Vítej, návštěvníku!

Chapežad

Jak se dalo čekat, zakousl jsem se do zdejšího počítačového systému s vervou. Nebylo divu, jestli to má být můj zdejší chleba, měl bych se v tom co nejdřív vyznat a nejlépe bude, aby za mnou byly vidět i nějaké výsledky. Stačilo by mi objevit něco, co už Froilové vytvořili, ale o čem naše kolonie na Satuzyo ještě neví.

Dobré je, že jsem už přešel na označování »naše kolonie«. To se dalo čekat s naprostou jistotou. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Chci tady žít, musím se tedy považovat za zdejšího. Rozlišování na »starousedlíky« a »přistěhovalce« nemá nejmenší opodstatnění, když i nejstarší jsou zde sotva šest let.

Správně jsem ale čekal, že Froilové vytvořili programovací jazyk podle osvědčeného vzoru, jaký platí i na Zemi. Základem je poměrně jednoduchá matematika a matematická logika. Těžištěm jsou podprogramy a funkce, v nich je největší bohatství každého programovacího jazyka. Rozhodování tu není podle jednoduché logiky ano-ne, ale podle matematiky menší-rovno-větší, což je podle mě stejně vhodné. Cykly se podobají cyklům jiných jazyků. Kuriozitou bylo, jak se Froilové snažili přizpůsobit programování nám, lidem ze Země, potažmo rovnou nám Čechům. A bylo to dost důsledné. Funkce pojmenovali česky, knihovna funkcí mohla být setříděná podle českých názvů (i když vhodnější bylo třídění podle okruhů), písmena jsou z latinky s českými »nabodeníčky«. Jiné národnosti s tím budou mít asi problémy, pokud není převod do jiných řečí tak jednoduchý, aby tu měl každý národ vlastní nářečí. Čísla zapsaná arabskými číslicemi správně převedli z číselné soustavy Froilů, ostatně ji měli také dekadickou. Zřejmě měli také pět prstů na každé končetině, i když jsem se o takové detaily dosud nezajímal. A protože většina kódu pocházela od nich, ne-li úplně všechno, bylo obdivuhodné, jak to přizpůsobili.

Večer mě Michal telepaticky pozval na večeři. Bylo to pro mě ještě trochu nezvyklé, ale od volání mobilem se to lišilo jen tím, že jsem k tomu nepotřeboval mobil. Prostě se mi Michal ozval v hlavě a pár slovy jsme se dohodli na setkání v jídelně, načež se ode mne »odtrhl«, já jsem zavřel »učebnici programování«, zhasl obraz a šel na večeři. Michal tam dorazil skoro stejně se mnou, jen přišel jiným vchodem, ale hned jsme se navzájem spatřili, i když v jídelně byl obvyklý hluk.

„Tak co?“ uvítal mě Michal telepaticky přes celou jídelnu. „Jak se ti »bédret« líbí?“

„Čekal jsem to,“ odvětil jsem, když jsme se sešli na konci výdejního pultu a brali si tácy. „Froilové nevybočili z pravidla, že základem programovacích jazyků jsou jednoduché základní příkazy a jejich bohatství je až v knihovnách funkcí.“

„Že by se to ničím nelišilo?“ podíval se na mě tázavě.

„Nepatrně,“ přiznal jsem. „Zdejší rozhodování není čistě dvousměrné, jako na Zemi, ale trojsměrné, ale to se dá snadno převádět jedno na druhé a naopak. Milé je od nich, že to převedli do našich zvyklostí. Arabské číslice, latinka, a tak.“

„Poslyš, nechci tě moc ovlivňovat, ale mohl by ses hned od začátku zaměřit na přeskoky z místa na místo?“ zeptal se mě hned při polévce. „Setkal ses s tím zatím jen jednou, vzpomeň si, jak ti Hinjočhi zmizela s očí – víc Froilů jsi tu beztak neviděl. Oni se zkrátka dokáží bleskově přemisťovat bez jakéhokoliv viditelného dopravního prostředku.“

„Podívám se po tom,“ slíbil jsem mu.

Je to vlastně logické. Bylo by divné, aby nějakou neznámou schopnost neřídily zdejší počítače. Potřebuji se tedy dozvědět, jak to Froilové dělají a zda to můžeme využívat i my lidé. Uvidíme, jak snadno se v tom dá hledat.

Mám dojem, že dnes půjdu spát až ráno...

Nečekal jsem, že mě postihne úspěch hned na začátku, ale měl jsem prostě kliku. Našel jsem to.

Princip skoku nadprostorem jsem nepochopil, ale potřebné příkazy ano. Bylo jen třeba nejprve sám sebe nakalibrovat, což představovalo jediný příkaz, navíc s trvalou platností, takže ho musí každý vydat jen jednou a platí, dokud nezměníte objemové a váhové parametry. Na to ale pozor, kdo chce přeskakovat s větší zátěží, musí se před skokem překalibrovat. Druhým krokem musí být určení cíle skoku. Ani tento krok není povinný, pokud se chcete vracet vždy na totéž místo. Dá se to určovat buď kalibrací cíle těsně před skokem, nebo využitím tak zvané knihovny skoků, obsahující předem zkalibrované cíle. Výkonným příkazem je pak »pchiš«, přesněji »pchiš-cíl«, pokud máte jméno cíle v knihovně. Samotný skok je poměrně bezpečný, ale je dobré zatajit dech, zavřít oči a hodně napnout břišní svaly. Při rozdílu tlaku vzduchu mezi výchozím místem a cílem ten rozdíl pocítíte skoro okamžitě. Je-li v cíli vyšší tlak vzduchu, může to znamenat pěknou facku.

Rozhodl jsem se vyzkoušet to. Zjistil jsem, že knihovna cílů je prázdná, ale na první pokus jsem si nakalibroval bod ve středu mé ložnice, abych se sem mohl vracet. Kalibrace sama sebe je jediný příkaz »gulasrzij«, vytvoření cíle je snadné pomocí příkazu »nojtygba«, po němž musí následovat jednoznačné jméno cíle. Pod tím jménem může cíl využívat kdokoliv. Pokud určíte jméno, které je již v knihovně skoků obsažené, ozve se vám v hlavě zvuk zvonu, ale když totéž jméno určíte podruhé, dojde ke zrušení předchozího cíle a k překalibraci jména na novou pozici. Není to nijak těžké a podle mě by to zvládlo i malé dítě.

Pro první pokus jsem si došel do jídelny na večeři. Přímo v jídelně jsem si přitom uložil cíl jménem »jídelna« a po večeři jsem poprvé vyslovil příkaz »pchiš-ložnice«.

A v té chvíli jsem stál uprostřed své kajuty, ani jsem se moc nezakymácel. Paráda! Hned jsem si to chtěl ale vyzkoušet zpátky, takže jsem zadal příkaz »pchiš-jídelna« a čekal jsem, že se tam okamžitě přemístím, jenže místo toho se mi v hlavě ozval krátký zvuk zvonu – a nic. Zvon znamená chybu, takže jsem okamžitě zamířil pěšky do jídelny zjistit důvod.

No, mohl jsem to čekat. Příkaz »pchiš« se podle nápovědy neprovede, není-li v cíli místo. Jenže v místě, kde jsem si položil svůj druhý cíl, končila v této chvilce krátká fronta, která mezitím v jídelně vznikla v souvislosti s večeří. Nebylo zřejmě dobré dát si cíl do míst, kde nebyla jistota volna ve chvíli potřeby.

Naštěstí to šlo snadno napravit. Přešel jsem do opuštěného kouta jídelny a označil jsem nové místo. Proběhlo to nadvakrát, poprvé se zvonem, podruhé v klidu. Skok do mé ložnice ovšem proběhl okamžitě, bylo tam v mé nepřítomnosti volno. Ale i tady bych asi měl uvažovat o změně. Kdybych nechal židli odsunutou dál od stolu, mohla by mi blokovat cíl.

Neodolal jsem pochlubit se Michalovi svým prvním úspěchem.

»Mám ty skoky!« ohlásil jsem mu telepaticky. »Máš čas na malou zkoušku?«

»Na tohle určitě!« souhlasil.

»Dobře. Nejprve si telepaticky pomysli příkaz „gulasrzij“. Máš to?« naváděl jsem ho.

»Mám, ale nic se neděje!« odvětil.

»Teď nejprve počítej do deseti a pak dej telepaticky příkaz „pchiš-ložnice“,« pokračoval jsem.

Samozřejmě jsem se tam v té chvíli přemístil sám, jenže mě to včas napadlo a ihned jsem cílové místo uvolnil.

Michal se tam objevil krátce po mně. Nejprve se zarazil, ale pak se jeho tvář rozzářila.

„Tohle přece potřebujeme!“ skoro vykřikl. „Poslyš, chceš si to vyzkoušet naostro?“

„Už jsem to zkoušel,“ ujistil jsem ho. „Přemisťuji se mezi jídelnou a svou ložnicí.“

Musel jsem ho hned seznámit se svými čerstvými poznatky. První – v cíli musí být volno. Dá se to zajistit buď výběrem málo používaného místa, nebo – což mě napadlo až teď – umístěním cíle na nějaké nepoužitelné místo, například na něco podobného podstavci sochy. A ihned po skoku je třeba dané místo opustit, například seskočit a neblokovat je dalším skokanům. Pravidla pro používání skoků »pchiš« jsou poměrně jednoduchá, zvládne je každý a význam by mohly mít velký.

„A chceš si to vyzkoušet naostro?“ opakoval svou nabídku.

„Tohle jako zkoušku neuznáváš?“ zarazil jsem se.

„Jako »první nástřel« to ujde,“ řekl. „Ale zkouška naostro by měla proběhnout jinde. Co bys řekl na výpravu do sousedního světa Chapežadu?“

„Myslíš vyzkoušet to v cizím světě?“ ztuhl jsem. „Nejsem si jistý, jestli to tam půjde.“

„Poslouchají nás tam jiné příkazy, proč ne tenhle?“ řekl.

„V tom případě jsem pro!“ souhlasil jsem.

„Dobrá, ráno v osm vyrazíme,“ určil. „My tam jdeme tak jako tak, přidáš-li se k nám, vyzkoušíme si to všichni. Ty při tom jistě nepřijdeš zkrátka!“

„Dobrá – ráno v osm!“ souhlasil jsem.

Ráno jsme se sešli v jídelně u snídaně, ale to už jsme tvořili partu oddělenou od ostatních. Začali jsme posledními instrukcemi před opuštěním Satuzyo. Měl jsem hlavní slovo, abych ostatní členy výpravy seznámil s novinkou dosud v jiném světě pořádně nevyzkoušenou. Všichni si při té příležitosti vyzkoušeli naostro kalibraci a pak už nás nic nezdržovalo.

Do světa Chapežadu jsme vkročili přímo z jídelny. Michal nejprve otevřel hvězdnou bránu, potom se tam obezřetně rozhlédl a až pak pozval další. Svět Chapežad byl dle mého povrchního pohledu obyčejný, podobal se Zemi a ocitli jsme se uprostřed travnaté louky, ohraničené ze tří stran strmou skálou nejméně sto metrů vysokou, čtvrtá strana se naopak svažovala níž k řece, která však měla neobvyklou světle fialovou barvu.

„Je tu pusto, víc jsme si ani nemohli přát,“ komentoval to Michal. „Tak pozor! První cílová značka bude tady na tom velkém oblém kameni. Bude se jmenovat »Šutr-jedna« a sem se můžeme vracet, kdyby se ukázalo, že to dál nepůjde.“

»Šutr-jedna« byl kámen »ozdobený« cákanci ptačího trusu, podobně jako jiné kameny v této pustině. Bude se to jistě dobře pamatovat, souhlasil jsem s Michalem v duchu. Horší bude, až bude takových šutrů víc. Měli bychom se snad hned od začátku starat o systematické pojmenovávání. Nahlas jsem ale neřekl nic. Řekl jsem si, že jsem tu příliš krátce než abych mohl radit zkušeným.

„Tak tedy jdeme...“ povzdychl si Michal.

Východ z louky byl jediným možným směrem a tak nebylo o čem diskutovat. Vyrazili jsme husím pochodem, Michal v čele, já třetí za ním. Rozhlíželi jsme se však, div jsme si krky neukroutili, přece jen jsme byli v neznámém světě. Jenže kolem nás zatím nebylo nic než po kolena trávy, ve které se dlouho nic nešustlo, takže jsme pochopitelně ztráceli ostražitost.

„Neměli bychom si vyzkoušet skok na ten »Šutr-jedna«?“ navrhl kdosi vzadu.

„A jak se sem chceš vrátit?“ setřel ho Michal. „Leda bychom tady položili další cílovou značku, ale to by pak byla naše cesta olemovaná značkami, ve kterých by se nikdo nevyznal. Chvilku počkej, až vyjdeme z tohohle kotle a rozhlédneme se po krajině! Tam jistě najdeme lepší místo pro položení dalšího cíle.“

„Dalo by se to dělat i tak, že značku »Bod-dvě« položíme už sem a další značku položíme také jako »Bod-dvě«, tím první značku přemažeme,“ podotkl jsem, abych uplatnil své znalosti.

„Nebudeme v tom dělat chaos,“ rozhodl Michal. „Počkejte za tamtu soutěsku, uvidíme!“

Pochodovali jsme tedy dál. Utrhl jsem si z nevysokého keře proutek a švihal jsem jím vlevo a vpravo před sebe, neboť jsem si z dětství pamatoval, že to zahání hady.

„Hadi tady nejsou,“ podotkl ke mně přes rameno Michal. „Ty to vlastně nevíš, ale Froilové už za nás průzkum Chapežadu udělali. Nic tu na nás nemůže vyběhnout, až na zdejší rozumné obyvatele, i když je otázka, do jaké míry jsou lidožrouti rozumní. Ale jsou prý stejné velikosti jako my, jen chlupatější. Už jsem je viděl, ale zatím jen z velké dálky.“

Řekl jsem si, že se na území lidožroutů pohybujeme příliš důvěřivě, v trávě kolem nás a zejména za nízkými keři by se jich mohl skrývat celý pluk, ale mlčel jsem. Zelenáči jako já se nemají ztrapňovat, na jejich hraběcí rady není nikdo zvědavý.

K soutěsce jsme došli brzy a Michal navrhl zastávku.

„Vojto, umísti sem někam vhodně značku,“ požádal mě.

Vyskočil jsem na nevysoký kamenný schod a na jeho horní plochu umístil značku. Michal mi neurčil její jméno, takže jsem jí dal jméno »Soutěska-jedna«. Kámen byl také poznačený ptačím trusem, ale to by přeskokům nemělo vadit. Napadlo mě jen, že za deště může být kluzký, ale i to byla vlastně prkotina. Ptáci se od nás drželi co nejdál, bylo znát, že nám nedůvěřují. Museli mít zlé zkušenosti se zdejšími obyvateli, když se nás tak báli.

Raději jsem seskočil a oznámil všem jméno nové značky.

Rozsadili jsme se po kamenech a Michal triedrem zkoumal krajinu na druhé straně za soutěskou. Terén se tam svažoval dolů do mnohem většího zeleného údolí, než odkud jsme přišli.

„Zvedat se, jdeme dál!“ rozhodl Michal po chvilce.

Zatím jsme po těch pár kilometrech chůze nebyli utahaní. Přišli jsme testovat skoky a ne pochodovat neznámým územím, ale to vyžadovalo položit někam značky. A pokud možno někam, kde to má smysl. První značka smysl měla, byl to náš první bod v Chapežadu, značka v soutěsce také nebyla marná, ale další by neměly být příliš blízko od sebe.

Vyrazili jsme opět husím pochodem za Michalem, ale tentokrát jsem se zařadil úplně na konec. I to však mělo svůj důvod. Během studia froilských funkcí jsem několikrát narazil na termín »mapa« a teď jsem si řekl, že by bylo dobré mít i tady něco takového. Co kdybychom už teď pořizovali orientační mapy Chapežadu, aby se tu vyznali i ti, kdo tu nikdy nebyli? Jistě, mohlo mě to napadnout už dřív, jenže do této chvíle jsem řešil skoky a na mapu jsem pomyslel až tady. Ale vrhnu se na to hned, jakmile se vrátíme.

Během přemítání jsem pochopitelně přestal sledovat okolí tak pozorně jako zpočátku a spolehl jsem se na kamarády. Jenže to se brzy ukázalo velkou chybou.

Všiml jsem si něčeho nepatřičného až když se za námi řítily jakési balvany. Ohlédl jsem se – a spatřil jsem, jak se za námi po svahu řítí tři zdejší divoši. Nepostřehl jsem, jestli byli oblečení do kožešin, nebo byli tak zarostlí, postřehl jsem jen nebezpečné kyje v jejich rukou.

„Lidožrouti!“ vykřikl jsem, abych kamarády varoval.

„Všichni okamžitě »Pchiš Šutr-jedna«!“ zavelel Michal.

Jenže tím, jak ten příkaz vyslovil, zmizel. Dal tím příklad ostatním, jen nevím, zda to měl opravdu v úmyslu, kapitáni přece mají loď opouštět až jako poslední.

Ostatní začali jeden přes druhého prchat. Jenže to nešlo tak hladce, jak jsme si představovali. Vždycky někdo dořekl příkaz o zlomek vteřiny před ostatními a ten také zmizel, jenže svým tělem znemožnil skok dalším. Ti pochopitelně příkaz zopakovali, jenže zmizet mohl zase jen jeden a to ten, kdo vyslovil příkaz ve chvíli, kdy jeho předchůdce seskočil s balvanu a přestal blokovat značku. Budu tam muset vložit frontu, aby stačilo vyslovit příkaz jen jednou a ten se provedl, až bude provedení možné, pomyslel jsem si. Takhle mizíme příliš pomalu a lidožrouti se rychle blíží.

Rychle jsem se ohlédl, abych odhadl, kolik času nám ještě zbývá, jenže v tom okamžiku jsem dostal tak strašnou ránu něčím tvrdým do čela, až mi před očima vylétly jiskřičky.

Vždyť jsou ještě daleko, pomyslel jsem si vyčítavě.

Jenže to byla má poslední myšlenka.

Errata:

14.08.2021 14:34