Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Froilové

Bubliny byly naskládány na sebe ve třech »podlažích«, dole byl mezi nimi prostorný krytý vchod, viditelný až zblízka. Přistáli jsme vedle něho. Naše skleněná bublina přitom dosedla až na zem a bez varování praskla a rozplynula se. Předtím nás naštěstí oba nadhodila, takže jsme zůstali stát a neposadili se do prázdna.

„Pojď se ubytovat,“ pozval mě Michal do vchodu a vykročil aniž by na mě čekal. Přitom nesl krabici se slunečním panelem, takže mi nezbylo než ho následovat, ale nejprve jsem se aspoň krátce rozhlédl. Všiml jsem si, že před vchodem je ušlapaný jen nevelký půlkruh a nevedou odtud žádné cesty ani pěšinky. Proč také, když mají k dopravě létající skleněné bubliny?

Vešli jsme do zdejšího »hrnečku vař«. K mému údivu byla uvnitř podlaha stejná jako venku – prostě plocha, volně pokrytá malými oblázky, na nichž můj kufr poskakoval jako koza na ledě. Jestli to mělo vyjadřovat »sepětí s přírodou«, bylo to podle mého mínění přehnané. A jestli byly shora některé bubliny průhledné, tady byly všechny stěny jednotné mléčně bílé barvy.

Chodba vedla zřejmě skrz celou »osadu«, ale nedošli jsme až na její konec. Znenadání se ve stěně napravo od nás otevřely dveře, velice podobné vesmírné bráně, až na to, že jejich okraje nezářily. Vypadalo to, jako kdyby se tu rozevřela opona, jenže to nebyla tkanina, ale pevná bílá hmota stěn. Dveře jsem si vždycky představoval jako něco pevného, jasně ohraničená futra a v nich pohyblivě uložené dveře. Tady se prostě rozevřela stěna, vytvořila oválný otvor, Michal tam zabočil a já za ním.

„Tady bude vaše slíbené ubytování,“ řekl mi Michal. „Tahle buňka slouží jako ložnice, v nouzi jako improvizovaná pracovna, ale běžně se nepředpokládá, že by tu člověk trávil víc než noční klid. Postel je trošku vyšší, zato může sloužit i jako křeslo nebo jako pohovka. Pod ní je šuplík na různé drobnosti, uložte si tam kufr. Naproti je stůl. Teď je zasunutý do stěny, ale dá se vysunout podle potřeby, buď jen zčásti, nebo v plné šířce.“

„Na ubytovnu je to opravdu malé,“ komentoval jsem to.

„Stan je také určený k přenocování a ne abyste v něm trávil veškerý denní čas,“ připodobnil tuhle opravdu malou místnost ke všeobecně známému prostředku ze Země. „Výhodnější je trávit volný čas ve společenských místnostech, je jich tu dost. Pracovat se dá i z ubytovny, ale na dálku nejde všechno, občas je vhodnější využít lépe vybavené pracoviště.“

„Uvidíme!“ řekl jsem.

Pak, už bez zavazadel, jsem Michala následoval dál. Vyšli jsme na chodbu a došli ke schodišti, po něm o patro výš.

„Teď vás dostanou do rukou naši doktoři,“ upozornil mě. „Jednak by měli otestovat váš imunitní systém, ale to se dá zjistit z odebraného vzorku DNA, což je maličkost. Máte štěstí, dnes tu jsou na inspekci Froilové, takže budete mít nejlepší dohled.“

„Froilové... Froilové...“ opakoval jsem. „Kdo to vlastně jsou, ti Froilové?“

„Když řeknu, že mimozemšťané, bylo by to správně, ale to ti nejspíš nebude stačit,“ řekl. „Froilové jsou zakladatelé vějířové teorie světů. To oni objevili principy »lamkepó« a sestrojili první hvězdné brány. Teď se věnují jejich šíření po všech vesmírech. Pomáhají tak méně rozvinutým civilizacím, například i naší.“

„A sami se tak nešíří?“ zeptal jsem se.

„Jistěže šíří,“ přikývl Michal. „Jenže pro ně je vhodná sotva setina objevených světů. Jsou to totiž fluorové bytosti a fluorové světy jsou prý vzácné. Jejich vzduch obsahuje místo kyslíku fluor a pro nás je smrtelně jedovatý, místo naší vody mají kyselinu fluorovodíkovou, která leptá na Zemi i sklo. Kyslík je naopak jedovatý pro ně a voda leptá většinu jejich materiálů. Ve světech vhodných pro nás se mohou pohybovat jedině ve skafandrech, takže jsou pro ně bezcenné, my naopak nemůžeme do jejich světů. Naštěstí za statisíce let vyvinuli materiály odolné jak vůči kyslíku, tak i vůči fluoru. Pochopitelně nežijí na Satuzyo trvale, jen nás občas navštěvují. Zpočátku nás tady vodili za ručičky, než jsme si zvykli a  zvládli spoustu potřebných činností. Uvidíš!“

„A jak vlastně vypadají?“ zajímal jsem se.

„Skoro jako my, za chvilku je uvidíš,“ ujistil mě.

Vstoupili jsme do místnosti, kde už na mě čekali dva zdejší doktoři. Bylo mi to jasné na první pohled – barevnou uniformou doktorů na Zemi i na Satuzyo je bílá. S Michalem se přivítali jako se starým známým, což asi byla i pravda, a pak se obrátili ke mně.

„To jste první člověk ze Země, který se nám sám vnutil,“ řekl mi první lékař, pyšnící se zrzavou hřívou vlasů. „My ostatní jsme se nechali delší nebo kratší dobu přemlouvat.“

„Ale kdo vás přemlouval?“ zeptal jsem se.

„Většinou kamarádi, co už tu byli,“ odvětil zrzek. „Říká se, že jedině stařešinu oslovili přímo Froilové. On pak začal shánět své kamarády, ti zase další kamarády, až se nás tu sešla stovka...“

Obstoupili mě a požádali mě, abych si odložil oděv do pasu jako u běžné prohlídky na Zemi.

„A vy jste byli doktoři už na Zemi?“ zeptal jsem se.

„Jasně,“ odvětil zrzek. „Čerstvě promovaní, viď, Přemku!“

„Jenže tady jsme dostali od Froilů takové školení, jaké jsme na fakultě nikdy nezažili,“ podotkl Přemysl.

Zběžně mě vyšetřili, jako u vstupní prohlídky. Poslechli si mě zpředu i zezadu, změřili mi tlak a tvářili se vážně, jako kdyby na tom záleželo.

„Natočíme si EKG,“ řekl Přemysl. „Tady si lehni!“

Uposlechl jsem, i když mi nebylo jasné, proč mi navléká na hlavu gumovou čepici. Říkal přece jasně EKG a ne EEG!

Jenže když mi ji navlékl, zatočila se mi hlava...

Zřejmě to nebylo EKG...

Probudil jsem se, ale ještě jsem si neuvědomoval, kde jsem. Páni, to je ale okno! Jenže když jsem se trochu rozhlédl, spatřil jsem zrzavého doktora Tomáše a pomalu mi to docvaklo.

Satuzyo! Osada »Hrnečku vař«, totiž »Naděje«!

Jenže postavu vedle zrzka jsem nejenže nepoznával, ale měl jsem oprávněné pochyby o její lidské podstatě. Vedle zrzavého doktora totiž stál – stříbřitý robot. Měl lidské obrysy, ale očividně nebyl sestavený ze součástek, které by se vůči sobě pohybovaly. Jeho kovové tělo jako kdyby tvořilo tekuté stříbro, hliník, nebo nerez. Jeho pohyby byly příliš ...vláčné. Jako kdyby na člověka nastříkali stříbrnou barvu, nebo ještě lépe, jako kdyby na něho navlékli přiléhavou gumovou blánu stříbrné barvy.

Chlap ve stříbrném prezervativu! Vlastně...

Chlap ve skafandru, který se od výbavy našich kosmonautů na Měsíci liší jako... jako co vlastně? Naši kosmonauti vypadali jako golemové, naše pozemské skafandry charakterizuje spousta různých vrstev, chránících před okolním prostředím, další jejich neodmyslitelnou součástí je obrovský skříňovitý batoh »podpory životních funkcí«. Tenhle vypadá spíš jako člověk v potápěčském neoprénu neobvyklé stříbrné barvy.

Froilové musí na našich světech chodit ve skafandrech...

Znamenalo by to, že to je – Froil?

Jenže v té chvíli se chlap ve stříbrném otočil ke mně a dál už jsem nebyl schopen slova.

Byla to očividně žena! Cákryš, tomu říkám podoba! Že by ve vesmíru byli humanoidi, navíc savci, i mezi fluorovými?

V té chvíli mi začali v hlavě vrtat červíci. Proboha! Chápu, že je navlečená do toho stříbrného ...mám tomu říkat skafandr? Vždyť na sobě nemá nic než tenkou stříbrnou blánu... Proboha, jak vlastně dýchá? Působí to až strašidelně, vždyť ten »skafandr« nemá odnímatelnou přilbu ani dýchací masku, ta blána jde i přes ústa a oči! Vidí tím vůbec? Asi ano, ale i tak je to nepřirozené, vypadá jako kovová socha, jenže se hýbá! To nepochopím!

»Už se probral!« řekla ta postava.

Jenže nikdo, ani ona, neotevřel ústa. Břichomluvec! Nebo telepatie? Podívala se na mě těma svýma kovovýma očima, pak jí pod tenkou slupkou proběhla přes oči shora dolů a zdola nahoru jakási vlnka, nejspíš oční víčka. Vlastně – zamrkala.

„Tak takhle vypadají Froilové?“ zeptal jsem se přidušeně.

„To se ví!“ odvětil zrzek. „Tak hbitě vyskoč a pojď k nám!“

Hbitě vyskoč! Jemu se to řekne! Jen kdybych se necítil jako přejetý parním válcem! Jenže vyskočit bylo i v mém zájmu, takže jsem napnul všechny síly, zvedl nohy a hodil je na stranu, aby mě převážily. Konečně se mi podařilo posadit se a dokonce toporně vstát, ale cítil jsem se jako po velkém zvalchování.

„Co jste to se mnou dělali?“ obrátil jsem se na oba doktory. „Cítím se úplně zdřevěnělej!“

„Ještě chvilku to potrvá,“ připustil Přemysl. „Útěchou ti může být, že jsme tím v naší osadě prošli všichni. Kuriozitou je, že jsi teprve druhý, koho jsme předělávali sami.“

„Předělávali?“ vytřeštil jsem oči. „Jak to, předělávali? O nic jsem se přece neprosil!“

„Přidal ses k nám dobrovolně,“ řekl zrzek Tom. „Předělání je tady standardní, nikdo si nemůže vybírat.“

„Takové operace by snad měly vyžadovat souhlas pacienta, nebo se mýlím?“ protestoval jsem.

„Na Zemi to tak chodí,“ připustil zrzek. „Tady jsme si to od začátku zavedli trochu jinak.“

„A co jste se mnou tedy dělali?“ rezignoval jsem.

„Nic, čeho bys mohl litovat,“ utěšoval mě Přemysl. „Jen jsme ti do hlavy přidali telepatii. Tu tady máme všichni a bez ní by sis tu připadal jako méněcenný. Nikoho by ses na dálku nedovolal a jen tak mimochodem, všechny zdejší stroje se ovládají telepatií, takže bys tu byl jen přítěží.“

„Máte to všichni?“ podíval jsem se na něho s podezřením. „Ale viděl jsem Zuzanu s mobilem! K čemu by ho potřebovala, když má telepatii?“

„Jo, i mobil občas potřebujeme,“ vzdychl si Přemysl. „Ale jen k volání ze Země do Satuzyo a naopak. Telepatie neprojde skrz rozhraní mezi vesmíry. Asi jsi viděl Zuzku přivolávat stařešinu. Nebo si myslíš, že celou dobu trčel ve stanu na Zemi?“

Málo platné, zapadalo to do sebe. Takže umím telepatii? To by přece nebylo marné!

„A kromě telepatie... ještě něco?“ vyzvídal jsem dál.

„Už skoro nic,“ bagatelizoval to zrzek. „Jen se ti budou rychleji hojit rány a pokud tě na Hórgo něco nesežere, máš šanci na delší život. Froilové to aspoň tvrdí, ale to jsme ještě neměli čas ověřit, jsme tady teprve šestým rokem.“

„Šestým rokem?“ opakoval jsem. „A že se o tom nikde na Zemi nemluví?“

„Froilové si to nepřejí,“ řekl zrzek. „Ale mají pro to velice dobré důvody. Nám nezbylo než s nimi souhlasit. Kdybychom na Zemi prozradili existenci světa Satuzyo, nahrnula by se sem brzy banda zlatokopů – jsou tu totiž bohatá naleziště zlata a pamatujete se jistě z dějepisu, jak to dopadlo na Klondyku. Nechceme, aby se i tady lidé kvůli zlatu stříleli.“

„Dobře, to bych chápal,“ odvětil jsem. „Ale co tu, prosím vás, děláte? A jak bych se mohl zapojit do něčeho užitečného?“

„Výborně!“ rozjasnil obličej zrzek. „Takže se nejprve ustroj a hned potom si tě převezme stařešina, prý má s tebou plány.“

Po celou dobu, co jsem se oblékal, mě představitelka Froilů víceméně nezúčastněně pozorovala. Pak najednou zmizela. Mohl jsem si protírat oči jak jsem chtěl, prostě tu nebyla. Jak se zdá, budu se tady ještě hodně čemu divit!

„Tak hodně štěstí a někdy přijď na pivo!“ popřál mi zrzek a Přemysl mu stejně nadšeně přizvukoval.

„Tady je někde i hospoda?“ zeptal jsem se.

„To se ví!“ souhlasili oba. „Však uvidíš!“

Chtěl jsem se ještě zeptat, jak si mě Michal vyzvedne, když tu není, ale to se už otevřely dveře a on v nich. Docvaklo mi, že se domlouval se zrzkem telepaticky.

„Príma, zrovna se to hodí!“ zahlaholil směrem k doktorům, aniž bych tušil, o čem mluví. Nejspíš jen dokončoval, o čem se s nimi dohadoval předtím. Až pak se otočil ke mně.

„Pojď se, Vojto, podívat na své nové pracoviště!“

Tomu už jsem rozuměl. Ještě se rozloučit...

„Tak ahoj, hoši, sejdeme se v hospodě!“

Mé nové pracoviště, pokud mě nezklamal orientační smysl, bylo poblíž mé nové »ložnice«. Budu tedy bydlet nedaleko, tím pádem odpadne zdržování s dopravou. Tím lépe!

Jenže na místě jsem nedokázal skrýt zklamání. Jaképak je to pracoviště? Místnost byla skoro stejná jako moje ložnice, jen trochu větší. Namísto lehátka tu stálo křesílko obklopené stolkem ve tvaru podkovy. A to bylo všechno.

„Jen se tu klidně uveleb!“ radil mi Michal. „A teď vnímej, na co si já myslím, abys to dokázal zopakovat.“

Poslední větu jsem slyšel jen uvnitř, neboť v místnosti se rozhostilo ticho. Jasně, telepatie! Ale pak jsem vnímal něco, co mi vůbec nedávalo smysl. Snažil jsem se to zapamatovat, naštěstí to bylo krátké.

„A teď se otoč před sebe a zkus si co nejostřeji pomyslet, co jsi ode mne slyšel,“ vybídl mě.

Zkusil jsem to. V té chvíli se přede mnou na zdi objevil obraz, jakoby na ní visela obrovská plochá obrazovka. Obraz na ní zachycoval jakousi malebnou krajinu, ale hned mě nastražilo, že z vrcholku jednoho kopce v dálce stoupal sloup kouře.

„Jo, máme tady sopky,“ všiml si Michal mého zájmu. „Jsou od »Naděje« blíž než Vesuv od Prahy, ale i tak jsou dál, než aby nás ohrožovaly. Na to si zvykneš.“

„Dobrý!“ konstatoval jsem. „Ale snad tady nebudu sedět, abych jen sledoval obraz nějaké kamery?“

„To jistě ne,“ přikývl s úsměvem Michal. „Pro tebe máme fajnovější prácičku. Vyvolej si »bédret šapchu«.“

Zkusil jsem to – a ejhle, obrazovka se změnila v zobrazení titulního listu jakési knihy. Nadpis hlásal, že jde o učení základů jednotného programovacího jazyka Froilů.

„Předem tě musím upozornit, že Froilové nemají všechno přeložené správně,“ pokračoval Michal. „Občas tu narazíš jednak na nepřeložená slova, jednak na chybně přeložená slova. Poper se s tím jak umíš, od toho tu jsi, ale snaž se »bédret« pochopit co nejlépe. Spousta možností Froilů je nám nedostupná právě díky tomu, že nevíme oč jde.“

„Mám v tomhle jazyce taky programovat?“ zeptal jsem se.

„To až podle potřeby,“ řekl Michal. „Máš jednu výhodu. Na Zemi je spousta programovacích jazyků – od starých assemblerů, algolů, fortranů, cobolů a pascalů přes céčka, delphi, java až po úplné rarity jako forth nebo PHP. Froilové se ustálili na jednom programovacím jazyku, tím je to jednodušší. Bohužel, pokusili se ho pro nás přeložit, ale nedopadlo to zrovna nejlépe.“

„Jo, to bych si dovedl představit,“ řekl jsem. „Dostal se mi kdysi do rukou Cobol v ruské mutaci, no to ti byla groteska! A to byla přeložená jen klíčová slova, struktura zůstala anglická.“

„Froilové nám to chtěli usnadnit, ale dopadlo to pod psa,“ přikývl Michal. „Taky si myslím, že by ses měl naučit jejich verzi. Na druhé straně, překlad by umožnil zacházet s tím většímu počtu lidí. I když je nešťastné už to, že to překládali do češtiny, která na Zemi není příliš rozšířená. Hele, dělej jak myslíš. Nemít plné ruce práce jinde, možná bych na to zasedl sám. Už jsem to ale zkusil a uznal jsem, že to nejde. Pořád mě někdo vyrušoval, že potřebuje to nebo ono... víc času než u studia bédretu jsem strávil na Zemi řešením různých konfliktů a problémů... zkrátka mám smůlu, že jsem tu byl první a Froilové i naši nováčci se nejčastěji baví se mnou. Tak si říkám, kdyby mě nečekaně klepla pepka nebo kdyby mě na Hórgo sežral drak, nastaly by asi zdejším sirotkům krušné časy, než by si za mě našli náhradu.“

„Na Hórgo jsou draci?“ podivil jsem se.

„My jim tak říkáme,“ přikývl. „Jak bys asi nazval šupinaté zvíře s metrovou tlamou plnou zubů, s křídly a dlouhými pařáty?“

„Nějaký dinosaur?“ hádal jsem. „Pterodaktyl?“

„Pterodaktyl neměl vedle křídel i čtyři nohy,“ řekl Michal. „Kentaurie i Hórgo obývají tvorové se šesti končetinami, jenže na Kentaurii jsou jako beránci a jejich přední pracky se podobají spíš rukám, kdežto na Hórgo je převaha okřídlených bestií. Všechno se včas dozvíš, bez obav. Hlavně tu koukej zvládnout »bédret«!“

„Nikdo mě vyrušovat nebude?“ zeptal jsem se.

„Zpočátku zaručeně ne,“ ujistil mě. „Nikdo o tobě neví. Ale jestli se ti podaří zpřístupnit »bédret« laikům, počítej s tím, že se budou nováčci obracet především na tebe. To je odjakživa úděl průkopníků, taky to znám. Hlavně doufám, že od toho neutečeš. Na druhou stranu máš šanci stát se zdejším »guru« přes »bédret«, to by nemusela být zanedbatelná zásluha. Ale to bude záležet na tobě. Takže – vyvolat to umíš, teď na to hoď »čenes« a půjdeme spolu na svačinku.“

Hádal jsem, že »čenes« je něco jako na Zemi »padla!« a byl to správný odhad. Zhasl jsem obraz, zvedl se od stolku a obrátil se za Michalem, který už šel napřed.

Spolu jsme došli do zdejší společné jídelny. Připomněla mi doby, kdy jsem chodil do školy, beztak si ji tu zařídili podle toho nesmrtelného vzoru. Nepříliš velký sál, plný stolečků a židlí, na jedné stěně výdejní okénka s dlouhým pultem podél nich. Začínal jídelním lístkem s pěti menu označenými od A do E, pokračoval stohem podnosů, na které nám kuchaři podle vybraného písmene naskládali talíře a misky. Chybělo mi tu odevzdávání stravenek, tady si na ně zřejmě nehráli.

„Ráno tu je samoobsluha,“ vykládal mi Michal, když jsme spolu seděli u stolku a ochutnávali polévku. Zprvu jsem myslel, že je to bramboračka, ale chuť měla úplně jinou, ostřejší.

„Najdeš tu koš s nakrájenými krajíci chleba a s mísami na různé pomazánky. U okénka k tomu dostaneš hrnek s nápojem. Výběr není velký: čaj, kakao a kafe s mlékem nebo bez. Cukr tu nemáme, zdejšímu sladidlu říkáme »vnizoi«, každý si sladí podle své chuti, ale pozor, sladí asi desetkrát víc než cukr, jedna lžička vydá za deset lžiček cukru. Ohledně kvality jídla každému říkám, nejsme v hotelu Hilton. Kuchaři se snaží, ale profík je mezi nimi jen Ferda a je rád, že to dotáhl na pět druhů jídel. Začínali jsme s jednotným »eintopfem« a taky to šlo.“

„Řekl bych, že si tu nežijete špatně,“ přikývl jsem.

Jídlo bylo dobré a navrch byla buď šťáva nebo nápoj, hrdě vydávaný za »pivo«. Dal jsem si pochopitelně pivo, ale měl jsem si raději dát šťávu. Zdejší pivo bylo chuti mdlé a navíc s kovovou pachutí. S pozemským mělo společné jen jméno. Řekl jsem to tak Michalovi, ale ten se jen usmál.

„Nejen jméno,“ opravil mě. „Pak ještě to, že se to vaří. Ale máš pravdu, chmel to nikdy nevidělo.“

„Chtělo by to dovézt ze Země chmel,“ navrhl jsem.

„Froilové nám dovoz ze Země nedoporučují,“ řekl Michal. „Nesmíme být na ní závislí.“

„Myslel jsem spíš chmelové sazeničky,“ upřesnil jsem to.

„To je ještě větší problém,“ řekl Michal. „Froilové tvrdí, že by se tu některé pozemské druhy mohly rozbujet a vytlačit místní faunu. Raději nám pomohou najít místní náhražky, ale asi chápeš, že pivo nebylo na prvním místě...“

„Je vidět, že tu nemáte pivaře,“ podotkl jsem. „Brali by to jako urážku.“

„Ale ano, jsou tu takoví,“ připustil Michal. „Scházejí se ve zdejší hospodě, ale to je jen provizorní. Dovolili jsme jim dovézt zásobu pravého chmele a pár tun ječmene s podmínkou, že půjde o jednorázový dovoz. Než to spotřebují, buď něco najdou, čím pozemské suroviny nahradí, nebo se pokorně vrátí k současnému pivu. Chápu, je to pro dnešní pivaře urážka, ale všichni to věděli předem. Pivo tu bude jen takové, jaké tu vymyslíme. A jak můžeš posoudit sám, zatím se to moc nevede.“

„Ale proč má být Satuzyo tak extrémně soběstačný svět?“ nechápal jsem. „Nebylo by lepší se Zemí spolupracovat?“

„Nebylo,“ řekl Michal. „Očekáváme už brzy ze strany Země totální blokádu.“

„Má snad k tomu Země nějaký důvod?“

„Znáš bajku o vlku a beránkovi, ne?“ odfrkl si Michal.

„Tu, jak vlk chce beránka sežrat a vymýšlí si důvody?“

„Jo,“ přikývl. „A končí to slovy: »jsi vinen tím, že mám na tebe chuť«! No a to také bude důvod k vyhlášení blokády. Budou na nás mít chuť, jenomže my se sežrat nenecháme.“

„Maluješ čerta na zeď!“ namítl jsem. „Koho to napadlo?“

„Froily,“ řekl Michal. „Než se mi objevili a dali se se mnou do řeči, nějakou dobu Zemi studovali. A moc se nediv, že byli jak se patří zhnusení...“

Tohle opravdu stálo za delší zamyšlení. Víme všichni, že na Zemi je všechno, jen ne ideální společnost. Spravedlnost a vláda práva? Ty existují jen ve vzletných prohlášeních, ale jinak nejsou ani na papíře. Zákony straní zlodějům a darebákům, neboť zloději kradou podle zákonů, tudíž jsou nepostižitelní. Panstvo v Bruseli si vymýšlí další a další šikany a bonmot, že »je lepší vyměnit lid než vládu«, se nenápadně přesunul z oblasti sarkastických vtipů do nepříjemně reálných thrillerů.

A do toho Froilové, Satuzyo a osada »Naděje«. Froilové nechtějí svázání světa Satuzyo se společností Země. A dávají nám rady, které musíme přinejmenším promyslet, ale nejhorší je, že jejich postřehy přesně souhlasí se stavem Země. I ta blokáda může být nepříjemně reálná.

»Jsi vinen tím, že mám na tebe chuť!« řekl vlk a beránka zardousil. To se přece na Zemi děje každou chvilku. Kolik válek se v poslední době vedlo z naprosto vylhaných důvodů? Velmoc dostane chuť na beránka... pardon, na ropu... a tomahawky hned létají! Očekávat, že by ve věci Satuzyo udělala výjimku? Člověk by řekl, že Satuzyo bude před bombardováním bezpečná, letadla přece skrz hvězdnou bránu neprojdou, ale stačí si vzpomenout na docela malé, ale zabijácky vyzbrojené drony a každému smích na rtech rychle zamrzne.

Pro společnost na Satuzyo to však má těžké důsledky. Musí zůstat nezávislá a ve všem soběstačná vem kde vem, i když tu asi pivaři zůstanou bez piva a všichni ostatní bez svých oblíbených produktů, které se zde nepodaří uspokojivě nahradit.

»Pivo tu bude jen takové, jaké tu vymyslíme...« – a to platí prakticky o všem. Zejména když Froilové nedoporučují, což je eufemistický výraz pro zákaz, dovoz rostlinných druhů, které by se tu mohly rozplevelit a zlikvidovat místní faunu.

Dal jsem se ale na vojnu, tak holt musím bojovat, to je také jedno z pozemských úsloví. Je možné, že tady na Satuzyo bude můj notebook jediným počítačem s Windowsy. Ale nešť, zdejší počítače, pokud se tak dají nazvat, se programují sice jiným, ale zato jednotným programovacím jazykem a nemusím vůbec litovat tu plejádu windowsích překladačů, které se jeden pro druhý jen pletou. Ať žije jednotné programování!

„No dobře,“ ustoupil jsem jako vždy, když Michal použil nějaký neprůstřelný argument. „Jdeme na to?“

„Jdeme,“ zvedl se i Michal.

Errata:

14.08.2021 14:34