyšte, jakže se vlastně jmenujete? Můžete mi říkat Michal.“

„Já jsem Vojta,“ odvětil jsem. „Není nad to, když se lidi oslovují jménem.“

„A co jste dělal v autě na horní silnici?“ zeptal se stařešina. „Tady přece dávají lišky pac a dobrou noc.“

„Jel jsem za jedním inzerátem,“ přiznal jsem. „Tady ve vaší vsi někdo prodává chalupu. Jel jsem se na ni podívat.“

„Kupujete chalupu na víkendy?“ podíval se na mě tázavě.

„Bohužel ne,“ přiznal jsem. „Prchám z Prahy a sháním si nějaké bydlení dostupné mému kontu.“

„Prcháte z Prahy?“ usmál se. „Zajímavé! Dneska se častěji hrnou lidi do Prahy!“

„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ pokrčil jsem rameny. „Byt v Praze není pro lidi na volné noze. Když mám práci, mám peníze. Pak o nic nejde. Ale když mi smlouva končí a neseženu co nejdřív buď prodloužení, nebo novou smlouvu, pak mě nájem rychle táhne ke dnu. A protože je dnes možné pracovat na dálku, zejména u programátorů, je byt v Praze vlastně zbytečnou zátěží. Lepší je mít někde pevný bod, jak žádal už starý Archimédes.“

„Dejte mi pevný bod – a pohnu Zemí!“ deklamoval trochu divadelně Michal. „Tak poslyšte, inženýre! Nechcete prácičku od nás? Mohla by být i s tím bytem! Teď by šlo ještě o to, jak hodně máte majetku. Můj děda byl železničář a těm občas přidělovali umístění, většinou i se služebním bytem. A děda říkal, že všechno své nosí s sebou v jednom velkém lodním kufru. Babička potom za ním dorazila s dětmi a také toho neměli víc, než kolik se dalo odvézt na dvoukoláku. Kolik toho máte vy?“

„Největší položkou je u mě počítač,“ řekl jsem.

„Tak to je právě to, co byste si tam vzít nemohl,“ překvapil mě Michal. „Dokážete se ho zbavit?“

„Zbavit se počítače?“ podíval jsem se na něho divně. „To je můj výrobní prostředek, jak bych programoval bez počítače?“

„Naučíte se na jiném,“ řekl Michal. „Vždyť už dnes existují počítače různých nekompatibilních značek. Když vás najmeme na Macintoshe, nebude vám platná znalost Windowsů ani Androidů. A to nemluvím o mainframech, ty mají úplně jiné procesory.“

„To je pravda,“ přiznal jsem. „Ale naučit se programovací jazyk nebývá tak těžké. Jeden druhému se podobají a pokaždé jde hlavně o to, osvojit si knihovny funkcí.“

„Jo, obvykle je to pravda,“ přikývl. „Jenže tady by šlo také o řízení nestandardních periferií, jak se řekne v programátorském žargonu. Jenže na ty jenom znalost programování nestačí. Musíte se vyznat v procesech, které bez vyšší matematiky nepochopíte.“

„Nebyl bych proti,“ řekl jsem. „Když na to přijde, majetek se mi taky vejde do kufru. Ale počítače bych se nevzdával. Mám v něm všechno, od dokumentů po oblíbenou hudbu. A počítač se do toho kufru také vejde.“

„Počítač si s sebou vzít můžete,“ ustoupil Michal, ale vzápětí se ukázalo, že jen zdánlivě. „Problém je, že vám tam nezajistíme přípojku na dvě stě dvacet voltů. A bez elektřiny bude počítač jen zátěží v kufru. A to nemluvím o internetu, ten tam prostě není.“

„Není tam elektřina?“ zarazilo mě to.

„Jak kdy,“ pokrčil rameny. „To je totéž jako tady v táboře. Také se musíme obejít bez elektrické přípojky.“

„A tohle není na elektřinu?“ ukázal jsem na stolek za jeho zády, kde ležel jakýsi přístroj.

„Ten má sluneční elektrárnu z druhé strany stanu,“ ukázal mi na drát, vedoucí nahoru do špičky teepee.

„Notebook se s fotovoltaickou deskou taky spokojí,“ řekl jsem. „Mám totiž jak desktop, tak i notebook.“

„Ten by se tam možná snesl,“ připustil Michal. „Ale musíte si pro něj fotovoltaiku sehnat sám.“

„Beru,“ řekl jsem. „Jen by mě zajímalo, kde to je? Afrika to asi nebude, už podle těch nosorožců s ptačíma nohama. Hádám správně na Jižní Ameriku?“

„Špatně,“ usmál se. „Geometricky je to mnohem blíž, jenže topologicky mnohem dál.“

„Tomu nějak nerozumím,“ přiznal jsem.

„Je to na »Satuzyu«, to je třetí svět od Země,“ řekl.

„Třetí svět od Země?“ opakoval jsem po něm. „Mars – Jupiter – Saturn...?“

„To by bylo geometricky a to je přece strašně daleko,“ řekl. „Musíte to brát topologicky. Kentaurie – Hórgo – Satuzyo. Třetí svět v paralelním vesmíru Froilů.“

Přiznám se, vytřeštil jsem na něho oči.

Třetí paralelní svět ve vesmíru Froilů... tak to mi vůbec nic neříkalo. Jen to naznačovalo paralelní vesmíry a jejich světy, tedy něco na Zemi nevídaného a neslýchaného.

„A vy tam žijete?“ zeptal jsem se.

„Většinu času,“ odvětil.

Errata:

14.08.2021 14:34