Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Klášter

Myšlenka ženského kláštera mě napadla a už mě nepustila. Čím déle jsem o ní přemýšlel, tím se mi zdála lepší. Ve zdejším světě Chapežadu kupodivu nevyznávali žádné náboženství. Kdysi jsem četl hlubokomyslný román, jehož hlavní myšlenkou bylo, že se lidé stávají myslícími tvory teprve tehdy, když začnou věřit na nadpřirozené jevy⁹. Takže i opice mohou být uznané za myslící, pokud uznávají nějaký nadpřirozený princip. Podle této definice byli obyvatelé Chapežadu pouhá nemyslící zvířata, i když stavěli města, znali písmo a některé abstrakce v matematice, směňovali zboží za peníze, císař měl přehled o daních a poplatnících – ale neměli bohy, náboženství a zejména církve.

Opravdu zajímavý svět! V některých směrech i sympatický!

Bohužel, chybějící církve zde bohatě nahrazovali jinými neřestmi. Třeba lidojedstvím a chováním k ženám. Tady měli dost námětů ke zlepšování. Ani ten klášter nesměl být založený na víře v cosi nadpřirozeného, jen to mělo být klasické azylové místo bez návaznosti na cokoliv jiného.

Bylo mi jasné, že tuhle instituci musím důkladně promyslet. Vlastní stavba kláštera nebude problém, ale ukotvit v myslích lidí právo žen na život bude těžší oříšek. Zejména – ale i s tím jsem musel počítat – když to budou bojkotovat i některé ženy. Tak jako odmítla záchranu z jateční klece chuděrka Zyruko, protože trvala na tom, že nechat se sežrat je čestnější než záchrana života.

Klášter je ovšem hudba budoucnosti, teď mám na krku dvě mazané ďáblovy advokátky a třetí chudinku vdovičku, která se pořád bojí sežrání, protože »tady se to tak dělá«.

A jak se zdá, neuhájím tady ani svůj celibát. Jednak »se to tady nedělá«, jednak »by se to nesnášelo s mou hodností«, ale za třetí, i deset let bez sexu by byl trest. Nikdo mi to tady nebude vyčítat, spíš by mi měli za zlé, kdybych »neochvějně trval na celibátu«. I když to podle zdejších zvyklostí znamená mnohoženství. Ale co, holky nejsou hádavé, nebudou mi vyčítat jedna druhou a když se k nim budu chovat jako k dámám, budou si jen libovat. A ženské kolem budou těm mým závidět, že je nemlátím, i to se tady totiž dělá. Na Zemi mě nikdo nečeká, nikomu nechybím, nikdo mi ani tam nebude nic vyčítat. Nebude to podle mých původních představ, ale měl bych si zvykat, že nepůjde vždycky všechno po mém.

„Tak co, dámy?“ zahlaholil jsem, až to bylo slyšet po celém patře Slonovinové věže.

„Co bude dneska k večeři?“

Vyrojily se všechny tři z kuchyňky, kde připravovaly večeři. Starost o jídlo vzaly na sebe natrvalo, neboť – a nejspíš právem – odhadly mé kuchařské umění jako »život ohrožující«. Jídelní stůl v mžiku obložily miskami s jídlem, zřejmě svátečním, podle toho, jak hrdě všechno přinášely.

„Budeme si při jídle povídat,“ rozhodl jsem, i když mi bylo jisté, že by protestovaly, kdybych poradu odložil až po večeři.

„Začněte, co jste vymyslely?“ vyzval jsem je, když jsem jako první obřadně olízl lžíci na znamení, že hostina začala.

„Vymyslely jsme to takto,“ začala rozšafně nejstarší Babdi. „Zaknihování může počkat, když se ti do toho nechce. Však sám pochopíš, že by to bylo lepší. Ale můžeme dělat, jako kdyby bylo všechno podle pravidel. Nikdo kromě nás nebude vědět, jak je to doopravdy a jestli nejsme zaknihovaní třeba u Froilů.“

„Takže předpokládáš, že vytvoříme rodinu,“ zkrátil jsem to, abych jí zabránil ve vychvalování výhod jejího návrhu.

„Myslíme si, že nebudeš proti, když si nás vezmeš všechny tři,“ řekla Babdi už bez okolků. „Dobře víš, že mám z vás všech největší zkušenosti, takže ti mohu kdykoliv sloužit radou. Bjurša a Elkírche jsou mladší, zato ti dají dětí, kolik budeš chtít. Měl bys mít manželek víc, nejméně tak šest. Jenže ty jsi, nezlob se, úplný zajíc a v našem světě se neorientuješ. Proto ti nabízíme, že ti tři další ženy vybereme my. Pochopitelně jen když ti to nebude proti mysli, ale věřím, že naše rady budou dobré a nebudeš litovat.“

A sakra, pomyslel jsem si, holky by to vzaly pod taktovku, nestačil bych se divit. Ale to by asi neklapalo. Musím si zachovat aspoň nějakou volnost.

„Dobrá, beru váš návrh na vědomí,“ řekl jsem klidně. „Ale vy byste tím vyřešily jen situaci nás čtyř, možná časem sedmi. Ale teď poslouchejte vy mě. Napadlo mě založit v císařském městě »klášter«. To slovo pochází z našeho světa, proto musím vysvětlit, o čem by se jednalo.“

A přednesl jsem jim svou vizi domu, určeného pro všechny ženy, které nemají dostatečně pevný základ v rodině. Kam by se mohly uchýlit všechny »přebytečné«, zavržené, případně i vdovy, kde by jim nehrozilo podřezání a snědení. Kam by muži nesměli vkročit bez pozvání, kde by neměli k těmto ženám žádná práva a kde by nesměli vyvolávat hádky a spory.

„Ty nás chceš poslat do toho... kláštera?“ vyhrkla Bjurša se stejným zklamáním, jaké čišelo z očí i Babdi a Elkírche.

„Vás tři ne,“ řekl jsem rychle. „Vy už zůstanete tady, v naší věži. Váš návrh nezavrhuji, jen jsem vymyslel něco, co by mohlo vyřešit problém ne šesti žen, ale všech, které se ocitnou v takové situaci, jakou jste zažily i vy. Klášter zachrání desítky žen, které by skončily jako višlegde, oběti lidožroutských hostin. Pochopte, nemohu si vzít za ženy všechny, už protože by se to zajisté dotklo císařovy ješitnosti. Klášter je ale zachránit může.“

„To by ho museli uznávat i chlapi!“ pochybovala Babdi.

„Myslíte, že nebudou?“ podíval jsem se na ni s úsměvem. „Když to bude stejná věž jako naše a ženy uvnitř budou ovládat »voruzí« jako vy dvě? Pár hulvátů klepnou přes prsty a pak už je budou uznávat všichni!“

„Stejná věž jako naše?“ opakovala nevěřícně Babdi. „Bojím se, že to nedopadne dobře.“

„Myslíš, že ji nedokáži postavit?“ usmál jsem se na ni.

„O tom nepochybuji,“ mávla rukou. „Jestli chci ale o něčem pochybovat, pak je to císař. Už teď se dal slyšet, že naše věž je podraz na jeho majestátu. Je sice pravda, že nikoho neutiskujeme, neboť se věž rozvíjí do šířky až tak vysoko, že to nikomu nevadí, což si v první chvíli neuměl ani představit, ale naše věž je vyšší než císařský palác a už dnes ho mrzí, že dal své svolení ke stavbě. A když tohle říká o naší věži, umím si představit jeho stanovisko k druhé podobné stavbě.“

Kdyby měla pravdu, byla by to pro mě čára přes rozpočet. Ale bylo to tak logické, že to nejspíš pravda bude. Měl bych si už teď připravit něco jiného jako »Plán B«.

V každém případě jsem si šel objednat na zítřek audienci u císaře, jak je zde zvykem u členů vážených rodů. Odmítnout mě císař nemůže, jako vyslanec Froilů trvám na své váženosti.

Však už mě jistě něco napadne...

Slavnostní večeři jsme spořádali ke všeobecné spokojenosti a protože už venku byla tma, byl právě čas na spaní. Jenže jak se říká v Čechách, »není spaní jako spaní, ale s paní, to je správné spaní...«, děvy se nemínily rozejít do svých ložnic. Přinejmenším obě starší, ne-li všechny tři, očekávaly hned po slavnostní večeři i slavnostní zahájení manželského života. Smířily se už s tím, že zaknihování počká, ale nemínily se smiřovat s dalšími odklady.

Jenže i já jsem měl o tom vlastní představy a nemínil jsem se přizpůsobovat ve všem. Prohlásil jsem, že to nebude hromadná společenská událost a když už to musí být, bude se to odehrávat v uzavřené společnosti. O pořadí rozhodne los, na zbývající přijde řada příště a jsem ochotný dodržovat spravedlivé střídání.

Kupodivu i na to rychle přistoupily. Los vzápětí rozhodl, že první noc u mě stráví Elkírche. Bjurša hned řekla, že to vlastně dopadlo nejlépe – Elkírche potřebuje po vdovské zkušenosti vzpružit, aby se zbavila nočních můr, které by jí jinak jistě hrozily. Takže se zdálo, že se s tím všechny smířily. Uvítal bych, kdyby to bez hádek proběhlo pokaždé...

Babdi s Bjuršou nám tedy obřadně popřály »dobrou noc«, načež odešly do svých ložniček. A já jsem s »novomanželkou« Elkírche konečně osaměl. Zdála se mi teď droboučká, ještě menší než dosud. A přitom už to byla vdova, které hrozilo podřezání na pohřební hostinu.

„Nebudeš mě bít, že ne?“ zeptala se mě Elkírche.

„Bjurša s Babdi ti neřekly, kdo vlastně jsem?“ zeptal jsem se jí místo odpovědi.

„Řekly mi jenom, že jsi hrozně hodný chlap,“ pípla potichu. „A že ženské nebiješ. Ani mě ne?“

„Nebiju,“ přikývl jsem. „Ale neřekly ti to správně. Já totiž nejsem chlap, rozumíš? Ty dvě mě viděly v mé původní podobě a shodly se, že jsem něco jako had. Nepocházím z tohoto světa, v původní podobě jsem větší a mám holou kůži bez chlupů.“

„Ale nespolkneš mě, že ne?“ odtáhla se trochu.

„Ženské nežeru,“ ujistil jsem ji. „Ani předtím, ani teď. Bití žen považuji za nectnost. Viděla jsi, jak jsem pokáral Babdi, když tě pleskla. Ale měla bys vědět, že se mnou není všechno tak, jak se ti to může zdát. Získal jsem tohle tělo nedávno, takže se ještě neumím chovat jako správný Chapežad. Rozumíš?“

„Až se to naučíš, budeš nás bít?“ zeptala se a dívala se na mě pátravým pohledem. Všiml jsem si opět, že má krásně zelené velké oči. Musím se podívat do očí i ostatním, umínil jsem si.

„Některé chování měnit nechci,“ ujistil jsem ji. „Nebudu bít ženy. A snad sis všimla, že vás tři oslovuji »dámy«. To oslovení znamená »vznešené«. Pro mě jste a vždycky zůstanete »dámami«, v tom už se nezměním.“

„To by bylo dobře,“ oddychla si.

„Poslyš, už tě nějaký chlap zbil?“ zeptal jsem se jí.

„A jéje!“ vzdychla si. „Naposledy mě zmlátil manžel Trzot, než mu v krčmě rozbili hlavu. Jistě mám ještě modrá záda! Chceš je vidět?“

Otočila se ke mně zády a prohrábla si chlupy na zádech, aby mezi nimi byla vidět kůže. No, měla tam cosi jako modřiny.

„To nic, to se srovná,“ utěšoval jsem ji. „Se mnou ti žádné zbití nehrozí, já ženské nebiju.“

„To je dobře,“ pípla. „Mě vždycky někdo bije. »Fati« mi při bití často vyhrožoval, že mě prodá »na maso«, ale nakonec mě prodal jako nevěstu. Jenže to bylo skoro jedno. Manžel Trzot si nechal hned první den rozbít hlavu, takže jsem se stala vdovou, což je skoro jako kdyby mě »fati« prodal »na maso«.“

»Fati« znamená »otec« i »vládce myrualu«, zdejší obdoby harémů. Ve vztahu k Elkírche to byl asi otec, ovšem vyhrůžky, že ji prodá »na maso«, svědčily o jeho »otcovské lásce«. Kolik asi za dcerku dostal? A co »manžel«? Zmlátil ji hned první den, ta by to s ním schytala! Musím se děvčat zeptat, co znamená »karioo«.

„No jo, ale co teď s tebou?“ vzdychl jsem si.

„Budu ti dobrou manželkou,“ přisedla si blíž ke mně. „Jen mě, prosím, neprodávej!“

„Prodávání lidí nesnáším stejně jako bití!“ ujistil jsem ji. „Ale poslyš, nejsi na manželku trochu... trochu mladá? Kolik je ti vlastně let?“

„Šestadvacet,“ pípla.

Šestadvacet zdejších let... zdejší rok trvá pět našich měsíců, šestadvacet krát pět děleno dvanácti... to je něco přes deset let.

„Není to trochu málo?“ podivil jsem se trochu okázaleji než by snad bylo třeba.

„Není,“ zavrtěla hlavou. „I pětadvacet stačí. »Fati« nechtěl o mém věku lhát, jako ti, co prodávají dcery už dvacetileté.“

Dvacet let? To je... to je méně než našich devět. Tomu by se na Zemi říkalo »pedofilie«. Dá se namítnout, že u Chapežadek se to počítá jinak. Jsou jiný živočišný druh, třeba dospívají rychle, ale i tak... Elkírche nevypadá jako zralá ženská, opravdu je to malá, chlupatá holčička. Jenže je i vdova, zachráněná z pohřební káry... Musím se zeptat na věk Bjurši. Jedině Babdi je beze vší pochyby dost stará.

„A opravdu si už troufáš na sex?“ zeptal jsem se jí přímo.

„Proč ne?“ odvětila. „Bratr Eruos to se mnou dělal od mých dvanácti, teď už mi je šestadvacet!“

No jo, vzdychl jsem si, tady platí, že mužský potomek má nárok na sex se všemi ženami harému včetně vlastních sester. Na Chapežadu je sympatické, že nemají církve, ale je tu spousta věcí, které ten dojem nutně kazí. Otázkou je, co z toho je horší.

„A co tvůj manžel Trzot?“ zeptal jsem se jí, i když jsem cítil, že je to trochu netaktní a že by jí to nemuselo být příjemné.

„Ten se mnou ještě nic nestihl,“ pokrčila ramínky. „Z trhu mě zavedl rovnou na úřad »moršít«, po zaknihování mě dovedl do krčmy, kde se tak zhulil, až se motal – nejprve zmlátil mě, potom se začal sápat i na jiné, až mu krčmář nakonec rozbil hlavu. A pak už to bylo opravdu zlé...“

„Bylo to zlé, ale dobře to dopadlo,“ řekl jsem. „Tady ti bití, prodej ani podříznutí nehrozí. Já jen zjišťuji, jestli jsi opravdu tak chtivá sexu. Připomenu ti, že jsem ještě nedávno byl úplně jiný tvor, Bjurša s Babdi mě přirovnaly k hadu, a naše zvyky ohledně sexu jsou úplně jiné. Zkrátka – ještě to neumím.“

Usoudil jsem, že bude lepší přiznat, že jsem na Chapežadu v sexu začátečník a nechat se poučovat nedospělou holčičkou, než hrát si na sexuálního machra a vzápětí se krutě ztrapnit. Asi jsem se měl nejprve zavřít do pracovny s Babdi a dát se od ní poučit, ale na to jsem měl myslet dřív.

„Vždyť to nic není,“ ujišťovala mě Elkírche. „Pojď si to radši rovnou vyzkoušet. Uvidíš, že se ti to bude líbit!“

Popadla mě za ruku a táhla k posteli. Odpor neměl smysl, ta dívenka zřejmě ví, co chce.

„Eruos vždycky začínal tak, že si mě položil na postel a pak jsme se spolu chvíli jen tak mazlili,“ pokračovala.

Napodobil jsem tedy jejího brášku a utěšoval jsem se aspoň tím, že nepácháme incest, jako on se sestrou. Otázkou bylo, zda na Chapežadu incest vůbec odlišovali. Zdálo se mi, že jim je to úplně jedno.

A náhle jsme byli v sobě, až Elkírche nadšeně vzdychala.

Dlouho jsme pak oddychovali, než jsme se opět rozpojili.

„Jsi mnohem lepší než brácha!“ zašeptala mi do ucha.

Byla to asi nezasloužená pochvala...

------------------------ Poznámky:

  9 Jean Bruller (Vercors): Nepřirozená zvířata

Errata:

14.08.2021 14:34