Vítej, návštěvníku!

Zajatec

Probral jsem se ve značně nepohodlné pozici. Visel jsem ve vzduchu, zabalený do hrubé sítě a přivázaný k boku jakéhosi mně neznámého zvířete. V první chvíli jsem je podle typicky buvolích rohů považoval za buvola, ale znenadání otočilo hlavu a vycenilo na mě úctyhodné špičáky, za které by se nestyděl ani bengálský tygr. Kráčelo se mnou pomalu, rozvážně skalní soutěskou, ze své nepohodlné pozice jsem bohužel nic víc neviděl.

Bylo mi ale jasné, že jsem zajatcem zdejších lidí. Pokud to ovšem byli lidé, ale v těch několika okamžicích, kdy jsem je viděl na vlastní oči, jsem o tom nezapochyboval. Michal o nich mluvil jako o barbarech, ale lidskou podstatu jim ani on neupřel. Jen tak trochu zapochyboval, zda mohou být lidožrouti nadaní rozumem, jenže to nejspíš s inteligencí nesouvisí, jak svědčí případ jednoho váženého švédského univerzitního profesora, který v dnešní době s vážnou tváří propaguje lidožroutství pod nejapnou záminkou, že pojídání zemřelých je ekologičtější než jejich spalování² a má to »nepochybně menší uhlíkovou stopu«, takže to má budoucnost i v našem světě. Barbar jeden! A nedivil bych se, kdyby jeho vize měly v dnešní době úspěch! Když může psychicky zcela vyšinutá švédská dívčina³ nabádat miliony lidí, jak se chovat ekologicky, aby »nezanechávali uhlíkovou stopu«, a zastupitelé lidstva jí jen nábožně naslouchají, místo aby ji poslali, kam patří...

Jenže tady nejsem ve Švédsku, ale v úplně cizím světě, kde lidožroutství není předmětem teoretických úvah zjevně psychicky vyšinutého profesora, ale je tady reálně provozované a snadno by se mi mohlo stát, že se stanu jeho obětí. Tím hnusným zvykem se přece řídily celé národy! A nejen v pradávné historii! Jean-Bédel Bokassa, »císař Středoafrického císařství«⁴, se návštěvám chlubil, že své odsouzené a popravené protivníky snědl. Všichni to ovšem brali jako nadsázku, ale po Bokassově pádu našli v jeho ledničce zmražené zbytky lidských těl... a pak zkuste tvrdit, že to byla opravdu jen nadsázka!

Jsem tedy v pozici potenciálního snědeného protivníka.

Samozřejmě mě ihned napadlo zmizet po anglicku. Jenže to bych nesměl ještě včera studovat »vnitřnosti« příkazu »Pchiš«. Věděl jsem teď, že k přeskoku musím splňovat pár drobných, ale nutných podmínek, z nichž nejdůležitější je, že musím být natolik volný, abych mohl vyskočit a aspoň nakrátko přerušit svůj dotyk s pevnou půdou pod mýma nohama. Vyskakování do výšky nutné není, ale volnost ano. Teď jsem zavinutý do sítě a zavěšený jako přepravovaný náklad na hřbetě toho šavlozubého buvola, což tu podmínku volnosti celkem úspěšně popírá.

Jako jakési plus bych měl ocenit, že ještě žiju a nezabili mě na místě. Jen mě něčím omráčili, hádal bych na přesně hozený kámen. Měl by mě zasáhnout zezadu do hlavy, jenže jsem se v té chvíli otočil, takže jsem tu ránu schytal přímo do čela. Už v Bibli je podobně popisovaný osud jakéhosi Goliáše. Ostatně, i tady by za tím přesným úderem mohl být nějaký zdejší prak. Určitě mám na čele bouli jako roh jednorožce!

Jenže boule a modřiny nejsou nic proti tomu, že bych mohl zdejším Davidům sloužit jako hlavní chod chystané hostiny, kam mě sice vezou živého, ale to může být i tím, že mě nechtějí mít na slavnostní tabuli zahnívajícího. Měl bych radši zapnout mozkové závity a koukat se dostat ze sítě, do které mě zamotali.

Jo, je to jednoduchý úkol, ale provedení tak snadné nebude.

Rychle jsem zjistil, že jsem nejen zamotaný do sítě, ale ke všemu mám ruce přivázané k tělu a to každou zvlášť, takže je ani jednu k druhé nedostanu. I kdyby se mi podařilo vylovit ze své zadní kapsy zavírací nůž, jednou rukou ho neotevřu. Osvobodit se vlastními silami je tedy vyloučené, přinejmenším v této chvíli na boku šavlozubého buvola. Měl bych se ale připravit, až dojedeme do cíle. Pokud mě ani tam nepodřežou přímo v síti, mohli by mě z ní aspoň na chvíli vymotat. Nesmím si dělat iluzi, že mě nechají volného, ale úplně by stačilo, kdyby mě ze hřbetu buvola shodili na zem. Omotání sítí by požadavku volnosti nevadilo, jenže co dělat, kdyby mě drželi rukama a ani na okamžik nepustili?

Napadlo mě, že ani to by nebylo úplně ztracené. Mohl bych přece skočit i s nimi! Musel bych se předtím »překonfigurovat«, abych je zahrnul do své hmotnosti, ale pokud jeden či dva strážci nebudou sami k něčemu připoutaní, odfrčeli by se mnou. Nebylo by to sice bezpečné, byli by ozbrojení i jaksepatří naštvaní, ale dá se očekávat, že mě překvapením a leknutím pustí. Postačí opět se bleskurychle »překonfigurovat«, tentokrát sám na sebe, a zmizet jim na další značku. Máme je přece dost daleko od sebe.

Nemohl bych se ale »překonfigurovat« už teď a zahrnout si do objektu přeskoku i toho buvola? To záleží na jeho váze. Skok »Pchiš« není stavěný na přenos buvolů. Jenže jsem si nedokázal jen tak v hlavě vybavit čísílka z technických podmínek.

Ale vždyť bych to mohl prostě vyzkoušet!

Zadal jsem příkaz »Gulasrzij!« – jenže mi v hlavě okamžitě zazněl zvon a objevilo se i varovné hlášení »Kritická hmotnost překročena!«

Takže to nejde... Ale aspoň jsem to zkusil...

I při pomalém bůvolím pochodu jsme se nakonec vyhrabali ze skalních soutěsek a zamířili do údolí, do rovin. Bůvol zrychlil pochod, neboť ho začali víc pobízet metlami. Karavana se trochu roztáhla do stran, takže jsem měl příležitost prohlédnout si lépe své věznitele. Tak jsem nečekaně zjistil, čím mě vlastně omráčili. Nebyl to šutr, vržený rukou nebo prakem, ale šíp střelený lukem. Ten šíp nebyl ukončený hrotem, aby oběť prostřelil skrz naskrz, ale pěknou dřevěnou palicí, aby ji jen omráčil. Taková rána je pak zaručený knockout a na rozdíl od házení kamenů může být velice přesná. Zdejší lukostřelci měli ve svých toulcích různé typy šípů. Od klasických hrotů přes harpuny až po držáky koudele – hádal jsem na zápalné šípy. Luky měli snad všichni, daly se pohodlně nosit na zádech a nepřekážely, jako jiné zbraně. Musel jsem také potvrdit Michalova slova. Byli ještě chlupatější než naše gorily, měli osrstěné i obličeje. Nejen vousy, jako máme my, ale z obličejové srsti jim probleskovaly jen oči a občas rty. Srst ale měli všichni šedé vlčí barvy, takže jsem je jednoho od druhého nedokázal rozeznat, ale já nerozeznávám ani Japonce, Vietnamce a Číňany, všichni jsou pro mě »na jedno brdo«.

Místní obyvatelé mezi sebou zjevně hovořili. Zvuky, které vydávali, byly sice pisklavější než je běžná lidská řeč, ale byla to bezesporu zdejší řeč. Jen jsem jí pochopitelně nerozuměl, neboť ve vesmíru se mluví anglicky pouze v Hollywoodských filmech.

Ve scifi filmech z Pákistánu zase Pákistánci mimozemšťany seznamují s Mohamedovým učením a mimozemšťané se slovy: »Alláh je veliký!« pak radostně tlučou hlavou o zem. Vlastně je to oboje stejně směšné, i když by se tvůrci těchto filmů krutě urazili, kdyby se některý divák před nimi nahlas rozesmál.

Navzdory vlastním kožichům byli zdejší lovci oblečeni do kůží se stejnou srstí jako jejich. Mezi oblečenými a neoblečenými tak nebyly vzhledově žádné rozdíly. Estetika v jejich oblečení asi nehrála roli a vlastně jsem nechápal, proč se oblékají. U nás, zejména ze severnějších oblastí, hraje roli teplo – vlastně zima, která nás nutí obalovat se tepelně izolačními vrstvami. Vzpomněl jsem si ale na černochy v Africe. U nich zima žádnou roli nehraje a přece se oblékají, i když jen do sukýnky z listí nebo trávy. Takové oblečení má výhodu, může – a vlastně musí – být každý den čerstvé, aby neplesnivělo a nehnilo. Ale obléci se do stejného kožichu, jaký mám na sobě od přírody? To mi připadalo směšné. Jako kdyby tygr nosil ještě kožich z jiného tygra. Sakra, napadlo mě, nejsou nakonec ty oblečky jen trofeje z poražených nepřátel? V tom případě je zklamu, ze mě žádný kožich mít nebudou!

Jo, sranda muší bejt, kdyby fotra věšeli!

I když jsem byl zavinutý v síti jako kapr, neopouštěla mě naděje. Nezabili mě na místě, už to byla dobrá zpráva. Kdyby ten lučištník, který mě omráčil, sáhl po šípu s ostřejším hrotem, byl bych už teď tuhý. Nepoužil to, chtěli mě tedy živého. Měl jsem naději, že mě nezabijí ani cestou a odhodlání využít první vhodné příležitosti k útěku. Odsouzenci, převážení za války v Praze do střelnice v Kobylisích, už ani tak malou naději neměli.

Zatím však žádná příležitost nepřicházela...

Doputovali jsme mezitím do civilizovanějších míst zdejšího světa. Silnice zde byly rovné jako mlat, dvakrát jsme překročili nějakou říčku po docela obstojném kamenném mostě. Trochu mi to ale nesedělo. Na Zemi kvetlo lidojedství ponejvíce v místech, kde lidé mívali kritický nedostatek potravin a přísun proteinů si trochu vylepšovali pojídáním poražených nepřátel. V civilizované společnosti panuje naopak až pověrečná úcta k mrtvým. Proto se první křesťané shromažďovali v římském podzemí, kam Římané ukládali své mrtvé a mimo pohřební obřady se do katakomb ani neodvažovali. A že to byli jinak otrlí válečníci!

Tady to ale bylo jiné. Podle toho, co jsem zatím viděl, je zdejší civilizace na vyšší úrovni než byly Papua nebo Havaj, když tam domorodci upekli a sežrali Jamese Cooka. Člověk by řekl, že zvěsti o zdejších lidožroutech jsou jen pomluva. A byla by to jistě prachsprostá pomluva, kdyby to náhodou nebyla pravda.

Konečně jsme doputovali k nějaké zdejší osadě, obehnané vysokými hradbami. Hradby znamenají ochranu před nájezdníky, z toho jsem soudil, že je zdejší společnost rozdělená na vzájemně nepřátelské skupiny a mír tu asi nemá dlouhého trvání.

Je to hrad nebo město? Rozloha hradeb musí odpovídat počtu obránců. Ze své pozice nákladu zavěšeného na šavlozubém buvolovi jsem odhadl, že hradby ohraničují větší území, než by potřeboval hrad. I když jsem z nich viděl jen malou část, bylo mi jasné, že za nimi bude nejspíš město. Což se potvrdilo, když naše karavana vjela velkou branou dovnitř.

Město na Chapežadu!

Chvíli jsme projížděli úzkými uličkami. Města obehnaná hradbami jsou úzkými uličkami pověstná všude ve vesmíru, to je zkrátka vynucené účelností. Aby mohli obránci město hájit, musí být hradby co nejkratší. Z toho vyplývá, že domy ve městě musí být co nejsevřenější, aby se jich do hradeb vešlo co nejvíc. Tak tomu je na Zemi a tak tomu musí být i zde. Je to přece logické.

Snažil jsem se zapamatovat si, kudy mě vezou, i když by to nemělo hrát žádnou roli, pokud se mi podaří použít skok »pchiš«. Zajímala mě přibližná rozloha města, ne že bych počítal s útěkem těmito uličkami pěšky.

Konečně jsme vjeli do dalších vrat a tady měl být asi cíl cesty. Dál to totiž nevedlo. Ocitli jsme se v typickém starověkém atriu obklopeném domy a konečně došlo i na mne.

Dva silní chlapi mě uchopili a třetí zřejmě na druhé straně za hřbetem buvola uvolnil provazy, takže mě – a ne zrovna jemně – složili na kamenné dláždění z plochých kamenů. Konečně mě ale pustili a ocitl jsem se na okamžik sice zavinutý v hrubé síti, ale nepřidržovaný ani nepřivázaný k ničemu většímu. Byl jsem sám sebou, teď – nebo nikdy!

»Pchiš Šutr-jedna!« pomyslel jsem si co nejzřetelněji.

K mém hrůze se ale – nic nestalo. Jen zvuk zvonu v hlavě jako příznak nějaké chyby.

»Pchiš Soutěska-jedna!« vyslal jsem telepatický příkaz.

A opět – nic, pokud nepočítám ten zvon, který jsem začal nenávidět – což mé postavení nijak neulehčilo. Tím jsem však vyčerpal počet značek, umístěných v tomto světě. Víc jich není, ledaže by kamarádi mezitím položili další, jenže jejich jména neznám a tudíž jsou mi k ničemu.

»Géfag!« vzpomněl jsem si na příkaz požadující vysvětlení příčiny selhání posledního příkazu.

»V cíli není volno!« ozvalo se mi v hlavě stručně a jasně.

Mezitím však moji síť popadlo několik chlupatých rukou. Zvedli mě a nesli mezi sebou do jednoho domu, kde už mě čekali jiní domorodci. Hodili mě na tvrdou kamennou podlahu do velké klece z dřevěné kulatiny, či co to vlastně bylo, a než jsem stačil zaúpět bolestí, zavřeli za mnou dřevěnou mříž.

Byl jsem ve vězení, sice volnější, ale otřesený neúspěchem dlouho připravovaného, přímo hýčkaného plánu útěku a opět blíž chmurné vyhlídce stát se hlavním chodem hostiny lidožroutů.

A vypadalo to hůř než dosud...

------------------------ Poznámky:

  2 Profesor na Stockholmské vysoké ekonomické škole Magnus Söderlund v pořadu o propagaci kanibalismu ve švédské televizi TV4

  3 Greta Tintin Eleonora Ernman Thunbergová, ročník 2003

  4 1965-1979

Errata:

14.08.2021 14:34