Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Satuzyo

Na to, abych na takovou nabídku přikývl, jsem se projevil příliš skepticky. Požádal jsem stařešinu Michala o nějaký důkaz, ale ne v podobě neznámých zvířat, která by se mohla s trochou dobré vůle skrývat někde v džunglích i na naší staré dobré Zemi. Nohy nosorožců »hazalak« k mému přesvědčení nestačily. I když měly tři kopýtka místo pěti, vypadaly jako nohy afrických nosorožců, takže jsem je jako důkaz neuznal.

„Kdyby po světě nechodilo plno podvodníků, vydávajících se za něco, čím nejsou, řekl bych, že jste nezdravě nedůvěřivý,“ vzdychl si Michal. „Ale máte pravdu, důkaz je nejlepší argument. Jenže to už přesahuje rámec nezávazného plkání, teď jde tak říkajíc do tuhého. Než vám ukáži něco dalšího, musíte mi tady na tomto místě přísahat, že nikomu na tomto světě nepovíte, co vám ukáži. Kdyby se vám to zdálo nepřijatelné, potřeseme si rukama, nasednete do své plechovky, odjedete a do nejdelší smrti si budete říkat, že se vám všechno jenom zdálo. Jasné?“

„Klidně budu přísahat, že nic nerozkecám,“ svolil jsem.

„Přistupte tedy k »poburaši«, položte na něj ruku a opakujte po mně, co vám řeknu!“ vyzval mě.

„Poburaš“ byl zjevně přístroj na stolku za jeho zády. Musel jsem vstát, položit dlaň na jeho horní desku a opakovat přísahu. Týkala se nejen světa Satuzyo, ale všech světů, na které se možná dostanu, způsobu, jakým se tam prochází, i všech detailů, které se budou těchto světů týkat. Bylo to dlouhé a rozvláčné a pochopil jsem, proč tomu Zuzka říkala »těžká přísaha«.

„Takže malá přesvědčovací ukázka,“ vzdychl si Michal.

V té chvíli jsem se skoro ulekl. Za ním svítila veliká elipsa namodralé barvy, částečně skrytá v udusané hlíně podlahy teepee. Byla vyšší než člověk, tak dva a půl metru, a široká přes metr.

Jenže za tou elipsou byla džungle. Takže je to – hvězdná brána do cizího světa.

„Vejděte!“ pokynul mi Michal. „Kentaurie není nebezpečný svět, nemusíte se tam ničeho bát. Opatrně projděte středem brány a hlavně se nedotkněte toho modrého okraje.“

„Když tím projdou i nosorožci...“ začal jsem, ale Michal mě nedůtklivě přerušil.

„Tohle je brána velikosti »B«, vhodná pro nás, lidi,“ ujistil mě. „Pro větší zvířata je brána velikosti »C«, jenže ta spotřebuje čtyřikrát více energie a má i jiné nevýhody. Tahle nám postačí.“

Už jsem mlčel a odhodlaně jsem vkročil do džungle. Michal mě následoval a elipsa, za níž teď byl vnitřek teepee, zmizela. Nemohl jsem se tu ale pořádně rozhlédnout. Stáli jsme v džungli, kde kromě spleti lián, velkých listů a shora dolů visících větví nebylo nic zajímavého.

„Teď prosím pozor!“ varoval mě Michal. „Kentaurie, kde se nacházíme, je bezpečný svět, což se ale nedá tvrdit o Hórgo. Až otevřu bránu, nejprve se tam rozhlédnu a vy tam vejdete, až vám potvrdím, že je tam čisto. Jasné?“

„Jasné,“ přikývl jsem.

Michal – a opět nevím jak – otevřel další elipsu. Opatrně do ní nahlédl, rozhlédl se a až potom tam vkročil. Až pak pokynul, abych vstoupil za ním do kamenité planiny, obklopené skalami. Nevím, po čem pátral, ale když to neobjevil, bylo to asi dobře. Jinak tu ale také nebylo nic zajímavého.

„Tady není dobré zůstávat,“ řekl.

Otevřel třetí elipsu a tentokrát za ní byla rozlehlá louka, na níž se pásl dobytek. Až při zaostřenějším pohledu jsem zjistil, že to vůbec nejsou krávy, ale bachratější bezrohá zvířata.

„Tohle je svět »Satuzyo«,“ řekl pyšně. „Stačila tato ukázka na přesvědčení jednoho pochybovače?“

„Stačila,“ přikývl jsem.

„A berete nabízenou práci?“ pokračoval v otázkách.

„Jestli to bude aspoň tak zajímavé, beru,“ řekl jsem.

„Potěšil jste mě, že se nestaráte o plat,“ usmál se. „Tyhle podružné detaily necháme na později. Teď se vrátíme na původní Zem. A půjdeme v obráceném pořadí. Nejprve svět Hórgo, a až se tam rozhlédnu, projdeme dál.“

„Vždyť jsme tam teď prošli!“ namítl jsem.

„Nezvykejte si vkročit do Hórgo jen tak, bez rozhlédnutí!“ napomenul mě. Asi tam opravdu bylo něco nebezpečného.

Otevřel bránu a rozhlédl se tam s ostražitostí indiánského stopaře, pak následovala Kentaurie a nakonec Země. Vyšli jsme přímo ve velitelském teepee, které jsme před několika okamžiky opustili a když Michal uzavřel hvězdnou bránu, všechno bylo jako předtím. Až na to, že jsem v prstech držel nepříliš velký fialový květ, který jsem stihl utrhnout v džungli Kentaurie. Dlouho jsem se však ze svého »úlovku« neradoval.

„Dejte mi ten květ!“ natáhl ke mně Michal ruku. „Nesmíme dopustit, aby se cokoliv mimozemského dostalo na Zem.“

„Ale co ta zvířata?“ namítl jsem při pomyšlení na exotická zvířata mezi stany teepee. Květ jsem však poslušně odevzdal.

„Ta jsou výjimka,“ řekl. „Jsou tu na léčení. Budete se divit, ale jejich nemoci léčí pouhý pobyt na našem slunci. Budou tu jen jedno odpoledne, pak je vrátíme do Satuzyo. Ale posaďte se, ještě jsme všechno neprobrali.“

Opět jsme se tedy posadili proti sobě, ale tentokrát to bylo poměrně krátké.

„Chcete-li se k nám přidat, zbavte se pozemského majetku,“ řekl Michal. „Jestli jsem to správně pochopil, chtěl jste si někde ve vesnici koupit chalupu. Zapomeňte na ni, jen by vám překážela. Pronajatý byt by vás zatěžoval, i když v něm nebudete, zbavte se ho. Jestli litujete nějakého toho nábytku, prodejte ho, stejně jako vaše auto. Když ho necháte delší dobu na ulici, vandalové vám ho zničí, prodejte ho a nebudete mít tady na Zemi nic, o co byste se musel starat. Jestli si tam chcete vzít notebook, zakupte si k němu fotovoltaickou baterii. Notebooky mají akumulátor, kdybyste ho celý den na slunci nabíjel, můžete si večer pustit nějakou hudbu, i když by na to byl lepší menší tablet. Ale nepočítejte s internetem nebo s jinými počítači, byl byste tam s notebookem jediný. Až si to všechno uspořádáte, zbude vám na Zemi jen konto v bance. To vám překážet nebude, ať se o ně stará banka. Jak je nám oběma jasné, konto se vám zvyšovat nebude. Dnešní úroky jsou pakatel, naopak poplatky budou z uložených peněz stále ubírat. Zařiďte si, aby vám banka konto při jisté minimální sumě automaticky sama zrušila, nebo se nestačíte divit, kolik jí budete po návratu dlužit!“

„Myslíte si, že tam budeme dlouho?“ zeptal jsem se.

„Nevím, neznám přece stav vašeho konta,“ řekl Michal. „Jen vás pro jistotu upozorňuji, že současné banky nejsou nejvhodnější místo pro dlouhodobé uložení peněz. Malým střadatelům peníze přibývaly díky úrokům ještě tak za starého Rakousko-Uherska, dnes banky mnohem víc žerou a mlaskají. Abyste žil jako rentiér jen z úroků, musel byste mít v bance hodně milionů, aby úroky převýšily poplatky – a ani to dnes není jisté.“

Neodporoval jsem mu, měl přece pravdu.

„Až všechno zařídíte, vraťte se sem do vsi. Náš tábor tu už nebude, ale až sem přijdete, zavolejte mi. Tady máte náš telefon, jiným se nedovoláte.“

Dal mi přitom starší mobilní telefon s malou obrazovkou.

„To je všechno,“ řekl. „Kdybyste si to přece jen rozmyslel, pak tenhle telefon zničte a hoďte do popelnice. A pamatujte si, že jste slíbil mlčení, ať se k nám přidáte nebo ne!“

Převzal jsem malý, ošoupaný mobil s trochou nedůvěry.

„Není k tomu nějaká nabíječka? Jak dlouho vydrží baterie?“ staral jsem se.

„Nepotřebujete nabíječku,“ ujistil mě. „Na jedno vysílání je v tom energie dost. A s tímhle mobilem se nic jiného než vysílat nedá. Nemá to foťák ani soubor počítačových her, nemáte čím mu vybít baterii. Vypnutý vydrží déle než rok.“

No budiž, jestli to postačí, nic víc si nepřeji, pomyslel jsem si, ale cítil jsem, že tento krok může v mém životě hodně změnit.

Kostky jsou vrženy...

Nábytku, ale i bytu jsem se kupodivu zbavil snadno. Stačilo zapátrat v paměti a vytanul mi obraz tetičky Kornelie. Byla jen o pár let starší než já, ale vdávala se v sedmnácti letech, zkrátka to vzala hopem. A brzy poté měla dcerku Ilonku, moji sestřenici, která se rozhodla pokračovat ve šlépějích své matky a nedávno se také vdávala, ještě jí ani sedmnáct nebylo.

Stačilo vytočit číslo tetičky Kornelie a zeptat se jí, jak to mají mladí s bytem a jestli by s tím nechtěli pomoci. Kornelii by ubyla starost a mladí by získali rovnou zařízený byt. Rozumí se samo sebou, že po mé nabídce skočili všichni. Ilonka mi samým nadšením dala před svým novomanželem parádní pusu (pusa od sestřenice se přece do erotiky nepočítá) a její drahý mi vděčně tiskl ruce. Došel jsem pak s nimi za svým domácím, kterému tato příbuzenská výměna nevadila, zajímalo ho jen zda budou přesně platit nájem, Ilonka podepsala novou nájemní smlouvu a já jsem se tam později vrátil už jen pro svůj velký kufr na kolečkách.

S autem to bylo ještě jednodušší. Původně jsem ho nabídl spolu s bytem, jenže novomanželé už auto měli jako svatební dar od Ilončina tchána. Z porovnání těch dvou vyšla moje stará šunka jako vrak, takže jsem ji rovnou odvezl do sběru a odhlásil. Beztak by už těžko prošla technickou kontrolou. Z motoru kapal olej, karoserie byla na mnoha místech prorezavělá a závady by vydaly na několik stránek protokolu.

Z mé předchozí činnosti mi zbyly dva počítače. Jeden starší desktop, který jsem nabídl mladým a tak jsem se ho také snadno zbavil, a novější notebook, schovaný na dně kufru. Zvykl jsem si mít všechna data na externích discích připojitelných k čemukoliv. Je výhodné mít v počítači jen systém a menší pracovní prostor a všechna data skladovat mimo. Při troše štěstí pak nemusíte mít obavy při výměně za novější modely hardwaru i softwaru. Měl jsem to jednodušší, že jsem desktop s notebookem už předtím občas střídal, stačilo přepojit externí disky. To se rozumí, že jsem všechny choulostivé přístroje pečlivě zabalil do košil, svetrů a jiného textilu, aby se jim cestou nic zlého nepřihodilo.

Větší pozornost jsem věnoval solárním panelům, ale vývoj mezitím pokročil natolik, že nebyl problém zakoupit solární panel s dostatečným výkonem, aby dokázal krmit notebook i přídavné disky. Nechal jsem si poradit od ochotného prodavače a přikoupil externí bateriový zdroj, schopný nakřečkovat případné přebytky ze solárního panelu do akumulátoru a uschovat je tak pro večerní provoz a nechal jsem se přemluvit, abych – když už mám baterie pro notebook – koupil i nový monitor. Přece jen je pravda, že ať je notebook sebedražší, externí monitor bývá podstatně lepší než vestavěný.

Takto vybavený jsem chtěl jít na autobus, jenže když jsem začal studovat jízdní řády, zjistil jsem, že do zmíněné vesničky jezdí snad jen jeden spoj týdně. A tady mi Ilonka nabídla, že mě tam odveze. Měli přece podstatně lepší bourák než byla moje stará šunka, daná do sběru, a tahle protislužba nebyla ničím proti daru, který ode mne dostali.

Dovezli mě tedy do vsi na náves, kde jsem jim poděkoval za svezení a rozloučil se s nimi. Jistě na mě budou vzpomínat v dobrém...

A teď – vzhůru za vesnici a do tábora!

Na místo jsem dorazil v pořádku, jenže tábor – nikde. Ale vždyť mi Michal sám říkal, že tu tábor nebude, až přijdu, proto mi přece svěřil jejich speciální telefon.

Telefon sice neměl číselná tlačítka, ale Michal říkal, že stačí, když ho zapnu. Uvidíme! Napadlo mě, že by byl vrcholný trapas, kdyby se po zapnutí mobilu nic nestalo a já bych tady zůstal trčet s kufrem na louce u říčky. Nevím, co bych v takovém případě asi dělal. Ve světě jsou strašně vynalézaví koumáci, kteří vědí, jak někoho oškubat! Na druhou stranu jsem si říkal, že by mě ošidili i bez obstarávání tříprstých nosorožců a cestování do sousedních světů vypadalo také až příliš reálně, než aby to byl jen podvod.

Vydoloval jsem »mobil« z kapsy a stiskl hlavní vypínač.

Chvíle napětí se mi zdála neuvěřitelně dlouhá, ale pak se stranou opět objevila modrobílá svítící elipsa a vykročil z ní můj nový známý a vlastně šéf – Michal.

„Nerozmyslel jste si to?“ zeptal se mě.

„To je snad na mně vidět,“ usmál jsem se. „Všechno své si nesu s sebou.“

„Prodal jste byt a auto?“ zeptal se mě.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Auto jsem zrušil úplně, beztak bylo zralé do šrotu, a byt jsem věnoval sestřenici, která se právě osamostatňuje od rodičů a darovaný byt mladí vřele uvítali.“

„Takže jste z toho neměl ani korunu?“

„Rusové na to říkají: »Čjort poberí!«“ odvětil jsem. „Caesar zase řekl »Alea iacta est« – kostky jsou vrženy.“

„Předpokládám, že v té papírové krabici máte velký panel slunečních baterií,“ ukázal na přepravní obal, který se už do kufru pochopitelně nevešel. Naštěstí byla sluneční baterie lehká a dala se snadno nést.

„Správný postřeh!“ usmál jsem se. „Tu fotovoltaiku jste mi přece sám doporučil.“

„To ano, ale očekával jsem něco menšího,“ přikývl.

„Něco menšího by muselo celý den shromažďovat energii do akumulátoru pro krátkou chvíli provozu,“ řekl jsem. „Tohle už stihne napájet notebook třeba celý den.“

„Myslíte si, že budete mít celé dny volné na svůj počítač?“ zpochybnil můj předpoklad.

„Když ne, bude se energie hodit i na něco jiného,“ pokrčil jsem rameny. „Nebudete muset další zájemce odrazovat tvrzením, že v tamtom světě neseženou dvě stě dvacet voltů. Mám totiž také měnič, pro menší spotřebiče bude stačit.“

„Hezké je, že nemyslíte jen na sebe,“ usmál se i on. „Takže půjdeme, ne? Nechcete s tou krabicí pomoct?“

„Není tak těžká,“ namítl jsem. „A vy se přece musíte v tom druhém světě rozhlížet!“

„Pravda,“ přikývl. „Takže pojďme!“

Prošel do džungle světa Kentaurie, počkal až projdu za ním a otevřel bránu do dalšího světa. Nejprve tam opatrně nakoukl, pak vstoupil a vyzval mě k následování. Ani on si nezvykl vkročit do Hórgo bez rozhlédnutí.

A pak otevřel poslední bránu, za níž měl být cíl naší cesty.

Za třetí elipsou byla již známá rozlehlá step s pasoucím se dobytkem, i když to nebyly naše pozemské krávy. Marně jsem se však rozhlížel a napínal zrak, jestli někde neuvidím nějaké stopy po lidech nebo aspoň po lidské činnosti.

„Zdá se vám to tady pusté?“ usmál se na mě Michal. „Máte pravdu, nic tu není. Je tu stejný zapadákov jako vesnice, kde jsme měli náš ozdravný tábor. Vybrali jsme to tak ale schválně, protože nepotřebujeme zájem zvědavců a nedejbože médií.“

„No dobře, ale co teď tady?“ zeptal jsem se.

„Správná otázka!“ přikývl. „Je jasné, že se musíme nejprve dopravit do civilizovanějšího místa. Takže – nakládat a nasedat!“

Už už jsem se chtěl zeptat, do čeho nakládat a nasedat, když jsem si teprve všiml, co tím Michal mínil. Stranou visela jen tak ve vzduchu modravě světélkující skleněná deska. Vznášela se nad nízkou trávou, jako kdyby pro ni neplatila gravitace, jako obláček zhutněné mlhy.

Michal mi jemně odebral z ruky krabici se solárním panelem a i s ním nastoupil na skleněnou desku. Znamenalo to, že nejspíš jde o zdejší dopravní prostředek, i když nevzbuzoval mou velkou důvěru co se týče únosnosti. Ale zřejmě to jde, takže jsem také nastoupil jako na schod a kufr jsem vtáhl nahoru za sebou.

„Čím jezdíte raději?“ zeptal se Michal. „Kabrioletem nebo limuzínou?“

„Ani jedním,“ odvětil jsem. „Kabriolety jsou vozidla snobů a tomu odpovídá i jejich cena a prostorné limuzíny jsou teprv pro boháče. Proto jsem vždy jezdil jen obyčejným auťákem.“

„Výborně řečeno!“ opáčil Michal. „Takže si sedněte!“

Pak se stalo něco zajímavého. Skleněná deska se v té chvíli zprohýbala, takže vytvořila cosi jako lavičku s opěradlem. Michal se posadil a ukázal mi místo vedle sebe. Přesunul tedy jsem kufr před sebe a posadil se. Měl jsem pocit, že sedím na kraji dobře nafouknutého gumového člunu. Prohýbalo se to, ale jen trochu. Guma to však rozhodně nebyla a sklo teprve ne. Ale co to je?

Skleněná deska se stejně náhle rozrostla do stran a vzhůru, až nás oba obalila. Byli jsme i se zavazadly ve skleněné bublině, která se s námi vznesla a rozletěla se vzhůru a vpřed. Postupně s námi nabrala rychlost srovnatelnou s rychlostí tryskáčů. Při nízké výšce našeho letu to bylo obzvlášť působivé, krajina se pod námi jen míhala.

Při takové rychlosti jsme pochopitelně neletěli dlouho. Před námi se objevilo něco, co mi připomínalo mládí, když jsem dělal brčkem mýdlové bubliny a místo bublin jsem začal foukat vzduch přímo do mýdlového roztoku – to s dnešními »bublifuky« nejde. Vznikl hrozen bublin přetékajících z hrnku, jako děti jsme tomu říkali podle známé pohádky »hrnečku vař«. Hrozen bublin pod námi však jistě nevznikl foukáním stéblem do hrnečku mydlinek. Jednotlivé bubliny byly velké jako bývají obytné buňky stavbařů na větších stavbách. Některé byly mléčně bílé, jiné dokonce černé jako uhel, ale mnoho jich bylo bezbarvých jako létající bublina, která nás obklopovala. A v některých byli lidé...

„To je naše osada Naděje!“ ukázal mi dolů Michal.

Errata:

14.08.2021 14:34