Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Riusurtuz

„Dámy ve »Skalním domě« mají už teď zásoby, o jakých se chlapům ve městě ani nezdá,“ přišla mi referovat Babdi, když jsem ji tam vyslal na kontrolu, jestli je tam všude pořádek.

„Budeme ty zásoby potřebovat,“ přikývl jsem spokojeně.

„Mají jich tam možná na tři roky, to je víc, než kolik mohou spotřebovat,“ namítala Babdi.

„Budeme je potřebovat,“ opakoval jsem.

„Zamýšlíš zvýšit počty žen na trojnásobek?“ optala se mě opatrně. „To by možná odpovídalo.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ty zásoby budou pro chlapy.“

„Cože?“ vyskočila nesouhlasně. „Chceš tam natahat nějaké chlapy? A obnovit lidožroutství?“

„To ne,“ řekl jsem. „Ti chlapi tam nebudou vládnout.“

„Kdybych tě neznala, napadlo by mě, že chceš zapřáhnout chlapy do chomoutů, jako to dělali oni se ženskými,“ řekla Babdi. „Jenže to ti vůbec není podobné. Co tam budou ti chlapi dělat?“

„Nic,“ řekl jsem. „Budou tam sedět, ležet, možná se budou procházet, ale nic jiného. Dámy si přece vystačí i bez nich, ne?“

„Určitě budu proti!“ řekla Babdi. „Tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! Páni tam budou sedět, tloustnout, nechají se od nás obskakovat – a divila bych se, kdyby je nenapadlo obnovit tradici lidožroutských hostin!“

„To je opravdu nenapadne,“ ujišťoval jsem ji. „Budou tam totiž za mřížemi a jíst budou jen »pecugíbe«.“

„To jako myslíš, že my ženské budeme jíst chlapy?“

„To ne,“ odvětil jsem. „Jsem zásadně proti pojídání lidí. Ale nejsem proti, aby na vlastní kůži zažili hrůzu, kterou dnes působí ženám. Jen ať si myslí, že budou hlavním chodem nějaké nóbl hostiny – proto přece i oni krmili ženské tím kořeněným hnusem! Nemusí dojít až k podříznutí, stačí, když si to budou myslet.“

„Hinjočhi ti zakázala prolévání krve, že?“

„Zabíjení lidí se mi hnusilo i bez Hinjočhina zákazu,“ řekl jsem. „Samozřejmě něco proti těm řezníkům udělat musím, jinak budou ženské podřezávat dál. Nemá smysl před nimi zachraňovat ženské z města a dovolit jim dovážet si oběti z venkova. Musím proti tomu něco udělat. Pro jednotlivce by to bylo nadlidské, ale doufám, že mi v tom pomůžete.“

„Jestli ti jde o to, udělat na ty necity bu-bu-bu, jsem pro,“ roztála pochopením. „Jestli to má být tak silné bu-bu-bu, aby se hrůzou počůrali, jsem dvojnásob pro.“

„Tak skoč do Skalního domu a udělej tam nábor bachařek,“ požádal jsem ji.

Ovšemže jsem jí musel blíže popsat, co budou mít bachařky na práci. Budou uvězněné muže zásobovat, neboli násypkami jim doplňovat koryta kaší »pecugíbe«, aby netrpěli hlad. Kdo se sám rozhodne pro hladovku, ať nejí. Když nad plným korytem umře hlady, protože »pecugíbe« bojkotuje, je to jeho věc. Dvojité mříže budou vězně držet v celách a znemožní jim zmocnit se některé ženy. Bachařky nebudou používat vůči vězňům násilí, smí ovšem komentovat vězeňskou stravu během doplňování koryt ve smyslu, že je třeba, aby byli správně »okořenění«. Samozřejmě by nebylo taktické prozradit jim, že jim žádné podřezání nehrozí. Jen ať se pěkně smaží ve vlastním sádle!

A to se rozumí, že vězení nebude bezprostředně spojené ani se Skalním domem, ani se Slonovinovou věží. Rozhodl jsem se umístit je pod zem, takže nebude záležet na jeho skutečné poloze. Rokle »Riusurtuz« byla dál ve skalách než Skalní dům, který ze skalního masivu vyčníval do zemědělské pláně. Umístit do skály objekt – ani jsem mu neříkal »dům« – byla otázka odpoledne, kdy jsem musel vyřešit nestandardní vnitřní vybavení.

Věznice měla dvě části, oddělené dvojitými mřížemi.

Menší byla pro »bachařky« neboli dozorkyně. Tady byla jen nevelká místnost pro odpočinek. Přístup ze Slonovinové věže byl dvojicí pevných teleportů »pchoš«, které však byly schované »za rohem«, aby na ně vězni neviděli.

Větší část za dvojitou mříží byla určená pro vězně. Musím se přiznat, že jsem si na budoucích vězních trochu smlsl. Byly zde jen menší cely bez dveří, obklopující poněkud větší společnou jídelnu. Ani zde, ani v celách nebylo žádné velké pohodlí. Lůžka v celách byla poměrně tvrdá, v jídelně bylo jediné velké společné koryto, plněné pomocí násypky, aby vězňové nemohli skrz mříže dosáhnout na »bachařky«. Vedle koryta plněného nechutnou kaší z hmyzu »pecugíbe« byl koš s miskami ze skleněného materiálu Froilů, kterým se dá bez účinku mlátit o kamennou podlahu, aby si mohl každý nabrat kolik sní a odklidit se od koryta, kde pro tolik chlapů opravdu nebylo místo. Stranou bylo umývací koryto s ventily na vodu k mytí misek. Aby voda netekla pořád naplno, měly ventily časové zpoždění – na jedno stisknutí tekla voda jen chvilku. Mimo misek se tu mohli mýt i sami vězňové – pohodlí tu ale rozhodně neměli, neboť jsem zastáncem názoru, že kriminál je za trest a nemá to být rekreace.

Přístup do části pro vězně byl jednosměrným teleportem »pchoš«, kterým se vězení nedá opustit. V tom prostoru jsem měl i několik cílových bodů pro »pchiše«, ale ty jsem mohl používat jen já. Byly tu ještě mřížové dveře, kterými jsme chtěli propouštět vězně na svobodu – ovšem teprve až vězení splní svůj účel. Jenže ty byly zajištěné těžkými závorami a zámky, aby se nedaly snadno otevírat.

»Riusurtuz« bylo zkrátka vězení, proti němuž byly pověstné pozemské věznice děravé jako cedník.

Z »Riusurtuzu« se zkrátka utíkat nebude...

Jako prvního jsem do vězení odnesl řezníka-podřezávače, který mě nedávno vyhodil, když jsem mu místo žen nabízel na porážku ovce. Měl jsem na něho pifku pro jeho naprostou otrlost k utrpení porážených žen. Řezníci-podřezávači byli otrlí všichni a dalo se to pochopit. Kdo se dal na toto řemeslo, musel si jistou otrlost vypěstovat, tak jako to kdysi bývalo u řemesla katovského. Scénka z »Veselých paniček Pardubických«, kde manžel katovky nesnášel krev, patří samozřejmě do říše veselých pohádek.

Prvního řezníka jsem do Riusurtuzu odnesl přímým skokem do »vězeňské jídelny«, kde jsem ho trochu předčasně pustil, takže ztratil rovnováhu a ztěžka dosedl na kamennou podlahu.

„Co to bylo?“ vysypal ze sebe udiveně.

„Co by bylo?“ odvětil jsem. „Únos.“

„Odkdy vyslanec Froilů unáší poctivé měšťany?“ zeptal se mě zamračeně. „Chcete snad výkupné?“

„Žádné výkupné nechci!“ řekl jsem. „Ale vzpomeňte si na naše poslední setkání! Tvrdil jsem, že podřezávání žen je zločin a místo žen jsem nabízel ovce. Nejprve jednu ovci za jednu ženu, pak dvě ovce za ženu. Sklidil jsem výsměch, protože »ženy mají jemnější maso než ovce«. Dobrá, poučil jsem se. Muži mají stejně jemné maso jako ženy. Počkáte si tu tedy nějaký čas a budete se živit kaší »pecugíbe«, nic jiného tu k jídlu není a nebude. Nechte si chutnat, aby i vaše maso získalo tu »jemnou kořeněnou chuť«, tak žádanou na císařském dvoře.“

„Snad mě nechcete podřezat?!“ vybuchl náhlým poznáním. „Sám to přece považujete za zločin!“

„Za zločin považuji podřezávání nevinných žen,“ souhlasil jsem. „Podřezávání zločinců už takový zločin není. Tomu se dá totiž říkat »poprava«, neboli »zacházení-po-právu«. Nabízel jsem všem řezníkům místo žen ovce, odmítli jste je. Pocítíte tedy ostří podřezávacího nože na vlastním krku. Jistě se shodnete, že je pro vás velká čest nechat se sníst císařem. Jestli vás utěší, že je to rychlé, myslete si to, usnadní vám to čekání. A teď se pusťte do »pecugíbe«, brzy tu bude jedlíků plno, nenechám podřezávat ženy ani jinými řezníky. Brzy se tu setkáte všichni, vy členové cechu řezníků-podřezávačů. A zatím – dobrou chuť!“

„To nemůžete udělat!“ začal křičet řezník. „S císařem se dobře znám! Ten to nedovolí!“

„Zná jen svého dodavatele masa,“ odvětil jsem pohrdavě. „Zvykne si rychle na jiného. Ne, já to nebudu, vyslanec Froilů se nesníží do postavení dodavatele masa, ale myslím si, že ani císař nerozezná řízek z vaší kýty od řízku z mladé dívky. Bude mít stejnou úpravu a hlavně správně kořeněnou chuť, kterou císař jistě ocení i u vašeho masa. Pecugíbe máme z vašeho skladu, tam žádný rozdíl nebude.“

„Císař to pozná!“ tvrdil řezník. „Zaručeně to pozná a pak se začne shánět po svém dobrém dodavateli!“

„I kdyby to poznal a začal se po vás shánět, v té chvíli už budete snědený!“ řekl jsem.

„Néé! To nemůžete!“ ječel řezník-podřezávač.

Víc jsem ale neslyšel. Zmizel jsem skokem »pchiš« zpět do jeho řeznictví. Čekalo tam ve dvou »jatečních klecích« na svou porážku jedenáct mladých děvčat, dovezených v noci z venkova. Když jsem se vedle klecí objevil, odskočily poplašeně co nejdál, ale mě se bát nemusely. Klidně jsem v držáku na stěně zažehl osvětlovací pochodeň a obrátil se k nim.

„Milé dámy!“ oslovil jsem je. „»Dámy« – to znamená ženy, kterých si můžeme vážit. Předpokládám, že už víte, kde se právě nacházíte. Kdybyste to nevěděly, jste v kleci řeznictví, kde byste brzy skončily v podobě naporcovaného masa. Jak vidím, moc vás to nerozhodilo, takže už to víte. Přidám vám k tomu tedy dovětek. Které z vás se nelíbí konec u řezníka, mám pro vás jinou nabídku. Otevřu vám průchod do jiného domu, plného žen, které již utekly buďto od řezníků, nebo krátce předtím, než je jejich pán stihl řezníkům prodat. Skalní dům je před řezníky bezpečný, tam vám nic nehrozí. Chcete-li se zachránit, vstupte do dveří, co se před vámi právě objevily. Nebojte se toho bílého dýmu, kterým jsou vyplněné, není to dým a nebude vás nutit ke kašli. Za ním na vás čeká nový život. Vejděte tam. Takových jako vy je tam už hodně, jistě se s nimi shodnete.“

Obával jsem se hlavně toho, že by některé z nich mohly být načichlé vidinou »čestného osudu višlegde«, jako fúrie Zyruko ve městě Jurdyz, odkud jsem unesl Babdi a Bjuršu. Dodnes nechápu, proč tam dobrovolně zůstala. Bohužel, měla smůlu.

Naštěstí z těchto žen žádná nesdílela touhu dát se »čestně« podříznout. Postupně, ale poměrně rychle se ztrácely ve vířícím dýmu, jaký vzniká v místě rozhraní teleportu »pchoš«. Zakrátko byly obě klece prázdné a »vítací výbor« ve Skalním domě měl po delší době práci – zařadit novicky mezi »jeptišky«.

Tak – a teď to zopakovat se všemi řeznictvími v Piguzyňhu!

Určitě je už nejvyšší čas!

Náhlé zmizení všech řezníků-podřezávačů způsobilo kolaps ve městě Piguzyňh. V celém městě zbyli jen tři řezníci, jenže ti se nezabývali podřezáváním žen, specializovali se na ovce, dobytek, »ižépyná«, vzdáleně podobné našim vepřům, drůbež a ryby. Těch jsem si pochopitelně nevšímal.

Poptávka po mase žen nebyla uspokojená. Dva měšťané se zkusili osvědčit v roli podřezávačů, když nabízeli v tržnici draze maso svých manželek, jenže oba zmizeli tak nenadále, že si nikdo nedokázal uvědomit, jak se to vlastně stalo.

»Jeptišky« s bílými šošolkami na hlavách šířily mezi lidmi šeptandu, že je to trest za nemravné podřezávání žen. A protože byly pod ochranou Froilů, nebo aspoň jejich vyslance, nikdo je za to neztrestal a šeptanda o nemravnosti pojídání žen se šířila dál.

Během dne stejně záhadně zmizela i jedna parta »mladých nadějných měšťanů«, kteří se již chystali povyrazit na úkor jedné mladé dívčiny. Zatímco ji dva drželi a další kolem »dělali zeď«, najednou ta »zeď« začala znenadání mizet, až na místě nezůstali ani »mladí měšťané«, ani jejich oběť. Pochopitelně nezmizeli na stejné místo. »Měšťané« se nenadále objevili ve vězení Riusurtuz, jejich oběť mezi ženami ve Skalním domě. Pokoušely se ji tam přesvědčit, že se jí mezi nimi povede lépe a aby se domů už ani nevracela, jenže dívčina to odmítla.

„To přece nemůžu tátovi a sestrám udělat!“ tvrdila.

„Sestrám? Dejme tomu, ale proč »fati«?“ divily se, proč jí tak záleží na nějakém chlapovi.

„Protože táta nemá dědice, tak musí dělat sám, abysme měli co jíst. Náš táta je náhodou zlatý chlap!“

Nevěřily jí to a to odpoledne jsem se to od Bjurši dozvěděl i já. Okamžitě jsem se tam vypravil pohovořit si s tou dívenkou a hned po prvních slovech mi bylo jasné, že si nevymýšlí.

„Tak, milé dámy,“ obrátil jsem se pak na všechny, „vážně chcete tvrdit, že takoví chlapi neexistují?“

„Všichni chlapi jsou necitové!“ ozvalo se.

„Já taky?“ podíval jsem se tím směrem. „Vždyť dělám vše co se dá, aby se to změnilo!“

„Ty jsi prý předělaný had!“ vmetla mi do tváře jedna z těch novějších. „Tak nemluv za naše tyrany!“

„Nemluvím za tyrany!“ odpálil jsem ji. „Mluvím za slušné chlapy. Možná nejsou mezi tyrany vidět, ale jak se zdá, pár jich ve městě bude. A myslím, že otec téhle dívenky je jeden z nich. Víte co? Upravte té dívce na hlavě slušivou bílou šošolku, vezmu ji zpátky do města. Šošolka ji bude chránit v ulicích a na trhu, ale řekl bych, že doma ji ani nepotřebuje.“

„Ale... já přece nejsem jeptiška?“ namítla dívenka.

„A proč by měly nosit šošolku jen jeptišky?“ řekl jsem.

Některé odběhly pro bílý provázek, měly ho tu všude dost. Ale jiné začaly nesouhlasně brblat. Ne nahlas, ale zaslechl jsem to. Nechtěly připustit, že by některý táta měl své dcery rád.

Neměl jsem dát Skalnímu domu raději jméno »Děvín«?

Jistěže ne. Měl jsem jiné plány.

Když jsem se někdy, když jsem nemohl hned usnout, nad sebou zamýšlel, vycházelo mi, že jsem vlastně šťastný člověk.

Co jsem byl na Zemi? Možná odborník, ale jeden z milionů, takže nic moc. Žil jsem o samotě jako jezevec, pořád v nebezpečí, že budu nezaměstnaný, i když jsem se domníval, že nejsem jako odborník úplně tuctový. Stačilo, aby se položila firma, která mě zaměstnávala a na to jsem neměl nejmenší vliv.

Co jsem byl na Satuzyo? Nováček, přijatý sice rovněž jako odborník, ale na něco diametrálně odlišného než na to, co měli na Satuzyo. Měl jsem sice naději, že se rychle zapracuji i do nového systému, což jsem nakonec na Chapežadu dokázal, nicméně když výprava z Chapežadu neslavně prchala, po mně neštěkl ani pes a nikomu jsem nestál za snahu zjistit, jestli jsem naživu. Prostě mě odepsali a bylo to.

Tady jsem byl vážený vyslanec Froilů, takže se mnou jednal i zdejší císař s velkým respektem. Zkusil si na mě dupnout během jednání o stavbě kláštera, ale když jsem mu formálně ustoupil, už se ani nenamáhal zjišťovat, jestli si místo kláštera kdesi daleko od Piguzyňhu nestavím Skalní dům a pak i nedobytnou zemědělskou usedlost. Neodvážil se mi však nařídit zbourání Slonovinové věže a neprotestoval, když mu po hlavním městě moje »jeptišky« šířily názory, které by jindy trestal jako kacířské.

Zabíjení žen je trestuhodná nemravnost – kdyby tohle hlásal někdo přede mnou, ukřičeli by ho a kdoví, jestli by někomu nestál za úspěšný soudní proces. Vyslanec Froilů byl ale osoba, která si mohla dovolit ještě víc. Po městě se šuškalo, že stojím za všemi zmizelými řezníky. Je vysoce pravděpodobné, že mě při únosech vidělo i více lidí. Nevšímal jsem si početných rodin těch holomků a nechával jsem je na pokoji. Když se nejstarší synové řezníků ujali »zděděného« kšeftu, nechal jsem je, aby v něm pokračovali – jen s vyloučením ženského masa. Neskrýval jsem, že o zmizení jejich otců leccos vím a všechny jsem včas varoval. Podřezávání žen považuji za těžký zločin hodný těžkého trestu.

Někteří z nových řezníků mi snad dokonce byli vděční. Už jim nejspíš jejich »fati« překážel a byli rádi, že se osamostatnili. A že jen s vyloučením nejatraktivnějšího zboží? Důležité přece bylo, že »tohle prase chcíplo všem«, a především sousedům!

Je možné, že někteří synové velkořezníků se přece jen cítili poškození. Ale pokud si šli stěžovat k soudu, dozvěděli se, že ani císař nemůže soudit vyslance Froilů. A byla to pravda, jenže ani to neznamenalo, že si mohu dělat úplně všechno, co mě napadne. Nade mnou byl soud Froilů, mocnější, než všechny spojené soudy celého světa Chapežad. Jenže Froilové ode mne chtěli jen abych se snažil udržovat na celém Chapežadu mezi lidmi mír a přitom dodržoval zásadu neprolévat krev. A přitom Hinjočhi nevadili ti dva, kteří kvůli mně zemřeli už předtím. Jeden zemřel hrůzou – a přiznám se, měl jsem k tomu nakročeno i u zdejších řezníků – druhý zemřel, protože jeho touha zabít mě byla silnější než jeho vlastní pud sebezáchovy. Kdyby včas pustil spoušť své zbraně, žil by dodnes. A dalo se tedy čekat, že by mi podobné případy prošly i teď. I když jsem neočekával, že by některý řezník zemřel hrůzou – na to byli všichni příliš otrlí.

Ve světě Chapežadu jsem byl tedy »první po Froilech«, což znamená nad ostatními vládci.

Co jsem si mohl přát víc?

Ve svém soukromém životě jsem si také nemohl stěžovat. Pravda, těla Chapežadů byla slabší než u Homo Sapiens, úroveň zdejší společnosti byla kdesi na úrovni pozemského středověku, ale fyzicky slabší tu byli všichni a ze Země mi též zůstala znalost jiu-jitsu, což tu působilo mnohdy až nepřirozeně. Dokázal jsem praštit o zem i s očividně silnějšími kolohnáty, kteří se nestačili divit, jak je to možné.

Babdi, Bjurša a Elkírche prosluly brzy tím, že vyzvídaly ve městě Piguzyňh všechny novinky a většinu mi pochopitelně hned zatepla vyslepičily. Však si myslím, že roznášení tajemství patří k ženám obecně. Nejen na Chapežadu, ale i na Zemi.

Některé novinky mě přitom docela zaujaly.

Například to, že si některé Chapežadky začaly samy česat na hlavě šošolky vyztužené bílými provázky, i když mezi naše »jeptišky« nepatřily. Mělo to svůj praktický a podle mě přijatelný důvod. Ženy a dívky s bílými šošolkami na hlavě nikdo na ulicích ani na trhu neobtěžoval.

Mé tři »vyzvědačky« se pokusily tyhle »jeptišky-amatérky« oslovit. Dokonce jim nabídly přestěhovat se do Skalního domu, kde je takových plno. Jenže se dočkaly odmítnutí. Tyhle »dámy« se cítily ve městě pod bílými šošolkami bezpečnější, ale nic víc si nepřály. Podle jedné z nich jim to dokonce navrhl manžel. Mohl pak syny lépe soustředit na řemeslo místo na hlídání žen na trhu, což se projevilo na vyšší produktivitě, vyšších výdělcích a lepším zajištění celé rodiny – včetně žen.

Tak, jak mi to Bjurša večer referovala, se mi zdálo, že i ve městě existují rodiny, kde muž není tyranem a vládcem, ale stará se o blaho všech včetně žen. V takové rodině byli muži ženám partnery, vzájemně si vycházeli vstříc a spokojené ženy neviděly žádný důvod utíkat. Babdi tvrdila, že to bude pozůstatek dávných dob, kdy si podle pověstí muži žen vážili. A vlastně to byl můj nejbližší cíl – dosáhnout opět toho stavu, i kdyby byl jen vysněný ve starých bájích.

Mám tedy konkrétní cíl.

Takže – do toho!

Errata:

14.08.2021 14:34