Nedorozumění

Při poslední návštěvě lesa jsme dosáhli bohaté sklizně.

Část ovoce jsme uložili na vrcholku hory, které Babdi říkala Cevalchy. Třicet metrů pod zasněženým vrcholem byla nepříliš hluboká jeskyně, spíš jen trochu hlubší výklenek, kam jsme mohli ukládat do sněhového poprašku hned nespotřebované potraviny, které by se v teple zkazily.

Kromě ovoce jsem ukořistil luk a toulec plný šípů.

Tamtomu lovci už nebyl k ničemu, kdežto mě zajímaly jeho vlastnosti. Každá informace o zbraních možných nepřátel pro nás byla dobrá, což přehlušilo i mé výčitky svědomí. Pořád mi to ale nedalo spát. Chtěl jsem přece toho chlapa jen vystrašit, aby nás nechal na pokoji, ne ho zabít!

To Babdi s Bjuršou se žádnými výčitkami trápit nenechaly. Pravda, zatím nikoho nezabily, ale ty dvě považovaly smrt lovce za zaslouženou. Napadl nás a dostal, co mu patřilo.

Já jsem se konečně prokousal ke kapitolám popisu řízení hvězdných bran, nazývaných zde »slýky«. Už hledání toho jména byla pěkná detektivka. Hledat něco a nevědět, jak se to nazývá, je vždycky problém. Kdyby mi Michal řekl aspoň to jméno, nemusel bych strávit spousty hodin hledáním.

Nejhorší na tom bylo, že jsem se propracoval k návodu pro odborníky. A upřímně řečeno, na tohle jsem odborník rozhodně nebyl. Jenže »příručka amatéra« pro »slýky« tu nikde nebyla, lépe řečeno, zatím jsem na ni nenarazil. Ale což, zvládl jsem přece teorii jaderných reaktorů, proč bych nemohl zvládnout i tohle?

Jakmile jsem se však dostal ke správným kapitolám návodů, bylo to přece jen rychlejší. A tak jsem se postupně dozvěděl, jak je to s hvězdnými branami Froilů.

Můj první dojem byl silně zkreslený. Michal je ovládal lehce a snadno, takže jsem neočekával velké problémy s jejich řízením.

Teď mi ale došlo, že to byl hodně falešný dojem. Ovládání hvězdných bran bylo složitější, než jsem si naivně představoval. Podstatně složitější než řízení mybraki a nadprostorových skoků »pchiš«. Že to na první pohled nijak složitě nevypadalo? Bylo to snadné, když jste měli předem vypracovaný program, ovládaný v ideálním případě jediným klíčovým příkazem. Vlastně je tomu tak i v jiných případech a sám jsem měl nápad vylepšit si příkaz »pchiš« automatickým zahrnutím váhové kalibrace, což by řízení »pchiše« ještě více zjednodušilo. V mém případě, kdy jsem se jednou přemisťoval sám, jindy s Bjuršou a ještě jindy s Babdi, to znamenalo pokaždé nové a nové kalibrace, které jen zdržovaly. Vyplatilo se mi tedy sloučit obě funkce do jedné.

U hvězdných bran to bylo ještě složitější.

Vzpomněl jsem si na jednu atrakci pouťových střelnic. Šlo o střelbu do »kola štěstí«, což je rychle roztočený barevný kotouč. Střílí se šipkou, která se do dřevěného terče zasekne a po jeho zastavení kolotočář zhodnotí »výhru« podle zasažené barvy. Která to bude, to střelec v žádném případě neovlivní, neboť mu všechny barvy splynou do jedné špinavě bílé. Proto se přece této atrakci říká »kolo štěstí«! A to se rozumí, že výhry nebývají nic moc. Jednou jsem pozoroval kolotočáře, který na každou zaraženou barvu dával jako výhru vždy jen nejlacinější papírovou růži. Těch mívají kolotočáři vždycky největší zásoby.

Podle Froilů jsou hvězdné brány podobným »kolem štěstí«. Vesmír je obecně charakteristický cyklickými jevy, vznikajícími díky oběhu a rotaci planet. Mimoprostor je podle Froilů podobně cyklický a proto mu říkají »Vějíře«, neboť se zde různé světy stále střídají jako ty barevné pruhy »kola štěstí«. Strefit se do správné barvy je zde ale nutné, protože to znamená strefit se do správného světa. Bez znalosti tohoto mechanizmu by šlo o čirou náhodu, do kterého světa se brána otevře a na počátku »Éry hvězdných bran« tomu tak skutečně bylo – cíl brány byl víceméně věcí náhody.

Froilům trvalo pár tisíciletí, než na tu náhodu vyzráli.

Později věnovali toto tajemství i jiným. Při svém zkoumání vesmírů a hledání fluorových světů tu a tam objevili i jiné bytosti nadané rozumem. Občas jim ušetřili úmorný a často i nebezpečný výzkum a naučili je s »vějíři« pracovat. Proč by ne? Světy našeho kyslíkového typu jim byly k ničemu a kyslíkovým bytostem se víc hodily. A naopak se časem stávalo, že kyslíkové bytosti při svých vlastních objevech narazily na fluorový svět a stejně nezištně jej nabídli Froilům. Taková spolupráce se pak vyplácela všem.

Jenže se mi zdálo, že nám pozemšťanům svěřili jen část toho tajemství a ještě jen nepatrné minimum. Proč Michal cestoval ze Země na Satuzyo přes dva jiné světy, když byl navíc jeden svět, Hórgo, pro lidi nebezpečný? Spíš se zdá, že Michalova parta dostala neúplný návod, který dovoloval přechod mezi omezeným množstvím paralelních vesmírů. Froilové možná počítali s tím, že zbytek návodu si lidé Země vyštrachají sami, vždyť jim všechno poctivě přeložili do pozemského jazyka. Jenže tím předpokládali, že se lidé ze Země na ten úkol vrhnou se zarputilostí buldoka, zatímco Michalova parta vynakládala většinu své energie na rozvoj osady Naděje.

Cákryš, nebudu nakonec v tomto oboru první?

Měl jsem však značnou nevýhodu. Mimo bádání a luštění tajemství vějířů jsem se musel věnovat naléhavějším věcem. Není snadné uhájit svůj vlastní život v nepřátelském světě, okořeněném starostí o dvě podobně postižené domorodky, které mi nejspíš ve výzkumech nepomohou. Na druhou stranu jsem neměl svědomí opustit je. V tomto světě by se brzy staly buď otrokyněmi, nebo ještě hůř, »višlegde« neboli hlavním chodem lidožroutské hostiny.

Existenční starosti jsem měl naštěstí poměrně krátkou část dne. Jakmile »mé dámy« nasbíraly, načesaly a vyhrabaly dostatek jídla, odletěli jsme na vrcholek hory Cevalchy, kde mě nechaly bez vyrušování bádat nad virtuální obrazovkou. Nerozuměly jí, ale právě to jim velelo nevyrušovat mě.

Co jsem si mohl přát víc?

Trvalo mi skoro deset dní, než jsem se odhodlal vyzkoušet si otevřít »slýky« neboli hvězdnou bránu. Měl to být první pokus, takže jsem neočekával, že by se mi podařilo spojit se s některým ze známých světů. Prostě jsem si chtěl jen tak vyzkoušet samotný mechanismus otevírání hvězdných bran. Ať je tam na druhé straně cokoliv, nemínil jsem tam vstupovat. Mohlo by se mi stát, že pak nenajdu cestu zpátky a nestál jsem o to, abych si svoji situaci, už tak dost nepříjemnou, ještě zhoršit. Chapežad je svět lidožroutů, není zrovna vlídný, ale bylo mi jasné, že jiné světy mohou být na tom ještě hůř.

Co kdybych náhodou otevřel hvězdnou bránu do některého fluorového světa? To by způsobilo katastrofu na obou stranách, i když zaručeně větší na té straně, kde by byl v kritické chvíli nižší atmosférický tlak a kam by se tedy nahrnul jedovatý vzduch z druhé strany.

Co bych v takovém případě udělal?

Poznal bych to jistě velmi rychle a v každém případě bych bránu co nejrychleji zavřel. Horší by bylo, kdyby mě to ofouklo nebo nedejbože postříkalo fluorovodíkovým deštěm. V takovém případě by se brána musela zavřít samočinně, ale pokud vím, pár minut to trvá a za tu dobu by mohla katastrofa zasáhnout pěkný kus mého okolí. Totéž by se stalo i na druhé straně, kdyby byl tlak vzduchu větší než tlak fluóru.

Řekl bych, že se Froilům mnohokrát podařilo otevřít bránu do jedovatého světa. Je sice pravda, že fluorových světů je mizivá menšina, ale nedivil bych se, kdyby všechny jejich první pokusy končily katastrofou. Div divoucí, že je to neodradilo!

Ale co... kdo nic nedělá, nic nezkazí, říkáme u nás.

Zadal jsem příkaz otevřít bránu, i když jsem věděl, že to je zcela určitě krok do neznáma...

Uvidíme!

První, co mě udivilo, byla otevřená brána.

Nedoufal jsem, že se mi poštěstí otevřít nějakou bránu hned napoprvé. A druhé, podstatně větší překvapení bylo, že se svět za hvězdnou branou tak podobal Zemi, až jsem se otřásl.

Není to nakonec Země?

To bych jistě brzy zjistil, kdybych tam vešel a rozhlédl se. Ale to nebylo jen tak. Kdyby to Země nebyla, byl bych v cizím světě a navíc bych ani nevěděl, kde jsem. Věděl jsem, že udržet bránu otevřenou je s přibývajícím časem energeticky čím dál tím náročnější, takže rozumná doba otevření je do pěti minut. Jakmile se brána zavře, bude asi hodně obtížné otevřít ji znovu a vrátit se. Totiž – jak jsem se právě přesvědčil, otevřít bránu bude poměrně snadné, avšak otázkou je, do kterého světa ji otevřu podruhé. Náhoda je blbec! Být na druhé straně Země, nebyl by to takový problém, ale být tam nějaký neznámý svět...

Jenže rozhodnout jsem se musel v té časové tísni rychle. Do pěti minut, víc času jsem neměl.

„Dámy, držte se!“ otočil jsem se na své dvě spolucestující – a nařídil jsem »mybraki« proletět branou.

Stihl jsem to v poslední vteřině. Ve chvíli, kdy jsme vlétli do modravě svítící brány, začaly její okraje prskat jiskrami a sotva jsme byli na druhé straně, brána prskla naposledy a zmizela.

Byli jsme na Zemi?

V okamžiku, kdy jsem se ohlížel po mizející bráně, jsem už věděl, že tohle naše milá Země není.

Před námi byly lesy, tak dojemně podobné pozemským, ale za námi, za branou, se do výšky vypínaly jakési obrovské stavby. Takové mrakodrapy v Čechách rozhodně nemáme, to byla jediná jistota, kterou jsem v této chvíli měl. No potěš koště! Takže jsem se svými dvěma chráněnkami vletěl do úplně cizího vesmíru. Ale na druhé straně jsem si oddychl. Existence mrakodrapů dávala naději, že zdejší bytosti mají rozvinutější civilizaci než je naše pozemská a tím spíš proti Chapežadu. A s civilizovanějšími lidmi se snad lépe domluvíme.

Bonusem zůstalo, že se »mybraki« pod námi nerozplynula. Takže jsme plynule přešli pod působnost zdejších »zgryjo« a opět se můžeme spolehnout na jejich ochranu. Můžeme se dovolávat na stav nouze a požadovat na místních obyvatelích pomoc, i když ji dostat můžeme i nemusíme. I na Zemi jsou státy, které vniknutí na své území hodnotí jako špionáž a krutě to trestají. Hodně států na Zemi už tresty smrti zrušilo, ale ty největší, které by měly být nejvyspělejší, je přesto pořád používají navzdory riziku, že občas – a bohužel dost často – popravují i nevinné.

Pro příklady nemusíme chodit daleko, že?

V každém případě jsme se museli starat, jak si opatřit něco k jídlu. Na zásoby na hoře Cevalchy jsme se spoléhat nemohli. Kdo ví, kde je teď hora Cevalchy i se světem Chapežadu?

Rozletěl jsem se nízkým letem nad zdejším lesem, ale po několika hodinách jsme nespatřili nic, co by nám mohlo posloužit jako potrava. Na rozdíl od světa Chapežadu nebyly zdejší lesy tak bohaté na různé jedlé plody. Možná bychom mohli ulovit nějaké lesní zvíře, měl jsem přece luk a šípy, ale tuhle možnost jsem si schovával až úplně na konec, kdyby nám hrozila smrt hladem. Tam to snad nedojde, utěšoval jsem se.

Lesy jsou tu tedy nehostinné, tím se více blíží pozemským. Na Zemi se na lesních mýtinách najdou aspoň nějaké lesní plody, ale spoléhat se na to nedá. A houby? S velkou pravděpodobností narazíte na houby nejedlé a dokonce i na jedovaté. Člověk má sbírat jen ty, které dobře zná – a tady jsme neznali žádné. Nezbylo nám než opustit ochranu lesů a poohlédnout se, čím se živí místní tvorové. Jenže tady už to tak snadné nebylo.

Brzy jsme objevili něco, co by se dalo nazvat pozemským pojmem »sad«. Byly to pravidelně rozmístěné keříky, obsypané velkými modrými plody. To už byl večer a po celém dnu bez jídla jsme měli všichni ohromný hlad. Rozhodl jsem se tedy přistát na dosah toho sadu a zjistit jedlost plodů na těch keřících. Chápal jsem sice, že je to krádež, ale omlouval jsem si to stavem krajní nouze. Nemáme zkrátka jiné východisko.

Přistáli jsme na kraji sadu a vypustil jsem »své dámy«, aby se podívaly po těch plodech. Šel bych s nimi, ale považoval jsem za rozumnější zůstat v pohotovosti v »mybraki« a hlídat, aby nás nic nepřekvapilo.

Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.

Babdi s Bjuršou se při trhání do košíků samy najedly, ale přitom pamatovaly i na mě. Jenže netrvalo dlouho a s bručivým tónem se k nám přihnalo jakési místní vozítko – nevelká, ze stran zploštěná kapka bez kol, vznášející se půl metru nad zemí. Uvnitř seděl zdejší... ale to stvoření se nedá nazvat člověkem. Snad ještě »Sapiens«, ale těžko »homo«. Obě Chapežadky, Babdi i Bjurša, se samozřejmě při česání ovoce ostražitě rozhlížely po okolí, takže se nedaly překvapit, ale jejich spěšný úprk do bezpečí »mybraki« se ukázal jako jediný správný.

Když vozítko bez kol doplulo až k nám, vyskočil z něho ten tvor a pustil se do nás. Nejspíš to byl majitel sadu a v tom případě jsem se mu chtěl omluvit a snažil bych se ho přesvědčit, že jsme neměli jiného východiska, jenže jsem se k tomu vůbec nedostal, ten tvor nás prostě předběhl.

Stačil jsem si ho trochu prohlédnout a musím potvrdit, že to ani náhodou nebyl zástupce rodu »homo«. »Zadní nohy« měl jako většina zvířat na Zemi, nejvíc byly podobné nohám šelem. Nejen my, lidé Země, ale i Hanumurové z Chapežadu chodíne po zadních nohou a při chůzi došlapujeme patami na zem. Tihle mají paty tři čtvrtě metru nad zemí, takže kráčejí po prstech. Nemají na nohou kopyta, ale obstojné drápy, asi jako naši psi. Rovněž jsou nepochybnými šelmami i podle zubů, mezi nimiž z horní i dolní čelisti vyčnívají velké špičáky, hlavu s plochým kočičím nosem jim zdobí špičaté liščí uši. Jejich přední končetiny se podobají opičím a také je podobně jako gorily používají při chůzi – opírají se o klouby prstů. Když se vztyčí, používají své přední končetiny jako ruce.

Nepochyboval jsem, že to jsou myslící, tedy »Sapiens«. Exemplář před námi byl vyšší než já i než Chapežadky, tělo měl buď holé, nebo jen s velice krátkou srstí, zato je měl oblečené do oděvu z jakési látky, ponechávající ruce od nadloktí a nohy od pat dolů volné – něco jako naše krátké rukávy a krátké kalhoty. To by samo o sobě nic neznamenalo, připomeňme si všelijaké kabátky, do kterých oblékáme naše domácí mazlíčky, jenže tenhle se od našich šelem odlišoval nejdůrazněji tím, že – mluvil.

Nerozuměl jsem mu sice ani slovo, ale byla to bezpochyby článkovaná řeč, sice s převahou sykavek, nicméně to byla řeč se vším všudy. I když podle jejího tónu jsme se očividně nestali jeho přáteli. Jak by se řeklo u nás, »štěkal na nás zuřivě«. Nedivil jsem se mu – chápal jsem, že nebude přátelsky rozprávět se zloději, ale spoléhal jsem se na to, že se s ním přece jen nakonec domluvíme.

Jak se brzy ukázalo, představoval jsem si to »jako Hurvínek válku«. Chtěl jsem ho nechat vymluvit, pak bych se pokusil porozumět jeho řeči, jak mi to celkem šlo v Chapežadu, ale tenhle tvor zřejmě neměl o jednání zájem.

Znenadání sáhl do svého vozidla a vytáhl předmět, který mi ze všeho nejvíc připomínal supermoderní automatickou pušku. Nebyla to puška v tom smyslu, že by střílela projektily, tedy kule nebo něco podobného špičatého, nicméně se ihned ukázalo, že je to také zbraň, jen trochu odlišného typu. Ten tvor ji popadl jako profesionální hrdlořez, opřel si ji o rameno a začal na nás střílet.

Ze setkání s Hanumury na Chapežadu jsem věděl, že šípy po silovém poli »mybraki« jen neškodně sklouzávají. Projektily z útočných pušek jsou sice rychlejší, takže mají vyšší průbojnou energii, nicméně silové pole je přinejmenším o dvě třídy silnější než kevlarové helmy a neprůstřelné vesty.

Tohle nestřílelo mechanickými projektily, což jsou vlastně šípy přetvořené do menší, těžší a tím průraznější podoby. Z této hračičky létaly ohnivé paprsky a silové pole »mybraki« se pod tím ohnivým deštěm viditelně prohýbalo. Oheň je sice neprorazil, ale okamžitě nám bylo uvnitř horko jako v sauně.

To už bylo opravdu vážné. Zdejší »sadař« si svůj majeteček chránil opravdu důrazně a teplo, které silovým polem prosáklo, se stále více hromadilo.

Nebezpečí jsem naštěstí pochopil včas. Jestli ho nechám ještě chvilku střílet, upeče nás jako kuřata na grilu.

Mohl jsem si vybrat z dvojího. Buď se dát na útěk, nebo toho vrahouna – sice nás ještě nezabil, ale snažil se o to, takže si to označení plně zasloužil – zastavit. Napadlo mě, že vyspělejší tvor snad nezemře leknutím jako primitivní lovec Chapežadského lesa, takže jsem nasměroval »mybraki« přímo na něho.

Věděl jsem, že mu fyzicky neublíží, stejně jako nezpůsobilo ani škrábnutí tamtomu lovci. Neočekával jsem, že by se toho tak strašně vyděsil, aby ho zabil jeho vlastní adrenalin. Silové pole ho sice srazilo k zemi, ale pak se od něho odtahovalo stejně jako nedávno na Chapežadu.

S čím jsem ale nepočítal, bylo jeho zuřivé odhodlání zabít nás. Ten tvor ani při pádu naznak nepustil z rukou svou zbraň a – bohužel – ani její spoušť. Zevnitř jsem jasně viděl, jak kolem něho silové pole ustupuje, aby mu neublížilo, jenže nedokázalo zneškodnit oheň z jeho zbraně. Ten sice většinou sklouzával do stran, ale ve chvíli přímého fyzického kontaktu neměl jeho oheň kam uhnout, než přímo na střelce.

Zdvihl jsem rychle »mybraki« do výšky, také zbraň střelci nakonec vypadla z rukou, ale to už bylo pozdě. Z popáleného těla stoupaly proužky dýmu, tvor se ještě trochu hýbal, ale byly to už jen předsmrtné křeče.

To jsem přece nechtěl! Ani toho lovce na Chapežadu, ani zdejšího sadaře jsem zabít nechtěl! V obou případech jsem chtěl jen ukončit jejich útok proti nám. Věděl jsem dobře, že jim silové pole »mybraki« fyzicky neublíží! V obou případech si ale ublížili sami. Lovce na Chapežadu zabil jeho vlastní adrenalin, zdejšího sadaře jeho vlastní zbraň. Ani v jednom případě jsem se necítil vinen úmyslnou vraždou.

Ale ať jsem se cítil vinen nebo ne, kdo je přistižený nad mrtvolou, je automaticky považován za úkladného vraha. Policie všude ve světě jásá, když někoho chytí na takovém místě, i když se později ukáže, že byl nevinný jako lilie. A když i soudci soudí rychle, není popravenému nevina nic platná. Platí to na naší Zemi, platí to na Chapežadu a tady to nebude jiné.

Na Chapežadu jsem si z tamní justice nemusel dělat těžkou hlavu. Byla sice primitivní, odsoudit někoho k smrti tam bylo víc než snadné, což jsem mohl posoudit i sám na sobě, nicméně dary Froilů mi umožňovaly vzepřít se takovým soudům. Prostě na mě neměli patřičné donucovací prostředky.

Na Zemi by to bylo asi horší, i když překonat »mybraki« by byl pro pozemskou Policii a nejspíš i armádu hodně tvrdý oříšek. Policie na Zemi bývá krátká i na všemožné mafie, vybavené sice hůř, než co umožňuje »mybraki«, ale přitom lépe než prostředky místní Policie.

Tady to zatím vypadalo nejhůř. Pouhá ruční zbraň, použitá zdejším »sadařem«, nás citelně zasáhla i uvnitř »mybraki« a delší působení bylo podle mě nebezpečné. Když má něco tak účinného k obraně svého majetku kdejaký sadař, zdejší instituce bude mít jistě něco ještě účinnějšího a s tím už by nebyla žádná legrace.

Co se doporučuje na Zemi, když najdete někde v příkopu u cesty mrtvolu? Přivolat Policii bývá v mnoha případech ošidné, neboť pro Policii jste automaticky hlavním podezřelým. Stačí, aby policisté ignorovali důkazy, které jim jejich verzi narušují – a už se vezete. Někde jen do vězení, jinde před popravčí četu či na elektrické křeslo. Výhodnější je ničeho se nedotýkat a zmizet. Někdy ani to nepomůže, zejména když je poblíž nějaká z milionů sledovacích kamer, ale ve většině případů je tato taktika účinná. Když nemá Policie po ruce vhodného obětního beránka, přinutí ji to k zamyšlení, takže – občas – najde i pravého vraha.

Zkrátka jsem se rozhodl na příjezd zdejší Policie nečekat.

Jen tak mimochodem jsem svým Chapežadkám naznačil, že není rozumné zdržovat se poblíž mrtvoly, radši se tedy zvedneme a nízkým letem těsně nad korunami lesních stromů zmizíme co nejdál. Obě se mnou ihned vřele souhlasily. Možná uznávaly, že mám těžší prostředky než je obvyklé na Chapežadu, ale rozhodně jim i bez mého návrhu bylo bližší zmizet.

Zachoval jsem se tedy přesně tak, jak jsem jim naznačil. »Mybraki« se s námi zvedla a těsně nad korunami stromů mířila ke vzdáleným horám. Požádal jsem přitom obě Chapežadky, aby natrhané ovoce sesypaly do jednoho košíku. Obě se během trhání trochu najedly, ale teď jsme museli šetřit, takže mě nakrátko přešel i hlad. Teď se jen dostat nepozorovaně co nejdál!

A doufat, že tu nemají satelitní sledování, podobné našemu pozemskému, nebo nedejbože dokonalejšímu.

Zkrátka – kdo uteče, vyhraje!

Errata:

14.08.2021 14:34