Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Audience

Ráno u snídaně se Bjurša s Babdi vrhly na Elkírche, aby jim řekla, jak dopadla v noci.

„Nádhera, dámy!“ řekla Elkírche. „Máte se nač těšit!“

Zamračil jsem se na ni a pokusil jsem se ji zarazit.

„Má to být soukromá věc těch dvou!“ napomenul jsem ji.

„Ale proč?“ udělala na mě Elkírche nechápavý kukuč. „Na tom přece není nic špatného, vždyť tě chválím!“

„U nás je to vždycky soukromá věc těch dvou,“ ujistil jsem je. „Nikomu dalšímu do toho nic není.“

„No jo, ale pokud jsem to správně pochopila, jste v rodině jenom dva,“ opáčila Babdi. „A děti necháváte mimo, rodinný sex jako kdyby pro ně vůbec nebyl.“

„To je nutné opatření, aby se zamezilo...“ jenže teď jsem najednou neměl potřebný výraz. Jak se v řeči Chapežadu popíše »degenerace«? Zkoušel jsem to popsat, ale pořád jsem narážel na nepochopení. Nakonec jsem to vzdal a rozhodl jsem se obrátit se na porovnávací slovníky. Nejprve na česko-froilský a potom na froilsko-chapežadský. Člověk si zkrátka musí vědět rady, jenže si to vyžádá víc času, takže to pro dnešek odložíme.

Na dnešek mám jiný program.

Jdu na audienci k císaři, sjednat stavbu kláštera pro ženské, ohrožené zdejšími lidožroutskými zvyky.

A protože Babdi přišla s pochybnostmi, že nám císař povolí stavbu druhé věže, mám hned dva náhradní plány.

Plán »B« – věž se nebude vypínat do výšky nad věže paláců, ale do hloubky. Bude to vlastně obrácená věž, otočená dolů. To by přece císaři nemuselo vadit, vždyť nahoře bude nad zemí vyčnívat jen nevelká, nenápadná chajda.

Kdyby však císaři vadilo i to, nastoupí plán »C« – klášter si postavím někde v zapadlém koutě císařství, nejlépe v horách, pak bude v hlavním městě Piguzyňh opravdu jen malá chajda, jenže propojená s klášterem dvojicí stacionárních teleportů »pchoš«, které se, na rozdíl od »pchiš«, nedají použít mimo zabudované místo, takže se prakticky nedají zneužít.

Císař se ve vztahu ke mně cítil trochu nejistě. Nedivil jsem se. Věděl, že za mnou stojí Froilové a o těch už věděl dost na to, aby se jim neodvážil odporovat, natož postavit. Mě asi považoval za menší kalibr než Hinjočhi, nicméně i se mnou jednal opatrně. Nebyl si jistý, zejména když se do města Piguzyňh brzy doneslo, jak dopadla válečná výprava Erysabí proti městu Jurdyz. Nejvíc všechny udivilo, že se Erysabí obrátili na útěk bez rozhodující bitvy. Nepřišli o žádné muže a dokonce ani o jedno zvíře, přesto prchli jako zajíci. Co je ale mohlo tak vyděsit? Bojovníci Erysabí o příčinách svého útěku pochopitelně mlčeli, což dalo příležitost vzniknout různým fámám.

Jedno bylo jisté. Armádu Erysabí zastavil vyslanec Froilů. Proto jsem se nedivil císařově opatrnosti.

Čemu jsem se však divil, byla jeho umíněnost. Přednesl jsem mu klidným hlasem žádost o povolení postavit v císařském městě klášter pro »zavržené ženy«, ale nedokončil jsem ani svoji ideu, ani jsem nezačal rozvíjet důvody, které mě k této žádosti vedly, císař mě bez okolků přerušil a prohlásil, že si nepřeje další monumentální stavby, jako je naše Slonovinová věž.

Opáčil jsem, že klášter nebude žádná monumentální stavba. Naopak, bude menší než většina budov města. Jenže císař už byl v ráži a prohlásil, že si nepřeje, abych ve městě stavěl třeba jen kurník na drůbež.

„To musí přestat!“ rozčiloval se. „Všechny domy, které jste zatím postavili, mají jednu nectnost. Můj »pinnuk« pro vojenské otázky mi oznámil, že tyto domy jsou tak pevné, že se ani nedají dobývat!“

„To by snad měla být jejich výhoda,“ namítl jsem. „Takové domy by mohly vytvořit hráz všem dobyvatelům.“

„Město Piguzyňh už dvě stě padesát let nikdo nedobýval!“ utrhl se na mě císař. „Přepadnout císařství si nepřátelé netroufají. Ale nedobytné domy přímo v hlavním městě by se mohly snadno změnit v ohniska odporu proti mně!“

„Toho se nikdo neodváží nejméně dalších dvě stě padesát let,“ řekl jsem, abych ho uklidnil. „Víte, proč ty domy stavím? Protože i já musím z něčeho žít. Mohl bych se nechat vydržovat Froily, ale nechci být na nich závislý úplně ve všem. Proto jsem si v Piguzyňhi poctivě vydělal nějaké peníze tím, že jsem postavil pár domů. Ne více, než co jsem potřeboval na provoz vyslanectví. Uznal to i cech stavitelů – a ten měl jistě větší důvod k obavám z mé konkurence. Že jsou ty domy nedobytné? Je sice pravda, že stavím z lepších materiálů a stavby Froilů víc vydrží. Ale aby byly nedobytné, musely by být nezávislé na svém okolí – a to nejsou, obyvatelé v nich musí přece z něčeho žít. Když je oblehnete, brzy je vyhladovíte. Kdybyste oblehl Slonovinovou věž, to by bylo jiné, tam byste narazil. Donutil byste mě požádat o pomoc Froily a ti by mě podpořili. To se ale netýká měšťanů. Ti musí být věrní svému císaři, stejně jako já musím být věrný Froilům.“

„To chápu, tak je to v dohodě s Froily,“ připustil neochotně císař. „Jiný způsob získávání peněz nemáte?“

„Mohl bych si dát od Froilů posílat hotové zlaťáky,“ přikývl jsem. „Považuji ale za lepší, když si peníze poctivě vydělám tady. Mohl bych vám nabídnout třeba přestavbu městských hradeb na nedobytné, ale tu byste mi musel poctivě zaplatit. Zdá se mi lepší, když mi stejně poctivě zaplatí měšťané. Dostanou za své poctivé peníze poctivé domy a spokojenost je na obou stranách.“

Snad jsem rozptýlil císařovy obavy z nedobytných ohnisek odporu přímo v jeho hlavním městě, stejně jako jsem neopomněl zdůraznil poctivost těch staveb, nicméně to neznamenalo, že si teď padneme do náruče.

„Říkej si co chceš, ale žádný klášter v hlavním městě stát nebude!“ prohlásil císař – a bylo jasné, že je to jeho poslední slovo. „Zamítá se a basta!“

„Dobře, beru návrh zpět,“ ustoupil jsem. „Klášter nemusí mít honosnou budovu. Když na to přijde, mohu těm »zavrženým ženám« poskytovat útulek i ve své věži. Konec konců, jistě víte, že tam mám se svolením Froilů pár žen už od samého začátku.“

„O tom jsem slyšel,“ řekl císař. „I o jakýchsi konfliktech se spořádanými měšťany. Slyšel jsem i o potupném bičování jistého mladého měšťana...“

„V tom případě se tyto zvěsti donesly do císařského paláce překroucené, až je to k nevíře,“ odvětil jsem. „To zbičování byl regulérní trest, právoplatně vynesený soudem. Ten »spořádaný mladý měšťan« se pokusil zabít moji sekretářku a donutil mě zasáhnout. Byl to tedy spor toho měšťana a mě, soudce na moji přímluvu zmírnil trest za pokus o vraždu na pět ran bičem, takže mladý, nadějný měšťan zůstal naživu. Já opravdu nemám rád popravy. Bylo by dobré, kdyby si »mladí nadějní měšťané« zvykli nechávat mé ženské na pokoji. Výchova dobré sekretářky nebo i kuchařky není snadná. Musí se mi přizpůsobit ohledně mých odlišných zvyklostí. Vyplácí se tedy svěřit jim prostředky Froilů, aby se mohly bránit.“

„Dáváte snad ženským zbraně?“ zamračil se císař.

„To ne, jen některé prostředky Froilů. Asi jsou pro útočníky nepříjemné, ale ženské nikoho nezabijí. Samy na nikoho neútočí, kdo je nechá na pokoji, nemusí se jich bát.“

„To je těžké,“ vzdychl si císař. „Jak je ti měšťané rozeznají od obyčejných ženských?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „A co kdyby si ti měšťané všímali jenom svých vlastních žen? Těch, co bezpečně znají?“

„A nemohl byste si ty svoje něčím odlišit?“ navrhl císař.

„Myslíte... třeba aby mé ženské nosily na trh zásadně bílé košíky? To nepomůže, stačí, aby košík odložily...“

Škoda, že je v tomto světě odlišný oděv nesmyslem...

„Navíc bude na trhu ženských s bílými košíky plno,“ namítl císař. „Chce to vymyslet nějaké jiné odlišení.“

„Co třeba aby si mé ženské sepnuly chlupy na hlavě bílým provázkem nebo sponkou?“ navrhl jsem. „Taková bílá šošolka na hlavě se na rozdíl od košíku jen tak nepřehlédne.“

„To by – možná – šlo,“ ustoupil císař.

„Můžeme se dohodnout,“ nabídl jsem mu. „Dejte vyhlásit, že ženské s bílou šošolkou na hlavě nesmí nikdo obtěžovat. Když to budou měšťané dodržovat, žádné konflikty nebudou a nastane všeobecná spokojenost. Počítejte ale s tím, že časem převezmu těch »zavržených žen« pod ochranu víc. Prakticky každou, která o mou ochranu požádá. Vám tím přece žádná škoda nevznikne. Pokud vím, ženy daně neplatí.“

„Tím však vznikne značná škoda majitelům jatečních žen,“ namítl císař. „Když jim utečou, nedostanou za ně peníze.“

„Jsem ochotný jejich požadavky jednorázově odškodnit,“ přistoupil jsem na náhradu. „Navrhuji předat bývalému majiteli za každou ženu jednu ovci. V současnosti je to odpovídající cena, pokud se nemýlím.“

„Také se dají očekávat stížnosti řezníků-podřezávačů na znevážení a poškozování jejich cechu!“ pokračoval císař.

„Proč?“ zahrál jsem nechápavého. „To je takový problém nahradit ženské maso dobytčím? Když nebudou »jatečné ženy«, uživí se chovem dobytka více farmářů. Není to naopak přínos?“

„To bude další problém,“ pokrčil rameny císař. „Venkovské usedlosti trpí často nájezdy lupičů. Dobytek se před lupiči špatně schovává, takže chovem dobytka podpoříme hlavně lupiče.“

„Nechci moc radit,“ opáčil jsem, „ale v jiných provinciích považují lupiče za škůdce bez nároku na pohřeb hodný bojovníků. V provincii Jurdyz loupežníky podřezávají stejně jako nadbytečné ženy. Můžete se spolehnout, že se lupičů zastávat nebudu. Než je spotřebujete, doroste dobytek a lidé nenásilně přejdou na dobytčí maso. Proč ne?“

„Ženské maso je jemnější než maso dobytka!“ namítl císař.

Takže i on si občas dopřál lidožroutské hostiny? Asi bych to neměl posuzovat tak přísně. Ženy tu prodávají na maso, ve městě kvete cech řezníků-podřezávačů, proč by si císař nemohl dopřát pořádný vídeňský řízek z mladého telecího... vlastně ženského či dokonce dívčího masíčka? I když začnu zachraňovat ženské po desítkách, pro císaře se jemňoučký dívčí řízek vždycky najde!

Měl jsem co dělat, abych nevybuchl, ale ovládl jsem se.

„Záleží na úpravě,“ vrtěl jsem hlavou. „Erysabí mají úsloví, že dobrý kuchař uvaří do měkka i prkno, zatímco špatný kuchař uklohní prkno i z jehněčího. Nemám kuchaře, ale moje kuchařky si s dobytčím masem poradí vždy skvěle. Všem nám chutná.“

„Cože?“ zděsil se císař. „Snad ve Slonovinové věži nejedí ženské i maso?“

„Jedí, proč ne?“ opáčil jsem. „Bylo by nemístně drahé vařit zvlášť mužská a zvlášť ženská jídla. Podle návrhu Froilů jsem to zkrátka sjednotil. Vaření je pak rychlejší a bez problémů.“

Nebylo to sice podle návrhu Froilů, ti nám do toho nerýpali, ale na sjednocení mužských a ženských jídel si Bjurša s Babdi rády a rychle zvykly, i když se zpočátku upejpaly jíst se mnou ta »mužská« jídla, především maso. Babdi dříve, dokud ji její pán »nevyřadil«, se zabývala pracemi v kuchyni a měl jsem podezření, že pilně ochutnávala i jídla, která pak pánovi domu servírovala. Bjurša si na to zvykla rychle a věřil jsem, že se přidala i Elkírche.

Císaře to však, jak se zdálo, pohoršovalo.

„Neslýchané!“ chytal se za hlavu. „Aby ženy pojídaly maso jiných žen, to je přímo zvrhlost!“

„Není, nemějte starosti,“ řekl jsem. „Pro vyslanectví ženské maso zásadně nekupujeme. Jen ovčí a dobytčí. V císařství to není obvyklé, ale když si uvědomíte, že pocházím z provincie, kde platí jiné zvyky, ani vám to nepřijde divné.“

„Nemohli si Froilové zvolit za vyslance někoho zdejšího?“ bědoval císař.

„Už se stalo, jak se stalo,“ pokrčil jsem rameny. „Jsme tedy domluvení? Když si ho nepřejete, nebudu klášter stavět. Umístím »zavržené ženy« pod ochranu Slonovinové věže, však my se tam nějak vejdeme! Vy přijmete jako skutečnost, že »zavržené ženy« budou pod mou ochranou – tedy vlastně pod ochranou Froilů. Za každou, o kterou se přihlásí její původní majitel, zaplatím cenu jedné ovce. Vy zato dáte vyhlásit, aby »spořádaní mladí měšťané« nechávali na pokoji »jeptišky«, což budou ženské označené bílou šošolkou na hlavě. A spokojenost může být na všech stranách.“

„Dám to sepsat,“ souhlasil císař. „Ať je to na »masichi«.“

»Masichi« byl zdejší papír. Vlastně to nebyl papír, výrobou se spíš podobal papyru, byl pevnější než papír i než pergamen, ale úlohu uchovávání smluv a dokumentů plnil.

A přesně tam jsem to chtěl mít...

Ještě toho dopoledne obešli město císařovi hlasatelé, aby rozhlásili naši dohodu. Ženy a dívky s bílou šošolkou na hlavě se mají považovat za »jeptišky«, což znamená, že jsou pod ochranou Froilů a kdo je bude obtěžovat, musí počítat s nepříjemnostmi. Naopak ať nepočítá s ochranou císaře, stráží a soudů. Obtěžování »jeptišek« je zkrátka »na vlastní nebezpečí« a pokud se u toho objeví strážní, mají povinnost zakročit ve prospěch »jeptišek«.

„Bjuršo, skoč s Elkírche na trh,“ vyzval jsem své nejmladší »chráněnkyně«. „Udělejte si každá na hlavě pěkný culík zavázaný bílou stužkou a kdyby se vás někdo ptal, co to znamená, směle mu řekněte, že je to podle císařského ohlášení.“

Problém byl, kde sehnat bílou stužku, když tu do této chvíle nebyly žádné stužky zapotřebí, ale vyřešili jsme to nabarvením obyčejného provázku na bílo, barva už se sehnat dala. Babdi jim pomáhala uplést na hlavě krátký copánek, ale sama s nimi nešla.

Měl jsem pro ni jinou činnost.

„Kdybys měl na mě chuť, jsem ti kdykoli k ruce...“ nabídla se mi ochotně.

„Dnes má na mě nárok Bjurša,“ připomněl jsem jí.

„Ta má právě »neplodné dny«, kdy to ženy bolí,“ pokrčila rameny Babdi. „Možná by uvítala, kdybys ji právě v těchto dnech vynechal. Víš, spravedlnost je vítaná, ale někdy může i bolet...“

Zdá se, že i tady nemají ženy před sebou tajnosti...

„Možná máš pravdu,“ připustil jsem. „Neměl bych to raději nechat na vás? Třeba byste se mezi sebou lépe shodly.“

„To se ví, že bychom to uvítaly,“ souhlasila. „Není to však obvyklé. Sex určuje odjakživa muž a ženy se mu vždy podřizují.“

„Možná je to tak zde, na Chapežadu,“ neodporoval jsem jí. „U nás je to spravedlivější. Víš co? Dohodni se sama s Bjuršou, která večer přijdete. Nechám to na vás. U nás má žena nárok na sex, když jí nejvíc vyhovuje.“

Někdy je to naopak, pomyslel jsem si, některé ženské určují chlapům sex takovým způsobem, že si ho chlapi hledají i jinde. To tady na Chapežadu není. Nejsou tu ani »vykřičené domy«, zato jsou tu tlupy »spořádaných mladých měšťanů«, kteří se vydávají na lov »málo hlídaných žen« do tržnic. Pochopitelně jsou i tady velké rozdíly. Někteří muži se musí víc ohánět, aby sebe a rodinu uživili, takže nemají čas doprovázet ženy na trh, jiní mají dost času i na »sexuální lovy«.

Každý systém má zřejmě své výhody i nevýhody.

Pro Babdi jsem pro dnešek určil zajímavější činnost. Měla se posadit do základů Slonovinové věže, kde jsem jí vytvořil malé okénko. Měla zde hlídat, kdyby přišla některá žena z města hledat u nás azyl. Takové by měla vpustit dovnitř a případně je dopravit »výtahem« nahoru. Očekával jsem, že to Bjurša s Elkírche ženám ve městě správně podají – že nárok na azyl mají nejen současné »jeptišky«, ale že azyl bude pro všechny, které se začínají cítit na hraně nebezpečí prodání řezníkům-podřezávačům.

Možná tu bude docela nával...

Hledal jsem pomocí srovnávacích slovníků, jak je to tady na Chapežadu s degenerací z příbuzenských svazků. Výsledek byl pro mě šokující. Na Chapežadu degeneraci neznali, ale nebylo to z důvodů neznalosti skutečností. Degenerace zde totiž neexistuje.

Froilové věděli, že na Zemi působí příbuzenská plemenitba degenerativní procesy. Klasickým příkladem je evropská šlechta. Výjimkou je jediný hmyzí kmen, který se příbuzensky neomezeně rozmnožuje bez těchto projevů. Pro vědce na Zemi je to záhada. Co se však na Zemi týká jediného hmyzího kmene, je všude jinde ve vesmíru normální a tedy povolený způsob rozmnožování.

Froilové přičítají vinu za pozemskou anomálii opakovaným atomovým válkám. Nejstarší z nich způsobily vyhynutí civilizace dinosauroidů, poslední znamenala zkázu Atlantidy, uvržení Země do doby kamenné a další fatální poničení pozemského genofondu. Samoopravné vlastnosti DNA, jinde ve vesmíru bezchybné, jsou dnes na Zemi v tak dezolátním stavu, že příbuzenská plemenitba postihuje degenerací celé národy. Marně se to vlády pokoušejí zatajovat, marné jsou pokusy vylepšit geny dovozem dětí odjinud. Byl by to krok správným směrem, kdyby přišel před dvěma tisíci lety. Dnes už je pozdě.

Na Chapežadu se obyvatelé nebezpečím degenerace vinou incestu nezabývají. Není proč. Kdybych to vlastně bral důsledně, byl bych v incestu už s Babdi a Bjuršou – vždyť mě podle nich Hinjočhi stvořila! Tady si však mohu oddychnout – nic z toho nehrozí. Má to i jiné dobré vlastnosti. Chapežadé neznají extrémy. Všichni mají chlupy žlutohnědé barvy, všichni mají průměrnou velikost s nevelkými rozdíly mezi robustními muži a drobnějšími ženami, nejsou tu obři ani trpaslíci. Jediné, v čem se liší, je barva očí. Ale to je dané tím, že interferenční vlastnosti oční duhovky značně zveličují i nepatrné odchylky v tloušťce barevné vrstvičky. Je tu jakási podobnost s barvami motýlích křídel. Chapežadé se nejvíce odlišují barvou očí. Vždy to jsou syté barvy, nikdo nemá oči neutrálně šedé ani nevýrazně hnědé. Babdi má oči šmolkově modré, Elkírche smaragdově zelené, Bjurša rubínově červené a já mám v zrcadle oči jásavě okrově žluté. Také na císaři mě zaujaly jeho nádherné fialové oči.

Byl by to příznak krásy, kdyby to neměli všichni. Takhle je to jejich jediný výrazně odlišující prvek.

Nu což, zase jsem o něco chytřejší...

Errata:

14.08.2021 14:34