Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mírotvůrce

K armádám před městem Jurdyz jsem dorazil právě včas.

»Rada Statečných« mezitím skončila rokování a protože jsem se jí nezúčastnil, došli »Stateční« k názoru, že to bude jako vždycky – Froilové udělali »Bu-bu-bu«, ale pak se objeví až když bude všechno dokonáno a nedá se to změnit.

V tom se ovšem přepočítali. Neuvědomili si, že nejednají s Froily, ale s jejich vyslancem, který sice také musí v noci spát, ale neodlétá do kdovíkolikátého vesmíru, takže se pochopitelně objeví dřív, než jejich armády město dobudou a podle válečného plánu vyvraždí.

Armádám se náhle postavily do cesty stejné nepřekonatelné zdi jako minule, jenže tentokrát nepřehrazovaly jen tři kupecké stezky, ale položily se jako souvislá zeď od obzoru k obzoru.

Armády se opět zastavily. Naletěl jsem nad čelo prostřední kolony a vyžádal si jednání s »Radou Statečných«. Ukázalo se, že se »Stateční« ještě nerozešli, ale jsou pohromadě ve velkém stanu, který se jejich vojíni již chystali balit na cestu.

„Tady jste!“ oslovil jsem je, když jsem svým »mybraki« stan nad jejich hlavami značně neurvale strhl.

Neměli kam utéci, ale možná právě proto se rozhodli vsadit na drzé čelo.

„Jestli jdeš teprve teď jednat, tak jdeš pozdě!“ oznámil mi sebevědomě jeden z hlavních »Statečných«. „Rada už dorokovala a její rozhodnutí je konečné a neodvolatelné.“

„Rada se zřejmě rozhodla neuposlechnout můj příkaz otočit se a vrátit se,“ odhadoval jsem jejich rozhodnutí, i když mi bylo jasné, jak se rozhodli, už podle dalšího směru pochodu armád.

„Tak jest!“ odsekl mi jejich mluvčí. „Poslechneme jedině Froily, ne jejich poskoka!“

„Můj příkaz byl příkazem Froilů!“ ujistil jsem je. „Tím jako kdybyste odmítli poslechnout je samotné. Froilové – ani já – to ale nemůžeme nechat bez trestu. Posaďte se!“

Poslednímu příkazu sice neporozuměli hned, ale pochopení je čekalo velice rychle. Celá »Rada Statečných« se znenadání vznesla do výšky, jako kdyby všichni stáli na obrovské skleněné desce. Díky zvednutým okrajům z ní spadnout nemohli, ale pocit, že by mohla každým okamžikem prasknout a rozsypat je po vrcholcích hor pod námi, ochromil i ty největší hrdiny.

„Kam nás to unášíte?“ zmohl se konečně jeden na otázku.

„Domů,“ odvětil jsem. „Pocházíte z jižní pevniny, ne?“

„Pocházíme, ale ta je přece strašně daleko!“

„Jak můžete sami vidět, na vzdálenosti máme jiný pohled,“ ujistil jsem je. „Poznáváte aspoň město pod námi?“

Ukázal jsem jim na pohraniční město říše Erysabí, nad nímž jsme právě prolétali.

„To by mohl být Mlšijreb...“ hádal nesměle jeden Statečný. „Takže už jsme vlastně doma?“

„To ještě není cíl vaší cesty,“ zavrtěl jsem hlavou. „Cílem budou až nejjižnější útesy. Ani ty už nejsou daleko...“

Nejjižnější útesy byly brzy přímo před námi. Doletěl jsem na kamenitou plošinu mezi skalami, opatrně jsem přistál a vzápětí »skleněná deska« prskla a rozplynula se. Ti, kdo to nečekali, měli problém udržet se na nohou, většina jich upadla.

„Takže – páni Stateční!“ oslovil jsem je slavnostnějším hlasem. „Váš trest nebude nijak přísný. Jen se musíte pěšky dostat do obydlenějších končin – je to tak na dva dlouhé denní pochody – a kromě toho jsem vám odebral velení vaší loupežné výpravy. Když říkám »loupežné«, nesnažte se to zakrýt vznešenými pojmy! To se rozumí, že vás považuji za lapky, loupežníky a mordýře! Ničím to neomluvíte! Zůstanete pěkně doma a počkáte na návrat vašich vojáčků, přiženu vám je jako stádo. Doufám aspoň, že se bez vašeho velení zachovají rozumně, nebudou dělat naschvály a poženou radostně domů. Jinak bych musel přitvrdit.“

„Jak můžete tak pohrdavě mluvit o tom, že naše bojovníky »poženete domů jako stádo«?“

„Protože je jako stádo poženu,“ řekl jsem trochu tvrději. „Umím bojovníky ocenit, když jsou odhodlaní bránit své rodiny a děti. Ne, když se vydají na loupežnou výpravu!“

Nechal jsem »Statečné«, aby se dál pohoršovali nad urážkou jejich »bojovníků«. Jejich argumenty mě nedojímaly. Obrátil jsem se zpátky k městu Jurdyz.

Když jsem tam doletěl, pořád se ještě nedohodli. Zmizela jim Rada Statečných – velení se chopili další nejvyšší velitelé v armádní hierarchii, ale nemohli se shodnout na dalším postupu. Vpřed to nešlo, stěny byly očividně nepřekonatelné, couvnout by nebylo dost »statečné«.

Objevit se uprostřed jejich stanu vypadalo neuvěřitelně drze a také to tak všichni chápali, zejména když jsem jim zopakoval svůj požadavek, aby se obrátili a vrátili se domů.

„Jak se opovažujete navrhovat našim bojovníkům něco tak zbabělého?“ obořil se na mě nejbližší Erysabí velitel, ozbrojený nebezpečně vypadající těžkou oboustrannou sekyrou. Ta sekyra mi paradoxně nebyla tak nebezpečná jako menší a rychlejší nože a dýky. Než by se pořádně rozmáchl, zneškodnil bych ho deskou »voruzí«, takže by se ke strašlivému úderu ani nedostal.

„Uposlechnout příkazy Froilů nepovažuji za zbabělé,“ řekl jsem klidně. „Froilové si přejí konec vašeho tažení, takže se ze svého ležení zvednete a jejich příkaz splníte. Protivit se Froilům by možná bylo statečné, ale byla by to statečnost nerozumného dítěte, které by se postavilo smečce rozzuřených »hudamů«. Ti by je pochopitelně roztrhali a to pak není statečnost, ale hloupost.“

„To by muselo jít opravdu o příkaz Froilů!“ namítl chlap.

„Myslíte si, že nejednám jejich jménem?“ usmál jsem se na něho. „Mám vám snad dokazovat, že jsem jejich vyslancem? Což vám nestačí, co jste do této chvíle viděli?“

„Nejstarší z nás podobné »vyslance« pamatují,“ řekl chlap se sekerou pohrdlivě. „Pak ale přišli praví Froilové a »vyslance« jejich moci zbavili. Kdo může zaručit, že nejsi jen další v řadě?“

Měl asi pravdu. Hinjočhi přece tvrdila, že přede mnou »dala telepatii i několika místním, ale všichni ji zneužili«, takže jim tu moc musela opět odebrat. Provedla to prý tak, že je vysadila na pustý ostrov a zablokovala jim »mybraki«, aby se nemohli dostat do obydlených krajů. Mě by nejspíš čekalo totéž, kdybych se dal na špatnou cestu. Jak to ale mám dokázat těmhle lidem, kteří mi zjevně nevěří?

„A všimli jste si, co všichni předchozí vyslanci provedli, že je Froilové zbavili moci?“ zeptal jsem se jich.

Hodně bych se divil, kdyby to věděli – a nemýlil jsem se. Tahle otázka je zaskočila.

„A ty to víš?“ vyjel si na mě chlap se sekerou.

„Jistě,“ odvětil jsem sebevědomě. „Všichni udělali něco, co Froilové nesnášejí. Zachovali se totiž nespravedlivě, jakmile šlo o jejich rodné kmeny. Každý z dosavadních vyslanců slíbil jednat tak, aby naplnil spravedlnost, ale všem to vydrželo jen do chvíle, kdy šlo o jeho vlastní kmen. Potom začali všichni vlastním lidem nadržovat a cizím kmenům pak nespravedlivě škodili.“

„A z kterého kmene jsi ty?“ vyjel si na mě chlap se sekerou.

„To je to!“ usmál jsem se. „Ze žádného. Já jsem se totiž na Chapežadu vůbec nenarodil. Žádný kmen není můj rodný. Takže žádnému nadržovat nemohu a tedy nebudu.“

„To ti sice můžeme věřit, ale taky nemusíme,“ řekl chlap se sekerou. „To by mohl tvrdit každý!“

„Tvrdit může kdo chce, co chce,“ přikývl jsem. „Ale nikdo jiný než já tu neporoučí stěnám, schopným nejen zastavit postup bojovníků, ale také přitisknout je k zemi, aby se nemohli hnout.“

Jako ukázku jsem přimáčkl k zemi chlapa se sekerou. Prostě se znenadání složil na kamenitou zem, rozplácl se na ní jako žába a už se sám nezdvihl.

„A mohl bys tu ležet, dokud bys nezemřel hladem a žízní,“ komentoval jsem jeho marnou snahu vyprostit se. „Nebyla by to statečná smrt bojovníka! Ale teď dávejte pozor, vy ostatní! Je to příkaz Froilů – otočte se a vraťte se domů, dokud vám nabízím volný odchod se vším, co vám patří! Nechám vás teď přemýšlet o mém návrhu. Otočíte-li se a vyrazíte na cestu domů, nebudu vám už škodit. Budete-li tady ještě zítra, budete muset své věci odnést na svých zádech, seberu vám totiž jízdní i tažná zvířata a jestli vás tu najdu i pozítří, budete utíkat s holýma rukama, beze zbraní a bez zásob. Můžete pochybovat, zda je to skutečně příkaz Froilů, ale nepochybujte, že mě zdejší zdi poslouchají.“

Pokynul jsem směrem ke stěně. Vypínala se tu do šedesáti metrů výšky, šedá a nepřístupná. Mohla mít jakoukoliv barvu, to záleželo jen na mně, ale nechal jsem ji tmavošedou jako kámen.

Zeď se náhle vyvalila směrem k bojovníkům. Ne o mnoho, jen o dva metry, jenže v těch dvou metrech bylo několik desítek vysokých, vzrostlých stromů. Podél celé délky zdi se ozývalo praštění, jak pole »voruzí« stromy lámalo a hrnulo před sebou. Po dvou metrech se zeď zastavila a zkáza dále nepokračovala, ale pár desítek stromů i pak ještě dopadlo se zaduněním na zem.

Bojovníci instinktivně odskočili, i když koruny padajících stromů dopadaly ještě daleko od nich. Osud vyvrácených stromů napovídal, jak by asi dopadly snahy lidí zastavit postup zdi.

„Jak jsem řekl – odejdete-li ještě dnes, nebudu vám škodit,“ sliboval jsem jim. „Ale každý další odpor potlačím silou, o jaké se vám ani nezdá.“

„Táhni do pekla hned!“ vykřikl kdosi. Současně se ozvalo zadrnčení tětivy a metr přede mnou »zamrzl« ve vzduchu dlouhý černý šíp. Nepotřeboval jsem ani vracet čas, na tenhle útok jsem byl připravený od samého začátku. Hrábl jsem rukou před sebe a zachytil jsem šíp, dříve než by začal padat.

„Škoda šípu,“ řekl jsem, jakoby se nic nestalo. Současně jsem teatrálně pomalu šíp zlomil a teprve obě přelomené poloviny jsem nechal dopadnout.

„Proč myslíte, že se nechlubím krásně malovaným štítem, jako většina z vás?“ pokračoval jsem klidným hlasem, který tyto válečníky musel deptat víc než kdybych se začal rozčilovat.

„Protože štíty Froilů jsou lepší, i když nejsou tak nápadné,“ odpověděl jsem si sám. „Je velice naivní doufat, že je prostřelíte, když je vlastně ani nevidíte. Nevadí, ukážu vám je.“

Obalil jsem se bublinou »mybraki« a na okamžik jsem si ji obarvil stejným odstínem šedi, jako byla zeď před vojáky. Potom jsem však nechal pole »voruzí« opět zprůhlednět.

„Trvám na požadavku, abyste odešli,“ řekl jsem už potřetí. „Je to požadavek Froilů – i můj. Odejdete-li ještě dnes, nechám vás na pokoji. To není slib, to je poslední výstraha!“

Vznesl jsem se do výšky a zamířil směrem domů.

Uvidíme zítra!

Na vrcholu Slonovinové věže jsem se svými Chapežadkami uspořádal velkou debatu. Téma – rodina a vztahy uvnitř ní.Bylo to natolik vážné téma, že jsem se rozhodl neodkládat to na pozdější dobu.

„Jak je to s vámi v tomto směru?“ zeptal jsem se jich se vší vážností, aby se to nesnažily obrátit v nějaké nemístné žerty.

Děvy naštěstí také zvážněly a Babdi se ujala slova jakožto nejzkušenější z nás tří.

Populace na Chapežadu není tak vyvážená jako populace na Zemi. Stabilně se zde totiž rodí víc děvčátek než chlapečků. Není to jen o pár zanedbatelných procent, dlouhodobé zkušenosti tvrdí, že děvčátek je přibližně pětinásobek. Není to výsadou zdejších lidí, převaha samiček je u většiny živočichů. Zřejmě je to někde zašmodrchané v chromozomech, platí to tak odedávna a nikoho proto ani nenapadne, že by to mohlo být jinak.

Různé zdejší národy tento nepoměr řeší různě. Je mi jasné, že za těchto podmínek se dá těžko očekávat monogamní rodina, na jaké jsme zvyklí v Evropě. Mnohoženství je prakticky jedinou možností, jak zachovat stabilitu. Převažující model rodiny je však skoro na každé pevnině jiný.

Nejvýhodnější rodiny jsou v císařství, kde jsme žili teď. Na tom jsem se shodli všichni tři. Zdejší rodinu tvoří muž, až šest víceméně rovnocenných manželek a jejich děti. Podle mě je to za daných podmínek ideální řešení. Bohužel to neznamená, že by se k ženám chovali jako k dámám a s patřičnou úctou, to by neměla Bjurša nepříjemnou zkušenost se sexuálními násilníky, ale přece jen to tu není nejhorší – mnoho chlapů se o své manželky a dcery jakž takž stará, například je nepouští na trhy samotné a i když s nimi nechodí sami, svěřují je do péče svých synů – což tady v Piguzyňhu zpravidla stačí.

Ale osamocená žena to na trhu ani tady nemá snadné.

Pevnina, které vévodí město Jurdyz, zastává odlišný model rodinného života. Základem rodiny je muž, který vlastní všechny ostatní členy – ženy i děti. Je natolik jejich pánem, že má právo zabít každého člena své rodiny. Obvyklé je zde zabíjení dětí, které se narodí s nějakým handicapem, případně se stanou invalidními po nějakém úrazu. A manželky jsou obvykle zabíjené, jakmile se »vypotřebují« a stanou se »nadbytečnými«. Manžel je může zabít sám, nebo je může na tržišti prodat »na maso« jiným zájemcům. Přesně tak málem dopadla Babdi, když se stala »nadbytečnou«. Obchody s »jatečními« ženami tam přesahují i do sousedních říší, jak málem na vlastní kůži zjistila i Bjurša.

Údajně nejhorší je to prý u kmenů Erysabí, odkud pochází i Bjurša. Tam se ženami kšeftují nejvíc a s nejmenšími ohledy. Rodina je tam neznámým pojmem, narození chlapce oslavují jako narození bojovníka, kdežto dcery tam berou jako přítěž. Tři ženy mají hodnotu jednoho tažného zvířete a často je tam jako tažná zvířata i používají. Jakmile tam synové pohlavně dospějí, jsou pro ně všechny ženy v domě sexuálními otrokyněmi a je jim jedno, zda právě znásilňují sestru, vlastní matku nebo babičku. Starší ženy mohou v takovém domě přežívat jen dokud jsou užitečné jako košíkářky nebo »vazačky sítí«.

Ani jsem se nedivil, že se v císařství oběma Chapežadkám líbilo ze všech míst na světě nejvíc.

A vlastně jsem se ani nedivil, když za mnou na závěr debaty přišly s žádostí, abych je do svého domu »oficiálně zaknihoval« jako své »manželky«...

Nezasloužily si to už dávno?

»Čekal jsem to, ale ne tak brzy!«

Údajně je to nápis na náhrobku na hřbitově v Anglii. Jistě, všichni to čekáme, nikdo nedoufá, že by mohl žít věčně, ale každému se zdá, že je to »ještě příliš brzy«. Pikantní na tom je, že nevíte, kdo pod tím náhrobkem leží. Jinoch v rozpuku mládí nebo osmdesátiletý stařec? Oběma se to může zdát »brzy«...

Ani já jsem nečekal, že na mě obě Chapežadky vyrukují tak brzy. Ne že bych jim neviděl až do ledví, tahle snaha jim koukala z očí snad od začátku, jakmile jsem vyměnil to »hadí« tělo Homo Sapiens za tělo Chapežada, ale přece jen jsem to nečekal tak brzy. V tomto světě je zvykem, že ženy jsou tu ušlápnuté a každý chlap by takový návrh považoval za vrchol drzosti.

„To myslíte vážně, milé dámy?“ zarazil jsem se, když mi to obě společně trochu zajíkavě přednesly.

„Vždyť to tak chápou všichni v celém císařství!“ pokrčila rameny Babdi. „Nebo aspoň všichni v Piguzyňhu!“

„Vy nevíte, že nejsem Chapežad?“ změřil jsem si je přísně.

„Ale vždyť jsi!“ namítla Babdi. „Možná se uvnitř ještě cítíš jako v hadí kůži, ale už by sis mohl zvyknout, že jsi náš!“

„Víte přece, že mi Hinjočhi slíbila návrat do »hadí« kůže,“ nedal jsem se. „Chlupatou kůži mám jen omezenou dobu, časem se vrátím do své původní. A to si pište, že se do ní vrátím rád!“

„Možná,“ připustila Babdi. „Ale v té chlupaté kůži budeš žít pár desítek let, Hinjočhi to říkala. Proč nechceš žít jako my se vším všudy?“

„Tak se zkuste naopak vžít do mé situace,“ navrhl jsem jim. „Dobrá, budu tady žít pár desítek let, jak říkala Hinjočhi. Mohu se tu zabydlet, ale nakonec tu všechno nechám a vrátím se do svého světa. Domů, chápete? A co tady zanechám? Zůstane tu po mně Slonovinová věž – budiž, někomu se bude jistě hodit. Když vám dvěma zajistím lepší život s někým zdejším, budu mít dobrý pocit, že jsem pro vás udělal, co jsem udělat mohl. Ale kdybych si vás vzal, vezmu vám možnost najít si někoho zdejšího, rozumíte? Nic si odsud domů nevezmu, ani vás ne. Takže jde o to, jak vás tu zanechám. Jako zajištěné, vážené dámy, nebo jako vdovy? Víte přece, jak se i tady v císařství zachází s vdovami?“

„Víme,“ řekla Babdi vážně. „Ale není to úplně jisté. Jednak je možné, že se toho nedožijeme. Já jsem už dneska »nadbytečná« a Bjurša také nezůstane věčně mladá. A kdybys od nás odešel už napřesrok, třeba si to s Hinjočhi dohodneš... my můžeme po tobě převzít Slonovinovou věž a být vyslankyně za tebe, nebo ne?“

Logiku to ovšem mělo. Jde o to, co by na to řekla Hinjočhi. I když – Froilové ženám svěřují i velice obtížné funkce, Hinjočhi je sama toho důkazem.

„A kromě toho...“ přidala se nesměle Bjurša, „opravdu tak toužíš vrátit se do své hadí kůže? Jen si to pěkně rozeber! Tvoji kamarádi o tebe nestojí! Nechali tě na pospas Hanumurům a od té doby se tu ani neobjevili. U nás jsi Pan Někdo, vyslanec Froilů! Uznává tě každý, přátelé i nepřátelé, dokonce i Froilka Hinjočhi! Co ti tu chybí? Co tě odsud pořád žene? Víš přece, že i Hinjočhi se zmiňovala o několika desetiletích! Nebude i pro tebe lepší žít mezi námi pěkně naplno, bez zábran?“

„Chci se vrátit,“ řekl jsem umíněně. „Nechci tady zanechat své potomky. Kdo se tady o ně bude starat, až odejdu?“

„Než odejdeš, uplyne dlouhá doba,“ řekla Bjurša. „Tvoji potomci vyrostou, osamostatní se a obejdou se bez tebe a bez tvé ochrany. Nebudeš je přece chránit věčně! Až se osamostatní, pak můžeš spokojeně odejít. Ať už se vrátíš do své hadí kůže, nebo odejdeš jako vážený vyslanec Froilů na vrcholu síly. Proč ne? Oboje přitom bude vypadat stejně – mrtvé chlupaté tělo tu necháš tak jako tak, ne? A pozůstalí budou truchlit, jak je tu zvykem. Kdo si vzpomene, že jsi odešel do svého původního světa?“

Herdek, i to má logiku, uvědomil jsem si.

„Mít tu rodinu má ještě jednu nevýhodu,“ nedal jsem se. „Kdo se mi neodváží postavit přímo, mohl by mě vydírat tím, že se zmocní vás nebo mých dětí.“

„To může už teď,“ podotkla Bjurša. „Ani nás bys nenechal na pospas únoscům, ale je otázka, kdo si na nás dvě troufne, když se pomocí »voruzí« ubráníme i samy.“

„»Voruzí« není spolehlivá obrana,“ připomenul jsem jim. „Neochrání vás proti bodnutí zezadu. Jeden už to zkusil.“

„Zkusil – ale jak dopadl?“ zasmála se Babdi. „Po veřejném výprasku se odstěhoval, aby si na něho pořád neukazovali!“

„Ostatně, tak významná osobnost, jakou je vyslanec Froilů, by ani neměla žít jako samotář,“ pokračovala Bjurša. „Nepůsobilo by to dobře na tvoji pověst.“

„A kdybys chtěl, mohl bys zachránit i víc »nadbytečných«,“ podotkla tišším hlasem Babdi. „To se rozumí, nesměl bys mít jen staré baby, to by se nesnášelo s tvou hodností, ale...“

Vzala to za úplně jiný konec. Abych tady zachraňoval staré, odložené baby! Nejsem proti charitě, ale jeden člověk ani nemůže napravit všechny nespravedlnosti světa.

„Měl bys mít aspoň šest žen!“ pokračovala Babdi. „A nejen staré baby, jako jsem já. Víš co? Seženeme ti »myrual«, že ti ho bude každý ve městě závidět!“

Myrual se tu říká místnostem pro ženy, pokud má dům pro ně vyčleněné místo. Přeneseně to jsou ženy pána domu, tedy něco jako německý fraucimor nebo arabský harém. To by mi tak ještě scházelo!

„To nejde,“ zarazil jsem jejich nadšení. „Kdybych měl víc žen než císař, získal bych jen dalšího nebezpečného nepřítele.“

„To bys jich musel mít víc než on,“ odfrkla si Bjurša. „Víš aspoň, kolik žen má císař? Osmačtyřicet! Tolik ti jich vnucovat nebudeme. Při tak velkém »myrualu« se na některé nedostane, jak je rok dlouhý.“

„Milé dámy!“ mávl jsem nad tím rukou. „Opravdu by vám nebylo milejší, kdybych pro vás našel pořádné chlapy ze zdejších volných mládenců? Byli by z vašeho rodu a neopustili by vás pro nějakou starou hadí kůži! Postarali by se o vás jistě lépe, zejména kdybych je zaměstnal jako své pomocníky.“

„Ale který z těch »volných mládenců« by se k nám choval jako k dámám?“ namítla Bjurša. „A který by si dobrovolně vzal za ženu »nadbytečnou« Babdi?“

„To mám za to, že se k vám chovám jako ke vznešeným dámám,“ vzdychl jsem si. „Nikdy jsem vás neuhodil a neuhodím, na to nemám náturu. Ale nezdá se mi, že by tohle málo stačilo ke spokojenému životu.“

„My se budeme snažit!“ vyhrkla rychle Bjurša.

„Nikde na světě nenajdeš oddanější ženy!“ přidala se Babdi. „A jestli se ti opravdu nechce »oficiálně nás zaknihovat«, zkus to s námi zatím nanečisto. Uvidíš, že se ti to s námi bude líbit!“

„Opravdu!“ slibovala i Bjurša.

„Hele...“ pokračovala Babdi s trochu provinilým úsměvem. „Víš... my jsme se »zaknihováním« už tak nějak počítaly. Když to nejde, tak to nejde, aspoň ne hned. Ale přivedly jsme k nám už Elkírche... i když ji odmítneš jako ženu, mohla by aspoň nějakou dobu zůstat s námi? Víš, ona je vdova a jestli ji tady neukryjeme, čeká ji pohřební hostina za jejího muže, kde by byla ona hlavním jídlem... přece ji nevyhodíme na tu hostinu...?“

„Vy nejste dámy, vy jste advokátky!“ zaúpěl jsem. „Ještě jsme se nedohodli a vy už tohle!“

„Ani to jinak nešlo,“ řekla Babdi. „Stáhly jsme ji z pohřební káry, zabalily do »voruzí« a odnesly přímo z průvodu. Tou dobou už by ji pohřební hosté vařili v kotli a pekli na rožni.“

„Pěkní hosté!“ vzdychl jsem si. „Místo aby vdovu potěšili, sežrali by ji.“

„Tady se to tak dělá,“ pokrčila Babdi rameny. „Elkírche má obzvláštní smůlu. Její manžel ji teprve dnes koupil na trhu. Pak ji šel kvůli slevě na daních zaknihovat, dal si v krčmě »karioo«, zhulil se více než snesl, porval se s krčmářem a skončil s rozbitou hlavou. Byla jeho ženou sotva půl dne, no řekni, neměla smůlu?“

„To tedy měla,“ připustil jsem. „Kde ji máte?“

„Schovává se v mé ložnici,“ řekla Bjurša. „Bojí se vylézt.“

„Přiveďte ji sem,“ nařídil jsem jim. „Ať nejednáme o ní bez ní. A řekněte jí, ať se mě nebojí. Já ženské nežeru!“

Elkírche byla drobná zdejší dívenka, ustrašená a vyděšená. Nedivil jsem se. Manžel si ji dnes koupil na trhu – už to o něčem svědčilo. Aspoň že ji koupil jako manželku a ne »na jídlo«, jenže pak se porval a Elkírche by se na pekáči ocitla jako vdova. Pěkné vyhlídky pro mladou holku! Nedivil jsem se, že se na mě dívala jako na dalšího lidožrouta, i když jí obě Chapežadky ujišťovaly, že ve Slonovinové věži se nemá čeho bát. Jenže jí předtím slíbily, že bude další nevěstou pána věže a když teď zjistila, že ze svatby sejde, rozvzlykala se naplno. Znamenalo by to, že setrvá ve svém dosavadním nezáviděníhodném postavení vdovy, jen krůček od zahnutého podřezávacího nože na »ženy, drůbež a dobytek«.

Jenže s jejím srdceryvným pláčem jsem si nevěděl rady. Zač mě to trestá? Vždyť jí nic nedělám!

„Udělej něco, aby zmlkla!“ obrátil jsem se na Babdi. „Kdo má to bulení poslouchat?“

Netušil jsem ovšem, co Babdi udělá. Prostě se rozmáchla a vlepila dívence takovou facku, až se jí hlavička rozkymácela. Na Zemi by to strašlivě mlasklo, jenže tady to proběhlo tiše, ani chlupatá tvářička, ani Babdina dlaň plesknout nemohly. No jo, proto tu nikdo netleská! Tleskání v rukavicích nemá smysl.

Výsledek se ovšem dostavil. Elkírche okamžitě umlkla, jen se na Babdi vyčítavě zahleděla svýma úžasně zelenýma očima.

„Neslyšelas?“ okřikla ji Babdi tlumeně. „Máš mlčet!“

„Jinak to nešlo?“ podíval jsem se na Babdi vyčítavě i já.

„Možná by to šlo,“ připustila Babdi. „Ale tohle bylo určitě nejrychlejší!“

Měla pravdu, rychlé to tedy bylo, ale nerad bych viděl, aby se tu něco řešilo fackami. Musel jsem se proti tomu postavit hned v prvním případě.

„Mlátit se tu nebudete ani vy,“ řekl jsem rozhodně. „Jistě to půjde mírněji. Pěkně jste mi to zavařily. Zaprvé nemáte slibovat, co samy neovlivníte. Zadruhé – Elkírche tu samozřejmě zůstane a do města se nevrátí, takový podraz jí nemůžeme udělat. Ale jak si to vlastně představujete? Myslíte si, že vyslanec Froilů zachrání všechny vdovy v Chapežadu? Jistě, bylo by to krásné, ale není to ...trochu nadlidské?“

„Všechny nezachráníš, ale Elkírche bys měl,“ mínila Babdi.

„Podívej, jak se třese hrůzou!“ upozorňovala mě i Bjurša.

„Obávám se, že se tak přesvědčivě bude třást hrůzou každá vdova, kterou unesete z pohřební káry,“ řekl jsem. „Jenže na naší věži není dost místa pro tolik vdov, kolik se jich v tomhle městě každoročně podřeže a sní.“

Na Zemi se to dřív řešilo odchodem do kláštera, pomyslel jsem si. Škoda, že tady nemáme církve. Ale dalo by se zařídit, aby zdejší lidé začali uznávat podobnou instituci. Něco jako »Domov vdov«, kam nesmí vstoupit muž, ale kde mohou podobné případy najít azyl. Nemuselo by to přece být tak přísné jako kláštery u nás na Zemi. Mohlo by tu platit, že si někdo takovou »skorojeptišku« namluví a vezme. A i kdyby ne, život v klášteře by byl jistě lepší než je dnes osud vdov. Měl bych nad tím začít přemýšlet.

Ale co teď? Klášter, to je otázka budoucnosti. Elkírche je otázka dneška. A ty dvě mazané advokátky, Bjurša s Babdi, jsou také otázka až příliš současná.

„Víte co?“ rozhodl jsem se ustoupit jim. „Vymyslete, jak to co nejlépe provést.“

Skoro se mi chtělo dodat: »aby se vlk nažral a koza zůstala celá«, jenže tohle pořekadlo tady na Chapežadu neznali.

„Je otázka, zdali tomu »zaknihování« pomůže. Možná by opravdu bylo lepší zkusit to zpočátku »nanečisto«. Kdyby mě tu někdo nečekaně zabil – což není vyloučené ani u vyslance Froilů – byl by pro vás stav »sekretářky zabitého vyslance« přijatelnější než »vdovy po vyslanci«. Zkuste si to do večera promyslet. Večer budeme v debatě pokračovat, jenže si to zatím všichni necháme projít hlavou. Jste pro nebo máte něco proti?“

Byly zticha všechny tři. A mlčení je souhlas.

„Tak – a já teď poletím podívat se na armády Erysabí, které jsem zanechal před městem Jurdyz,“ řekl jsem už zase klidně.

Jako vyslanec Froilů mám přece své povinnosti.

Vrátil jsem se raději k armádám Erysabí, zanechaným u zdi před městem Jurdyz. Už z dálky jsem viděl, že bojovníky návrat domů ani nenapadl a rozhodli se prokázat svoji statečnost. Podle několika žebříků, trčících ze zdi až dole u její paty, jsem pochopil, že nejprve zkoušeli přistavit žebříky. Zeď se k nim však chovala velice poťouchle. Když o ni někdo žebřík opřel, žebřík se do ní pomaličku vnořil, jako by byla z medu, až se nakonec na druhé straně úplně položil a ze zdi zůstal dole trčet jen jeho dolní konec. Vytáhnout »zamrzlý« žebřík ze zdi se však už nikomu nepodařilo a člověka zeď skrz nepustila. Žebříky byly tedy nepoužitelné.

Když to nešlo se žebříky, pokoušeli se podhrabat pode zdí tunel. Kutali už v hloubce skoro pěti metrů, aniž by tušili, že zeď sahá dolů stejně hluboko, jak je nahoře vysoká. Tím však nedbali mého včerejšího varování a bylo teď na mně splnit své vyhrůžky. Slíbil jsem jim přece, že odnesou své věci na vlastních hřbetech, pokud je tam ještě druhého dne zastihnu.

Nejrychlejší by asi bylo, kdybych všechna zvířata na místě natvrdo přimrazil, aby už nešlo je odmrazit. To by k nim ale bylo zbytečně kruté, rozhodl jsem se tedy pro obtížnější, ale určitě milosrdnější postup. Již na první pohled z výšky jsem zpozoroval, že mi to sami bojovníci značně usnadnili. Vozy byly vypřažené, bez tažných zvířat, jezdci seděli kolem ohňů a zvířata, pokud se nepásla kolem, polehávala na dosah od jezdců a vozů.

Vymyslel jsem to tedy jinak. Bleskurychle jsem sestavil nový programový postup: a) lokalizuj dole zvíře, b) obal je polem »voruzí«, c) zvedni je a slož na plošinu, podobnou té, na které jsem odnášel Radu Statečných, d) zvíře uvolni (spadnout nemůže díky zvýšeným okrajům plošiny), e) opakuj, dokud půjde úspěšně udělat ad a). Dělat to po jednom by bylo pomalé, dovolil jsem tedy deset paralelních průběhů.

To stačilo. Během čtyř minut byla všechna jízdní i tažná zvířata v kilometrové výšce, některá se přitom sice splašila, ale na plošině si nemohla ublížit. Počkal jsem ještě chvilku, ale když bylo jasné, že dole kromě bojovníků nezůstala ani noha, rozjel jsem se i se všemi zvířaty směrem k území Erysabí. Vyhlédl jsem si dostatečně rozsáhlou louku, aby na ní zvířata netrpěla hladem, než si je jejich majitelé opět rozeberou, načež jsem nechal velkou plošinu přistát, rozplynout se a zmizet.

Zvířata se rychle uklidnila a začala se dál klidně pást. Nic jiného tu beztak dělat nemohla.

Vrátil jsem se k bojovníkům u zdi, kde mezitím panoval pochopitelný zmatek.

„Varoval jsem vás, že všechny své věci potáhnete domů na vlastním hřbetě, když vás tu ještě dneska najdu?“ rozkřikl jsem se na bojovníky. „Mohl jsem vám roztrhat na kusy i vozy, ale jestli tady budete i zítra, budete odsud prchat o život i bez věcí!“

„Co jsi to vyvedl s našimi zvířaty?“ křikl na mě nenávistně jeden opěšalý jezdec.

„Nestarejte se o zvířata!“ napomenul jsem ho. „Dnes šlo jen o vaše zvířata, zítra půjde o vaše vlastní kůže!“

Byla to opravdu poslední výstraha a divil bych se, kdyby ji ani tentokrát včas nepochopili. Ale nečekal jsem, na čem se teď dohodnou. To mě bude zajímat až zítra. Doufám, že na mě zbude už jen úklid zdi, pár »zamrzlých« žebříků a pokojný návrat do mé Slonovinové věže.

Tahle válka opravdu skončí bez krve!

Errata:

14.08.2021 14:34