Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Konečně úkol!

Zabydleli jsme se ve věži snadno a rychle a musel jsem také získat nějaké kontakty mezi lidmi. Při té příležitosti jsem si uložil několik desítek poloh do knihovny cílů »pchišů«. Získal jsem tak přístup do všech čtvrtí císařského hlavního města.

Problémy byly s Chapežadkami. Beze mne by byly na věži úplně bezmocné a kdyby se se mnou něco zlého stalo, nejspíš by dlouho nepřežily. Vždy jsem musel jednu z nich »dolů do města« doprovázet. Měli jsme k tomu více možných cest. Klasický výtah středem věže, »mybraki« z horní plošiny a nejrychlejší skok na cíl pomocí »pchiše«. Přitom jsem musel přenášenou objímat, což zejména Bjurša očividně vyhledávala, zřejmě jí nešlo jen o rychlé cestování, ale měla s tím i jiné postranní úmysly.

Vlastně to začalo těmi trvale dokořán otevřenými dveřmi. Tady ve věži nešly otevírat okna, ventilaci Froilové řešili jinak, tím pádem tu nemohl nastat průvan. Ovšem přístup do dalších částí věže zůstal pro Chapežadky zablokovaný. Neuměly si tam otevřít. Od chvíle, kdy se mi obě v noci nastěhovaly do postele, jsem se ve své ložnici prostě zavíral – a bylo to. Chvilku obě frflaly, ale nebylo jim to nic platné. Na oplátku jsem zase uznával soukromí jejich ložniček.

Poměrně krátký boj jsme spolu vedli o kapesníky. Nesnášel jsem, když jsem každou chvilku uklouzl po čerstvém smrkanci, zejména když jsme, jako všichni Chapežadé, chodili bosi, neměli jsme ani pantofle, bačkory nebo papuče. Nezbylo mi než vnutit Chapežadkám pozemské papírové kapesníky. Nebyly z pravého papíru a už vůbec ne ze Země, ale účel plnily. Vymyslel jsem pro ně kapsáře uvázané na šňůrce kolem pasu, kde je i se šňůrkou překryla delší srst, takže nebyly vůbec znát. Kromě kapesníků se tam daly nosit i mince. Bylo to výhodnější než váčky v nákupním košíku, kde po nich šli kapsáři.

Kapesníky byly vlastně první vlaštovka pozemské hygieny ve světě Chapežad – a nezůstalo jen při nich.

Cesta »do města« byla pro Chapežadky stejně složitá jako putování na severní pól – prostě byly ve všem odkázané na mě. A když jsme se »do města« vypravili, pak vždy jen ve dvojici.

Nejčastěji jsem »chodil do města« s Babdi. Obvykle jsme se spolu vypravili na trh, kde mi poskytovala vysvětlení ke všemu, co tam bylo k vidění – a nemusím zdůrazňovat, že trhy císařského města nebyly šedivé a nudné – a přitom jsme nakoupili, co bylo třeba. Kvůli vyvážení jsem nosil velký batoh na zádech jako protiváhu Babdi přenášené v objetí.

Hinjočhi nám zanechala menší množství zdejších peněz, ale už jsem začal uvažovat o tom, jak peníze na nákup potravin získat jinou cestou než jejich natištěním. Napadlo mě zařídit si stavební firmu a stavět zájemcům domy. Po několika pokusech, které jsem podnikal v lesích daleko od města, jsem vytvořil projekt zvaný »typový dům«, který jsem začal zdejším zájemcům nabízet.

Spokojenost byla na obou stranách. My jsme získali platidlo na delší období, zájemci získali dům za poloviční cenu, přičemž dům byl z pevného a navíc nehořlavého materiálu. Ploché střechy umožňovaly buď založit na střeše zahrádku, nebo střechu využít k příjemnému posezení. Dům se nedal zapálit ani omylem, ani úmyslně. Problém byl s vodou a kanalizací, tam jsem se musel přizpůsobit zdejším zvyklostem – vodu přivést z nejbližší kašny, dešťovou vodu svést do městské stoky, hustší odpady do jímky, tak jak to je zde zvykem. Dalším problémem, kterého si však dost dlouho nikdo nevšiml, byla skutečnost, že naše domy byly jeden jako druhý. Přesně stejné půdorysy místností, stejný materiál na schodech, žádné dřevěné obložení stěn. Domy byly zkrátka jeden jako druhý, sekal jsem je jako Baťa cvičky. Jediné, co se dalo jakž takž měnit, bylo umístění oken – prostě stačilo v žádaném místě odškrabat z obou stran nátěr, pod nímž byly stěny průhledné.

Nespokojený byl jedině zdejší svaz stavitelů, nazývaný zde »ciosolukiv«, který v nás ihned odhalil nebezpečnou konkurenci. Jejich domy byly dražší, měly hořlavé střechy, ani stěny nebyly tak pevné. Navíc jsme dokázali postavit dům za jedinou noc a naše stavba sousedy nijak neobtěžovala – mnohde si jí ani nevšimli a byli překvapení, když zjistili, že se na tom prázdném místě objevil náš dům.

To se ví, mohli bychom stavět domy častěji, jenže to jsem si předem zakázal. Už takhle proti nám zdejší »cios« stavitelů marně protestoval u císaře, že jeho lidem bereme práci. Cechmistrovi, neboli Mistrovi »ciosu« jsem vzkázal, že bychom dokázali stavět domy noc co noc, ale neděláme to, protože nás současný výdělek uživí. My se s tím spokojíme, víc nechceme a doufáme, že mu to vysvětlení postačí.

Později si zdejší zedníci a stavební mistři všimli, jak si i na našich domech mohou vydělat. Podařilo se jim přesvědčovat lidi, aby si dali některé – podle Mistrů marnotratně velké – místnosti přepůlit klasickou cihelnou přepážkou. Často s tím bylo spojené i přeškrabání oken, zkrátka kdo si chtěl vydělat, musel zapojit víc fantazie a přesvědčovacího talentu.

Jenže pak, po půl roce, se u nás opět objevila Hinjočhi...

„Pěkně jste se tady zařídili!“ zhodnotila naše počínání, když se znenadání mezi námi zhmotnila v naší »klubovně«.

„To je dobře – nebo špatně?“ pokrčil jsem rameny.

„Zatím dobře,“ řekla. „Já jen... jestlipak si uvědomuješ, že stavíš zdejším lidem prakticky nedobytné pevnosti? Zřejmě na to sami ještě nepřišli, ale vaše domy nejsou zdejšími válečnými prostředky dobývatelné. Dveře tvých domů nevyvrátí ani nejtěžší beranidla, ani okna se nedají vyrazit. Dobyvatelé mohou přistavit žebříky a obsadit ploché střechy, ale dveře na střechy jsou stejně pevné jako ostatní a lidé v domě by za nimi byli v bezpečí.“

„Myslím si, že tady nic takového nehrozí,“ odvětil jsem. „Zdejší císařství se chlubí dvěma sty padesáti lety míru.“

„Zdejší císařství je jedna souvislá pevnina,“ řekla Hinjočhi. „Předkové zdejšího císaře ji dobyli, obsadili a vyvraždili všechny, kdo se jim nepřátelsky postavili. Není odpor – nejsou války. Ale to je jen jedna ze tří velkých pevnin. Tady je mír, jenže na opačné straně Chapežadu války dosud nepřestaly.“

„Skoro si myslím, že jsi mě sem ustanovila schválně, abych tu neměl nic na práci,“ řekl jsem.

„Hádáš dobře,“ přikývla. „Tady je pevnina míru. Dodržuj se zdejším císařem příměří a budeš mít klid. Ale například tam, kde jsi na Chapežadu začínal a odkud jsou tvé společnice, tam se to zrovna teď mele... Mám tedy pro tebe první úkol. Doleť se tam na to podívat a zažehnej to. Podle mého mínění postačí použitím pole »voruzí«. Už jsem tam byla dvakrát, dvakrát jsem s oběma stranami dohodla příměří, ale jakmile jsem zmizela, všichni se jen otřepali a příměří porušili. Domnívám se, že ty, jako jeden z nich, budeš mít paradoxně větší váhu. Ti, co tomu velí, ztratí jistotu, když zjistí, že mé prostředky může mít i Chapežad.“

Zauvažoval jsem. Měla zcela jistě pravdu. Facka od Froila může zabolet, ale facka od vlastního může navíc krutě ponížit. Zejména tam, kde »hrdost a čest« vyžadují i od »višlegde«, které se chystají podřezat a sníst! A kde pohrdají ženskou, která začne na jatkách hrůzou ječet, když už vidí, že se ji chystají podříznout.

„Podívám se tam,“ slíbil jsem. „Ale mám k tobě prosbu. Můžeš dát telepatii některým mým známým? Například zdejším děvám? Víš přece, jak mě věrně schovávaly před Kycuzí! Tady na věži se jim vede dobře, ale neotevřou si žádné dveře, všechno pro ně musím zařizovat a kdybych je tu musel ponechat delší dobu, vedlo by se jim zle. Jsou na mně příliš závislé. Stačilo by mi, aby získaly telepatii a mohly se tu obsloužit samy. A možná by nebylo špatné dát telepatii i jiným Chapežadům. Mohli by za mě dohlížet na dodržování příměří kolem města Jurdyzu.“

„Jenže s telepatií jim dáš úžasnou moc,“ namítla Hinjočhi. „Proto jsem přece pověřila vyslanectvím tebe! Očekávám, že své úkoly vyslance splníš bez prolévání krve. Dřív jsem dala telepatii i několika místním, ale všichni ji zneužili.“

„Telepatie sama o sobě nic neznamená,“ namítl jsem. „Měl jsem ji tady od začátku, ale bez dalších znalostí mi byla k ničemu. Uměl jsem jen »pchiš«, neuměl jsem použít »mybraki«, »voruzí«, o »chožemi« ani nemluvě. Naštěstí jsem uměl ještě na Zemi číst a hledat v nápovědě, bez té schopnosti bych neměl vůbec nic. Kdo dostane jen telepatii a pár primitivních návodů, ten si může aspoň otevřít zdejší dveře a pokud ho naučím »pchiš«, dokáže se skokem přemístit na místa, která mu zpřístupním. Bez návodů se nic víc nedozví a co nebude znát, toho nemůže zneužít!“

Hinjočhi se zamyslela. Chvíli přemýšlela, to nevěstilo nic... nevím, zda dobrého či špatného, ale rozhodně nic jednoduchého.

„Můžeš mít pravdu,“ připustila po chvilce. „Dobrá, naučím tě dávat zdejším lidem telepatii. Ale to ti povídám – budeš sám za všechny ručit a kdyby toho někdo zneužil, osobně ho zneškodníš. Nevolám po ničí krvi, ale předem ti doporučím, nedávej zdejším lidem znalosti o »pchiši«. Musíš mít nad nimi vrch, abys je mohl zneškodnit bez krve. A funkce »pchiš« znemožní použít pro ně izolaci – nebo vězení – sám jistě dobře víš, jak snadno se prchá i z jateční klece. »Pchiš« si ponech pro sebe a navíc ti doporučím, postav si někde v lesích nedobytný dům bez dveří jako vězení. Jinak bychom si mohli jednou my dva nepříjemně popovídat o tvém osobním selhání. Rozumíš mi, že? Prolévat krev nesmí ani ti, koho si zvolíš za své spolupracovníky.“

„Rozumím,“ polkl jsem nepříjemný chuchvalec v hrdle. „Budu si muset setsakra dobře vybírat spolupracovníky!“

„Vybírej dobře,“ povzbudila mě. „Ale uvědom si, tohle je barbarský svět! Čest tu nechápou jako dodržování daného slova.⁸“

„Ještě jsem jiné světy než barbarské nepoznal,“ ujistil jsem ji. „Proti líbivým řečičkám mám imunitu už ze Země.“

„V tom případě máš šanci,“ připustila Hinjočhi.

Pak mě – na ke všemu ochotné Babdi – naučila vybavovat telepatií zdejší lidičky. Na Satuzyo to přece uměli také, nemělo by to být tak hrozné tajemství.

Když se Babdi opět vzbudila – přípravná fáze totiž převede každého do bezvědomí – Hinjočhi tu nebyla, podle svého zvyku se vypařila. A Babdi si teď mohla otevírat všechny zdejší dveře, jak jsem ji hned naučil.

„Já to chci umět taky!“ vyhrkla Bjurša.

„Tak si sem lehni, dostaneš to,“ řekl jsem.

Naučil jsem »své« Chapežadky jen nejnutnější minimum, ale i to nám značně usnadnilo život. Skoky »pchiš« jsem prohlásil za příliš složité, což oběma stačilo, aby o nich dál neuvažovaly. Důležité bylo, že se Babdi mohla vypravit do města na trh sama, případně tam mohly šmejdit s Bjuršou, ale beze mne. Postačilo jim na to ovládání výtahu. Naučil jsem je přivolat si »mybraki«, jenže toho se obě trochu bály. Rychle se naučily ovládat »voruzí«. Zalíbilo se jim, že mohou odhodit dotěrné chlapy. Na tržišti bylo málo žen bez mužského doprovodu. Tady se považovalo za běžné chránit ženy před dotírajícími chlapy a naopak bylo běžné, že se chlapi tu a tam pokoušeli využít situace, aby ukázali svou »sílu«.

Babdi s Bjuršou se však brzy staly známé ve všech tržištích, kde se objevily. Nevyvedly je z míry ani party výrostků, kteří se na sex na tržišti vyloženě specializovali. Když se takové bandě podařilo některou ženu obklopit, neměla proti násilníkům šanci. Když ji trochu přidrželi pod krkem, aby nemohla křičet, nikdo si toho ani nevšiml. A protože neměla svědky, nemohla by uspět ani u soudu, kdyby se soudy ve městě Piguzyňh stížnostmi žen vůbec zabývaly. Kde se taková parta objevila, nastal hromadný útěk všech žen bez odpovídajícího doprovodu. Všem se obvykle útěk nepodařil a gangy výrostků si z nich každodenně vybíraly svou daň. Bylo to pro ně snadné – proč by to nedělali?

Babdi byla postarší, po takových už tyhle gangy ani nešly. Ale Bjurša na ně brzy narazila – nebo spíš, jeden z těch gangů narazil na ni.

Když Bjurša zjistila, že jsou kolem ní samí mladí chlapi, v první chvíli nakrátko zpanikařila, zejména když její vlastní síla na ty trénované mladíky nestačila. Obklopili ji a povalili na zem – v té chvíli si však vzpomněla na »voruzí« a teprve nastal kolotoč! Zakrátko leželi všichni mladíci ve značně nepohodlných pozicích na zemi a jediná Bjurša stála nad nimi a udělovala jim kázání, jak by se měli chovat k ženám, nebýt takoví hulváti.

„...a nebudete ženským říkat »děvky«, ale »dámy«, jasné? Až vás tady uvidím příště, nebudu čekat, až si začnete, ale zametu vás do nejbližší žumpy,“ zakončila svůj dlouhý projev, přičemž mladíci, ležící tvářemi v hnijících odpadcích, které nepochybně urážely jejich aristokratické nosy, jen bezmocně kouleli očima.

Když je po chvíli přece jen pustila se slovy „A teď mažte!“, byla celá tržnice svědkem jejich neslavného útěku. Tato událost se brzy rozkřikla a Bjurša měla od té chvíle respekt jako žádná jiná.

Ani já jsem to však nemohl hodit za hlavu. Po tom střetnutí jsem je raději pár dní sledoval. A dobře jsem udělal. Hned druhý den nějaký chlap vrazil do Bjuršina těla dlouhý nůž. Vrátil jsem se pomocí »chožemi« zpátky v čase a prudce přistál. Právě včas. Chlap vytáhl dlouhý nůž a chystal se napadnout Bjuršu zezadu, takže by ho neodrazila. Pak se to ale začalo lišit. Chlap znenadání vzlétl do výšky a zarazil se o balkon nejbližšího domu, přičemž ho k balkonu něco zespodu silou přitisklo. Nedivil jsem se, že začal hýkat hrůzou, to opravdu přesáhlo jeho chápání. Neznámá síla ho pustila až když zahodil nůž, jenže pádem z balkonu si ke všemu zlomil nohu, takže už nebyl sto ve svém útoku pokračovat. Nepokračoval by asi tak jako tak, to co právě zažil, mu vzalo chuť vraždit.

Zajímavé bylo, jak rychle se tu objevili císařští strážní. Buď číhali za nejbližším rohem, nebo šli opravdu náhodou kolem, ale na křik postiženého chlapíka se objevili skoro ihned.

„Chyťte tu čarodějnici!“ ukazoval jim chlápek na Bjuršu.

„Nevěřte mu!“ přistoupil jsem ke strážným i já. „Císař nám na svou čest slíbil, že se nebude zastávat lapků a mordýřů! Tenhle mordýř chtěl nožem zabít Bjuršu, sekretářku vyslance Froilů.“

„Máte snad na to svědky?“ zeptal se mě velitel stráže.

„Svědectví předám soudci,“ ujistil jsem ho.

„Jen jestli to bude stačit!“ pochyboval velitel. „Víte, koho tady obviňujete? Tohle je Bindeš, syn císařského komořího!“

„Císařský komoří má tedy synáčka vrahounka?“ ušklíbl jsem se. „Nevadí! Předveďte nás k soudu!“

Velitel stráže už nic nenamítal a poslechl mě. Nepřikázal ani strážným použít pouta – já jsem přece sám navrhoval předvést k soudci a Bindeše se zlomenou nohou museli odnést, rozhodně nebyl schopný útěku. Mě zajímalo, jak se zachová soudce? Na jedné straně syn císařského komořího, na druhé vyslanec Froilů, mezitím pokus o vraždu Bjurši, která se ke mně připojila, jakmile zjistila, že tu jsem.

Nejbližší soudce nebyl z našeho případu nadšený. V první chvíli chtěl soud odbýt tím, že se vlastně nic nestalo. Jediné, co by se dalo brát jako újma, je Bindešova zlomená noha.

„Že se nic nestalo?“ zamračil jsem se. „Tenhle frajer vrazil do Bjurši nůž. To je vám málo?“

„Ale to se přece nestalo!“ mračil se soudce.

„Stalo,“ ujistil jsem ho. „Jenže my se můžeme vrátit v čase o něco zpátky a změnit budoucnost. Vrátil jsem čas a ve chvíli, kdy chtěl Bindeš vraždit, jsem ho zneškodnil. Považujte ale za prokázané, že vraždit chtěl a bez navracení času by vraždil. Měl byste s ním zacházet jako s vrahem.“

„Nechat podříznout syna císařského komořího kvůli nějaké ženské?“ otřásl se soudce.

„Tak za prvé – nejde o »nějakou ženskou«, ale o sekretářku vyslance Froilů!“ změřil jsem si ho přísně. „Sekretářka vyslance Froilů není »nějaká ženská«! Proti Froilům byste se neodvážil postavit – a nevím, jestli to víte, Froilové jsou většinou ženské, já jsem aspoň mužského Froila ještě neviděl. Za druhé, u syna císařského komořího přece nejde o podříznutí! Pochybovat o jeho úmyslu nemůžete, ale v dokončení zločinu jsem mu zabránil a nedokončený zločin by se měl posuzovat mírněji. Ani Froilové nemají rádi krvavé tresty. Což ho jenom veřejně zbičovat?“

„To ho ale strašně poníží!“ namítl soudce.

„Lépe ponížit než podříznout,“ mínil jsem. „Tady nejde jen o syna císařského komořího, ale o všechny, kdo by dostali chuť vraždit. Takových pět ran bičem na záda by to jistě vyřešilo!“

„Ale... zbičování je přece trest pro sluhy!“ namítl soudce.

„Vždyť říkám, lépe ponížit než podříznout“ trval jsem i já na svém. „A kdyby mu hanba nedovolovala vyjít mezi lidi, může se odstěhovat do jiného města, kde ho neznají!“

„Vyhnanství má být také součástí trestu?“zeptal se soudce.

„Ne – to nechte na něm,“ zavrtěl jsem hlavou. „Když se odstěhuje někam, kde ho neznají, nemusí se tam cítit ponížený. Je to tedy jen k jeho dobru, ale o tom ať si rozhodne on sám.“

A měl jsem soudce tam, kde jsem ho chtěl mít. Vyslanec Froilů je přece jen vyšší úroveň hierarchie než císařský služebník. Hodit celý případ za hlavu si netroufl, i když šlo »jen o ženskou«, ale trestat privilegovaného synáčka za vraždu obvyklým trestem podříznutí nechtěl. Tohle vypadalo přece jen mírněji.

Jediný, kdo měl důvod k nespokojenosti s rozsudkem, byl komořího syn Bindeš. Ta »čarodějnice« Bjurša vyvázla od soudu nejen bez trestu, ale dokonce jako poškozená! Pravda, ukázalo se, že ona tentokrát opravdu za nic nemůže, kouzla použil vyslanec Froilů, který má nad sebou ochrannou ruku císaře. Ale těch pět ran bičem, navíc veřejně, na tržišti! Nepředstavitelné! Sluhové sice dostávají i padesát ran, ale i tak...

Měl jsem o dalšího nepřítele víc...

Té noci jsem zapadl do postele jaksepatří utahaný. Nešlo jen o soud v Piguzyňhu, víc jsem se zapotil u Jurdyzu. Přišel jsem tam na poslední chvíli. Od jihu se k městu blížila vojska kmenů Erysabí, rozdělená na tři pochodové proudy. Všechny tři jsem zastavil pomocí »voruzí«, nařídil jsem jim otočit se a vrátit se na vlastní území.

Hinjočhi tvrdila, že to udělala již několikrát. Tentokrát na mě velitelé Erysabí vyrukovali s požadavkem nechat je projednat situaci ve společné »Radě Statečných«, na což jsem přistoupil, pokud okamžitě zastaví pochod a utáboří se. Všechny tři velitele jsem ovšem musel ujistit, že se druhé dva proudy utáboří také, takže žádný z nich dnes ani zítra k městu Jurdyzu nedorazí.

Vyjednávání s nimi nebylo snadné, ale všechny tři armády se na noc utábořily a bylo jasné, že v noci nic nepodniknou. Takže jsem se mohl vrátit – jenže ve městě Piguzyňh už bylo nejen po půlnoci, ale vlastně už k ránu. Přece jen byl mezi oběma městy rozdíl několika zdejších časových pásem.

Zapadl jsem tedy do postele a vzápětí jsem spal, jako by mě do vody hodili – u vodní postele to ani nebylo liché přirovnání.

Snad poprvé od chvíle, kdy jsem se stal Chapežadem, jsem měl sny. A pěkně divoké! Nejdřív jsem se ve své lidské podobě setkal s bývalými kamarády, především s Michalem, kterému jsem od plic vynadal za to, že mě na Chapežadu nechali na pospas zdejším lidožroutům. Pak – nevím jak, ale ve snu je přece možné všechno, jsem se jim pochlubil, jak jsem teď pěkně chlupatý, takže vlastně ani nepotřebuji oděv. Pak jsem si ale všiml, že se na mě všichni dívají jako na handicapovaného chudinku, což mě nabudilo, takže jsem jim oznámil, že jsem ve světě Chapežadu vyslancem Froilů se všemi potřebnými pravomocemi, bydlím ve Slonovinové věži v hlavním městě císařství Piguzyňh a mám od Froilů pověření i prostředky, jak zabraňovat zdejším válkám. To už mi teprve nic nevěřili, takže jsem si symbolicky odplivl a řekl jsem, že je mi v té chlupaté kůži možná lépe než předtím ve své původní holé.

Sen pak pokračoval ještě divočeji. Znenadání jsem byl zase zpátky v naší věži – ostatně, pomocí skoku »pchiš« by to nebylo nemožné ani ve skutečnosti – a tam jsem se svěřoval svým dvěma Chapežadkám, jak jsem se tady odcizil vlastním lidem! Ty dvě mě pochopitelně utěšovaly, nabízely mi hned nějaké sladké ovoce donesené z tržnice a Bjurša se mi ve snu chlubila, že si zakoupily velice příjemné voňavky, ať se také potěším...

Pochopitelně nešlo o pozemské voňavky, tyhle snad měly nejblíž k těžkým »duchám« z Ruska, ale abych jim udělal radost, čichl jsem si k nim.

Ze setkání s kamarády, i když proběhlo jen ve snu, jsem byl ale zklamaný. Vždyť by to tak nejspíš opravdu proběhlo!

Bylo mi jasné – už to nikdy nebude jako dřív...

------------------------ Poznámky:

  8 Jsem možná bestie, ale mám svou čest a budu se o ni soudit – politička Kristina Kočí poté, co podrazila své spolustraníky.

Errata:

14.08.2021 14:34