Vyslanec Froilů

Ať jsem to probíral z kterékoliv strany, Hinjočhi to snad ani nemohla vyřešit lépe.

Vlastně jsem ani víc Froilů neviděl. Hinjočhi byla tenkrát na zdvořilostní návštěvě v osadě Naděje, teď zase řešila problémy ve světě Kycuzí. Buď byla vážně tak dobrá, že ji Froilové posílali všude, kde o něco šlo, nebo bylo v nejbližších světech Froilů tak málo, že to spadlo pokaždé jenom na ni.

Vytvořit životaschopného tvora jen na základě dvou spirál DNA, to je něco, o čem se naší pozemské vědě ani nezdá. Udělat toho tvora natolik slučitelného s lidmi, aby bylo možné do jeho hlavy přenést vědomí úplně odlišného tvora, to už chce smeknout aspoň brýle, když už nemáme klobouk. A vytvořit z DNA dvou samic samce, to je také něco, co se jen tak nevidí. Nevím sice, jak mají obyvatelé Chapežadu uspořádané chromozomy, ale podle mého mínění to zaslouží uznání.

Hinjočhi mi pak během cesty vysvětlovala odlišnosti lidí Země od obyvatel Chapežadu. Některé znaky byly zřejmé hned. Menší vzrůst, hustá huňatá srst po celém těle, ale i v obličeji a čtyři prsty bez nehtů na rukou i na nohou, jako mají žáby, jenže chlupaté. Zvláště ty chlupaté dlaně mi vadily.

Naštěstí mě obě dvě Chapežadky od začátku považovaly za svého ochránce, jako předtím. Uměl jsem přece řídit »mybraki«! Hinjočhi se mnou hovořila jako se sobě rovným (tak to možná ze strany Chapežadek vypadalo, to jen já jsem cítil, že úroveň pozemšťanů nesnese srovnání s úrovní Froilů). Pro Chapežadky jsem byl zkrátka »pan Někdo«, i když jsem teď byl vlastně »ze stejného těsta« jako ony. Měl jsem nad nimi trochu navrch co se týče technických vědomostí, ony by mě zase strčily do kapsy ve znalostech poměrů Chapežadu. Padly však mé obavy, co s nimi bude, až se vrátím na Zem. Bylo mi jasné, že teď se teprve nerozejdeme! To by mi svědomí nedovolilo! Co se dá dělat, stačil jsem si zvyknout na roli ochránce, budu v ní pokračovat.

Můj první úkol ve funkci vyslance Froilů vypadal na první pohled snadno, ve skutečnosti jsem kvůli tomu musel zvládnout některé – na Zemi neznámé – technologie Froilů. Hinjočhi mi to ovšem usnadnila. Přiletěla s námi do císařského města Piguzyňhu, drze vstoupila do císařského paláce, aby mě tam císaři Kšutputovi představila jako nového vyslance Froilů.

Musela při tom překonat odpor stráží i narychlo povolaného vojska, neboť císař Kšutput o její návštěvu nestál a dal jí to jasně najevo, čímž ji donutil dát jemu ještě jasněji najevo, že vyslanec Froilů se jen tak odmrštit nenechá.

Návštěvu přitom započala velice zdvořile. Prošli jsme spolu spořádaně, jako většina příchozích, městskou branou a zastavili jsme se u nejbližšího ubytovacího domu – být to na Zemi, nazval bych to »hospoda«. To se rozumí, už od brány před námi prchal nebo se schovával každý, kdo Hinjočhi spatřil. Přece jen vypadala ve své stříbrné »kůži« nezvykle, navíc byla mnohem vyšší než je průměrná výška obyvatel Chapežadu. Hodně na zdejší měšťany zapůsobilo, jak pouhým pokynem ruky otevřela městskou bránu, kterou se před ní strážní pokoušeli na poslední chvíli zavřít.

Pak jsme vešli do »hospody«. Hospodský se nás též marně snažil zadržet, Hinjočhi pokynem ruky rozrazila vchodové dveře, až nebohého krčmáře přirazila ke stěně, pak vstoupila a my tři jsme rychle napochodovali za ní, neboť venku se začal sbírat dav, který si dal jako ambiciózní cíl naši likvidaci. Hinjočhi nebrala na dav venku žádné ohledy, jen pověřila hospodského, aby běžel do císařského paláce a ohlásil, že do hodiny očekává přijetí u císaře.

„Nedivila bych se, kdyby místo toho císař vypsal odměnu za naše hlavy,“ řekla na to Babdi. Neřekla to však ustrašeně, bylo znát, že jí trochu otrnulo a považuje Hinjočhi za neporazitelnou.

A nebyla daleko od pravdy!

Babdi samozřejmě reakci císaře Kšukputa odhadla naprosto přesně, neboť po chvilce čekání na nás naklusala četa strážných, vybavená dlouhými píkami. Většině Chapežadů by strach nahnali, ale na Froily to účinky nemělo.

„Pověz mi, co o nás řekl císař?“ zeptala se velitele stráže, ležícího bezmocně na podlaze krčmy před námi.

„Mám mu přinést vaše hlavy!“ sípěl strachem velitel, neboť si neuměl vysvětlit, co ho takovou silou tiskne k podlaze a proč nemůže pohnout ani prsty na rukou.

„My přece chceme předstoupit před císaře,“ řekla dobrácky Hinjočhi. „Ale chceme s ním i mluvit a to by odřezané hlavy asi nemohly. Dobrá, zavedeš nás k císaři!“

„To pak i já přijdu o hlavu!“ úpěl velitel stráží.

„Nikdo nepřijde o hlavu,“ řekla Hinjočhi znenadání tvrdě. „Ale o tom si s císařem popovídám sama! Dovedeš nás k němu!“

„Nejde to!“ protestoval velitel. „Ani se nehnu! Nejde to!“

„Ale jde!“ opravila ho Hinjočhi. Pohybem ruky ho postavila na nohy a postrčila ze dveří. Leknutím a hrůzou pod ním opět podklesly nohy, jenže Hinjočhi ho nenechala upadnout. Zdvihla ho výš, až visel chvíli ve vzduchu a bezmocně hrabal nohami pod sebou, pak ho opatrně postavila na nohy.

Pochopil, že ho ani simulování nespasí.

„Jdeme k císaři!“ obrátila se pak na nás tři. „Nemusíte se ho bát, ani jeho pochopů. Takových zvládnu každou rukou tisíc.“

Prvních dvacet metrů musela před námi velitele stráží stále pošťuchovat, než konečně rezignoval a kráčel dál bez pobízení. Vedl nás do obrovského paláce na kopci nad městem, ale loudal se jako odsouzenec při poslední cestě na vlastní popravu.

Pověsti o našem pochodu na palác nás předběhly, takže nás císař očekával. Dvakrát se proti nám s hurónským řevem vyřítili ozbrojenci. Poprvé to byl menší oddíl, asi kolem dvaceti chlapů, ozbrojených mimo píkami a nějakými sečnými zbraněmi i luky a šípy. Pochopitelně jsem neočekával, že by Hinjočhi zaskočili, spíš mě zajímalo, jak je vyřídí.

A nemýlil jsem se. Lukostřelci se nedaleko od nás zastavili, vyrovnali se do řady, napnuli své luky a zřejmě na povel všichni naráz vystřelili. Za jiných okolností by se ve mně krve nedořezal, ale teď jsem čekal v klidu, tak jako Hinjočhi. Jen obě Chapežadky se roztřásly a obě se ke mně přitiskly, jako kdybych je mohl před tím smrtonosným deštěm šípů ochránit.

Hinjočhi si však věděla rady. Zastavila se, dokonce položila zajatého velitele na zem, kde on zaujal polohu mrtvého brouka, ale i jeho obavy byly zbytečné. Tak jak byly šípy naráz vystřelené, všechny se naráz ve vzduchu zastavily. Okamžik jakoby nehybně visely, až pak začaly padat. Cestou dolů se díky svému opeření otočily hroty dolů a tak narazily na kamennou dlažbu ulice. Byl slyšet kovový cvakot, jak se jejich hroty lámaly o kámen.

„Tohle tě naučím,“ obrátila se ke mně Hinjočhi spokojeně. „Je to snadné, vlastně je to jen jiné použití »voruzí«, z něhož jsou i naše »mybraki«. Zachází se s tím snadno, jako vaši sportovci zachází s tenisovými raketami, jenže nemáš tak malou plochu, ale můžeš si vyvolat desku přes celou ulici.“

„Co by se stalo, kdybys ty šípy odpinkla zpátky, jako naši tenisté míčky?“ zajímalo mě.

„Pole »voruzí« drobné předměty nezajímají,“ odvětila. „Asi by dolétly zpátky ke střelcům a nechtěla bych být potom na jejich místě. Pole je řízené tak, aby neublížilo živým bytostem, zachytíš tím zvíře nebo i člověka padající ze skály, i když ho rozprostřeš až na zemi. Samo poskočí do výšky, aby přibrzdění pádu nebylo tak prudké. Ale o předměty se nestarají. Všimla jsem si, že už víš, že »mybraki« lidem neublíží ani když na ně najedou a přitisknou je k zemi.“

„Je to v návodech,“ vzdychl jsem si. „Přitom už takhle dva lidé přišli o život.“

„Vím,“ řekla Hinjočhi. „Viděla jsem záznamy. Ale ten první zemřel leknutím a strachem a druhý jen protože nepustil spoušť své zbraně. Taková nenávist si zasluhovala trest, zejména když si ten trest zvolil sám. Kdyby nestřílel, žil by v klidu dál.“

Lučištníci zatím pochopili, že nemá smysl střílet šípy, které beztak nedoletí. Velitel jim nařídil hodit luky na záda a tasit meče. Jenže to dopadlo ještě hůř.

Naše cesta k císařskému paláci byla vroubená bezvládně ležícími strážemi, ke kterým se brzy přidali i jezdci na koních. Ty první přes nás Hinjočhi přehodila – jistě pomocí »voruzí«, jak jinak? Když se však obrátili a hnali se na nás zezadu, znenadání prostě popadali s koní a koně sami před námi zastavili.

„To bylo »zmlešinó«,“ komentovala to Hinjočhi. „Přimrazí jakéhokoliv tvora s vyšší nervovou soustavou... neúčinkuje to jen na prvoky, medúzy a jiné zaostalé tvory. Po několika minutách to samo odezní, nebezpečné je to jen když se zasažený tvor ocitne v situaci, kdy by ho zachránil jedině útěk, například při blížícím se ohni. Přimražený v té době není schopný žádné činnosti.“

Vzápětí to dokázala, když přimrazila lukostřelce, který na nás vystřelil ze střechy jednoho domu. Šíp se samozřejmě zastavil bezpečně daleko od nás, jenže střelec hned nasadil na tětivu další, takže Hinjočhi nezbylo než ho přimrazit. Skutálel se po střeše až přepadl přes okraj, jenže těsně nad kamennou dlažbou ho něco neviditelného zachytilo, přibrzdilo a měkce složilo na zem, kde zůstal ležet jako všichni. Přimražení »zmlešinó« a pole »voruzí«, ukázka zneškodnění zákeřníka, aniž by mu Hinjočhi zkřivila vlas na hlavě.

Císař Kšutput pozoroval náš příchod z okna svého paláce. Naštěstí nebyl úplně padlý na hlavu a včas pochopil, že silou nic nezmůže, ale jak mu to hlásil ten krčmář, mezitím zavřený do vězení? Strašlivé bytosti si s ním přece přišly jen pohovořit!

Místo stráží tedy poslal své sluhy, aby nás k němu přivedli. Vypadalo to skoro jako přátelské gesto, ale Hinjočhi to nezmýlilo, takže ještě v paláci přimrazila několik zákeřných střelců, kteří na nás zjevně číhali. Schovávali se za látkovými závěsy, jeden byl dokonce ve velkém sudu. Hinjočhi je přimrazila, ať byli kdekoliv, dva dokonce měkce zachytila, když se kutáleli se schodů.

„Musím ti ještě přidat »chožemi«,“ řekla zamyšleně. „Jinak by tě brzy zabili. Tohle není civilizovaný svět.“

Pomyslel jsem si, že i v civilizované společnosti lidé občas strojí jeden druhému úklady o život, jenže jsem si to asi pomyslel příliš nahlas, takže se Hinjočhi trochu trpce usmála.

„Máš pravdu, ale ve skutečně civilizované společnosti se to neděje. Proto mezi civilizované nepočítáme ani Zemi, i když na ní místy nacházíme ostrůvky lidí, o kterých se to už říkat dá...“

Jednání s císařem bylo krátké a výsledné.

Hinjočhi císaři vysvětlila, že bytosti z hvězd nemají zájem utopit jeho říši v krvi a zbavit ho moci. Požadují jen místo, kde by si mohly postavit rezidenci a bezpečný pohyb svých vyslanců po celém císařství. Tím se míní to, že císař nebude podnikat žádné mocenské kroky proti vyslancům, i kdyby v rámci sebeobrany poškodili jeho majetek, případně i jeho lidi.

„Nemohu přece ručit za kdejaké lesní lapky!“ hájil se císař. „Vždycky se najdou rebelové, kteří drze vyhlašují, že proti nim nemůže nikdo nic podniknout.“

„Ti nám nevadí,“ ujistila ho Hinjočhi. „Naši vyslanci se jim ubrání, ale nebudete se zastávat lapků, kdyby vznikla škoda jim.“

„To se přece rozumí samo sebou, že lapky chránit nechci!“ oddychl si císař.

„Nebudete se zastávat ani svých úředníků, kdyby se chovali jako lapkové!“ vymínila si ihned Hinjočhi. „Vyslanci jim úmyslně neublíží, ale v sebeobraně mohou být tvrdí.“

„To jsem viděl!“ odvětil kysele císař. „Vaši cestu městem lemují mrtvoly mých stráží!“

„Viděl jste, jak padali?“ zeptala se ho Hinjočhi, ale byla to jen řečnická otázka, odpověď si dala sama. „Neviděl jste už, jak se zvedali. Neleží tam a nejsou mrtví. Nikomu jsem neublížila, nepoužívám krvavé zbraně jako vy. Ale nebudeme se rozpakovat použít cokoliv, kdyby nás někdo se zlým úmyslem napadl.“

„Takže – jestli tomu správně rozumím – dokud vás nebude nikdo napadat, nemusí se vás bát?“ ujišťoval se opatrně císař.

„Přesně tak,“ přikývla Hinjočhi. „Ale požadujeme ještě místo ve vašem městě, kde si můžeme postavit sídlo.“

„To nebude snadné,“ zarazil se císař. „Musíte přece vědět, že ve městě už na další palác není místo.“

„Dovolte nám zakoupit si nějaký dům, zbourat ho a postavit naše sídlo na jeho místě. Ujišťuji vás, že nám postačí i místo po nějaké chatrči. Nebudeme nikoho utiskovat a přitom se nebudeme ve svém domě mačkat.“

„Chcete postavit palác na místě malé chatrče?“ zarazil se císař. „To je tak trochu protimluv!“

„To nechte na nás,“ řekla Hinjočhi. „Není to protimluv, sám uvidíte!“ ujistila ho.

„V tom případě vám nebudu bránit,“ slíbil císař, aniž tušil, co vlastně slibuje.

„Takže poslední maličkost,“ řekla Hinjočhi. „Naši vyslanci nebudou vašimi poddanými. To znamená, nejenže nespadají pod vaše soudy, ale nebudete od nich požadovat žádné daně.“

„To se v takovém případě rozumí samo sebou,“ přikývl.

Byl spokojený, že Hinjočhi požaduje tak málo. Bezpečnost pohybu, kterou si vyslanci zajistí sami – proč ne? Malou chatrč, kde se přesto nebude nikdo mačkat? To by byl zázrak, ale kdo to dokáže, tomu čest a sláva! Mohlo to přece dopadnout mnohem hůř! Císaři zůstane vláda i jeho majestát, císařský palác bude pořád největší stavba ve všech městech říše. Kdo si vedle něho všimne rezidence, zaujímající místo po nevelké chatrči? Zkrátka to bylo oboustranně výhodné jednání, obě strany věřily, že to pro ně dopadlo obře, nikdo neutrpí škodu.

Opouštěli jsme proto císařský palác v pohodě.

„Pomohu ti ještě s tou rezidencí,“ řekla Hinjočhi, když jsme konečně vyšli z paláce. „Ale musíme pro ni najít místo.“

To byl ovšem trochu problém, neboť jsme se tu nevyznali. Teď ale přišla chvíle pro Babdi. Po krátké domluvě s Hinjočhi a se mnou se od nás oddělila, předběhla nás a pokoušela se zavést hovor s některým z měšťanů. Pořád se nám ale držela na dohled, abychom ji mohli sledovat a případně i chránit – i když to by asi zůstalo na Hinjočhi, já jsem tu byl pořád jen páté kolo u vozu.

Babdi však měla kuráž a jisté zkušenosti z dřívějška, takže se rychle domluvila. Nejprve s jakýmsi měšťanem a po něm ještě s jakousi ženou, jejíž zvědavost byla větší než strach z cizinců. Jak se říká i na Zemi, žena ženě nejlépe porozumí a za chvíli nás Babdi dovedla na místo, kde stála chajda opravdu na sesypání.

„Bydlel tu jeden nádeník,“ referovala nám Babdi. „Loni prý ale zemřel a patří to teď jeho synovi, který má dům o dvě ulice dál a tady už bydlet nechce. Paní Fojeguzé nás tam zavede.“

Paní Fojeguzé to sice Babdi slíbila, ale to ještě nevěděla, že Babdi patří k nám. Když spatřila stříbrnou Hinjočhi, nevěděla zda se má dát na útěk, ztuhnout, nebo se tvářit jako mrtvá. Babdi ji však nenechala utéci a jakoby nic si s ní začala povídat. Skončily to až před domem nádeníkova syna, kterého nám paní Fojeguzé ještě ochotně vyvolala před dům, abychom mohli vyjednat případnou koupi té ruiny.

Staral jsem se ovšem, čím za dům zaplatíme, ale Hinjočhi si s tím nedělala hlavu. Když pan Graňro nadhodil sumu, Hinjočhi mu prostě dala kožený váček, ve kterém něco cinkalo. Pan Graňro tam jen očkem nahlédl a aniž by se zdržoval počítáním, prohlásil obchod za uzavřený – spěchal, abychom si to nerozmysleli.

„Co to bylo?“ projevil jsem aspoň dodatečně zvědavost.

„Podle dřívějšího průzkumu používají zdejší obyvatelé na směnu takové kulaté plíšky,“ odvětila Hinjočhi. „Není problém je vyrobit synteticky. Nepoužíváme taková platidla rádi, ale někdy to prostě jinak nejde.“

Důležité bylo, že nám teď ta ruina patřila. Hinjočhi navrhla vrátit se do hospody a dát si tam něco k jídlu, vidí nám na očích hlad, i když moje nové tělo ještě hlad nepociťovalo a Chapežadky se mezitím stihly nakrmit jakýmsi ovocem.

Hospodský nás přivítal nevrle. Nedivil jsem se mu, kvůli nám strávil čtvrt dne v císařském vězení, ale pak ho císař v dobré náladě z »úspěšného vyjednávání« dal milostivě propustit. Měl by nám být vlastně vděčný za tu proměnu císařovy nálady, jenže krčmář věděl jen to, že se do toho vězení dostal kvůli nám, takže byl pochopitelně naježený. Ne jako ježek, ale jako dikobraz. Otevřeně se nám však neodvážil postavit a omezil se na neškodné brblání.

„Jak dlouho tu hodláte zůstat?“ zeptal se mě. Byl jsem tu mezi třemi ženskými jediný muž, asi mě považoval za velitele.

„Jenom do večera,“ odpověděla mu za mě Hinjočhi. „Večer bude stát nový dům vyslanectví a spát už budeme v něm.“

Krčmář vytřeštil oči, připadalo mu to nemožné, nebo aspoň krajně neproveditelné, jenže ani nepípl. Hinjočhi měla respekt. Ale i mně to připadalo hodně na hraně možností.

„Opravdu je možné postavit dům za večer?“ zeptal jsem se jí telepaticky, aby to krčmář nevnímal.

„My domy nestavíme jako vy,“ pokrčila rameny. „Prostě si je natiskneme. Slyšela jsem, že s něčím podobným jste začali i vy, zatím jen v malém měřítku. My jsme trochu dál. Naše tiskárna »hidmor« tiskne rozsáhlé objekty, domy i paláce. Na projektování však nemáme čas, zvolila jsem proto standardní typový projekt »Avnogdyga«.“

Pravda, dnes už existují »tiskárny«, schopné »natisknout« co jim naprogramujete, ale natisknout celý dům? Na to se velice rád podívám, bude to jistě zajímavé.

Jenže do večera bylo ještě daleko. Přistihl jsem Hinjočhi, jak se zasnila a nereagovala na mé dotazy. Došlo mi, že se nejspíš telepaticky spojuje s jinými Froily, takže stavba domu nebude jen její záležitost. Tím víc jsem byl zvědavější.

A tím víc mě překvapilo, když se Hinjočhi najednou vytrhla z transu a obrátila se na nás.

„Zaplatíme dobrému muži útratu a jdeme domů.“

„Kam – domů?“ vyhrkla Babdi, ale jen mě tím o vteřinku předběhla, já byl zmatený úplně stejně.

„Ode dneška bude přece vaším domovem dům vyslanectví,“ upřesnila jí to Hinjočhi. „Platím – a jdeme!“

Podala krčmáři menší kožený sáček s cinkajícím obsahem, až chudák úplně zkoprněl nad tou štědrostí – určitě v něm bylo mnohem víc peněz než jsme mohli za odpoledne utratit – a pak jsme spolu s ní vyšli z krčmy na ulici. Jenže po několika metrech jsem zůstal údivem stát.

Na místě naší ruiny stál neuvěřitelně vysoký skleněný válec, jehož vršek se ztrácel ve tmě.

„Jaký povrch by sis přál?“ obrátila se na mě Hinjočhi. „Co by se ti nejvíc líbilo? Jen si, prosím tě, nevyber černou, ta působí příliš smutně.“

„Myslíš pokrýt povrch... nebo ho zbarvit jako »mybraki«?“ hádal jsem opatrně.

„Jako »mybraki«,“ souhlasila Hinjočhi. „Kdyby to bylo jen na mně, dala bych na to bílou, ale bydlet v tom budete vy, určete si, jaká barva by se vám nejlépe líbila! Nebo chceš mít zrcadlový povrch? I to je možné!“

„Přidal bych se k bílé,“ řekl jsem a představil jsem si odstín v barvě slonoviny.

„Já taky,“ pípla nesměle Bjurša.

„Ani já nebudu proti,“ potvrdila Babdi.

Věž se vzápětí pokryla lesklou bílou barvou, ale ve tmě to bylo znát jen nepatrně.

„Tak pojďte domů!“ vyzvala nás Hinjočhi.

Dole se směrem do ulice neslyšně otevřela bílá vrata.

Errata:

14.08.2021 14:34