Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Beznaděj

Chvíli jsem se vydýchával a pak jsem domorodky oslovil už jako své parťačky.

„Milé ženské,“ začal jsem. „Strašně mě mrzí, že jste tu jen dvě. Asi bych se měl ještě vrátit pro tu poslední, jenže ta se mnou doopravdy nechce. Nechci ji sem brát proti její vůli, ještě by nám mohla škodit. Co myslíte vy dvě, mám pro ni skočit?“

„Zaručeně ne!“ vyhrkla Bjurša.

„Neřekla snad dost jasně, že nechce?“ přidala se k ní druhá. „Nemá to smysl, já Zyruko znám. Určitě by se snažila škodit. Ta kdyby mohla, poštve na nás Hanumury.“

„Nejsem si tím tak jistý,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tebe jsem také přinesl proti tvé vůli, i když váš odpor nechápu. Opravdu ses chtěla nechat »čestně podříznout«?“

„Ani ne,“ řekla domorodka. „Bála jsem se. Zyruko tvrdila, že je to past. Když přistoupíme na útěk, předhodí nás hudam. A to je tak příšerný pohled, že podřezání... když ne nic jiného, je to aspoň rychlé.“

„Nebyla to past,“ řekl jsem vážně. „Ale Zyruko... to je ta, kterou jsme tam zatím nechali? Ta to přece nemohla vědět. Proč tě strašila, když nic nevěděla?“

„Ona se ale chce nechat podřezat,“ řekla domorodka temně. „Je s tím smířená, je tím zaujatá a opravdu to považuje za čest.“

„No dobře,“ ustoupil jsem, i když mi jí bylo trochu líto. Jak může někdo takhle uvažovat? Až se v ní vzepře pud sebezáchovy, prožije několik hodně ošklivých okamžiků – jenže na vycouvání z bludu o »čestné« povinnosti »višlegde« už bude pozdě...

„Nechápu, co některé lidi vede k tomu, aby jedli jiné lidi,“ řekl jsem. „Kdyby to bylo z hladu, dalo by se to pochopit. Tohle ale není z hladu. Proč to tu straší?“

„Nevím,“ řekla Bjurša. „Víš to ty, Babdi?“

„Ve starých »míjůdech« se vypráví, že to kdysi bylo jinak,“ řekla tiše starší domorodka Babdi. „Dřív si nás ženských vážili. Jenže pak se do našeho kraje nahrnuli Erysabí, národy Slunečních zemí. Bjurša je ostatně také z nich... Byli a jsou krutí a přinesli do našich krajů zkázu, zmar a hlavně své zvyky. To pojídání lidí prý přišlo s nimi. Oni sice pojídali stejně muže jako ženy, ale pak se to omezilo jen na ženské. Vlastně jen na »přebytečné« ženské, na nás, staré báby, co už nemůžeme mít děti. Začal to tehdejší vladař, chlegoďélš Agaonol. Když na »Radě statečných« oznámil, že Hanumurové zbytečně živí ty staré baby, obrátil se proti němu jeden z jeho bojovníků, že i on, Agaonol, má starou ženu, kterou také »zbytečně živí«. A chlegoďélš Agaonol všem ihned dokázal, jak vážně to myslí. Přede všemi »Statečnými« svou ženu podřízl a nařídil připravit z jejího těla hostinu pro všechny. Potom si vzal jinou, mladší, která mu dala dva syny a ti později svého otce zavraždili – byl už starý a překážel jim ve vládnutí. Neudělali to ale otevřeně, to by riskovali bratrovražedný boj s jeho bojovníky, proto otce otrávili, vyhlásili, že zemřel stářím a dali ho pohřbít se všemi poctami, které mu jako chlegoďélšovi přináležely. Sníst ho samozřejmě nemohli, jed by skolil i je. Proto zvolili starodávný pohřeb – a tak to zůstalo.“

Ach jo, pomyslel jsem si. Klasický boj o trůn...

„A na pohřební hostině snědli všechny manželky zemřelého vládce,“ dodala ještě Babdi. „Staré i mladé. Tak to dělají dodnes. Bojovníky oblečené v kůži poražených nepřátel pohřbí s poctami, padlé mladé bojovníky, ještě bez kůže nepřítele, s poctami snědí, ale kdo je oblečený v ženské kůži – a tu nosí za trest zbabělci – toho po smrti nechají sežrat hudam. Bojovníci ztrestaní ženskou kůží jsou pochopitelně nejdychtivější boje, neboť jedině v boji si mohou vysloužit kůži zabitého nepřítele. Nepřátele zabité zezadu nepočítají, ale zasloužilí bojovníci mají i tak stěny domů pobité kůžemi nepřátel. Jejich synové si musí získat kůže nové a teprve pak se mohou chlubit i kůžemi předků.“

Stěny našich hradů a zámků jsou také přeplněné loveckými trofejemi hradních pánů, i když to nejsou kůže, ale častěji parohy. I na Zemi však bývaly trofejemi kůže zabitých nepřátel, říkalo se jim »skalpy«... Všechen zdejší hnus byl kdysi doma i u nás, jen se tím už tolik nechlubíme. I když Švédové docela vážně uvažují o znovuzavedení lidožroutství. Zatím jen ve Švédsku, ale jistě to budou chtít rozšířit po celé Evropě. Hnusáci!

„Stejné je to i u nás,“ doplnila ji Bjurša. „Jen jsem neslyšela o tom, že by se někdy muži chovali jinak...“

„U nás se k ženským chováme jinak,“ řekl jsem. „Pojídání lidí nepokládáme za přijatelné a lidožrouty pohrdáme, i když se to dá pochopit v krajních případech, kdy lidé z hladu jedí i mrtvoly. Ale ani potom netrpíme zabíjení živých na maso. Ženám říkáme »dámy« jako výraz naší úcty. Jistě se nebudete hněvat, když budu říkat »dámy« i vám.“

„Vy si ženských vážíte?“ vyhrkla Babdi a obě dvě se na mě podívaly dost udiveně.

„Vážíme,“ přisvědčil jsem. „I když nejste z našeho rodu. Pro mě jste prostě »dámy«.“

„Takže Zyruko lhala...“ řekla Babdi vyčítavě.

„Tak... dámy,“ pokračoval jsem a blažilo mě, jak se obě dvě tetelí radostí nad tím »čestným oslovením«, „jistě jste už obě pochopily, že nás Hanumurové nemohou dostihnout, když umíme jedním skokem přeletět z města daleko do lesa. I kdyby za námi poslali nejlepší čmuchaly »hudam«, tenhle skok nás dostal daleko mimo jejich možnosti. Ale jsme pořád na území Hanumurů a těch je víc než jedno město. Zůstat tady nemůžeme. Musím se přiznat, nejsem zdejší a nevím, kterým směrem se vydat, abych došel ke svým. Hanumurové nás přepadli někde v horách, musím se tedy rozhlédnout, kde tu jsou nějaké hory a půjdu tím směrem. Vám dvěma, dámy, bych poradil jít se mnou. Nemusíte, když nechcete, ale tady jste stále v dosahu Hanumurů a víte, co s vámi udělají, jestli vás opět chytí. U nás vám nic nehrozí. Ženských si vážíme i když jsou staré a z cizího rodu, zato samozřejmě očekáváme, že se u nás budou chovat jako naše dámy. Tak co? Souhlasíte?“

Po tomhle úvodu jsem neočekával nic jiného než souhlas, což se také stalo. Babdi mě však příjemně překvapila.

„Vím, kde tě naši bojovníci zajali,“ řekla. „Bavili se o tom, když tě přinesli. Mělo to být v horách poblíž průsmyku Kochry.“

„Ty víš, kde to je?“ zeptal jsem se jí. „A dovedeš nás tam?“

„Vím, kde to je,“ přikývla. „Ale znám cestu jen tam, ne až k vám. Za průsmykem Kochry žijí Sešperhozé, ale ti jsou jiní.“

„Myslím, že by mělo stačit, když nás dovedeš k průsmyku,“ řekl jsem. „Máš pravdu, nejsem z rodu Sešperhů, ale pamatuji si cestu do toho místa, kde nás přepadli a mám naději na návrat.“

„Chcete-li mi věřit, můžeme jít,“ řekla Babdi.

„Veď nás tedy,“ přikývl jsem.

Babdi nás nejprve dovedla k nejbližšímu kopci, odkud se dalo rozhlédnout. Pak určila směr k horám a chystala se jít tím směrem. Zarazil jsem ji ale. Z vrcholku kopce byl vidět na dohled jeden skalní ostroh, vyčnívající z pralesa. Položil jsem značku na místo, kde jsem stál, pak jsem se zaměřil na ostroh, zkusil jsem tam položit značku »Vrcholek« a skočil jsem na ni.

Tak tak jsem ale stačil balancovat na vrcholku skály. Pode mnou se uvolnilo pár zvětralých kamenů, které zvonivě padaly do propasti pode mnou. Sem skočit ve dvojici, následovali bychom ty kameny. Jakž takž jsem se stabilizoval a opět jsem se rozhlédl. Trochu dál jsem spatřil povlovnější horský hřeben, zaměřil jsem se tam a položil tam další značku »Vrcholek«, čímž jsem značku pod sebou zrušil. Ba ne, sem se už skákat nebude! Načež jsem skočil na nový »Vrcholek«.

Tento horský hřeben byl kamenitý, ale bylo tu dost prostoru abych sem mohl přenést svůj »fraucimor«. Přeskočil jsem tedy zpět k domorodkám, popadl do náruče Bjuršu, zkonfiguroval se spolu s ní a hoplá!

„Počkej tu na nás, posaď se stranou, vrátím se pro Babdi,“ nařídil jsem jí a opět jsem skočil zpátky. Babdi už mě čekala, ani neprotestovala proti objetí a ve vteřině jsme byli pohromadě, ale o takových deset kilometrů blíž k cíli.

„Tohle jde jen když vidím až do cíle,“ řekl jsem jim. „Jinak musíme pěšky.“

„Ale tam v tom lese...“ zkusila pochybovat Bjurša...

„Tam jsem došel pěšky z místa, kam jsem krátce předtím přeskočil,“ ujistil jsem ji. „Kdekoliv půjdeme pěšky, necháme za sebou pachovou stopu, po níž nás mohou »hudam« vystopovat. Ale každým skokem tu pachovou stopu přetrhneme. Proto říkám, že nás ani »hudam« nevyčmuchají.“

Tím jsem jim to vysvětlil, takže to pochopily a už neměly nic proti další pěší cestě. Z posledního ostrohu jsem před námi viděl více vhodných vrcholků, ale byly příliš daleko než abych na ně dohlédl dost přesně. Až se dostaneme blíž, jistě si přes ně cestu zase zkrátíme.

Brzy jsme došli na povlovný vrcholek a následoval sestup do údolí – a také do pralesa. Náhle se Babdi zastavila a ukázala nám stranou.

„Tam je křovisko se zralými »faloťchy«,“ upozornila nás. „Vy nemáte hlad? Já ano. Zastavme se tu a najezme se!“

Dobrý nápad! Babdi měla hlad – a to jedla ještě v kleci, i když jen nechutné hmyzí pecugíbe. Já s Bjuršou jsme už nejedli, takže jsme oba hlady šilhali. Doteď nám to nevadilo, měli jsme přednější starosti, ale teď na nás hlad udeřil naplno. Takže jsme se vrhli na jedlé plody, i když chráněné trnitým křovím. A nepřestali jsme, dokud bylo na křoví něco žlutého.

„Dáme si přestávku,“ rozhodl jsem. Bylo to zřejmě i jejich přání, takže poslechly obě bez jediného slova. Každému se lépe poslouchají rozkazy, které by na místě velitele vydali i oni. Velel jsem pořád já, i když směr dalšího pochodu určovala Babdi.

„Nemohli bychom sejít ještě trochu níž?“ navrhla Bjurša. „Hlad už nemám, ale mám opravdu žízeň. Nemohli bychom se zastavit někde u vody? Stačil by potůček...“

Babdi i já jsme jí to uznali, ostatně na dno údolíčka už to nebylo daleko. Došli jsme až k čerstvému potůčku a všichni jsme se žíznivě napili. Tenhle svět má jednu výhodu, pomyslel jsem si. Člověk se tu skoro všude může napít i z potůčku, voda je tu ještě čistá, nezaneřáděná.

„Tady je nějaká jeskyně,“ ukázala Bjurša stranou.

Měla pravdu, stranou se mezi křovím temněl otvor jeskyně. Jeskyně, to bylo moje i na Zemi. Nechal jsem dámy odpočívat a šel jsem se tam podívat. Zalíbilo se mi tam. Jeskyně byla rozsáhlá a rozeklaná, uvnitř prostorná a suchá a přímo zvala k průzkumu, na který jsme ovšem zatím neměli čas. Hodil jsem dovnitř aspoň značku a umiňoval si, že se sem při nejbližší příležitosti vrátím.

Vrátil jsem se k »dámám« a chvíli jsme spolu odpočívali.

Pak mě něco napadlo. postavil jsem se, dal pod sebe značku »Před-jeskyní« a pak jsem vydal příkaz »Pchiš Šutr-jedna«.

Blik – a stál jsem na šutru, kde jsme s kamarády začínali tu nešťastnou výpravu do zdejšího světa.

Bylo tu volno!

Krátce poté jsem pochopil, proč tu dodnes volno nebylo.

Stranou se ozval šum velkých křídel a nade mnou proletěl jakýsi velký pták, nejspíš větší než orel. A vynadal mi nepřátelsky krákáním, co že mu lezu na jeho místo! Tak proto tu tenkrát bylo tolik ptačího trusu! Strachoval jsem se, že po něm mohu ve vlhku uklouznout, ale nedošlo mi, že ten kámen slouží ptákům jako rozhledna. A nejen ten, ale i ten druhý, oba byly poznamenané ptačím trusem. Naštěstí se to dá napravit snadno, stačí přemístit značky stranou a pak ať si tam ptáci vartují podle libosti.

Jenže až teď, v cíli cesty, jsem si uvědomil, že tohle vůbec není ten pravý cíl. Jsem, pravda, na místě, kde jsme se vynořili z hvězdné brány, jenže já ji neumím ovládat. To umí Michal, ale mě to nenaučil. A já teď stojím na místě hvězdné brány, což je mi platné jako mrtvému kožich. Až na jednoho vartujícího orla tu nic není. Cesta sem vypadala jako putování za nedostižným cílem, jenže se změnila ve zbytečnou. To jsem tedy nedomyslel! Co jen tady budu dělat? I kdybych si tu postavil stan, nač? Navíc je to tu v pohraničním území mezi Hanumury a Sešperhy, hlídkují tu jistě obě strany, ve stanu by mě nejspíš brzy objevili, omráčili anebo prostříleli šípy a byl bych s konečnou platností hlavním chodem lidožroutské hostiny...

Jenže co s tím? Mezihvězdný telefon »poburaš« nemám, na nikoho se nedovolám. Telepatie do sousedního vesmíru neprojde. Jsem tu jako trosečník na ostrově lidožroutů, kteří už o mně vědí a nic bych za to nedal, že už po mně usilovně pátrají.

Sakra, nebude to žádná legrace!

Ale co teď? Teď se přece musím rozhodnout, co dál! Tady sedět nemohu, to nemá smysl. Musím se vrátit. Budu mít navíc na krku dvě domorodky, které mi věří. Taky žádná legrace! Skákat se dvěma vyžaduje neustálé překonfigurovávání, které zdržuje. Měl bych to nějak spojit...

Tak to asi bude nejlepší. Zůstaneme v jeskyni, to bude náš domov pro nejbližší dobu. Těm dvěma musím vysvětlit, proč už neputujeme dál. A v jeskyni se podívám na to, jak si usnadním to nešťastné překonfigurovávání...

Holky to jistě pochopí...

Ačkoliv – jaképak holky? Jsou snad holé? Jsou chlupatější než já! I když mám na bradě několikadenní strniště, jejich kožich nikdy mít nebudu...

I když se říká: Nikdy neříkej »nikdy!«>... 

Vážně to nebude žádná legrace!

Errata:

14.08.2021 14:34