Útěk z ráje

Nemám já ale smůlu?

Na Chapežadu to bylo jedno, tam mě odsoudili k sežrání už protože mě za tímto účelem »ulovili«. Soud se tam žádný nekonal a to, že jsem jim unikl – a vzal s sebou dvě další potenciální oběti – nebyla zásluha Chapežadů, přesněji Hanumurů. Prostě mě jen trochu podcenili, ale to by jejich soud neovlivnilo.

Na Zemi bych byl též v prekérní situaci. Dovedu si docela plasticky představit tu obžalobu. Byl jsem přistižen při polním pychu – což je jen jinak označený druh krádeže – načež jsem při legálním pokusu o zadržení použil »nepřiměřenou obranu«. Že na mě majitel sadu střílel s úmyslem zabít? To před soudem nemohu dokázat, nemám přece žádné zranění. Že jsem mu vlastně vrátil oheň, určený pro mě? A to je přece ta nepřiměřená obrana!

»Přiměřená obrana« nesmí útočníkovi zkřivit ani vlásek!⁷

Nevím sice, v jakém stavu je zdejší justice, ale mohl bych posoudit stav zdejší techniky, která nepochybně převyšuje úroveň naší pozemské. Zdejší dopravní prostředky se pohybují plynuleji a rychleji i bez tradičních kol, zbraně nevymršťují hmotné střely, které mají za cíl devastovat protivníka převážně mechanicky. Jenže i na Zemi platí, čím vyšší je úroveň techniky, tím větší darebáci ji používají a tím mají čistší, nepoužívané svědomí, Čím vyspělejší civilizace, tím méně jde její justici o spravedlnost, ale tím víc slouží těm, kdo mají víc peněz na lepší právníky. Kdyby to mělo platit i ve vesmíru, nebyl bych už teď daleko od potupné popravy. Co teď?

Naštěstí snad i tady platí heslo: Kdo uteče, vyhraje! Mohu se stíhání zdejší Policie-nebo-co-tu-mají vyhnout prostě tím, že opustím jejich svět. Jsou tu přece stroje Froilů »zgryjo« a když mě tu poslouchá »mybraki«, poslechne mě snad i mezivesmírná brána »slýki«. Pryč odsud, dokud to jde!

»Mybraki« se vznášela nízko nad korunami strojů a hnala se rychlostí malého sportovního letadla směrem k horám. Musím se zaměřit na ovládání hvězdných bran »slýky«, umiňoval jsem si. Ale na to budu potřebovat klid, i kdyby to měl být klid o hladu.

Mou největší chybou bylo, že jsem úroveň zdejší civilizace přece jen značně podcenil.

K horám nebylo daleko, odhadem tak sto, plus minus deset kilometrů. Pro nás to byla cesta na dvacet minut letu. V horách jsem chtěl najít klidnější místo, kde bych se mohl naplno věnovat zkoumání programového vybavení »slýky«. Tak jako tak jsem byl odhodlaný opustit tento svět. Tady jsme si nemohli podobně jako na Chapežadu vyhledat klidné místo mimo dosah vládců. Šlo mi jen o krátký odklad, abychom nemuseli opouštět tento svět příliš nakvap skokem do neznáma.

Nečekal jsem, že nedoletíme ani k horám a již budeme čelit pronásledování představitelů zdejší moci. Na Zemi by Policie tak hbitě nezareagovala. Nějakou dobu by jistě trvalo, než by někdo objevil mrtvolu. Policie by pak hledala stopy na místě a protože jsme odletěli vzduchem, bylo stop málo. Pár otrhaných keřů, snad i nějaké stopy bosých nohou Babdi a Bjurši. I z nich by se zdejší policisté dozvěděli pár poznatků – například že v tom místě byli tvorové z jiného vesmíru. Po »mybraki« však stopy nezůstaly a o mně prakticky nemohl nikdo nic vědět.

Přesto jsme se – odhadem deset kilometrů od úpatí hor – stali stíhaným objektem.

Zjistil jsem, že nás dohání zdejší letadlo. Mělo barvu zdejší vegetace, ale proti obloze bylo dobře patrné. Uhnul jsem, jenže se ihned otočilo za námi a dalo nám tím najevo, že mu nepřekážíme v letu, ale že jde jmenovitě po nás.

Snaha zamaskovat »mybraki« barvami lesa pod námi neměla žádoucí efekt. Pronásledovatelé byli rychlejší, takže nás rychle doháněli. Co udělají, až se dostanou ještě blíž? Očekával jsem, že nám budou signalizovat, abychom zastavili a začnou pak s námi vyjednávat, ale pro jistotu jsem si připravil otevření brány do jiného vesmíru pro případ, že by zdejší bytosti jednat nechtěly.

Počítal jsem – bohužel – dobře.

Z kilometrové vzdálenosti zahájili naši pronásledovatelé ostrou palbu něčím podobným, jako na nás použil »sadař«, jenže mnohem silnějším kalibrem. Na povrchu naší »mybraki« vzplál oslňující oheň a zalila nás taková vlna horka, až se Chapežadkám začala škvařit srst, ožehlo mi to vlasy a kdybych něco takového předem neočekával, v několika vteřinách by v »mybraki« letěly jen tři upečené mrtvoly.

Víceméně podvědomě jsem prudce klesl k zemi. Prorazili jsme koruny stromů, které nás vzápětí přikryly, aby hned za námi vzplály, a za zoufalého ječení obou Chapežadek jsem bez ohledu na přetrvávající oheň těsně nad zemí otevřel bránu »slýky«.

Naštěstí jsme letěli těsně nad vrcholky stromů, takže jsme neměli k zemi daleko. Hvězdné brány »slýky« se nedají otevírat kdekoliv, potřebují se »opřít« o pevný podklad, na vodě ani na bažině a tím méně ve vzduchu je neotevřete, ale tady v lese pod námi pevný podklad byl a »mybraki« hvězdnou branou proletěla do jiného světa a unikla ohni, kterým nás chtěli zničit.

Bylo to opět naslepo. Dosud jsem se nedostal k přesnému určení cílů hvězdných bran »slýky«, v té chvíli mi šlo jen o jedno – uniknout tomu ohni, dříve než nás zabije. A měl jsem dojem, že to bylo opravdu na poslední chvíli.

„Ticho!“ zařval jsem na obě nešťastné Chapežadky.

Vlastně měly na nářek nárok, ale byl jsem pro ně dostatečná autorita, aby na ten povel zmlkly.

„Musel jsem uletět tomu ohni!“ pokračoval jsem klidnějším hlasem, když obě umlkly. „Chtěli nás zabít ohněm, chápete?“

To samozřejmě věděly i beze mne, a tím víc chápaly, že nás brána »slýky« zachránila před upečením. Nemusel jsem se před nimi ospravedlňovat, že jsem s nimi zabloudil do dalšího světa. Byla to zkrátka jediná cesta k záchraně. Ale někdy je lépe odvést pozornost od těžkého problému k jinému problému, v dané chvíli podružnějšímu. Asi jako když dítě spadne z koloběžky a chystá se brečet pro naražené koleno, a vy jeho pozornost odvedete slovy: »Nestalo se něco koloběžce?«

„To nás chtěli upéct zaživa i s vnitřnostmi?“ vyjekla Babdi. „Vždyť bychom jim nemohli chutnat!“

Jako dítě, které se přestane zabývat natlučeným kolenem, aby se s plnou vážností začalo zaobírat »natlučenou« koloběžkou! Proboha, ona by se ještě starala o to, jestli někomu budeme nebo nebudeme chutnat!

Ve skutečnosti jsem byl rád, že se jejich pozornost stočila směrem, ze kterého nehrozil výbuch naprosté beznaděje. A ten by mohl nastat každým okamžikem.

Svět kolem nás byl totiž úplně ve tmě a »mybraki« dosedla na vrstvu jakéhosi sněhu.

Dostali jsme se na ledovou planetu.

Zůstat jsme tu samozřejmě nemohli, ale zdržet se natolik, abychom se dali trochu dohromady, na to byla i ta černá, ledová planeta dobrá. »Mybraki« nás spolehlivě chránila před nevlídným venkovním prostředím – uvnitř bylo pohodové teplo, svěží dýchatelný vzduch a mohli jsme si zapnout i vnitřní osvětlení, abychom nebyli úplně potmě.

Babdi s Bjuršou si navzájem provískaly kožíšky, aby se ujistily, že se jim až tak moc nestalo. Obě měly konečky každého chlupu trochu spečené, ale pach spálených vlasů brzy vyvanul. Část smradu jistě pocházela ode mne. Když jsem si rukou pročísl vlasy, zavířil mi kolem hlavy obláček prachu ze spálených vlasů. Filtry a ionizace vzduchu si s tím však rychle poradily. »Mybraki« dokáže plout i pod vodou a vzduch recykluje opravdu dlouho.

Jenže nám teď chyběly potraviny. Chapežadky sice něco natrhaly, původně to mělo být pro mě, ale já jsem to hned rozdělil na několik dílů, aby to vystačilo co nejdéle pro všechny.

A pak jsem se opět zabral do návodu ke »slýky«, protože to bylo jediné, co nás tři mohlo zachránit. Chapežadky tomu ovšem nerozuměly a dívaly se na moje snahy s respektem. Jistě jsem pro ně byl mocným kouzelníkem, i když mi zatím víc pokusů nevyšlo než abych utrpěl nějaký hmatatelný úspěch. Jediným úspěchem zatím bylo, že jsme byli všichni tři naživu a to byla nejdůležitější věc ve všech okolních vesmírech.

Pořád jsem ale doufal, že to dobře skončí...

Čím déle jsem studoval materiály Froilů, tím jsem měl větší obavy, že tohle jen tak nezvládnu.

Ano, mělo to svá pevná pravidla. Pravidla, která dovolovala otevřít neomylně jeden určitý svět a přeskočit všechny ostatní ze známého »vějíře«. Jenže pravidla byla příliš choulostivá. Změna jednoho parametru se dala vykompenzovat změnou jiného, takže do určitého světa vedlo více bran, každá s jiným nastavením. Je to jako kdybyste polohu některého místa na Zemi určovali podle zeměpisné šířky a délky, ovšem s tím, že například Praha je sice zhruba na padesátém stupni severní šířky a čtrnácti stupních východní délky, ale stejně dobře se může nacházet na dvanáctém stupni jižní šířky a osmdesátém stupni západní délky, pravdu má i ten, kdo ji hledá na šedesátém pátém stupni jižní šířky a sto pětadvacátém stupni západní délky anebo rovnou na jižním pólu.

Proto se asi říká, že »všechny cesty vedou do Říma«.

A navíc – vějířů je přece víc. Vždyť se říká, že jen vesmír a lidská hloupost jsou nekonečné! Einstein prý kdysi prohlásil, že u vesmíru si tím není zcela jistý, ale při pohledu na miliony hvězd na obloze se zdá, že byl tenkrát příliš geocentrický. Jisté je, že správné nastavení parametrů není v lidských silách. Sám se tedy dostanu pokaždé jinam a to ve většině případů tam, kam jsem se rozhodně dostat nechtěl. Froilové na tohle přišli už dávno a při objevování dalších a dalších vějířů postupovali tak, že vytvářeli strojovou databázi všech možných vazeb a ve chvíli potřeby jen sáhnou přímo do této databáze.

Vyžaduje to však znát indexy v databázi, to je příliš náročné na paměť na čísla, proto jsou některé – byť zdaleka ne všechny – položky databáze pojmenované. Kdo zná tato jména, je pánem vesmíru. Kdo však je nezná, nebo jich zná jen málo, může se po vějířích pohybovat jen obezřetně a často pouze oklikou přes několik světů, přesně tak, jak putoval Michal ze Země na Satuzyo.

Nejprve musel projít branou Země-Kentaurie, pak branou Kentaurie-Hórgo, kde se musel chovat obezřetně, protože ten svět obývaly nějaké velké a nebezpečné obludy, a až třetím světem od Země je Satuzyo, kde se nachází osada »Naděje«.

Výborně! Jenže v té logické konstrukci mi něco neštymuje. Proč by náš »stařešina« Michal znal od Froilů jen komplikovanou cestu do osady »Naděje«, když je jednodušší znát jediný index pro vazbu Země-Satuzyo bez té nebezpečné okliky?

Ne, tohle mi tam nesedělo...

Zabral jsem se do dešifrování Froilské techniky hvězdných bran, jenže abych na to přišel, potřeboval bych víc času. A to bych tu musel být sám. Chapežadky mě respektovaly den. Jenže pak jsme dojedli poslední zbytky plodů a dál bychom byli o hladu. Už na konci prvního dne začaly obě reptat. A že je tu pořád černá tma a venku je mráz, tady nic k jídlu nenajdeme.

Nezbylo mi než jim ustoupit. Otevřel jsem – opět naslepo – hvězdnou bránu do dalšího světa a vletěl jsem tam do jásavého denního světla v naději, že to tam bude lepší.

Pravda, nebyl tam sníh. Ale nebyla tam ani pevnina, neboť brána se otevřela uprostřed místního oceánu. Opět mi to nesedělo s návodem, který požadoval pro otevření brány pevnou zem, ale to zjevně nemuselo platit pro opačnou stranu brány. Takže jsme se vynořili na hladině nekonečného oceánu, kde ve všech směrech byla jen šedomodrá vodní pláň.

Proti ledovému světu tu ovšem bylo horko. Zdejší slunce pražilo jako sklářská pec a když jsem opět ustoupil požadavku obou »děvčat« a rozevřel »mybraki« do podoby »kabrioletu«, jak to svého času nazýval Michal, pálilo ještě víc. Brzy jsem zjistil, že nejchladnější kolem nás je voda tohoto moře – ale zkusil jsem ji rukou a musel jsem ucuknout. Koupat se v ní nedalo. A nejen pro její teplotu – i když ani ta nebyla nijak osvěžující. Brzy jsme zjistili, že moře kolem je obydlené rybami. Nechápal jsem, jak mohou v té horké vodě vydržet a neudusit se, vždyť při té teplotě v ní bude rozpustnost kyslíku zanedbatelná, nicméně tu byly. A ne jenom malé sardinky, občas se poblíž nás objevily pravé obludy.

Rozhodl jsem se zkusit své štěstí v lukostřelbě a vyčíhl jsem si větší kousek, rybičku zvící dobrých pěti kilogramů. Tak zblízka by bylo umění nestrefit se a můj šíp samozřejmě rybu prostřelil skrz. A podařilo se mi hrábnout po konci šípu trčícím z vody, uchopit jej a rybu trhnutím vytáhnout.

Můj úspěch trochu kalil drobný nedostatek, že nemáme jak rybu upravit, takže nám nezbývá než sníst ji za syrova, ale nebylo to nepřekonatelné. Už moje babička měla úsloví, že nejlepším kuchařem na světě je hlad.

Povzbuzen tímto úspěchem zkusil jsem střelit šípem další rybu. Opět jsem si vyhlédl parádní kousek, ryba plavala tak těsně pod hladinou, že nebylo možné ji minout, jenže v okamžiku, kdy jsem hrábl rukou po šípu s nabodnutou rybou, sklaply těsně před mou rukou tak obrovské čelisti, že jsem ještě pár vteřin viděl před očima mžitky.

Ne, nebyl to žralok. Ti mají sice též úžasné čelisti, ale jejich nos je dopředu přesahuje, kdežto tato obluda byla nejspíš kříženec žraloka a pirani, směrem dopředu nevyčníval žraločí nos, ale zuby ostré jako žiletky. Konec šípu, který mi zůstal v ruce, ufikly jako kdyby to bylo párátko a kdyby ta obluda scvakla svou pekelnou tlamu o kousek dál, spolkla by s ulovenou rybou i mou ruku.

Fuj, tomu říkám leknutí!

Chtěli jsme se aspoň pustit do ulovené ryby, jenže ani to nám nebylo dopřáno. Ryba se najednou přímo před našima očima nafoukla a začala smrdět. Jak by ne, v takovém vedru! S těžkým srdcem jsem ji hodil do moře, kde se za ní ihned zavřela nejbližší nenasytná tlama, ale tím pádem jsme měli dál hlad. A ztrácet další šípy se mi nechtělo, neměli jsme jich tolik. Možná by to chtělo odletět jinam, kde se zrovna pod vodou netoulá žádná obluda, ale nejlepší by bylo tento svět opustit úplně...

Jenže v té chvíli se mi opět udělaly mžitky před očima. Ono se řekne – opustit! Jenže hvězdná brána »slýky« se dá otevřít jen když je »podepřená« pevnou zemí! Na vodě ji neotevřu – ale kde tady seženu pevnou zem? Kolem dokola byla jen pořádně horká voda s vodními příšerkami, ale ani náznak ostrova!

Nedá se dělat nic jiného, nějaký pevný bod tu musí být, řekl jsem si. Musím ho jen najít! Poslouchá mě tu »mybraki«, takže tu musí být »zgryjo« – stroje Froilů. Ve vodě by je těžko stavěli! A že tu není vidět žádná pevnina? Není i na Zemi spousta oceánů, kde plujete celé dny, aniž byste spatřili pevnou zem?

Jenže to teď znamená netrčet na místě a vyrazit hledat cestu z tohoto světa. A to zase znamená nezabývat se návody – jenže jak se to mám naučit? Kdyby mi aspoň ty dvě holky pomohly... pardon, dámy, já jsem přece holejší než ony...

Vzletěl jsem šikmo vzhůru abych viděl co nejdál a zamířil za sluncem. To by v tom byl rarach, abychom aspoň nějaký ostrov nenašli! Nařídil jsem svým děvám pozorovat oceán od obzoru k obzoru a hlásit každou nepravidelnost, i kdyby to byl jen příboj na útesech, které ani nevyčnívají nad hladinu.

Pustili jsme se tedy náhodně zvoleným směrem – vybral jsem si směr »za sluncem« neboli zdejší »západní« v dobré víře, že se mi prodlouží den – a zkusil jsem z »mybraki« vymáčknout maximální rychlost.

Jenže – k mému zděšení – »mybraki« sama od sebe prudce zabrzdila a klesla dolů, až jsem se na okamžik obával, že je to havarie a konec... naštěstí to nebyl volný pád, jen poněkud strmější klesání a neskončili jsme ve vlnách, ale zastavili jsme se dobrých dvacet metrů nad nimi. »Mybraki« mě však od té chvíle odmítala poslouchat a jen se volně vznášela nad vlnami.

Zase něco, co neznám!

Jenže jsem to znal, ale nepřišlo mi to hned na mysl. Bjurša si jako první všimla, že se v dálce objevila druhá »mybraki«. Kdo to ale mohl být, když tady nejsou ani ostrovy? Vlastně – a mělo mě to napadnout dřív – to mohli být s největší pravděpodobností jen vládci systému »zgryjo« – Froilové!

A bylo to tak!

Druhá »mybraki« nalétla přímo na nás. Naše zprůhledněla, ale i druhá byla průhledná. Zblízka jsem uvnitř spatřil typickou postavu ve stříbrném »prezervativu«! Froil! Ale kromě něho tam byly ještě dvě další postavy, oblečené do oděvu z jakési látky, ruce od nadloktí a nohy od pat dolů volné – krátké rukávy, krátké kalhoty... až jsem se otřásl, jak mi to připomnělo obyvatele posledního obydleného světa, kteří se nás nepochybně pokusili zabít. Froilové měli pověst spravedlivých, těch bych se nebál. Ale ti druzí... proti těm jsem byl od začátku nastražený.

Obě »mybraki« se výškově vyrovnaly. Pak se naše rozevřela na pouhou plošinu – příkazem, který dal zjevně Froil. Tomu bych se beztak nemohl protivit, raději jsem prostě čekal. Obě plošiny se přiblížily ještě víc, až se dotkly a spojily v jednu větší, která se nad námi opět zavřela. To bych ani neuměl, ale Froil to dovedl s lehkostí pána a tvůrce. A takhle zblízka jsem si konečně všiml, že je to opět žena. Froilka, jako tenkrát v osadě Naděje.

„Tady jste!“ oslovila nás telepatií, takže jsem jí rozuměl, jenže k mému údivu jí zjevně rozuměly i Bjurša s Babdi, které telepatii neměly a se mnou se musely domlouvat řečí Chapežadu.

„Poznáváte je?“ obrátila se na své spolucestující.

„Ano, nepochybně jsou to oni!“ odvětil jeden z nich rovněž telepaticky a vyskočil na nohy. Že by to byli také přátelé Froilů?

„Jsou to oni, ti vrazi! Vydejte nám je!“ otočil se k Froilce.

A sakra! To nevypadá na přátelské setkání!

------------------------ Poznámky:

  7 Zásada, uznávaná všemi "demokratickými" soudy

Errata:

14.08.2021 14:34