Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Soud Froilů

„Vyslechneme si snad i druhou verzi,“ naznačila mu Froilka rukou, aby se posadil. Bylo na něm znát, že si sedá neochotně, ale neodvážil se jí odporovat. Froilové tu měli zřejmě respekt.

„Tady obyvatelé světa Kycuzí si stěžují na hrubé porušení dohod,“ obrátila se pak na mě. „Podle nich jste zákeřně vtrhli do jejich světa, kradli jste v něm, což by byla maličkost, jenže vy jste zákeřně napadli a zabili Kycuze, který vám chtěl v krádeži bránit. A místo abyste se podrobili jejich spravedlnosti, odletěli jste branou »slýky«. Co mi na to můžete říci?“

Už jsem vlastně něco takového čekal. Od obyvatel Kycuzí se ten podraz dal čekat. Jejich pojetí »spravedlnosti« se mi vůbec nelíbilo. Dvakrát se nás pokusili zabít bez jakéhokoliv soudu, poprvé pro zcela malichernou příčinu. Teď nás naopak obvinili ze »zákeřného zabití«. Tak to přece nebylo! Utěšoval jsem se, že aspoň Froilové jsou spravedliví, tvrdil to o nich Michal i ostatní osadníci Naděje. V tom případě by se vyplatilo spolehnout se na pravdu a nic než pravdu. Mohlo to mít větší naději na spravedlivé řešení incidentu.

„Bylo by to hodně těžké obvinění, kdyby bylo pravdivé,“ odpověděl jsem opatrně. „Pravdivá je na tom jen část. A to ta, že jsme my tři byli po dlouhém bloudění hladem už tak zesláblí, že jsme si v prvním vhodném světě utrhli nějaké ovoce. Připouštím, že to bylo bez předchozí dohody s místními obyvateli a dá se to označit za krádež. Jen připomínám, že jsme se nacházeli ve stavu krajní nouze, což by – alespoň u nás – takové jednání omlouvalo. Domluva s místními lidmi opravdu nebyla možná. Neznám jejich řeč, takže jsme si navzájem nerozuměli ani slovo.“

„Kycuzí ovládají telepatii,“ upozornila mě Froilka.

„Kdyby na mě promluvili telepatií, rozuměli bychom jim,“ připustil jsem. „Jenže ti lidé telepatií nemluvili. Ten první na nás cosi křičel svým jazykem, který neznám, a pak se nás tři prostě pokusil zabít. V druhém případě na nás jejich letadlo zahájilo bez varování zničující palbu.“

„To není pravda!“ neudržel se Kycuz, který nás obvinil. „To ani nemůže být pravda! Napadli našeho občana Trijiha! Na místě zůstal mrtvý jen on, zákeřně spálený jejich zbraní! Podle našich zákonů je to úkladná vražda s nejpřísnější trestní sazbou!“

„Spálit jsme ho nemohli, nemáme takové zbraně,“ namítl jsem. „Máme lovecký luk a šípy k lovu ryb. Naopak, váš Trijih na nás zahájil palbu, jenže střílel příliš zblízka, oheň z jeho zbraně se odrazil od »mybraki«, takže se pan Trijih sežehl vlastní zbraní!“

„To vypadá věrohodně,“ přikývla Froilka. „Vidíte přece, že žádné zbraně nemají. To, čemu říkají »luk a šípy«, jsou jen kusy dřeva, těmi nikoho sežehnout nemohli. A připustili jste, že zbraň nalezená na místě činu patřila vašemu občanu Trijihovi.“

„Měli vrchovatě času, aby se těch doličných zbraní zbavili!“ namítl Kycuz. „Ale to se měli obhájit u našeho soudu! Místo toho se pokusili o útěk před spravedlností! To je přece naprosto jasné přiznání viny! Jaký jiný důkaz ještě chcete?“

„Spravedlnost nemůže začínat popravou!“ odpálil jsem ho. „Pravda je, že jsme jejich svět opustit chtěli, když nás už první tvor napadl s úmyslem vraždit. Máme víc zkušeností se světy, kde spravedlnost není spravedlivá. Svět Kycuzů je další v řadě. Místo aby nás někdo předvolal před soud, jejich letadlo na nás poslalo oheň tak silný, že pronikl dovnitř »mybraki«. Naštěstí ho povrch »mybraki« zeslabil natolik, že nás neupekl okamžitě a dříve než horko uvnitř dosáhlo vražedné úrovně, unikli jsme. Jestli jejich spravedlnost vypadá takhle, pak jsme uletěli oprávněně – alespoň podle našich zvyklostí.“

„To je další lež!“ vyskočil Kycuz.

„Teď zase vyslechnu vás,“ obrátila se k němu Froilka. „Tak, jak jsme to tady slyšeli, by to byla oboustranná vina.“

„Vyzývali jsme je desetkrát, aby se vzdali a následovali nás k našemu soudu!“ tvrdil Kycuz. „Když tyto výzvy ignorovali, co jiného než oheň jsme mohli použít?“

„Žádné výzvy jsme nezaznamenali,“ řekl jsem pevně.

„Tihle zločinci lžou každým slovem!“ rozkatil se Kycuz.

„Takže u vás nekradli?“ zastavila ho Froilka. „Měl byste snad uznat jejich přiznání, že trhali ve vašem světě ovoce.“

„Ale to se rozumí, že kradli!“ vybuchl Kycuz.

„V tom případě nelžou každým slovem,“ řekla Froilka. „Jak jste je vlastně vyzývali?“

„Rádiem, jak jinak?“ odvětil Kycuz.

„Mybraki nepřijímá radiové vlny,“ oznámila mu Froilka. „Neměli čím ty výzvy přijmout. Měli jste zkusit třeba světelnou signalizaci, i když ani to by nebylo účinné, neznali vaše signály.“

„Ať je to jak chce, způsobili smrt našeho občana,“ trval na svém Kycuz. „To je porušení dohod, že k nám nebudete přicházet. Z naší strany dohody plníme. Přestali jsme hubit Ehreny i chyrevy za slib, že se do nás nebudete vměšovat. A teď jste na nás poslali zloděje, aby nás vykradli. Povídačkám o hladu nevěříme, i naši chyrevové si dovedou vymýšlet věrohodnější bajky.“

„Spletli jsme se,“ přiznal jsem. „Svět Kycuzů se tak podobá naší Zemi, že jsem už doufal, že jsme se strefili k nám. Jinak bychom sem ani nepřišli.“

„Kdy jste zjistili svůj omyl?“ zeptala se mě Froilka.

„Prakticky hned,“ přiznal jsem. „Bránu jsem otevřel do lesa podobného našim lesům. Ale když jsme se pak na místě rozhlédli, nemohli jsme na opačné straně přehlédnout stavby, jaké u nás nemáme. Jenže – teprve se učím zacházet se »slýky« a uznávám, ještě to pořádně neumím. Neumím se ani vrátit do světa, odkud jsme přišli. Ze světa Kycuzů jsme potom prchali nakvap, nestihal jsem to ani sledovat, natož abych vědomě určoval cíl cesty.“

„Proč se tedy pouštíš do »slýky«?“ zeptala se přísně Froilka. „To není nic pro začátečníky!“

„Protože musím,“ odvětil jsem. „Na Chapežad jsem přišel ve skupině, kde »slýky« obsluhovali jiní. Jenže nás tam napadli Hanumurové, moji krajané ustoupili, ale mě útočníci omráčili, takže jsem zůstal s holýma rukama mezi lidožrouty. Naštěstí jsem se krátce předtím krátce zabýval »bédretem«, podařilo se mi tedy vyvolat nápovědu, podle ní jsem se naučil používat »pchiš«, »mybraki« a nakonec »slýky«. Při svém útěku jsem zachránil před snědením dvě Chapežadky, které tu jsou se mnou. Ty nemají žádnou vinu. Neznají telepatii, neumí ovládat »zgryjo«, beze mne by je tam už dávno zabili a snědli. Proto mě uznávají, věří mi, že si aspoň v něčem vím rady.“

„Právě ty dvě ale nejvíc kradly!“ namítl Kycuz.

„Poslal jsem je trhat ovoce,“ řekl jsem. „Sám jsem nemohl »mybraki« opustit. Ty dvě mě nemohou zastoupit, neumí to. Sám jsem pozoroval okolí a když jsem si všiml pana Trijiha, přivolal jsem své Chapežadky zpět a připravil se k odletu. Jak se ukázalo, uvažoval jsem správně. Trijih na nás zaútočil s úmyslem vraždit a bez ochrany »mybraki« by se mu to podařilo.“

„Snad mu takové fantazmagorie neuvěříte?“ vyjel si Kycuz na Froilku.

„Nejsou to fantazmagorie,“ řekla klidně Froilka. „Vyvolala jsem si obrazy. Asi to ještě nevíte, ale »mybraki« zaznamenává, co se dělo v blízkosti. A ty obrazy potvrzují slova obžalovaného. Neřekl nám sice všechno, ale co nám popsal, odehrálo se přesně tak, jak tvrdí.“

„Chcete snad tvrdit, že pan Trijiho sežehl sám sebe?“ vyjel si na ni ostře Kycuz.

„Pana Trijiha spálil jeho vlastní oheň,“ přisvědčila Froilka. „Obžalovaný tomu jen mírně dopomohl. Zřejmě si z neznalosti spletl směr a místo útěku vydal příkaz, aby se »mybraki« Trijihovi ještě více přiblížila. Ale kdyby Trijiho nedržel spoušť stisknutou, nic by se mu nestalo.“

„Ať je to jak chce, způsobili smrt našeho občana,“ opakoval Kycuz jako na kolovrátku. „To je porušení dohod. Z naší strany dohody plníme, takže nám hlavního viníka musíte vydat! Živého nebo mrtvého! Ty dvě možná jen kradly, ale smrt našeho občana si žádá spravedlivou odplatu! Dovoláváme se vašich slibů!“

„No, dobře,“ řekla Froilka. „My sliby plníme. Ale teď se musím poradit s Radou pro svět Kycuzí a s Radou pro svět Země. Počkejte si na jejich rozhodnutí.“

V té chvíli se kolem delegace Kycuzů zdvihla neprůhledná stěna. Oba Kycuzové, mluvčí i jeho mlčenlivý doprovod, tak byli jakoby uzavřeni v malé kabince.

„Promluvme si tedy spolu,“ obrátila se Froilka na mě. „Ti tři mají pravdu. Slíbili jsme jim nezasahovat do jejich světa, když oni přestanou vyvražďovat slabší tvory svého světa. Kdybych teď rozhodla spravedlivě, musela bych vás tři osvobodit, jenže to by si Kycuzové vyložili jako povel k vraždění Ehrenů a chyrevů. Ti jsou právě tak nevinní, takže by takový rozsudek byl ve svém důsledku nespravedlivý. Rozhodla jsem se proto vydat tě.“

Přiznám se, zbledl jsem. Tohle jsem opravdu nečekal.

„To ale nebude spravedlivé!“ namítl jsem nesměle.

„Nebude,“ přikývla.

„Takže budu obětní beránek,“ vzdychl jsem si s trochou hořkosti. Dovedl jsem si představit, co mě čeká. Chápal jsem, že když má na výběr jen ze dvou možností a obou špatných, zvolila aspoň menší zlo. Ale málo platné, mě samotného se to dotkne víc.

„Tak trochu,“ připustila.

„Jak – trochu?“ naježil jsem se. „Jestli jsem to pochopil správně, tihle... Kycuzové... mě chtějí zabít. Nezdá se mi, že by měli v úmyslu použít mírnější trest než smrt.“

„V tom máš pravdu,“ přikývla. „Kycuzové nejsou milosrdní tvorové. Ale nemusím tě vydat celého.“

„To jako, že by se spokojili třeba jen mou rukou?“ zeptal jsem se pořád ještě jízlivě.

„Poslyš, mám pro tebe návrh,“ začala opět mírněji. „Mohl bys vzít úřad našeho vyslance v Chapežadu. Chceš?“

„To přece předpokládá, že mě nevydáte Kycuzům,“ ušklíbl jsem se nedůvěřivě. „Nemůžete mě vydat na smrt a současně mi nabízet nějaký úřad!“

„Můžeme,“ ujistila mě Froilka. „Ve vašich světech to není obvyklé, ale my dokážeme vytvořit ze spirál dědičnosti jedince i jinak než zdlouhavou přirozenou cestou. Mám tady spirály dvou různých živočišných druhů. Ty jsi naneštěstí jeden, z tebe bych mohla vytvořit jen jedince zcela shodného s tebou. Možná by to stačilo, vydala bych Kycuzům jen tělo tvého dvojníka, jenže by si mohli všimnout, že to nejsi ty sám a považovali by to za podvod. Naštěstí tady mám dvě různé bytosti ze světa Chapežadu. Nebude tak těžké vytvořit jedince kombinací jejich spirál. Když dostaneš tělo obyvatele Chapežadu, můžeš se tam stát naším vyslancem. Já tvé současné tělo vydám Kycuzům, ale předtím je zaznamenám, abych ti je mohla po skončení tvé služby vyslance vrátit. Může to být za několik let, v příznivém případě i za desetiletí. Pak se do svého těla vrátíš – nebude ti vadit, že je umělé, nerozeznáš to. Bude přesně stejné jako v současné době, v podobě záznamu totiž nestárne. Budeš pokračovat tam, kde jsi dnes, jen... jen v trochu odlišné době. Bereš?“

„Chceš, abych dělal vyslance v Chapežadském těle?“ trochu se mi to nezdálo. „To bude problém. Ze dvou samic uděláš zase jen samici a ty jsou ve světě Chapežadu podřadné. Nebudou mě jako vyslance respektovat.“

„Chceš tedy tělo samce...“ usmála se Froilka. „Ani to pro mě není problém, rozdílové záznamy mám pro všechny dosavadní prozkoumané bytosti. Tvé Chapežadky tě teď vezmou mezi sebe, zakryjí tě před Kycuzi a bude to vyřešené. Kycuzové dostanou jen prázdné tělo – budou spokojení a nebudou dělat naschvály. Bude to pro dobro všech. Získáš na tom jeden život navíc, i když v těle, na které si budeš muset rychle zvyknout. Myslím, že by to mohlo být i pro tebe lákavé. Bereš?“

Uvažoval jsem jen chvíli. Získám-li život navíc, nemusel by to být ztrátový podnik. Na Zemi nebudu nikomu chybět, nikdo mě tam nečeká, zato z tohohle kouká velice zajímavé a neobvyklé dobrodružství.

„Takhle, jak to říkáš, by to šlo,“ připustil jsem. „Beru to!“

V té chvíli se mi zatočila hlava a cítil jsem, že omdlévám...

Panebože, na co jsem to kývnul?

Otevřel jsem oči.

Světlo kolem mě bylo najednou nepřirozeně žluté, jako by nás místo slunce osvětlovala sodíková pouliční lampa. Vedle mě nehnutě leželo obrovské tělo jakéhosi člověka... proboha, to jsem přece já!

Froilka právě dokončila instruktáž obou Chapežadek. Také ty dvě byly najednou větší. Nebo ne? Zvedl jsem ruku a dal si ji před obličej, abych si ji mohl prohlédnout. Tahle chlupatá dlaň je teď opravdu moje?

„Lehni si tady do kouta,“ pobídla mě Froilka. „Jsi ve svém novém těle Chapežada... Bjurša s Babdi tě teď zakryjí, pod nimi se ztratíš, jen se nesmíš vrtět. Neobávám se, že by si tě Kycuzové všimli. Považují Chapežadky za podřadné, nebudou jim stát ani za pohled. Vydrž to do chvíle, než ty dva vrátím do jejich světa. Pak si řekneme, co dál...“

Řekl jsem přece, že to beru... musím v tom teď pokračovat!

Schoulil jsem se a Bjurša s Babdi si lehly tak, abych byl uprostřed pod nimi. Ano, tak mě snad Kycuzové neuvidí. Jenže ani já neuvidím, co se děje kolem mě! Nezbývá mi než věřit, že to Froilce vyjde přesně tak, jak to naplánovala. Mohu jen poslouchat o čem budou všichni hovořit... to mohu i kdybych si zacpal uši, tady se bude mluvit jen telepatií...

„Snaž se aspoň, aby to netrvalo dlouho,“ poprosil jsem ji. Telepatie mi tedy funguje i v tomhle těle... to je jen dobře...

„Vyslechněte si tedy soud Froilů!“ oznámila Froilka nahlas. Vlastně... jaképak nahlas, řekla to telepatií, takže zřejmě zrušila neprůhledné oddělení kabinky s Kycuzi. Klid, ticho, nehýbat se!

„Soud Froilů rozhodl vydat pachatele zločinu Kycuzům,“ pokračovala. „Musíme však rozlišit skutečné pachatele od těch, kteří neměli na zločin žádný vliv. Vydáme vám jen tělo bytosti, která všechno řídila – od »mybraki« po krádež a zabití vašeho občana. Bytosti, které tam byly s ním, neměly na průběh zločinu žádný vliv. I při krádeži jen plnily rozkazy, kterým se neodvážily vzepřít. Tyto bytosti vrátíme do jejich světa. Kycuzové se musí spokojit tělem skutečného pachatele.“

„Ale... ten bastard je snad mrtvý!“ vyjekl mluvčí Kycuzů.

„Chtěli jste ho vydat živého nebo mrtvého!“ připomněla mu Froilka. „Vzhledem k tomu, že se občan Trijiho skutečně sežehl vlastní zbraní, což považujeme na základě záznamů »mybraki« za prokázané, neodepřeli jsme pachateli poslední milost – chtěl být vydán jedině mrtvý. To jste však chtěli i vy, takže dostanete jeho tělo bez života. Domníváme se, že to vaší spravedlnosti vyhovuje, jinak byste to předem nepřipouštěli!“

„Není to úplně tak,“ ošíval se Kycuz. „Formulace »živého či mrtvého« znamená vydání »za každou cenu«...“

„V tom případě jste měli lépe volit slova svých požadavků,“ řekla Froilka tónem, nepřipouštějícím další diskusi.

„No dobře, řekli jsme to tak,“ připustil neochotně Kycuz. „Je tedy náš?“

„Je,“ přikývla Froilka. „Ještě okamžik – musím vás vrátit do vašeho světa. Trochu jsme se vzdálili od výchozího bodu, tak se ještě rozhodněte – chcete se vrátit přesně do místa, odkud jsme tuto cestu započali, nebo vám postačí bližší místo od současné polohy?“

„Pod námi je přece město Delasis!“ řekl druhý z Kycuzů, toho jsem ještě neslyšel promluvit, i když jen telepatií. „To by nám jistě stačilo! Nejlépe když nás vysadíte před velkou žlutou budovou, to je »lyknyom«, to bude ještě lepší než vracet se až do »pumrydaje«“.

„Vyhovím, to je maličkost,“ souhlasila Froilka.

»Mybraki« prudce klesla dolů, pak se zřejmě rozdělila na dvě, jedna část dosedla před žlutou budovu »lyknyomu« a tam se rozplynula, druhá část i s námi zůstala.

„Považujete tu záležitost za vyřízenou?“ zeptala se Froilka obou Kycuzů.

„Spravedlnost zvítězila!“ odvětil upjatě mluvčí Kycuzů.

„Takže to potvrzujete!“ převedla si jejich slova Froilka.

Pak se obrátila k nám, tedy ke mně, Bjurše a Babdi.

„A my si teď, už ve vašem světě Chapežadu, pohovoříme,“ oznámila nám spokojeně.

Ano.

Chapežad je teď i můj svět!

*==*

Errata:

14.08.2021 14:34