Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Psanci

Výhodou mybraki je, že umožňuje vybrat místo k zastávce nebo k občerstvení v lesích, kde nehrozí přepadení. Ve světě jako je Chapežad je to k nezaplacení. Další výhodou je, že nemůžete být přepadeni ve spánku. Dotyk jejího silového pole se podobá dotyku gumového nafukovacího člunu a uvnitř je sucho a teplo, takže se dá nerušeně spát i ve výšce zasněžených vrcholků hor, kam se za vámi nikdo ze zdejších obyvatel nedostane.

Kritickým místem je ale okamžik, kdy se musíte snést dolů na zem. Nahoře nic neroste a jen ze vzduchu se žít nedá. Velkou výhodou je, že si můžeme terén dole prohlédnout, než se odvážíte opustit bezpečí silové bubliny. Lesy v provincii Jurdyz, ovládané stejnojmenným městem, byly rozsáhlé a pusté, mýtin v nich bylo víc než dost, jenže i v tomto lese se nacházely osamělé lovecké chajdy, některé dokonce trvale obývané. Kdo by mi mohl zaručit, že až do nich nepronikly zvěsti o podivném cizinci, který volil útěk před čestnou rolí »višlegde« pro samotného vládce jeizela. Jaká hanba pro město, že se hodnostář musel namísto předem ohlášené pochoutky spokojit s pečení z obyčejné ženské!

A mohlo to být ještě horší, kdyby nebohá Zyruko netrvala sama na ochotě stát se tou »čestnou« pečení... Možná se dala podřezat hrdě a se vztyčenou hlavou. Nepochopím to, ale možné to je. I na Zemi je spousta fanatiků, kteří umírají pro ideologické nesmysly ochotně a rádi. Naštěstí má většina živých tvorů pud sebezáchovy, který žádná ideologie nepřekoná. Takoví pak utíkají z vězení i přes pouště a pláně Sibiře a nedají se obalamutit ani slibem posmrtného ráje mnoha rozkoší.

Unikli jsme tedy ze spárů lidožroutů, ale nečekal nás klidný život. Klidný jsme měli jen spánek, vysoko v horách nás nemohl nikdo překvapit. Pozornost jsme však museli napnout při sestupu na zem. I když les vypadal pustý, těžko jsme mohli odhalit lovce se svými hudamy, skrývající se pod listy nízkých keřů. Naštěstí se pokaždé včas prozradili. Lovci jsou zvyklí na ledacos, ale ne na to, aby na ně nalétávalo jakési modravé »nic«, ve kterém byly na dálku vidět jakési podivné postavy. A především, to »nic« bylo větší než největší známá zvířata, budilo tedy dojem něčeho velice nebezpečného.

Spoléhat jsme se na to však nesměli. I nejpodivnější zvířata se nakonec okoukají a i když Římané první bitvy proti válečným slonům prohrávali, poměrně brzy proti nim našli účinnou taktiku. Uvažoval jsem, že i zdejším lidem se »mybraki« okouká a pak by je mohlo napadnout pokusit se o nějakou léčku.

Jenže nám nic jiného nezbývalo. Museli jsme se nějak živit. Les by nám své plody dával ochotně, překážkou byli jen místní lidé, pro které jsme byli nepřátelé. S tím se ale nedalo nic dělat. Uvažoval jsem, kdyby to mělo trvat déle, přesunuli bychom se dál, kde o nás nikdo nic neví, jenže se mi nechtělo opustit zdejší kraj. Pořád byla naděje, že se tu objeví krajané a kdybych odletěl daleko odsud, mohl bych je prošvihnout.

A tak jsme si každé ráno vyhlédli vhodné místo v lese, kde se dalo očekávat dost lesních plodů, slétli jsme tam a obě dámy se pustily do sběru. Babdi upletla ze zdejších lián dva košíky, které jim sběr značně usnadňovaly. Já jsem je střežil před nebezpečným překvapením, které nám hrozilo ze strany zdejších lovců. Přiznám se bez mučení, že jsem byl na tom nejlépe, zatímco domorodky byly mimo »mybraki« nechráněné a v případě ohrožení musely hledat ochranu u mě, já jsem byl chráněný pořád. Jenže vyměnit jsem si to s nimi nemohl, k ovládání »mybraki« jim chyběla moje telepatie. Na druhou stranu se podstatně lépe než já vyznaly ve sběru plodin, takže bych jim ani moc nepomohl.

Naštěstí jim sběr zabral pokaždé sotva hodinu. Jakmile naplnily košíky, naložily je a nastoupily, nastal jim pro zbytek dne odpočinek. Vzletěl jsem někam, kde nás nemohl nikdo rušit, zafixoval jsem »mybraki« na vhodný pevný bod, nejlépe na skálu a dal jsem jim volno. Vyvolal jsem si »obrazovku« a pokračoval ve studiu »bédretu«. Domorodky tomu nerozuměly, vlastně tomu ani nemohly rozumět. Zpočátku mi nahlížely přes rameno, ale brzy je o omrzelo. »Bédret« byl pro ně asi jako popis atomových reakcí – ani o jednom vůbec nic nevěděly a neměl jsem čas jim to nějak populárně přiblížit.

Našly si pochopitelně jinou zábavu. Opatřily si venku sadu barevných kamínků a začaly s nimi hrát. Jejich hra se podobala hře v kostky, až na to, že jim nešlo o číslíčka, která padnou, ale spíš o tvary a obrazce, vytvářené kamínky na podlaze »mybraki«. Byl jsem rád, že si našly zábavu a nechají mě v klidu zjišťovat tajemství »bédretu«, kde se mohla skrývat moje i jejich záchrana.

Nedělal jsem si však iluze, že to bude jednoduché. Mohl jsem očekávat, že systém Froilů bude složitější než jakýkoliv obdobný systém na Zemi. Kdo někdy zkusil hledat něco určitého v některém našem systému, musí mi dát zapravdu. Nedělal jsem si iluze, že něco zjistím hned první den.

A vlastně ani první týden.

Chtělo to trpělivost...

Toho chlapa jsem prostě přehlédl.

Mybraki létá zcela neslyšně, jenže po zemi ji sledoval stín a když jsme kroužili nad lesem, chlap dole se stačil zahrabat do houští. Mybraki už nebyla ta skleněná, ze všech stran průhledná bublina. Naučil jsem se mezitím uplatňovat na její povrch textury a zdálo se mi výhodnější pokrýt ji všude skvrnitým maskovacím nátěrem – i když nešlo o skutečný nátěr, jen o interferenční barvy jako u motýlích křídel. Dovnitř procházelo světlo jen s poloviční intenzitou, nicméně se zevnitř zdálo, že je bublina průhledná jako dřív. V jasném slunečním světle jsem mhouřil oči i při poloviční intenzitě. Ve tmě jsem si zařídil, aby se posunulo ve spektru také infračervené světlo, takže jsem měl noční vidění s termovizí, ale přes den se infračervená část proti přímému slunečnímu světlu nemohla uplatnit. Musel bych si důkladně pohrát s filtry, ale na to byl můj čas příliš vzácný, měl jsem mnohem důležitější položky na seznamu co udělat hned a co může počkat.

Toho chlapa v houští jsem prostě přehlédl.

V prvních minutách po našem přistání se neodvážil vystrčit ani nos. Až po chvíli, když viděl, jak Babdi s Bjuršou češou bezstarostně do košíků ovoce z keřů na mýtině, usoudil, že ta strakatá příšera není až tak nebezpečná, jak se zdá, když nevyleká ani dvě ženské. Chvíli ještě rozvažoval, ale pak se rozhodl.

S válečným pokřikem vyskočil z křoví a velice obratně na obě ženské vyslal rychle po sobě dva šípy.

Naštěstí nebyl dost soustředěný a přes celou šířku mýtiny se nestrefil, alespoň ne tak, jak si představoval.

Bjurša se ke svému štěstí za tím pokřikem prudce otočila, takže šíp s ostrou kovovou špičkou prostřelil místo ní jen košík. Držela ho před sebou a při obratu ho vlastně nastavila do rány. Další štěstí bylo v tom, že košík nebyl čerstvě upletený, ale již trochu vyschlý a tvrdší. Šíp ho prostřelil naskrz, ale tím se úplně zabrzdil. Babdi zase osvědčila jinou dovednost. Jakmile zaslechla chlapův vítězný řev, přikrčila se až k zemi a stihla to dřív než k ní druhý šíp doletěl, takže jí jen zasvištěl nad hlavou a skončil zabodnutý ve kmeni stromu.

K dalším šípům se už válečník nedostal. Byl sice rychlejší než já, ale ani já jsem nelelkoval. Vyčítal jsem si, že jsem mu dovolil vystřelit i ty dva. Mybraki se prudce zvedla dva metry do výšky a vzápětí hlasitě dosedla do křovisek mezi válečníkem a mými chráněnkami, jen to zapraštělo.

„Dámy, nechte všeho a nasedat!“ křikl jsem na ně a otevřel jsem bok mybraki na jejich straně, aby mohly naskočit.

Samozřejmě je to zelektrizovalo. Neztrácely čas, rozběhly se ke mně a během necelých deseti vteřin byly obě na palubě i se svými napůl plnými košíky.

Chlap mezitím rovněž neztrácel čas, ale využil ho k tomu, aby proti mybraki vystřelil další čtyři šípy. Pochopitelně nemohly pevné silové pole prostřelit a bezmocně po něm sklouzly na zem.

Mohli bychom se mu v bezpečí mybraki smát, ale naštvalo mě, že hned sáhl po luku a začal střílet. Taky ve mně hrklo, když jsem viděl, jak první střela prostřelila Bjuršin košík naskrz a málo chybělo, aby ten darebák zaznamenal úspěch. Nebylo pochyb, že chtěl zabíjet. Vysmát se mu by ho možná trochu rozvzteklilo, ale úmysl vraždit zasluhoval tvrdší trest.

Rozhodl jsem se dát mu menší lekci. Zvedl jsem mybraki do výše zhruba tří metrů, přesunul se přímo nad lukostřelce – a nařídil jsem hodně razantní přistání. Věděl jsem, že mu tím neublížím, v návodech mnohokrát zdůrazňovali, že mybraki nesmí při přistávání způsobit újmu nejen Froilům, ale prakticky žádné myslící bytosti... ale kdyby jen myslící! Jak tam opakovaně uváděli, neublížilo by to snad ani myši!

Nebylo tam však ani slovo o nemožnosti někoho parádně vystrašit. Na Froily by to asi účinek nemělo, ti byli přesvědčení o spolehlivosti jejich techniky, ale na zdejší domorodce by to účinkovat mohlo.

Průhlednou podlahou jsem viděl, jak chlap zděšením pustil luk a rukama si chránil hlavu. Mybraki ho ovšem srazila k zemi a podle mých příkazů si na něm trochu »zatancovala«. Teprve pak jsem dal příkaz odletět trochu stranou a vyčkával jsem, až chlap opět vstane. Chtěl jsem na něho zakřičet, že tohle bylo jen malé varování a příště to bude horší, aby si nemyslil, že to pokaždé bude jen malá thajská masáž.

Jenže chlap se nezvedal. Ležel dál na břiše, rukama si kryl hlavu a nehýbal se. Co mu je? Viděl jsem, jak se mybraki nad ním prohýbala, aby mu neublížila, podle návodů bylo vyloučené, aby ho rozmáčkla!

Když se chlap pořád nezvedal, napadlo mě, že dělá mrtvého brouka. Nakonec – není to úplně špatná taktika, občas to pomůže, zejména když se zvíře nechystá oběť na místě roztrhat a sežrat, ale spokojí se zneškodněním. Kdybych teď vystoupil a sklonil se nad ním, dal bych mu však příležitost vymrštit se po mně a rozdat si to se mnou »na férovku«. A tady jsem musel počítat s tím, že zdejší válečníci nejsou žádná ořezávátka. Zatím jsem se dostal do kontaktu jen se Zyruko, když mě v tamté kleci chtěla uškrtit. Byla vyšší váhové kategorie než já a natlačila mě snadno až ke mříži. A musím připustit, že mě zachránila jen znalost jiu-jitsu. Přitom to byla ženská a samice bývají většinou slabší⁶. Zdejší chlapi jsou podle všeho ještě silnější a tvrdší.

Mohli jsme se prostě zvednout a přeletět jinam, jenže právě na této mýtině bylo tolik lesních plodů, až křoviny žloutly. Třeba se s tím chlapem dohodneme! Nechá-li nás na pokoji, necháme my jeho! Teď jde o to, přesvědčit ho, že to bude výhodné hlavně pro něho. Sražení k zemi by mu nemělo ublížit, ale jistě to nebylo tak jemné, aby to nepůsobilo jako výstraha. A jak se mi v té chvíli zdálo, vzal tu výstrahu opravdu vážně, neodvážil se ani pohnout!

Raději jsme ještě chvíli čekali, ale když se chlap nezvedal, napadlo mě zabavit mu luk, aby nebyl tak nebezpečný. Mohl mít i jiné zbraně, ale doufal jsem, že jen luk může být nebezpečný na dálku. Kudly všeho druhu, od meče po žabikuch, mu nebudou nic platné. Babdi s Bjuršou v klidu očešou plody a pak »adijé!«.

Ukázalo se, že zmocnit se jeho zbraně nebylo nijak těžké. Chlap se nepohnul ani když jsem stranou od něho seskakoval. Nehnul ani prstem aby mi zabránil v mém úmyslu. S lukem jsem v pohodě naskočil zpět do mybraki.

„Můžete pokračovat ve sběru,“ pobídl jsem s úsměvem své chráněnky. „Už na vás nikdo šípy střílet nebude.“

„Ale co když na nás skočí?“ starala se Bjurša.

„Tak ho zase přišlápnu k zemi!“ slíbil jsem jí.

Vysypaly obsah košíků na podlahu mybraki a pro jistotu vystoupily na opačném boku. Ale přece se po ležícím chlapovi bázlivě ohlížely. Nedivil jsem se jim. Připadalo mi negalantní vystavovat je nebezpečí, když si sám sedím v suchu a teple, ale nešlo to jinak. Dámy se vyznaly ve sběru plodin, já v ovládání mybraki. Prohodit jsme si role prostě nemohli.

Plodů tu opravdu bylo tolik, že by byla škoda nechat je tu na keřích shnít a pracně hledat jinou tak vydatnou mýtinu. Jenže obě mé chráněnky se pořád ohlížely po chlapovi a pochopitelně se jim při tom česalo hůř. Když se vracely k mybraki vysypávat plné koše, pořád se plaše ohlížely.

Jenže chlap se za celou tu dobu ani nehnul. Nespustil jsem z něho oči, ale role mrtvého brouka musela být pro něho hodně krušná. Vždyť už musel být na více místech přeležený!

Děvy mezitím otrhaly co se dalo, jen v okolí chlapa zůstaly křoviny netknuté Ale v těchto místech bylo křoví trochu polehlé od přistávajícího mybraki a ovoce nejspíš potlučené. Nemělo asi cenu snažit se očesat všechno.

Nakonec mi to nedalo. Přistál jsem s mybraki bezprostředně vedle chlapa, seskočil jsem a pokusil jsem se ho otočit obličejem vzhůru.

Panebože, on snad byl doopravdy mrtvý! Nejenže nejevil žádné známky života, ale už se na něm projevovala ztuhlost! Že by si příručka k mybraki o té neškodnosti jen bájila?

Zkoumal jsem, jestli nemá nějaká zranění, ale nenašel jsem na jeho těle ani oděrku.

„Zemřel strachy!“ napověděla mi Babdi, která mé počínání spolu s Bjuršou sledovala z bezpečí mybraki.

Vytanulo mi z podvědomí, že něco takového možné je. Při náhlém úleku – a musí být opravdu pořádný – se do krve vyplaví příliš velké množství adrenalinu, až to zastaví srdce. Když může na leknutí zemřít člověk Homo Sapiens, proč by nemohli zemřít zdejší lidé! Jsme si přece podobní! A navíc, místní to znají také, Babdi to říkala jako hotovou věc.

Ale vždyť jsem ho nechtěl zabít, jen jsem ho chtěl trochu postrašit! Spolehl jsem se na dobrozdání Froilů, že se nemůže nic stát! Vědět to dopředu...

Na druhou stranu, ten chlap chtěl vraždit! Kdyby jeho šíp nezbrzdilo pletivo Bjuršina košíku, měla by ho v těle ona sama! Babdi zachránilo jen to, že se duchapřítomně shýbla. Ten chlap se chystal stát vrahem dvou zdejších žen, i když mu nikdy nic zlého neudělaly, to je nesporné. Mám snad litovat vraha?

Je mi jasné, kdyby se to dostalo před soud na Zemi, neměl bych to snadné. Ten chlap přece nikoho nezabil, i když se o to už snažil! Zato já jsem zcela jasně »použil nepřiměřenou obranu«. Navíc mě ten chlap vůbec neohrožoval... soudci na Zemi by mě poslali za mříže minimálně na dvojmístný počet roků! Naštěstí sem pozemská jurisdikce nedosahuje! Ačkoliv – zdejší soudy by mě bezpochyby odsoudily k mimořádně kruté smrti, takže si zřejmě nevyberu. Jak kdysi vtipně poznamenal Francouz Pitaval, setkání s justicí je vždy katastrofou, ať je člověk vinen nebo ne!

Skončil jsem s pokusy o oživování toho chlapa. Jednak už stejně bylo pozdě, jednak bylo pro vraha takové snahy škoda. Ani litovat bych ho neměl. On dal přece jasně najevo, že by nás také nelitoval! A jestli ho zabilo leknutí, pak to aspoň bylo nekrvavé, bezbolestné a rychlé.

Jasně nám to ale ukázalo, že nám zdejší lovci nejsou příliš nakloněni. Spíš naopak – budou se nás snažit na potkání zabít.

Musíme s tím tedy počítat.

------------------------ Poznámky:

  6 čest výjimkám, jako jsou třeba kudlanky

Errata:

14.08.2021 14:34