Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Bjurša

Bylo docela pochopitelné, že Bjurša hned nepoznal, že jsem samec. Byl jsem přece oblečený. Vězňové byli podle pozemských měřítek nazí, bez oděvu, ale jejich chlupy je dokonale maskovaly. Bojovníci se od nich lišili oděvem, který to však neulehčoval, vypadali, jako kdyby byli nazí i oni. Vlastně ani nevím, zda mezi nimi nebyly i bojovnice. Dokud tyto bytosti nepoznám – lidmi jsem je nazývat tak nějak nemohl – bylo možné všechno.

Mohl bych to zjistit jen když vykonávali potřebu. V koutě klece byl v podlaze otvor asi jako u tureckého záchodu a také tak používaný. Když si tam ale některý z vězňů dřepl, decentně jsem se odvracel. U nás na Zemi není zvykem zvědavě přihlížet aktu vyměšování, pomineme-li malé děti, které zajímá skoro všechno a ještě se nenaučily stydět.

Takže jsem do této chvíle neměl o pohlaví vězňů nejmenší ponětí a Bjurša mě musel vyvést z omylu, že jsem je považoval za mužské vězně. Vlastně – ta Bjurša, neboť i ona byla žena, tedy samice zdejšího rodu.

Když mi to s trochou váhání sdělila, odtáhla se ode mne, ale pak se uklidnila a pokračovala ve vysvětlování. Pro názornost mě dokonce popadla za ruku a přitiskla si ji na svoji hruď, kde měla pod chlupatým závěsem normální, kupodivu holá a hladká ženská ňadra.

Takže tady v kleci byly – až na mě – jen vězeňkyně! Jenže být sám se čtyřmi ženami nebylo jako na Zemi. Pro domorodky jsem byl obluda z cizího světa, měly ze mne strach z neznáma a pro jistotu se ode mne držely co nejdál. Až na Bjuršu, ale u té zvítězila její nesmírná zvědavost. Sexuálně mě nepřitahovaly – stejně by mě nechávaly chladným i šimpanzice nebo gorily.

Z přátelského objetí před spaním ovšem nebylo nic, což se mi hodilo. Chtěl jsem se přece projít po zdejším městě, které mi Bjurša pojmenovala jako »Jurdyz«, a připravit si pár značek pro útěkovou cestu. Musel jsem jen chvilku počkat, až všechny kromě mě usnou.

Pak jsem se opatrně zvedl a telepaticky zadal první příkaz:

»Pchiš druhé-patro!«

A stál jsem na vrcholu kamenného schodiště, přede mnou bylo okno a po bleskovém rozhlédnutí jsem si oddychl. Byl jsem na schodišti sám, mohl jsem přistoupit k oknu a podívat se, co je pod ním.

Okna v této výšce vedla do tmavé uličky, vedoucí na jakési osvětlené náměstíčko. To se mi hodilo. Zadíval jsem se upřeně na dlažbu pod oknem, umístil na ni značku »Jurdyz-jedna« a skočil na ni příkazem »Pchiš Jurdyz-jedna«. Skok z okna by byl životu nebezpečný, ale mimoprostorový skok spolkl rozdíl potenciální energie, stál jsem tedy v tmavé uličce a rozmýšlel jsem se, kterým směrem dál. Náměstí bylo osvětlené mihotavým žlutým světlem, odhadoval jsem, že tam nejspíš hoří nějaký oheň a u toho asi budou zdejší... lidé...

Málo platné, v duchu jsem je tak nazval. Nebyli druh Homo Sapiens, ale určitě byli »Sapiens«. Jak říkal Michal, je otázkou, zda jsou lidožrouti myslící... jenže to bychom se tak nesměli nazývat ani my, i když nejsme lidožrouti... a vlastně už se o tom začalo docela vážně diskutovat, i když prozatím jen ve Švédsku, přitom se neodvažujeme nepovažovat Švédy za lidi... Nechme na hlavě, nejsme o nic lepší než bývali Kai-kanaci⁵ na Havaji.

Řekl jsem si, že na náměstí nepůjdu. Kdybych se tam teď objevil, vyvolám poplach a ten jsem si nepřál. Lépe bude pomalu postupovat tmavou uličkou na opačnou stranu, beztak to byl směr ke hradbám, kde jsem chtěl položit značku – i když nejlépe až na druhé straně hradeb.

Brzy jsem k hradbám dorazil, jenže tady se ukázalo, že to nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Potíž byla v tom, že z vnitřní strany k hradbám přiléhaly domky. Měly ploché střechy, takže sloužily i jako ochoz z vnitřní strany hradeb, jenže byly, jak už to u měst ohraničených hradbami bývá, různě velké. Ne na výšku, ochoz nahoře nestrpěl schody, ale do stran. Některé domy byly těsně nalepené na hradby, jiné byly více vysazené do hradební uličky, ale tak jako tak bylo vyloučené, abych naslepo položil značku až ven za hradby.

Chtěl jsem najít bránu – a nebylo to složité, brána byla jen pár desítek metrů odsud, jenže byla skvěle osvětlená a hučely tam nějaké hlasy. Tam to tedy nepůjde.

Zauvažoval jsem. Budu muset asi jednat rychle s využitím efektu překvapení. Položím si značku co nejblíž k bráně, ale ještě tak, abych byl ve stínu. Další krok bude využít denního otevření brány a proběhnout ven z hradeb, tam položit značku a zmizet. Pak teprve bude možné v noci skočit za hradby a poklusem pryč od města. Pokud si mne všimnou, mohu přeskočit někam, kde mě nebudou čekat, i kdyby to mělo být zpátky do klece.

Položil jsem si tedy značku do tmavého výklenku a pak jsem se otočil na opačnou stranu od brány. Musím si položit více značek ve městě, abych mohl pokaždé nečekaně zmizet. Až budu za hradbami, bude vyhráno. Čert vzal Michalovy obavy, že bude má cesta olemovaná nepoužitými značkami! Prošel jsem několika temnými uličkami, ale pak se v jedné z nich přede mnou ozvaly zvuky, jako by se tam hádalo několik paviánů. Pro dnešek raději konec, řekl jsem si, skok zpět do klece a nejlépe udělám, když se na zítřek pořádně vyspím.

Ráno jsem si opět uvědomil, že život na sopce nemusí být jen leháro a vůbec to nemusí dopadnout dobře.

Jen co se trochu rozednělo, otevřela se dřevěná mříž a čtyři »bojovníci« – nebo to byli jen zdejší bachaři? – do klece vstrčili další mísu pecugíbe. Vězeňkyně se na ni vrhly jako kdyby týden nejedly, já jsem naopak odstoupil dál ode dveří. Bjurša se po mně podívala vyčítavě. »Zase ti musím shánět nějaké jídlo?« hovořil její pohled. Neřekla nic a snažila se spodem propracovat k míse.

V té chvíli dva »bachaři« nečekaně chytili jednu vězeňkyni z obou stran za ruce, zkroutili ji do předklonu a vytáhli z klece. Vyváděná spustila úzkostlivý nářek a kvílení. Asi pochopila, že ji odvádějí na jatky a že přišel její čas, aby byla snědena. Její nářek však neodpovídal hrdosti nad tím, jak bude některým bojovníkům chutnat. Z jejího ječení čišela čistá živočišná hrůza. Přece jen má každý živý tvor základní pud sebezáchovy a i když je ideologie občas silnější, není to obecné pravidlo.

Samozřejmě se to dotklo i ostatních. Vězeňkyně od mísy odskočily až k zadní stěně a i když měly všechny papuly umatlané od hnědozelené pecugíbe a z koutků úst jim vykukovaly hmyzí nožičky, neodvažovaly se vrátit k míse. Bjurša se mi vrhla do náruče a s očima vytřeštěnýma hleděla ke dveřím, kudy vyvlekli naši spoluvězeňkyni. Všichni jsme poslouchali ten nářek, brzy ztlumený zavřenými dveřmi.

Pak se tam ozval tupý úder a kvílení rázem umlklo. Jatky se tedy nacházejí hned vedle – máme to krásné vyhlídky!

Netrvalo dlouho a dva »bachaři« – v této chvíli vlastně kati – se vrátili k naší kleci.

„Ta uřvaná višlegde neumět snést podřezání hrdě,“ prohlásil bachař opovržlivě. „To byl zase jekot! Kdyby nebýt ta nejtlustší, a kdyby náš chlegoďélš nechtít její sádlo, my vzít jinou a ji hodit zaživa hudam! A to být horší! Pamatovat si to, vy višlegde! A chtít hrdě zasytit naše bojovníky!“

Neuměl jsem si představit, že by se po tomhle k míse ještě někdo hrnul, ale sotva za bachaři-katy zapadly dveře, dvě zbylé vězeňkyně se sice pomalu, ale přece vrátily k míse.

Bjuršu jsem tam už nepustil.

„Nech jim to! Dnes v noci utečeme!“ slíbil jsem jí potichu. „Mám plán, ani hudam nás nechytí! A ty půjdeš se mnou!“

Nezdálo se, že by ji to mrzelo, když viděla a hlavně slyšela tragický konec naší spoluvězeňkyně.

Abych ji přivedl na jiné myšlenky, chtěl jsem pokračování ve výuce zdejšího jazyka. Přistoupila na to, ale viděl jsem, že je duchem úplně mimo. Nedivil jsem se. Taky mi v hlavě vyvstávala ta tupá rána s okamžitým umlknutím toho zoufalého křiku.

»Ta uřvaná višlegde neumět snést podřezání hrdě, to byl zase jekot!...« vyjádřil se »řezník« o své oběti pohrdlivě.

»...to byl zase jekot...«

Jak se zdá, neumírají všichni podřezávaní hrdě a mlčky, jen s jakousi »chvályhodnou« touhou »skvěle chutnat« lidožroutům!

Co kdybych těm kanibalům vyfoukl všechny tři zbývající vězeňkyně – budoucí oběti lidožroutské hostiny?

Všechny tři ale příkaz »Pchiš« neunese. Bjuršu určitě ano, ale ty dvě... Bjurša je z nich nejštíhlejší, ty dvě jsou zavalitější. Ale jednu po druhé... to by snad šlo. Přeskočit s jednou, vrátit se, přeskočit s další a vrátit se pro třetí... Možná by to šlo v klidu, ale nevím, jak bych to stihl, mít v patách pronásledovatele se psy... nebo co tady mají za bestie... V každém případě to stojí za pokus. Příčilo by se mi nechat tady ty dvě jejich chystanému krutému osudu, dost na tom, že už zabili jednu... A viděli jsme, či spíše slyšeli, jak ochotně jdou i tyhle »hrdé pečínky« na popravu, či spíš pod řeznický nůž... Skutečný okamžik pravdy nastal, když nebožačka pochopila oč jde a začala zoufale ječet...

Musím položit tu značku před bránu, mimo hradby, rozhodl jsem se. Je už den, brána by mohla být otevřená. Nač to odkládat, zdržovat se tady je nebezpečné!

Klap – a stál jsem v tmavším výklenku poblíž brány. Ale už odsud jsem viděl řadu povozů, vyjíždějících z brány ven. Město Jurdyz bylo asi obchodním střediskem, či co, povozů tu byla celá kolona a při jejím spatření jsem dostal nápad.

Oběhl jsem bránu prázdnými bočními uličkami až tam, kde jsem opět narazil na onu kolonu povozů. Další značku jsem si očima položil přímo mezi povozy. Posunují se pomalu, to stihnu, uvažoval jsem – a skočil jsem tam právě když nad značkou byla mezera mezi povozy.

Nikdo si mě nevšiml ani když jsem naskočil na korbu vozu, překrytou hrubou plachtou. Překulil jsem se za čelo korby a pak jsem se co nejhbitěji přesunul trochu dopředu, kde stála velká, ale naštěstí prázdná káď. Nic v ní nebylo – představoval jsem si, že obchodník ve městě prodal ryby a s prázdnou kádí jede pro další náklad. Potmě jsem vskočil do kádě a přikryl se velkou rybářskou sítí, která tu ležela na dně.

Uvidíme, jestli to projde! Ale proč by to nemělo projít? Kdo bude zbytečně obtěžovat nějakého rybáře? Samozřejmě pokud v té kádi byly předtím ryby...

Úzkým průhledem vymezeným mezi kádí a plachtou jsem pozoroval okolí. Velký rozhled odtud nebyl, ale kdybych spatřil nějaké ozbrojence, mohl bych včas zmizet. Nic takového se však nepřihodilo a když jsem spatřil vzdalující se hradby města Jurdyz, mohl jsem si konečně oddychnout.

»Jeď, jeď,« povzbuzoval jsem v duchu trhovce, i když jistě jel největší rychlostí, jakou jeho spřežení mohlo vyvinout. Proč by se také coural, čas nečeká a kdoví, jak to má daleko domů!

Pomalu jsem se odvažoval nadzvedávat ze dna kádě, abych měl lepší výhled. Také jsem se otočil, ale svého zachránce jsem nespatřil. Vpředu byla plachta úplně uzavřená a na kočího nebylo vidět. Musel mi stačit pohled dozadu, ten byl podle mého mínění nejdůležitější – jen zezadu jsem mohl očekávat pronásledovatele. I když s ubývajícím časem pravděpodobnost, že mě doženou, pomalu klesala.

Když jsme vjeli do lesa, rozhodl jsem se. Rozhlédl jsem se dozadu a umístil značku na kraj cesty. Pak jsem počkal, až povoz odjede nejméně o dvacet metrů dál – a přeskočil jsem na značku »kraj-lesa«, kde jsem se opět rychle rozhlédl.

Nikde nikdo, jen na cestě dál a dál se vzdalující povoz.

Nepoložil jsem značku bezprostředně za městskou bránu, ale dokonce o pár kilometrů dál, což bylo dobře. Celou cestu mě vezl povoz, takže jsem nezanechával pachové stopy, podle nichž by mě mohli psi sledovat. To je ještě lepší!

Nespokojil jsem se tím ale a zamířil jsem šikmo do lesa, kde jsem si položil další dvě značky, každou pár set metrů od předchozích. Musel jsem počítat s tím, že po cestě mohou jezdit i jiné povozy a můj vzhled je v těchto končinách tak exotický, že mě nemůže nikdo přehlédnout. Pokud se sem vrátím, pak nejlépe rovnou do hustého lesa.

Tak – a útěk jsem měl vyřešený a zajištěný. Jenže se budu muset vrátit. Slíbil jsem to Bjurše. A možná i těm dalším dvěma.

Skok – a jsem zase v kleci.

Hned jsem ale viděl, že se něco děje.

Obě spoluvězeňkyně držely Bjuršu za ruce a sem a tam s ní cloumaly za velkého, pro mě nesrozumitelného brebentění.

„Tady je!“ vykřikla jedna, když jsem se objevil.

„Kdes byl?“ zeptala se druhá.

„Milé ženské!“ oslovil jsem je. „Nechte toho a zkuste si mě chvilku poslechnout!“

Měl jsem sice v úmyslu oslovit je »Milé dámy«, ale zatím jsem od Bjurši znal pouze dva výrazy – »ženské« a »samice«, přitom to druhé se mi k oslovení zdálo méně vhodné.

Bjurša využila jejich překvapení, vytrhla se jim a přitočila se ke mně, takže síly byly tak trochu vyrovnané – dva na dva.

„Co se tu děje?“ zeptal jsem se pro jistotu Bjurši.

„Říkají, že jsi »lylyk«,“ referovala mi. „Já jim říkám, že to tak není, protože lidem neškodíš. Že je to tak?“

„Snažím se lidem neškodit,“ přikývl jsem. „Pokud ti lidé nechtějí škodit mně. Jenže tady ze mě chtějí udělat višlegde a to se mi opravdu nelíbí.“

„Višlegde je čestný úděl!“ vyštěkla jedna z obou vězeňkyň. „Co ti na tom vadí?“

„Nepovažuji to za čest,“ odvětil jsem. „Milé ženské, nejsem zdejší a u nás se tohle za čest ani nepovažuje. Naštěstí mám jisté možnosti, ve zdejším kraji dost neobvyklé, takže jsem se rozhodl »čestný úděl višlegde« odmítnout.“

„Jestli tě bojovníci zajali, pak jsi slabý a nic jiného než nás tě tady nečeká!“ opáčila opět ta první bosorka.

„Zajmout někoho útokem zezadu není čestné,“ odpálil jsem ji. „Silnější zezadu neútočí. Ale o to nejde. Rozhodl jsem se utéci z města. A protože opravdu nejsem »lylyk«, chci přitom někomu pomoci. Třeba vám, milé ženské. Utečme spolu. Jak jste si jistě všimly, klec mě nezadrží. Nemusíte nešťastně kvílet jako vaše kamarádka. Možná bude zdejším bojovníkům chutnat, ale už nikdy neuvidí slunce. Když utečete se mnou, nebudete zdejším hladovým rozežrancům chutnat, ale budete žít dál, jen jinde než tady. To je snad dobrá nabídka, ne?“

„Přišly bychom o čest,“ namítla ta první.

„U nás se nepovažuje za čest nechat se sežrat,“ opáčil jsem. „My považujeme za důležitější, že tady přijdete o život.“

„Život je v tomto světě jen těžká zátěž,“ řekla domorodka. „A všechny ženské nakonec tak jako tak skončí u řezníků, proč se tomu bránit?“

„My si života více vážíme,“ řekl jsem. „Život je krátký, ale proč si ho ještě zkracovat?“

„Když utečete, hodí vás hudam,“ varovala nás. „A nás pak zabijí místo vás. A dřív.“

„Proč vybrali vaši kamarádku?“ zeptal jsem se jí. „Protože měla nejvíc sádla, slyšely jste to. Zdejší bojovníci mají raději tlusté. Takže by vás tak jako tak vybrali dřív, nedělejte si iluze. Moje naděje je lepší. Život jinde rozhodně za to stojí.“

„Ale my nikam jinam nechceme,“ opět namítla domorodka.

„Milé ženské,“ oslovil jsem je naposledy. „Čas ubíhá příliš rychle než aby se dal takhle marnit. Rozhodl jsem se utéci, tak je to jisté. Uteču a vezmu vás s sebou, ale jen když nebudete klást odpor. Jasné? Bjuršo, utečeš se mnou?“

„Uteču,“ vyhrkla odhodlaně.

„Tak mě obejmi a počítej do pěti!“ pobídl jsem ji.

Během jejího počítání jsem stihl překonfigurovat na váhu nás dvou a zadat skok. Klaplo to – a stáli jsme v poměrně hustém lese, dost daleko od cest a lidských obydlí.

„Počkej tu na mě,“ vyzval jsem ji. „Posaď se tady na tenhle vyvrácený kmen, a nikam se nehni, ať tě nemusím hledat, až se vrátím. Půjdu pro ty dvě. Jsme daleko od města, hudamy nás nevystopují, nevede za námi pachová stopa. Tak tu vydrž!“

„Ty dvě s tebou nepůjdou,“ řekla Bjurša smutně.

„Proč by nešly?“ zeptal jsem se jí.

„Nechtějí přijít o čest,“ odvětila.

„Přesvědčím je,“ řekl jsem.

Rychle jsem se překonfiguroval na svoji váhu a zadal skok na značku »V-kleci«, jenže skok neproběhl. Jasně, některá z těch dvou mi stojí na značce... Zkusil jsem tedy »Pchiš Mimo-klec«. V té chvíli jsem stál vedle klece, kde jsem ty dvě zanechal.

„Couvněte ke stěně!“ poručil jsem jim.

Couvla jen jedna, zato druhá, jak se mi zdálo, ta co mi prve odporovala, místo toho přiskočila až ke mně a začala lomcovat dřevěnými mřížemi. Naštěstí tím uvolnila mou značku a tak jsem mohl vskočit do klece za její záda.

„Která se mnou půjdete jako druhá?“ zeptal jsem se jich.

Bosorka vytřeštěně hledící z klece ven, kde už jsem nebyl, se po mně ohlédla.

„Nikam nepůjdeme!“ zavřeštěla. „Čest je nade všechno!“

Otočila se a skočila po mně. Byla těžší než já a podařilo se jí odstrčit mě až k mříži na opačné straně klece, ale pak jsem se jí vytrhl a podíval se po té mírnější, která dosud neřekla ani slovo.

„Půjdeš se mnou aspoň ty?“ oslovil jsem ji.

„Nepůjde!“ vykřikla opět první bosorka. Chytila mě oběma rukama kolem krku, jako by mě chtěla uškrtit. Tomuto způsobu se však v jiu-jitsu říká »naivní škrcení«, stačil krátký prudký pohyb a obě ruce jí odlétly stranou.

„Nesahej na mě!“ zasyčel jsem na ni. „Nechceš se mnou? Dobrá, klidně si tu zůstaň, ale mluv jen za sebe, ne za jiné!“

Jenže si nedala říci a pokoušela se mě nakopnout. To už mě opravdu dohřálo. Dělala takový randál, že sem za chvíli vtrhnou bachaři a nestihnu odnést ani jednu. Nezbylo mi než použít jiný chvat jiu-jitsu a nešetrně ji složit na zem. Než vstala, přiskočil jsem k té druhé, objal ji, váhově jsem se překonfiguroval a zadal skok do lesa na místo, kde na nás čekala Bjurša.

„No, aspoň dvě!“ řekl jsem přece jen trochu zadýchaně. Už dlouho jsem nepoužil jiu-jitsu a trénink mi chyběl.

„Se divím,“ řekla Bjurša.

Ale nebyla proti.

------------------------ Poznámky:

  5 Kmen lidojedů na Havaji

Errata:

14.08.2021 14:34