Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mybraki

Můj návrat před jeskyni rozhodně nebyl triumfální. Dámy to ihned vycítily a pro jistotu se mě na nic neptaly. Naštěstí už byl večer a můj návrh přespat v jeskyni nevypadal za těchto okolností jako poraženecký.

Babdi navrhla nasbírat stranou pod převislou skálou suché listí a udělat si měkčí spaní. Bjurša jí to schválila a protože jsem neměl žádný protinávrh, dal jsem se do toho s nimi. Udělali jsme jedno společné lůžko. Raději se mačkat, než mít každý své tvrdé.

Byla to má druhá noc ve světě Chapežadu. Tentokrát jsem měl po obou stranách chundelaté domorodky, takže mi bylo teplo, ale v duchu jsem si říkal, že je to snad zlej sen. Zajali mě místní lidožrouti. Ostatní kamarádi to věděli, ale do dneška nehnuli ani prstem, aby se se mnou pokusili spojit. Nenapadlo je ani pootevřít bránu ze Satuzyo a pokusit se telepaticky zjistit, jestli jsem naživu a nepotřebuji jejich pomoc. A to se ví, že bych pomoc uvítal! Jsem tady s holýma rukama mezi lidožrouty, žádné zbraně jsme si nebrali, jedinou výhodou jsou nadprostorové přeskoky – zatím mi zachránily kůži, ale je otázka, na jak dlouho? Není přece možné, aby zastavili průzkum světa Chapežadu po prvním neúspěchu! To by byla neuvěřitelná kapitulace! Být to pravda, zasloužili by si všichni ženský kožich... co to povídám, už mi to leze na mozek! Však oni se vrátí! Jen bych ocenil, kdyby si pospíšili.

Zítra musím vyzkoušet, jestli mě příkaz »Pchiš« unese i se dvěma domorodkami na krku. To by snad ještě mělo jít, záleží na celkovém součtu hmotností. Se šavlozubým buvolem jsme měli hmotu nadlimitní, ale o kolik? Nevěděl jsem to. Musím se na to podívat do »bédretu«. Měl jsem si to zjistit dřív... ačkoliv ani ve snu by mě nenapadlo, že ta konstanta bude tak důležitá.

Nakonec jsem opatrně vstal, abych domorodky nevzbudil, dotápal jsem potmě ke kamenné stěně v místech, kde jsem si pamatoval, že je nejrovnější a zkusil zapnout vývojářský panel programovacího jazyka »bédret«. Výhodou je, že obraz vyvstane kdekoliv a nepotřebuje obrazovku, projektor ani jiný hardware. Jeskyně se od toho trochu osvětlila, ale nejdůležitější bylo, že jsem si mohl probrat seznam hotových funkcí. Ty mohu okamžitě použít, postačí jim zadat správně jméno a potřebné parametry. To by bylo, abych na něco nepřišel!

Možná bych u toho vydržel nespat do rána, ale když jsem objevil funkci, která mi nejvíc chyběla, řekl jsem si, že jsem pro dnešek »vyčerpal kliku« a měl bych se s tím spokojit. Měl bych si raději odpočinout, abych nebyl celý zítřek ospalý jako kotě.

Doufal jsem, že tento objev zabezpečí můj pobyt ve světě Chapežad, abych se už nemusel obávat rána. Objevil jsem totiž, jak vyvolat »mybraki«, průhlednou dopravní bublinu, kterou jsem s Michalem letěl při svém příchodu do osady Naděje. Ksakru, vždyť ji Michal znal a uměl ji používat! Proč jsme se vlastně tahali po Chapežadu pěšky? A měl mě to naučit používat dříve než jsme se vypravili do světa lidožroutů! A k tomu ještě hvězdnou bránu! Ze všeho mi vycházelo, že »stařešina« Michal nebyl dobrý velitel! Odpustil bych mu, že nás opustil jako první, což žádný správný kapitán neudělá, ale to jsem chápal jako nechtěné – prostě nám nařídil použít příkaz, který se v jeho případě ihned provedl. Ale jinak výpravu zabezpečil opravdu chabě. I kdyby šlo jen o pokus, jak se chovají skoky »Pchiš«, měl to lépe promyslet a hlavně připravit. Zůstat v neznámém světě s lidožrouty bez vybavení, jen s kapesníkem a malým kapesním nožem, to je tedy vrchol smůly a především nezodpovědné přípravy. Až se vrátím do Satuzyo, asi mu řeknu něco, co si za rámeček nedá.

Jenže nejprve se musím vrátit. A to nebude v tomto světě nijak snadné. Jdou po mně místní lidožrouti a navíc mám na krku dvě domorodé ženy, které mě, málo platné, omezují ve volnosti. V kleci »fjomochů« jsem je nechat nemohl, svědomí by mě žralo až do smrti. Dost na tom, že jsem nepomohl dvěma – u té první jsem ani netušil, jak je to vážné, druhá pomoc odmítla tak příkře, že jsem ji tam musel nechat. Je mi jí líto, ale sama si zvolila osud!

S takovými myšlenkami jsem se vrátil k domorodkám. Ty se však mezitím trochu přemístily, takže na mě zbylo místo až na kraji. Nevadí, teď už mohu spát klidněji.

Říká se, že ráno je moudřejší večera, ale v mém případě byl nejlepší večer. Ráno jsme se probudili brzy, ale domorodky byly vzhůru dřív a hned po ránu se vydaly shánět něco na zub, takže jsem se v jeskyni probudil sám. A v první chvíli jsem se vylekal, jestli se s nimi něco zlého nestalo. Stačilo by, aby se poblíž toulal některý Hanumur a zmocnil se jich. Hanumurové nechodí do lesa neozbrojení, luky a šípy zabíjejí tiše, ani by mě to neprobudilo.

Naštěstí jsem obě spatřil, jakmile jsem vyšel před jeskyni. Vracely se, obě měly chlupaté papulky od něčeho fialového, jistě se už najedly nějakých lesních plodů. Zřejmě objevily »faloťchy« nebo jiné plodiny a dokonce mi něco zabaleného do velkých listů donesly až k jeskyni.

„Děkuji, dámy!“ ocenil jsem je, až se zatetelily blahem.

Snědl jsem všechno co mi přinesly, nebyly to jen nažloutlé »faloťchy«, ale i menší, příjemně nakyslé fialové »ustlyšona«, po kterých jsem měl – stejně jako »mé dámy« sytě fialové zuby, ale celkově to byla dostatečná snídaně.

„Tak – a dál už nebudeme šlapat pěšky,“ oznámil jsem jim. „Ne že by cesta pěšky tak unavovala, ale zanechávali bychom za sebou pachovou stopu a kdoví, který »hudam« Hanumurů by se po ní za námi pustil. Jistě netoužíte po seznámení se s nějakým loveckým »hudamem«. Takže pozor – budeme nasedat!“

»Mybraki« se v první fázi objeví jako nezřetelně viditelná skleněná placka. Není to sklo, je to celé z nějakého silového pole, ale chová se to skoro jako pevná hmota. Když jsem nastoupil »jen tak do vzduchu«, obě domorodky zděšením ucouvly, ale když jsem je pozval k sobě, pochopily, že to neznámé průhledné »nic« je asi nějaké »dobré kouzlo« a nastoupily za mnou. »Mybraki« mezitím změnila vnitřní uspořádání. Objevily se v ní tři pohodlné sedačky, do té nejvíc vpravo jsem si sedl sám a pozval vedle sebe dámy. Mezitím se »mybraki« prohnula a její konce se nad námi spojily, takže jsme byli připravení k letu.

„Takže, mé dámy, »bédret« se nad námi slitoval a poskytl nám dobrodiní »mybraki« – to je to průhledné, co nás obklopuje. Jednak to i s námi bude létat, kam si budeme přát, ale také nás to ochrání před Hanumury a jejich »hudam«,“ oznamoval jsem jim tónem pouťového vyvolavače.

„Ale teď to horší,“ změnil jsem tón hlasu do zklamaného. „»Bédret« mi zatím nedovolí návrat do naší země. Do průsmyku »Kochry« teď nemá cenu letět, natož chodit pěšky. Nezbývá nám než nějak vydržet tady. S »mybraki« to naštěstí bude snadnější.“

Neodpověděly. Setkání s dalším neznámem asi nečekaly.

„A protože se naše možnosti zvýšily, musím se vás na něco zeptat. Babdi se to asi týkat nebude, domů se vrátit nemůže, zase by tam byla »přebytečná«. Ale co ty, Bjuršo? Co bys mi řekla na nabídku bezpečného návratu domů? S »mybraki« by to šlo.“

Oba jsme se teď dívali na Bjuršu. Ta chvíli přemýšlela, než začala povídat.

„Ty si, Vojto, zřejmě myslíš, že jsem se u Hanumurů ocitla ve válce jako zajatec nebo spíš kořist,“ začala. „Jenže tak to není. Nezajali mě, koupili. Přišli k nám jako kupci, ne jako bojovníci, neměli zbraně, ale sliby. Tvrdili, že shánějí nevěsty pro jejich mladíky. Tvrdili, že všechny hezké ženské si mezi sebe rozebrali ti jejich nejváženější předáci a na mladé junáky nevěsty nezbyly. Nabízeli za každou hezkou ženskou odměnu rodině. Moji rodiče mě tedy vypravili jako nevěstu pro nějakého pohledného mladíka země Hanumurů. Jenže hned za hranicemi mi kupci svázali ruce, nasadili obojek a z jejich řečí jsem pochopila, že mě tam vedou pro nějaké staré opelichané bojovníky, ke všemu neštěstí ne jako nevěstu, ale jako »maso«. Kam se mám podle tebe vrátit? Rodina uzavřela obchod, přijala za mě odměnu, teď mě nemůže přijmout zpátky. Musela by vrátit odměnu, jenže je přece každému jasné, že ji dávno utratila a vrátit ji nemůže i kdyby chtěla. Kupci ztropí povyk, že jsem je okradla, soudci jim dají zapravdu... Vojto, jestli můžeš, neodháněj mě! Já se přece nemám kam vrátit úplně stejně jako Babdi!“

A sakra! Ono je to ještě horší než jsem čekal!

„Počkej!“ zarazil jsem ji, když se nadechovala k další řeči. „Říkáš, soudci dají zapravdu kupcům... jenže i kdyby tě opravdu koupili, pak snad jako nevěstu, ne jako »maso«. Z jejich strany to byl jasný podvod a co víc, pokus o vraždu. Soudce má dát takové kupce zavřít a ne je odškodňovat!“

Ach, ano... myslel jsem si, i u nás takoví soudci odškodňují podvodníky a podvedené ještě trestají... Hrome, cožpak to všude ve vesmíru musí být takové?

„Jenže kupci budou dál tvrdit, že jsem se měla stát nevěstou nějakého jejich mladíka. A co může udělat soudce, když na jedné straně něco tvrdí vážený kupec a na druhé straně nějaká ženská? To je přece podle soudců jasné! Ženské slovo má před soudem nicotnou váhu proti slovu chlapa!“

Jako kdyby mi tady citovala Korán!

„Aha!“ řekl jsem. „Takže můj nápad vrátit vás domů by těm nespravedlnostem nasadil korunu... Myslel jsem, že máte kam se vrátit, ale když ne, tak ne. Nějakou dobu to tedy vydržte se mnou a časem se uvidí.“

A pak jsme vzletěli.

»Mybraki« by nám na Zemi záviděli letci od Blériota po kosmonauty. Maximální rychlost sice nedosahuje rychlosti zvuku, zato vynikají obratností jako akrobatická letadla. Helikoptéry jim musí závidět tichý let a schopnost proletět tunelem nebo korunou stromu a neurazit si choulostivý rotor. Ukažte mi letadlo, schopné nejen přistát na vodní hladinu, ale i potápět se jako malá ponorka. Při letu v nízké výšce kopíruje terén, jako by mělo automobilová kola. Jediný dopravní prostředek s podobnými vlastnostmi byla asi »Epouvanta« z Verneova románu »Pán světa«. Jen ta si mohla dovolit vplout jako loď do Niagarských vodopádů, ale v poslední chvíli před smrtícím pádem do hlubin roztáhnout křídla a odletět. Ale nejdůležitější je, že to je jediné letadlo, které nemá problémy s palivem a energií. Mohli jsme se vznášet celý rok bez tankování a dobíjení. Můžeme se vznášet celé dny pod i nad oblaky, volní jako ptáci.

A právě nezávislost byla pro mě zásadní vlastnost. Mybraki znamenala nezávislost na městských barbarech bez svědomí, kteří kupují mladé holky ze sousedního kmene »na maso«. Nezávislost na nesmyslných zákonech a zkorumpovaných soudcích. Froilové, vymysleli jste to skvěle! Škoda, že se to nedá přenést i na Zem!

Nejprve jsme vzletěli vzhůru, hodně vysoko, až pod mraky. Krajina se pod námi zmenšila, z té výšky bylo vidět jak opevněné město lidožroutů Jurdyz, tak malé osady, různobarevné obdélníky polí i kudrnaté cíchy lesů. A v dálce, která se najednou smrskla skoro na dosah, byly skály pohraničních hor. Hory bývají často hraniční i na Zemi. Horská půda nebývá tak úrodná jako nížinná, proto v horách žije málokdo, nejčastěji pastevci ovcí a dobytka, či jak se zdejší užitková zvířata nazývají. Tam někde byla ještě nedávno otevřená brána do světa Satuzyo... ale co, jednou jsem si řekl, že to Michalovi vytmavím, teď se tím rmoutit nebudu.

Pozoroval jsem, jak náš let působí na domorodky. Bjurša s Babdi se v první chvíli schoulily, zakryly si dlaněmi obličeje a snažily se přitulit jedna k druhé, jako kdyby navzájem hledaly ochranu. Po chvilce se odvážily vykouknout a když se nic zlého nedělo, obě se postupně narovnaly. A snad se jim to i zalíbilo.

Let nad krajinou a ptačí volnost však nemohla trvat věčně. Obkroužili jsme celou planinu od jedněch hor k druhým, kroužili jsme nad městečky i nad jezery, . Létal bych klidně celé hodiny, létání přece vyvolává úchvatné pocity, nicméně po pár hodinách jsem na domorodkách začal pozorovat neklid.

„Copak?“ obrátil jsem se k nim. „Nelíbí se vám to?“

„Líbí,“ přiznala Babdi. „Ale máme už hlad.“

Pravda, tady nahoře nic neroste. Chceme-li jíst, musíme se spustit dolů. Vybral jsem očima jeden z rozsáhlejších lesů a začal tím směrem klesat.

Klesání se domorodkám nelíbilo. Ovšem. Pocit pádu není tak příjemný. Musíte pevně věřit, že přistanete opravdu měkce. Já jsem si byl jistý, věřil jsem technice Froilů, ale domorodky mou důvěru neměly a na prudké klesání reagovaly zoufalým ječením. Jistě to znáte z horské dráhy. Když vozíky vjedou do prudkého klesání, ozve se často ječení, i když nikdo nepochybuje o její spolehlivosti a vidí před sebou tvar kolejnic, které se zpravidla ani v tom nejhorším klesání nedostanou až na úroveň okolního terénu, ale vyberou pád ještě ve výšce.

Musel jsem podrovnat let do méně strmého klesání, i když nám cesta dolů z nadoblačné výše potrvá déle a budeme muset kroužit, aby nám les dole neodplul někam daleko.

„Létáš moc vysoko,“ zkritizovala mě Babdi.

„Naše letadla létají ještě výš,“ ujistil jsem obě. „Ve výšce je let příjemnější.“

„Létá se tam pěkně,“ souhlasila Babdi, „ale padání z velké výšky je pěkně hnusné.“

„Ba ne,“ ujistil jsem ji. „Padání není hnusné. Hnusný může být jedině dopad na tvrdou skálu. Když důvěřuješ, že se nemůže nic nebezpečného stát, není nepříjemný ani dlouhý pád z velké výšky. Naši lidé skáčou z výšky i jen tak, bez letadla, důvěřují poměrně jednoduchému padáku...“

Musel jsem jim ovšem vysvětlit, co je to padák a proč mu parašutisté tak věří... samozřejmě jsem zamlčel, že se občas i ten vychvalovaný padák neotevře, zejména když jeho výrobce leccos ošidí... ale myslím si, že jsem je nepřesvědčil. Pravda, i mnozí lidé se neodváží skočit s padákem, stejně jako nemá každý dost odvahy na bungee-jumping.

„Tak dámy,“ pokračoval jsem, když už jsme měli výšku sotva sto metrů, „pod námi je les, kde se vy dvě vyznáte lépe než já. Podívejte se dolů a vyberte místo, kde se dá přistát, aby tam bylo něco k jídlu.“

Bohužel, pro obě domorodky to byl nesplnitelný úkol. Ne že by nevěděly, kde v lese najít něco k snědku, ale potíž vězela v tom, že pohled na les z výšky sta metrů jim vůbec nic neříkal.

Naštěstí je výhodou mybraki, že může bez obav z havarie vletět i do hustého lesa. Shora jsem objevil mýtinu, porostlou jen křovím, kam jsem se pomalu snesl. Domorodky se orientovaly až když jsme klesli k zemi. Prohlásily, že právě na mýtině je nejvíc lesních plodů a tam bychom se měli po nějakých poohlédnout.

Proč ne?

Errata:

14.08.2021 14:34