Vítej, návštěvníku!

Slonovinová věž

Takže jsem vlastní stavbu, nebo jak to nazývala Hinjočhi – natištění naší věže – na vlastní oči ani neviděl. Muselo to však být neuvěřitelně rychlé. Ta skleněná věž měla dole průměr pouhých pěti metrů a nebylo v ní vůbec nic – pouhá výtahová šachta, jak se brzy ukázalo. Vstoupili jsme a dveře se za námi zavřely. Zevnitř věž zůstala průhledná, viděli jsme, jak se na ulici obyvatelé města údivem zastavují a civí na tu záhadu, ale oni nás už neviděli.

Pak jsme se prudce rozjeli směrem vzhůru.

Zevnitř bylo vidět, že celá věž je jedna vysoká skleněná trubka, hladká zvenčí i zevnitř, bez jediného kazu a okénka – proč také, když zevnitř bylo vidět ven všude? Plošina výtahu s námi vyjela až nahoru a zastavila se. Zaujal mě materiál té věže. Sklo to docela určitě nebylo, to by se navzdory metrové tloušťce stěny zhroutilo vlastní vahou – napadlo mě, že by to mohl být diamant, ale diamant takových rozměrů? To jistě ne! Kromě toho, diamant je sice tvrdý, ale i křehký a tohle ani křehce nevypadalo. Buď jak buď, pocházelo to od Froilů a jistě to bylo prověřené.

Nahoře se skleněná trubka rozšířila jako klobouk obrovské houby. Byla tu dvě poměrně rozsáhlá patra, každé již rozdělené na menší místnosti. Stěny, podlaha i stropy byly všude průhledné, ale ty si určitě zabarvíme až podle skutečné potřeby.

„Tady budete bydlet,“ ukázala nám Hinjočhi. „Máte tu tři zařízené ložnice a spoustu prázdných místností. Zařídíte si je jistě podle svého, až se Vojta naučí ovládat »hidmor«. Důležité je, že jste zde bezpeční před nástrahami lidí dole. Budete však muset mezi ně chodit, proto si, Vojto, dobře prostuduj heslo »chožemi«, aby vás jen tak nepřepadli. Lapkové nebo císařští strážní – mám dojem, že mezi nimi nebude velký rozdíl.“

„A co bude naše práce?“ staral jsem se.

„To vám přijdu říci později,“ řekla Hinjočhi. „Teď se tady zabydlete, já se vrátím na svět Kycuzí, něco tam není v pořádku.“

„Pak mi přijď říci, co tam udělali s mým tělem,“ zvážněl jsem. „Anebo... anebo radši ne...“

„Teď se o své staré tělo nestarej!“ řekla Hinjočhi přísně. „Je to za tebou, teď je tvůj svět Chapežad. Čím dřív se přizpůsobíš, tím lépe i pro tebe. A pro dnešek – dobrou noc a pořádně se na to vyspěte, budete to potřebovat...“

Dořekla – a zmizela.

Froilové to tak dělají...

Byl už opravdu večer, čas na spaní. Zabral jsem si pro sebe prostřední ložnici – byla v ní jen postel, ale nějaká divná. Jako by v ní byla plochá gumová láhev, pokrytá měkkou chlupatou dekou a naplněná vlažnou vodou. Vodní postel! Vyskytují se i na Zemi, ale příliš se neprosadily. Uvidíme, řekl jsem si. Obě krajní ložnice jsem přidělil Babdi a Bjurše. Symetricky to bude nejlepší, budou se obě cítit rovnocenné. Ukázal jsem jim též koupelnu. Průhledné stěny nám usnadnily orientaci, ale u koupelen a příslušenství je podle mého mínění třeba zachovávat soukromí, takže jsem stěny těch diskrétních místnůstek ihned nabarvil. Na bílo, jak jinak?

Jenže to mělo menší zádrhel. Přesněji – větší zádrhel.

Chapežadky neměly telepatii a nedovedly si otevřít žádné zdejší dveře. Abych jim nemusel otvírat i na záchod, nezbylo mi než nechat všechny potřebné dveře trvale otevřené. Soukromí na záchodě šlo pochopitelně k čertu, ale jinak to prostě nešlo.

Na bílo nabarvené stěny, ale dokořán otevřené dveře. Inu, život tropí hlouposti!

A pak jsme si vzájemně popřáli dobrou noc.

První noc ve skleněné věži! To teď bude náš domov tady, uprostřed nepříliš přátelského města. Napadlo mě, co asi řekne císař, až ráno naši věž spatří? Nezbude mu než uznat, že Hinjočhi nepřeháněla. Náš dům si vystačil s půdorysem té bývalé chatrče, nikoho nebudeme utiskovat a nebudeme se mačkat. Nutný prostor zabíráme ve stometrové výši, což našim sousedům nebude vadit – i když na Zemi by se závistivci, zejména Američané, mohli soudit i o to, že na jejich pozemek vrháme stín. Císařský palác je pořád mnohem větší, nejen co do zabrané plochy, ale má dokonce čtyři patra proti našim dvěma, zato je máme až ve stometrové výši a na obě věže císařského paláce shlížíme shora. Nepotřebujeme přece pro každý den v roce jinou komnatu, postačí nám, když nás nikdo nebude zbytečně rušit.

Ráno jsem se vzbudil nečekaným šťouchancem. Trhlo to se mnou, skoro jsem vyskočil, ale pak jsem zjistil, že vedle mě leží z jedné strany Babdi a z druhé Bjurša. Mým trhnutím se vzbudily a hned se začaly provinile omlouvat, že se v tom divném pelíšku samy bály. Zejména když věděly, že je pod nimi příšerná hloubka! Nezbylo mi než jim to prominout, ale naznačil jsem jim, že se má člověk probouzet pokud možno sám, nanejvýš pomocí nějakého zvuku – myslel jsem tím budík. Tady už jsme v bezpečí, ale když jsme byli na útěku, mohlo takové nenadálé probuzení škodit. Při neurvalém buzení se do krve dostane větší množství adrenalinu a když je ho příliš... pamatujete se ještě, jak zemřel ten lovec? Není to tak dávno!

Při pohledu na ty dvě mě ale zamrzelo. Jsem na ně zbytečně tvrdý, to si nezasloužily. Vzpomněl jsem si, jak mě vlastními těly věrně zakrývaly před očima Kycuzů!

„Poslyšte, dámy,“ řekl jsem měkčeji. „Slyšely jste Hinjočhi. Mám se nejprve naučit zacházet s »chožemi«, mělo by nás chránit před násilníky. Jistě uznáte, že to má přednost. Ale hned potom se dám do učení k vám dvěma. Potřebuji se naučit chovat se mezi vámi. Dokud jsem byl člověk z jiného světa, nepotřeboval jsem to tak nutně, teď jsem ale jedním z vás a jak to říkala Hinjočhi? Čím dřív se vám přizpůsobím, tím lépe i pro mě. Když už máme žít spolu, musíme vytvořit dobrou spolupracující partu, jinak to nejde a nemáme šanci. Rozumíte?“

Kouzelné slovíčko »dámy« opět zaúčinkovalo. Obě roztály a jedna přes druhou se nabízely dělat mi učitelku zdejších zvyků. Byl jsem ovšem rozhodnutý převzít jen takové, se kterými bych mohl vnitřně souhlasit i jako člověk. Lidožroutství to nebude!

Pěkně mi to Hinjočhi zavařila, uvažoval jsem. Pro ni to asi bylo jednodušší, ale mně tím kardinálně zkomplikovala život! Ale co se dá dělat! Když jsem se dal na vojnu, musím bojovat!

I když si to zatím neumím ani představit!

Kdyby mi Michal ukázal, jak zachází s branami, ušetřil by mi spoustu problémů. Nejspíš bych teď seděl na Satuzyo v osadě Naděje, usilovně bych se vzdělával a pořádal školení nováčků pro funkce »pchiš«. Hinjočhi to udělala jinak. Naznačila mi, na co se mám zaměřit, a pak mě také nechala, ať na to přijdu sám. Jenže je obrovský rozdíl začínat od nápovědy k něčemu, když člověk ví, jak se ten jev nazývá!

A musím se přiznat, funkce »chožemi« za to stála! Zprvu to vypadalo, že jde o krátký pohled do budoucnosti dozvěděl jsem se, co se stane příští vteřinu nebo příštích pět minut, jenže vzápětí jsem se dozvěděl, že to nemusí být pohled do budoucnosti, neboť mám možnost zasáhnout a »budoucnost« podle své vůle a potřeby pozměnit.

Při pohledu dolů do města jsem znenadání zpozoroval, jak z okna ve třetím patře jednoho domu vypadlo dítě. Pád z výšky na kamenné dláždění, rána, rychle se rozlévající kaluž krve, sbíhající se, ale už jen bezmocně přihlížející lidé... stop, »chožemi« deset vteřin zpět, příkaz rozprostřít pod tímto oknem ochrannou desku »voruzí«, pád dítěte z výšky, dopad na neviditelnou desku, která dítěti sama poskočí vstříc, aby ztlumila pád na snesitelné brzdění, sbíhající se lidé, hromadné oslavování zázraku... pochopitelně, tu desku nikdo neviděl a z dálky to vypadalo poněkud nepřirozeně...

»Chožemi« je zkrátka něco úžasného, něco nevyčíslitelného a s tímhle se nejspíš dá vydržet i v barbarském světě, jakým je dnes Chapežad! A po pravdě řečeno, hodilo by se to jistě i u nás na Zemi! Možnost předvídat události, byť jen pět minut dopředu, je přece k nezaplacení!

A to se samozřejmě musí oslavit!

Seděli jsme jako u poradního ohně, jenže bez ohně. Dali jsme si tři křesílka do trojúhelníku a poprosil jsem »milé dámy«, aby mi něco pověděly o životě na Chapežadu, o tom, jak se lidé k sobě chovají – či spíš, jak by se k sobě měli chovat. Připomněl jsem jim, že sice mám tělo Chapežada, ale nevyrostl jsem tady a dosud jsem žil v úplně odlišném světě. Samozřejmě to chápaly, ostatně se přiznaly, že to, jak jsem jim rostl přímo před očima, považovaly za hrozivé kouzlo a kdyby v té chvíli měly kam utéci, rozhodně by se na to nedívaly. To já bych se na to díval zvědavě a rád, jenže jsem byl v té chvíli mimo provoz a probudil jsem se až když všechny děje doběhly do konce, takže jsem obdivoval už jen výsledek...

„Ale víš,“ přiznala Bjurša, „v tom starém těle jsi byl také na nás milý, hodný a zachránil jsi nás, jenže... ses až příliš podobal hadům... Ti jsou také tak holí... no, aspoň hlavu jsi neměl úplně hadí, ale jinak... kdybys nás nezachránil, nikdy bych se tě ani nedotkla, jak jsem se tě štítila!“

„A co ty, Babdi?“ obrátil jsem se na tu starší a rozumnější.

„Taky jsem se vždycky otřásla, když jsi nás přenášel těmi příšernými skoky,“ přiznala. „Na ty skoky bych si zvykla rychle, ale objímat hada... to rozhodně nebylo příjemné, i když to byla jediná možnost útěku od těch... lidožroutů...“

„A takhle se mě neštítíte?“ zeptal jsem se.

„Takhle jsi náš!“ roztála Bjurša. „Mladík jako lusk! Uvítala bych, kdybych se ti taky líbila. Mohl by sis mě vzít za ženu!“

„A ty?“ obrátil jsem se na Babdi.

„Já už jsem »přebytečná«,“ zesmutněla Babdi. „Tak akorát na sežrání. A nebýt tebe, už bych byla sežraná. Měl jsi přijít aspoň o osmdesát let dřív, to bych se ti ještě líbila!“

To už jsem věděl, že rok na Chapežadu trvá jako našich pět měsíců, takže údaje o počtu let musím dělit přinejmenším dvěma, spíš ještě víc. Zdejší lidé se prý dožívají sto padesáti, tedy zhruba jako u nás – samozřejmě bez započítání násilných smrtí. Jenže těch je zde na počet obyvatel mnohem víc a více než polovina lidí se teoretického věku dožití prostě nedožije. Mají tu jednoduchou metodu, jak se postarat o starší ženy – vyhlásí je za »přebytečné«, zabijí a snědí. Úžasný »penzijní systém«! Možná by se některým politikům na Zemi také zalíbil, je velice úsporný, nenákladný!

„Víte, mé dámy, já teď možná vypadám jako »mladík jako lusk«, jenže uvnitř jsem pořád ten... jak vy říkáte... had... Možná se vám teď líbím, jenže mně se víc líbí ženy našeho, tím myslím mého původního rodu. Takové, které se podobají hadům, víte?“

Očekával jsem velké zklamání a celkem mi to vyšlo. Obě dvě se na mě podívaly jako na úchyla – jak se někomu mohou líbit ženy holé jako had... ale po chvilce se nejprve Babdi a po ní i Bjurša zase začaly shovívavě usmívat.

„Vzpomeň si, jak ti to Hinjočhi říkala!“ pobídla mě Babdi. „Nebylo to takhle? »Čím dřív se přizpůsobíš, tím lépe i pro tebe.« Ono ti nic jiného než přizpůsobení nezbude. Jen si hezky přiznej, která vaše ženská by o tebe stála, když vypadáš stejně jako my?“

To ale ťala do živého. Podle Hinjočhi bych tu měl takhle žít pár desítek let... pak mi – možná – vrátí mé původní tělo, které – taky jen možná – nezestárne, a budu se moci vrátit na Zem. Safra, jak bude v té době Země vypadat? Abych se nakonec nevrátil jen jako exponát do nějakého muzea! A navíc, těch pár desítek let – vlastně celý jeden zdejší život – budu muset žít v podobě chlupaté příšerky, obklopený stejnými bytostmi, jako jsem teď i já...

Pěkně mi to Hinjočhi zavařila!

Jenže málo platné, zdejší lidé jsou pro mě příšerky, i když jsem teď jednou z nich. Dovedu si představit, že mi Babdi bude dělat poradkyni... a možná taky trochu hospodyňku. Bjurša je ale mladá, ta si jistě najde nějakého zdejšího partnera, budu jí ho přát z celého srdce a můžeme se nerušeně přátelit, ale abych si ji vzal za ženu? A měli bychom spolu malé příšerky? Proboha, co bych s nimi dělal? A až se vrátím na Zem, abych čestně přiznal, že už jsem tady ženatý a mám tu potomstvo... To snad ne!

Ba ne! Lidožroutství a svatba pro mě zkrátka nejsou! I když mám teď chlupaté nejen tělo, ale i dlaně a obličej... být trochu větší, působil bych na Zemi jako vlkodlak. Na Chapežadu jsem vyslanec Froilů, jen dočasně změněný do podoby zdejších lidiček, abych mezi ně lépe zapadl. Ale jinak, zvláště uvnitř, jsem pořád Homo Sapiens – a jak se říká, »člověk, to zní hrdě«!

Takže musím chtě nechtě Bjuršiny naděje zklamat. Se mnou by to tak asi chytla! A co by dělala, až se změním zpátky v toho původního »hada«? Ještě že aspoň Babdi si nedělá naděje! Musím ji poprosit, aby to Bjurše nějak jemně a decentně vysvětlila...

„Nejvyšší čas změnit téma, dámy!“ řekl jsem už zase tak nenuceně jako předtím. „Povíte mi něco o zdejších profesích? Myslím tím, co tu kdo dělá a tak... Co se děje ve městě, ale také, jak to tady vypadá mimo města...“

Zaváhaly zcela zřetelně obě. Ale když jsem na změně tak trval, přešly obě na téma řemesla, služby, obchod a další.

Musím se přece ve zdejších lidech vyznat!

Chcete-li pochopit cizí, odlišnou civilizaci, musíte začít od toho, co je v ní shodného. Buď s naší současnou, nebo minulou, případně s nějakou jinou, kterou aspoň trochu znáte.

Tohle srovnání samozřejmě katastrofálně selže v případě úplně odlišných civilizací. Jak a v čem chcete srovnávat Froily? Víte, že je to civilizace značně pokročilá, je vysoce nad naší, ale to je asi tak všechno. Pak nastupují odlišnosti. Snadno pochopíte, že Froilové v našich světech chodí pokrytí stříbřitými blánami svých těžkých skafandrů. Těžké nejsou na váhu, ale na ochranné schopnosti, kde už nemáte s čím srovnávat. Ta tenká blána, kterou mají i přes oči, je zde chrání před žíravinami, které v opačném gardu – totiž když chrání naopak nás – vzbuzují respekt. Jen si pěkně uvědomte, že pouhé plivnutí Froilů prožere díru i do skla, a to pěkně za studena.

Srovnávejte, když pozemská civilizace mnohé pojmy vůbec nezná! „Vějíř“ je neumělý opis, přirovnávající vesmír k dámské pomůcce k ovívání vzduchem. Univerzální silové pole »voruzí« nemá pozemský ekvivalent, přitom je Froilové používají naprosto běžně, asi jako my železný plech. My děláme automobily, lodě nebo letadla z různě nakrájených, vytvarovaných a pospojovaných plechů, Froilové z »voruzí«. Až na to, že nedělají specializované dopravní prostředky, protože »mybraki« pokryje všechny potřeby a možnosti použití.

U Froilů nám zkrátka nezbývá než konstatovat, že se jedná o nesmírně pokročilou civilizaci, která s námi – k našemu štěstí – jedná zatím dost shovívavě. Ovšem jestli mají Froilové nepěkné zkušenosti s ještě horšími civilizacemi, můžeme pro ně být, jak se říká, jako jednooký mezi slepými. A nejde o technickou úroveň. Kycuzí jsou podle mého mínění technicky pokročilejší než my, ale po morální stránce jsou horší i proti našim barbarům. A tím nemyslím primitivní národy! Nejhorší barbaři sedí pěkně v teple za ovládacími pulty zabijáckých dronů a jestli před odpálením raket nad něčím přemýšlejí, pak jedině jak by zabili co nejvíc lidí. To jsou barbaři podle Froilů.

A máme jich na Zemi nějak moc...

Civilizace na Chapežadu se mnohem lépe dala srovnávat s našimi pozemskými civilizacemi. Odhadoval jsem ji buď na starý Řím, nebo na Prahu z doby Rudolfa II, případně na Francii z dob Ludvíků. Se všemi měla něco společného a něco odlišného, ale to společné ji docela pěkně určovalo.

Podobnost se starým Římem byla v tom, že zde existovalo otroctví. Zkrátka si tu můžete koupit člověka a ten je od té chvíle vaším majetkem. Otrokářství kvetlo na Zemi i dlouho po zániku Říma. Ještě v devatenáctém století otroky nakupovali a prodávali Američané – i když tam se to týkalo »jen« těch »barevných«. Naposledy pěstovali otrokářství v jednadvacátém století Islámský stát a islámské hordy v Africe. Korán otroctví schvaluje – a co je v Koránu, je jistě dobré! Takže nám to není tak vzdálené, jak bychom si asi přáli.

Město Piguzyňh se starému Římu podobalo i poměrně dobře rozvinutou infrastrukturou. Vodu do města přivádělo šest dlouhých akvaduktů, prakticky na každém náměstí byla kašna, odtok běžných splašek byl vyřešený podzemními stokami.

Jinak jsem v městské organizaci nenašel nic, co by na Zemi neexistovalo už ve starém Římě. Starověký Řím měl možná propracovanější organizaci armády, jak tomu bývá u společností, které prakticky pořád válčí. Tady, jak jsem se dozvěděl, císařství už skoro dvě stě padesát let žádnou válku nevedlo. I když zdejší rok je kratší než půl roku našeho, který národ na Zemi se může pochlubit sto čtyřiceti lety nepřetržitého míru?

Naše národy se spíš chlubí vítěznými válkami.

Je to velice příznačné.

Errata:

14.08.2021 14:34