Vítej, návštěvníku!

Pecugíbe

Chvilku jsem po tom hrubém dopadu na kamennou podlahu zůstal nehnutě ležet. Jenže jsem v kleci nebyl sám. Proti dveřím se ke kamenné zdi ustrašeně tiskli další čtyři vězňové. Když pak utichl vzdalující se šum věznitelů, odlepili se předchozí vězňové od stěny a shlukli se nade mnou. Chvíli se nade mnou tlumeně dohadovali, pak se chopili sítě, do které jsem byl pořád zavinutý, a začali ji ze mne odmotávat. Přitom mnou bezohledně otáčeli, sotva jsem dokázal zvedat trochu aspoň hlavu, abych si o kameny neotloukl obličej.

Konečně se jim podařilo tu síť ze mne odmotat. Odhodili ji stranou a začali se starat o provazy, kterými jsem měl přivázané ruce k tělu. Tomu už jsem nebránil, bylo to v můj prospěch. Brzy se jim podařilo osvobodit mou levou ruku a hned poté pravou. Mohl jsem se nejprve posadit a pak vstát.

„Za pomoc děkuji,“ řekl jsem zdvořile. Sluší se poděkovat, ať už byla pomoc míněná upřímně, nebo ji vedla zvědavost.

Všichni čtyři ode mne odskočili a natlačili se na kamennou stěnu, aby byli ode mne co nejdál.

„Nebojte se mě, nekoušu!“ ujistil jsem je.

Pochopitelně mi rozuměli stejně jako já jim, když se nade mnou dohadovali, to jest ani slovo. Ale když se mezi sebou uměli dohovořit slovy, byla jakási naděje, že se s nimi dohovořím i já, pokud se mi podaří se tu jejich hatmatilku naučit. Což by asi bylo v mém nejvlastnějším zájmu, jen je otázkou, jestli budu mít na to čas. Vězení u lidožroutů nemusí mít dlouhého trvání. Může jít jen o čas nutný k ohřátí kotle horké vody.

Pro jistotu jsem – teď už volný – znovu vyzkoušel příkazy »Pchiš« na oba body v tomto světě spolu s diagnostikou, proč se neprovedly. Bylo to u obou stejné, »V cíli není volno!« Proboha, co jen to tam může blokovat? Že by se někdo z kamarádů na ty dva kameny posadil, aby je zablokoval? Těžko, spíš si myslím, že všichni – až na mě – spořádaně ustoupili do osady Naděje v Satuzyo, kde hodnotí žalostné výsledky zpackané expedice.

Jenže – co ty dva body blokuje? Ptačí trus to určitě není, to by tam nemohl skočit nikdo. Během útoku domorodců to přece stihli – až na mě – všichni. Kdo by stál jako socha – či spíše jako pitomec – tak dlouho na nějakém šutru? A hned na dvou, to přece nedávalo smysl!

Jenže teď jsem neměl čas na takové úvahy. Přede mnou se ke kamenné stěně tiskli čtyři zdejší domorodci a očividně se mě báli, skoro jako kdybych patřil k jejich věznitelům.

„Nebojte se mě!“ snažil jsem se je přesvědčit aspoň mírným tónem hlasu a prázdnýma rukama obrácenýma k nim, aby viděli, že v nich nic nedržím.

„Ghechojfa?“ vyhrkl pisklavě jeden z vězňů.

Otázka to podle mého mínění byla, ještě tak vědět, co to mělo znamenat... ale ať je to, jak chce, byl to z jejich strany první pokus o komunikaci, musel jsem toho využít.

„Já jsem Vojta,“ vyslovil jsem pomalu a ukazoval jsem při tom prstem na sebe. „A ty?“ ukázal jsem na domorodce.

„Vojta...“ ukázal domorodec na mě. Pak otočil prst na sebe a dodal: „Bjurša.“

Výborně! řekl jsem si v duchu. Už se umíme pojmenovat! To je dobré, jen tak dál! Všiml jsem si, že jejich ruce mají jen čtyři prsty – palec jako my a tři zbývající prsty, všechny bez nehtů nebo drápů. To by bylo jakž takž »v normě«, až na to, že měli chlupaté i dlaně. Pozemské úsloví »vem na dlani chlup, když tam není« na ně příliš nesedělo. Vlastně – vůbec ne!

Pokračoval jsem tedy dál. Uchopil jsem rukou kus provazu, ležícího na zemi, kterým mi původně svázali ruce, a pokusil jsem se o dotaz, jak se to jmenuje.

„Slizyb,“ odvětil domorodec.

Tak jsem se postupně dozvídal jména dalších a dalších věcí, které kolem nás byly k mání a daly se pojmenovat. Dřevěné kleci říkali »fjomochů« a tak dál. Brzy jsme přešli i na abstraktnější pojmy. Zdejší lidé se sami nazývali »Hanumurové«, mě nazvali »jofohij«, což asi mělo znamenat »vetřelec« nebo »ten, kdo přišel nevhod«. Nerozčílilo mě to, vždyť i my říkáme »Nezvaný host – horší než nepřítel«!

Výhodou bylo, že jsem mohl využívat telepatického spojení na zdejší vymoženosti Froilů. Všechna nová slovíčka jsem dával do vzdálených pamětí a pak mi stačilo pomyslet si větu a v hlavě se mi objevil její překlad do jazyka Hanumurů. Zdálo se mi, že jakýsi základ »hanumurštiny« už tam je ještě od Froilů, nebyl ale použitelný. Teď se mi ve spolupráci s Bjuršou dařilo zvyšovat slovní zásobu poměrně rychle.

Dalo by se říci, že jsme se při tom skamarádili. Bjurša mi zdejší pojmy vysvětloval ochotně a s nadšením, já jsem se stejně nadšeně snažil si je pamatovat, i když s užitím »externí paměti«, o které Bjurša nemohl vědět. Jenže tady v kleci chyběla k učení správná pohoda. Náhle se ozval rachot, dva domorodci otevřeli klec, vsunuli nám dovnitř velkou mísu, pak klec opět zavřeli a stejně hlučně odtáhli.

„Pecugíbe!“ ukázal mi Bjurša na mísu.

Jenže to už se domorodí vězňové, po celou dobu návštěvy věznitelů jako přilepení k nejvzdálenější stěně, všichni najednou vrhli k míse s ošklivou hnědozelenou kaší, zřejmě zdejším jídlem. Přitom se strkali a každý se snažil ulovit z mísy co nejvíc. Bjurša neztrácel čas a připojil se k nim, jen já jsem zůstal stát, přišlo mi to trapné. Vězňové šli až tak daleko, že do mísy strčili hlavy, aby ji vylízali dočista a kaše ovšem velice rychle zmizela.

„Dát mi ruku!“ poručil mi Bjurša, jak jsem to pochopil.

Jenže on to nemyslel tak, abychom si ruce přátelsky stiskli. Jednou rukou otočil mou dlaň nahoru a prsty mi naznačil, abych udělal z dlaně mističku a druhou rukou mi na dlaň pleskl trochu té hnědozelené kaše.

„Jez!“ poručil mi. „Nebo... nebudeš mít sílu!“

Srozumitelné to tedy bylo a bylo od něho velice kolegiální, že pro mě zachránil aspoň trochu jídla, jenže když jsem k té kaši přičichl, zvedl se mi žaludek jako každému, kdo čichne ke shnilé bramboře. Ta kaše páchla opravdu strašně hnilobně. A kromě toho v tom byly znát hmyzí krovky a nožičky. Tu kaši asi dělali přímo z mrtvých chrobáků!

„Jez!“ opakoval Bjurša. „Nebo brzy padneš!“

Připomněl jsem si Michalovo chlácholení z krátké instruktáže před cestou. V Chapežadu nám nehrozí žádné bakterie, nejsou tu jedovaté rostliny, jedovatý hmyz i hadi se vyskytují jen v tropech, kam se ani nedostaneme. Jídlo asi jedovaté nebude, všichni se tím ládovali jako by týden nejedli. Měl bych to aspoň ochutnat. Hmyz vážně nemusím, ale odmítnutí by mohli domorodci pochopit jako urážku a já bych s nimi raději vycházel po dobrém. Nezbude mi nic jiného než se přemoci.

Opatrně jsem kus té kaše olízl.

Jenže v té chvíli mi vhrkly do očí slzy. Na to jsem rozhodně nebyl připravený! Nechutnalo to jako shnilé brambory, ale jako nejpálivější mrňavé maďarské papričky, které dokáží konzumovat snad jen Maďaři. Něco podobného se říká i o habešské omáčce »votu«, ale s ní se Evropan těžko setká. Zkrátka jsem měl dojem, že jsem si lízl svazečku žiletek a mám špičku jazyka rozřezanou na tenké plátky. Fuj, to je tedy hnus! A domorodci se o ten hmyz málem poprali – musí mít vysmolená hrdla, když jsou schopní tohle hltat plnými hrstmi!

Zkusil jsem to uždibovat z dlaně po malých kousíčcích, ale moc jsem si nepomohl, bylo to skoro jedno. Kdyby se to tak dalo něčím zředit! Království za skývu! Jenže tady nic jiného nebylo. Hmyzí nožičky mě občas zaškrábaly na jazyku,měl jsem co dělat, abych nezačal zvracet, i když jsem v žaludku neměl už dlouho nic a hladem bych málem šilhal. Byl to souboj hladu s nutkáním na zvracení a vyhrál to hlad.

Nakonec jsem přece jen do sebe dostal skoro všechno, co jsem měl na dlani, ale nebyl jsem schopný labužnicky si olizovat dlaně jako domorodci, Bjuršu nevyjímaje. Koukal přitom na mě, jak mi »chutná«, ale moc si tím u mě nešplhl. Chápal jsem jeho argument – nebudu-li jíst, zeslábnu – ale nepovažoval jsem ho za naléhavý. Spíš by mi prospělo trochu zhubnout, než se cpát tím hmyzím semtexem. Nu což, pohostinnost domorodců jsem snad ocenil až až, nemusím jim přece vyhovět ve všem...

Rozhodl jsem se raději vrátit se k jazykové výuce. Bjurša to také schvaloval, takže jsme pokračovali v nalejvárně. Souběžně s tím, jak se zvyšovala má slovní zásoba, dostávali jsme se více a více k abstraktním pojmům.

Brzy ovšem přišla na přetřes i pálivá chuť pecugíbe. Co mi o ní ale Bjurša řekl, to mi vyrazilo dech.

„Pecugíbe koření, hodně koření,“ řekl. „Až sníst pecugíbe, naše maso bude také koření a bude víc chutnat. Když jíst málo, budeš mít hlad, budeš slabý a bojovníkům nebudeš chutnat.“

Vytřeštil jsem na něho oči. Takže – podle něho – máme jíst tu ohavnost, abychom bojovníkům lépe chutnali? Přiznám se, to jsem čekal ze všeho nejméně. Aby obětem lidožroutů záleželo na tom, jak budou predátorům chutnat? A sami aby k tomu ochotně přispívali? Nebylo by lépe nejíst to svinstvo a raději umřít hlady? Tohle zkrátka nepochopím, ani to nechci chápat!

V průběhu dalších hodin jsem tedy trpělivě poslouchal lekci zdejší řeči, ale aspoň jednou za hodinu jsem vyzkoušel příkazy »Pchiš« na obě značky. Pořád byly obsazené. To přece nemůže být pravda!

Napadlo mě, že jsem se měl ještě na Satuzyo více zajímat o tamní létající bublinu. S ní bych přece mohl odletět bezpečněji než pomocí skoků. A vůbec, napadlo mě, proč jsme se vlastně na Chapežadu trmáceli pěšky, když má Michal tak úžasný dopravní prostředek? Proč jsme neletěli nízko nad terénem? Jednak jsme si mohli ušetřit spoustu námahy a za druhé bychom se nemuseli bát přepadení od domorodců.

Jenže tomu se říká »pozdě-bycha-honění« a napadnout nás to mělo včas, teď je na to pozdě.

Stejně tak jsem se marně pokoušel o navázání telepatického spojení s Michalem nebo někým z naší party. Prostě to nešlo. Nebyli na Chapežadu. Představoval jsem si, že nejspíš rokují na Satuzyo o neúspěchu výpravy. Sakra, museli přece vědět, že jim chybím! Že by mě tak snadno hodili přes palubu? Ale na Satuzyo jsem je volat nemohl, telepatie skrz mimoprostor neprochází a nemám ani »poburaš«, telefon pro spojení mezi vesmíry. Nemohu-li zavolat o pomoc, nesmím se na ni ani spoléhat.

Napadlo mě však přímo kacířské řešení. Značky se přece dají pokládat dvojím způsobem. Buď přímo pod sebe, ale také na dohled. Musíte ovšem vidět něco dostatečně pevného, kam se dá značka položit. Louka porostlá trávou to neumožňuje, les viděný z dálky také ne. Tak jsem ale předtím pokládal značky na kameny aniž jsem na ně musel vyskakovat.

Postavil jsem se čelem k dřevěné mříži a položil jsem před sebe na kamennou podlahu značku »Mimo-klec«. Druhou značku nazvanou »V-kleci« jsem položil uvnitř a obě jsem vyzkoušel. Nejprve skok na »Mimo-klec«, pak zpět. Úspěšně! Je to vlastně Kolumbovo vejce! Klec pro mě od této chvíle není vězením!

Potlačil jsem ale nutkání dát se okamžitě na útěk. Včas mě napadlo, že mi to spíš projde v noci. Dům byl přes den plný lidí, přesněji »bojovníků«, ti by mi útěk překazili a ještě by mě mohli přivázat k něčemu, co by mi další skoky znemožnilo. V noci jsem měl lepší šanci zmizet. A umínil jsem si zbytečně to neodkládat. Krmení budoucích obětí koncentrovaným kořením by mi mohlo dodat další klid. Nejsem správně okořeněný, »bojovníkům« bych ani nechutnal. Ale jak se říká, čert tomu věř!

Večer jsem se pokusil připravit si útěk trochu lépe.

Klíčové bylo dostat se z klece, což mi prošlo. Jenže to by v kritickém okamžiku nestačilo. Byl bych všem pořád na očích a byla by otázka pár minut, než by mě opět čapli.

Jakmile se tedy zešeřilo, vyskočil jsem z klece a opatrně se vydal dál. Pokusil jsem se stejný trik uplatnit i na dveře a dostal jsem se tak na chodbu. Štěstí mi přálo, objevil jsem schodiště, po kterém jsem opatrně vylezl až nahoru do posledního, třetího patra zdejší budovy. V každém patře jsem si položil cílový bod, jenže pak se schodištěm ozval hluk, takže jsem pro jistotu přeskočil zpět, aby to vypadalo, že jsem pořád v kleci.

Všichni čtyři vězňové se na mě dívali jako na něco hrozně nebezpečného. Pokusil jsem se uklidnit aspoň Bjuršu, ale dalo mi to dost práce. Musel jsem ho opakovaně ujišťovat, že proti nim, svým spoluvězňům, nic zlého nezamýšlím.

„Já ne jen čekat a jíst pecugíbe, aby maso bylo koření a víc chutnat,“ řekl jsem mu. „Chceš se mnou utéct?“

„Brzy přijet vznešený »jeizel«,“ namítl Bjurša. „Velká čest chutnat jeizelovi!“

„Hmm... velká čest!“ opakoval jsem po něm. „Nebýt raději živý? Až chutnat »jeizelovi«, to už nic nevědět!“

„Nejhorší potupa, když někdo vyplivnout,“ otřásl se.

„Vidíš!“ navázal jsem na to. „A nejhorší, když vyplivnout »jeizel«. Ale to už taky nevědět. Poslyš, nechceš se mnou přece jen raději utéct?“

„Vzpírat se – žádná čest,“ mínil Bjurša. „To horší než když vyplivne jeizel. Když nečestné chytit, dát sežrat zaživa hudamy. To moc horší! Víc bolet a žádná čest!“

„Utéct daleko, nikdo o tom nevědět,“ přesvědčoval jsem ho.

„Hudamy chytí,“ otřásl se Bjurša ještě víc. „Hudamy běhat rychle a čichat bez chyb. A pak sežrat.“

„Já utéct i hudami,“ sliboval jsem mu. „Hudami nechytit.“

„Nemožné,“ otřásl se Bjurša. „Hudami čichat bez chyb.“

„Neumět utéct hudami?“ zeptal jsem se ho. „Ale já to umět. Hudami marně čichat. Voda udělá chybu čichat.“

„Nemožné,“ trval na svém Bjurša. „Teď tma, nevidět kam utéct. Radši spát.“

Odmítnout nabídku života bych do této chvíle považoval za nesmysl. Jak vidět, i to je možné. Bjurša prostě nevěří v úspěch, protože »hudami čichat bez chyb« a basta!

Jenže i na Zemi jsou psi stopaři a víme, jak se jich zbavit. Někdy stačí voda – vejít do řeky, nechat se trochu unést proudem, vystoupit na opačném břehu a psi jsou bezradní. Lepší možnosti má podle mě »pchiš«, tam dojde k dokonalému přetržení stopy. Na druhou stranu by mě zmínka o »hudami« měla varovat. Zatím nevím, jak dokonalý čich mají. Kdyby byl na úrovni psího, měl bych větší naději než kdyby byli lepší. Jistější asi bude uvažovat »hudami« jako obzvlášť dobré stopaře, ale ani těm by neměl být velký problém uniknout. Musím pro jistotu počítat i se směrem větru. Krátký skok proti větru by nezmátl ani pozemské psy.

Když jsem předtím pokládal značky do vyšších pater této budovy, při letmém pohledu z okna nejvyššího patra jsem si všiml nedaleko stojící věže. Štíhlostí se podobala víc minaretu, než aby byla součástí nějakého obranného celku. Napadlo mě, že z jejího ochozu musí být krásný rozhled jak po městě, tak – a to zejména – po okolí. Věděl jsem přece, že dům s mým vězením není daleko od městské brány a umínil jsem si tuto možnost si ověřit, pokud to nebude příliš riskantní.

Jenže Bjurša měl pravdu, nastával večer. Potmě se špatně utíká, zejména když nemám žádnou představu o nejlepším směru cesty a o jejích nástrahách. Vyvodil jsem z toho, že útěk přece jen o den odložím. Brzy má přijet vznešený »jeizel«, pochopil bych, že ho budou chtít pohostit, ale do doby jeho příjezdu by si mohli nechat zajít chutě.

Přesto jsem se rozhodl položit si v noci pár značek. Jistota je jistota a nečekaný skok mimo zorné pole pronásledovatelů mě může zachránit před nejhorším. K tomu ale potřebuji výběr. Povel »pchiš« je krátký, ale na některých značkách může někdo stát.

Nechtěl jsem ale provokovat své spoluvězně a naoko jsem souhlasil se spánkem. Bjurša mi nabídl, abych si ustlal na síti, do které jsem byl původně zabalený, byla zajisté měkčí než kamenná podlaha.

„Ty máš na čem ležet?“ zeptal jsem se ho.

„Každý máme svou síť,“ ujistil mě. „Můžeme dát naše sítě dohromady, dvě vrstvy měkčí než jedna. Ale budeme se zato víc mačkat. Mně to nevadí, a co ty?“

„Nevím,“ odvětil jsem. „Nejsem vůbec zvyklý spát na síti. Obávám se, že to bude vadit.“

„Zkusme to...“ podíval se na mě s prosbou v očích.

„No dobře, zkusit to můžeme,“ ustoupil jsem mu. Bude asi těžší nenápadně v noci mizet, ale proč ne? Vstřícným postojem mohu jen získat. Když už mě tak ochotně učí zdejší jazyk...

Ustlali jsme si tedy na zem síť. Ostatní spoluvězňové ulehli ještě dřív a zřejmě už spokojeně spali.

Bjurša mě před usnutím objal, jenže náhle sebou trhl.

„Caňchysiš – ty nebýt samice?“ strnul.

Errata:

14.08.2021 14:34