Hospodyně

Prvního dne přišlo do Slonovinové věže hledat azyl šest žen ve věku »nadbytečných«. Ty už opravdu počítaly hodiny do dne, kdy je manželé prodají řezníkům.

Nazítří se ke Slonovinové věži přihrnulo šestašedesát žen různého věku. Všechny si na hlavě naaranžovaly bílou šošolku, některé se dokonce jen napatlaly vápnem. U nás si musely hlavy pracně umýt, žíravé vápno by na kůži trvale nesnesly.

Sedmdesát žen Slonovinová věž slupla jako malinu, ale do budoucna by zdejší prostory nemusely stačit. Musel jsem se včas podívat po jiném řešení.

Obletěl jsem celé císařství – v »mybraki« to nebyl problém stihnout za den – a vyhlédl jsem si vhodné místo pro »klášter«. Jen jsem mu tak přestal říkat – císař si klášter nepřeje, postavím si tedy »zemědělskou usedlost«, proti ní snad námitky nebudou.

Usedlost měla mít dvě části. Větší se podobala Slonovinové věži, jenže zanořené do strmého skalního štítu. Vyčnívající část se podobala zasklenému balkonu, trčícímu ve výšce dobrých sto metrů. Hlouběji ve skále byly nevelké ložnice, v balkonové části byla jídelna a společenské místnosti, kde měly »jeptišky« trávit většinu času. Balkonová část byla na první pohled nedobytná, ale pokud ji nepřijde očmuchávat císařův poradce »pinnuk«, nikoho to ani nenapadne. A kde není žalobce, nebude ani soudce.

Druhou částí byla klasická venkovská usedlost, postavená na dohled od společného »Skalního domu«. Od jiných okolních venkovských staveb se lišila především materiálem, který jí dával stejnou nedobytnost, jako ostatním stavbám natištěným metodou Froilů. Byla tu menší obytná část, propojená s neobvykle velkou sýpkou a se stájemi pro dobytek a ovce. Když se uzavřou všechna vrata, je celý komplex opravdu nedobytný, ať už by ho obléhali zdejší lapkové, nebo císařská armáda. Na rozdíl od měšťanských domů by byla venkovská usedlost na dlouhou dobu potravinově soběstačná, takže nepřipadalo v úvahu ani její vyhladovění. Chtěl jsem tu konstrukci nabídnout i jiným sedlákům v okolí. Odolnost proti bandám lapků by je měla nalákat, aby se novotě nevzpírali.

Teď šlo o to, kdo tady bude hospodařit.

Stavbu »Skalního domu« jsem stihl dřív, než počet obyvatel Slonovinové věže přesáhl dvě stě. Takové množství by zde nebylo dlouhodobě únosné, ale pro »Skalní dům« to ani zdaleka vrchol nebyl. Důležité bylo, že se tam z města Piguzyňh dostala většina žen, ohrožených »nadbytečností« a prodejem do pravomoci cechu řezníků-podřezávačů. V císařském městě zbyly jen mladé ženy, které se »nadbytečností« ještě necítily ohrožené.

Což byl, jak se ukázalo, krutý omyl. Lidožroutské zvyky se jen tak odstranit nepodařilo, měly kočičí život. Zaúřadovala totiž »neviditelná ruka trhu«. Řezníci zvedli ceny, klecové káry se hned rozjely na nákup »jatečných žen« do širokého okolí a díky vysoké cenové nabídce se do města vracely přeplněné staršími i mladšími ženami. Řezníci dokázali zdvihnout nabídku »ženského masa« z nuly téměř na dřívější úroveň.

Očekával jsem, že si císař neodepře chutné řízky z mladých děvčat, ale nemile mě překvapil počet dalších labužníků ve městě.

Marně jsem nabízel řezníkům místo žen ovce, které jsem horko těžko nakupoval po celém císařství. Porušil jsem dokonce své předsevzetí a natiskl si metodou Froilů zlaťáky, abych mohl ovce kupovat dráž, než jsem je později řezníkům nabízel.

Ani o dotované ovce však nebyl zájem.

Jak mi jeden z cechu řezníků-podřezávačů otevřeně vmetl do tváře, »ženské maso je přece jemnější« a ať si ty ovce zabalím a odnesu, on dodává i císaři, takže chce jen prvotřídní maso.

Dobrá, zřejmě chcete válku.

Problémem je, že Hinjočhi vyžaduje, aby moje zásahy byly bez krveprolévání. Zatím jsem ten požadavek splnil, ale u řezníků jsem měl velkou chuť některého z nich trošku přidusit. A co jen trošku! Chlapa, který mě vyhodil i s ovcemi, protože podle něho je »ženské maso jemnější«, toho bych nejraději pověsil za krk na nejbližší větev. Bez krveprolití bohužel znamená i bez věšení, ani jed není povolen. Snad jedině kdyby někdo zemřel strachy, jako tenkrát ten lovec? Nebo kdyby na mě vystřelil něco tak drsného, jako ten farmář, kterého zabila jeho vlastní zbraň? Jenže to byly souhry šťastných či nešťastných náhod. Musím vymyslet něco, co pomůže systémově.

A včera bylo pozdě!

K mé smůle mě hned nenapadalo, co s řezníky a s celou tou bandou lidožroutů. Vina samozřejmě nebyla jen na straně řezníků, kteří nebohé ženy vraždili. Stejná vina byla na straně konzumentů lidského masa i na straně těch, kdo řezníkům ženy bez skrupulí prodali. Bez poptávky by nemohla být nabídka a naopak. Tenhle řetězec rozbít bude těžký oříšek! Zejména když ani císař Kšutput není nestranný, neboť i on si rád dopřává lidské maso.

Předně jsem musel zachráněné ženy zabezpečit a naučit je soběstačnosti. Nebylo by únosné trvale je zásobovat. Pověřil jsem Bjuršu a Babdi, aby mezi ženami našly bývalé venkovanky, které mohou mít nějaké povědomí o hospodaření. Nepočítal jsem s tím, že se mi trochu stydlivě přihlásí i Bjurša, ale nepohrdl jsem ani jejími znalostmi.

Potíž byla, že v téhle civilizaci všechno dělali muži. Ženám přisuzovali úlohu kuchařek, uklízeček, nanejvýš košíkářek a když je zaměstnávali na poli, pak jen jako tažná zvířata – tři ženy místo jedné šavlozubé krávy. Jenže při zátěži tohoto druhu se ženské o polních pracích mnoho nenaučily.

Naštěstí se ve dvou stovkách žen našlo několik chytřejších, které se na poli vyznaly. Převedl jsem je do usedlosti a dal jsem jim k ruce několik městských žen, aby se to i ony naučily.

Pochopitelně jsem nehodlal ženy zapřahovat do pluhů. Na to jsem vybral několik mladších a kurážnějších, pomohl jsem jim k telepatii a otevřel jsem ve »Skalním domě« »autoškolu«, aby se naučily ovládat »mybraki«. Zbývalo »vytisknout« pluhy, sekačky a jiné stroje a polnohospodářské práce zmechanizovat, aby nebyly pracné jako jinde v Chapežadu. Ženské jsou tu útlejší než naše, ale ovládat stroje jim nedělalo problémy. Důležité bylo, že věděly, proč to dělají. Ve Skalním domě se nemusí bát lidožroutů. Žádná tu neskončí na rožni ani v kotli. Když prokáží, že se dokáží uživit samy, nebudou k tomu muže potřebovat. Časem se s nimi zase dají dohromady, ale na úplně jiném základě, bez jejich nadvlády a zotročování.

Brzy jsem mohl zahájit provoz prvního hospodářství s čistě ženskými pracovnicemi. Chapežadky virtuózně řídily »mybraki«, většina polních prací ležela na nich. Říkal jsem jim s úsměvem »naše traktoristky« – a brzy si tak říkaly i samy. Ani jim nevadilo, že to slovo vlastně na Chapežad nepatří.

Slonovinová věž měla teď spojení dvěma trvalými teleporty typu »pchoš« se Skalním domem a ten spojovaly pevné teleporty s »usedlostí«. V důsledku to bylo lepší, než kdyby byl »klášter« na dohled od Slonovinové věže, ale bez spojení. Pak by se dalo mezi nimi přecházet jen přes město, což pořád ještě nebylo a nejspíš jen tak nebude úplně bezpečné.

»Mybraki« měly kromě úlohy zemědělských strojů také roli automobilů a letadel. Parta žen pořádala dlouhé výlety do lesů na lesní plody. Bylo to vítané zpestření. Stačilo, aby »mybraki« řídila jedna z nich, ta pak ze vzduchu hlídala, aby ženské neohrožovala divoká zvěř ani divocí lovci. Z výprav do lesů se »sběračky« vždy vracely s plnými koši. Jiné se pak zabývaly sušením a konzervací plodů, až všechno končilo u kuchařek.

»Skalní dům« byl zkrátka sídlem úspěšného zemědělského a lesního družstva, kde bylo dost práce pro všechny a zahálka tam žádnou ani nenapadla.

Samostatnou otázkou byly ve »Skalním domě« děti.

Několik žen k nám uteklo již s pěkně zakulacenými bříšky, takže se ve »Skalním domě« brzy narodilo i několik dětí. S tím jsem původně nepočítal, domníval jsem se, že se tu děti objeví až když se ženy opět dají dohromady s »lépe vychovanými« chlapy, ale když už tu nějaké děti byly, bylo nutné se o ně postarat.

Na tom jsem si chtěl nechat záležet. Podle mého mínění byl největší problém světa Chapežad ve výchově dětí. Jakmile byli chlapečkové vychováváni k nadvládě, zvykli si dívkami pohrdat a to byl vlastně první krok k lidožroutství. Tak by to už rozhodně nemělo pokračovat!

Uspořádal jsem tedy s dámami velkou konferenci o dětech. Samozřejmě mi šlo především o výchovu. Měl jsem výhodu, že mě tu všechny uznávaly jako vyslance Froilů, ale brzy jsme se dostali do tvrdých sporů ohledně dalšího postupu.

Opřel jsem se názoru pokračovat ve výchově dětí jako dřív. Podle mě by to vedlo k obnovení vlády mužů se všemi dnešními zápory. Požadoval jsem společnou výchovu chlapečků a dívenek bez jejich oddělování. Mělo to však své zádrhele.

„Může snad učitelka napomínat i chlapy?“

„Proč ne, kdyby nedávali pozor?“ pokrčil jsem rameny. „Ve škole má učitel právo napomínat žáky, v práci má vedoucí právo hodnotit své podřízené. Když bude vedoucí nebo učitelkou žena, bude mít právo nad svými svěřenci i ona.“

„Ale co když to muži nebudou chtít uznávat?“

„Pak mohou být ze Skalního domu i vyloučeni,“ řekl jsem. „Tady bude místo jen pro ty, kdo budou uznávat spravedlnost.“

„A to budou vyloučeni i se svými ženami a dětmi?“

„To právě ne,“ řekl jsem. „Vyloučen může být jen ten, kdo se opakovaně nesnáší s ostatními. Ale pak odsud odejde sám.“

„To by ale mohl být hodně krutý trest!“

„Pro ty, kdo si ho zaslouží, bude.“

Errata:

14.08.2021 14:34