Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Lámání chleba

Výslechem nových přírůstků jsem se dozvěděl podrobnosti, nad kterými jsem jen skřípal zubama.

Nešlo o výslechy jako před kriminalisty, prostě jsem si jen od srdce popovídal s novickami, poptal se na jejich původ i na jejich dosavadní zkušenosti. Většinou u toho byly Babdi a Bjurša. Snažily se odvést pozornost novicek od skutečnosti, že mluví s vyslancem Froilů, a zkoušely obracet debatu do srdečného tónu. Jinak by měly novicky přede mnou zeď nezaslouženého respektu a těžko bych se něco dozvěděl. Byl jsem ve Skalním domě jediný muž a navíc jsem tu byl jen občas na návštěvě.

Jenže to často srdečně prostě nešlo. Už protože se jednalo o ženy, prodané řezníkům. Ty nepocházely z rodin, kde muž není tyranem a vládcem, ale stará se o blaho všech včetně žen. Jejich »fati« býval typický orientální despota, pán nad životem a smrtí všech ostatních členů rodiny včetně vlastních synů. Jen despotové prodávali ženy řezníkům »na maso«, když řezníci nasadili trochu vyšší ceny.

Když se však podařilo tyto ženy – a mnohdy teprve dívky – rozpovídat, vycházely najevo otřesné případy.

Někteří »fati« se místo na chov dobytka specializovali na »chov jatečných žen«. Jejich domy byly do jisté míry pevnosti, odkud se nedalo uniknout. Těhotenství »chovných žen« zde »fati« přepočítávali na ceny masa u řezníků, proto jich měli obvykle víc a starali se, aby ženy po narození dětí opět co nejdřív otěhotněly. Na Chapežadu zřejmě ženy otěhotní snadněji než na Zemi, takže tyto domy byly charakteristické tím, že ženy v nich byly setrvale v různém stupni těhotenství.

Otrlost těchto »výrobců jatečního masa« byla taková, že se nezastavila ani u žen. »Fati« si obvykle pořídil dva syny, aby mu ve »výrobě« pomáhali. Musel si je vychovat k obrazu svému, ale vyplatili se mu, měl v nich věrné a ochotné hlídače a pomocníky. Při takové »nadprodukci« však ženy rodily nejen další dcery, ale i chlapce. Tihle »fati« prodávali řezníkům i »nadbytečné« chlapce, jenže zabité a vyvržené, aby se nedalo rozpoznat jejich pohlaví.

Dětské masíčko je přece ze všech nejjemnější!

V té chvíli mi bliklo hlavou děsivé poznání.

„Nevíte náhodou, kterému řezníkovi váš »fati« dětské maso nejčastěji prodával?“ zeptal jsem se dvou dívek, které mi zajíkavě o těchto hrůzách vyprávěly.

A mé podezření se potvrdilo.

Proto si byl řezník-podřezávač a výhradní dodavatel masa do císařské kuchyně tak jistý, že císař maso z jeho kýty bezpečně odliší od dosavadních dodávek!

Císař si pochutnával na nejjemnějším, dětském masíčku!

No... neodběhl jsem někam stranou zvracet.

Ale chtělo se mi.

Ráno jsem se rozhodl uspořádat další sněm Skalního domu, s účastí všech tamních žen. Přivolali jsme i ženy ze zemědělské usedlosti, abychom nejednali bez nich.

„Jak jistě víte, Vojta postavil někde v těchto skalách veliké vězení,“ zahájila Babdi debatu. „Není povolené císařem, jenže se nedá ani zjistit, dokud v něm člověk není. V současné době v něm jsou převážně řezníci-podřezávači, kteří nás ženy dříve porcovali na maso. Vojta je tam přenesl a my je tam krmíme kaší pecugíbe, aby si mysleli, že je chceme také podříznout.“

„Nikdy bych je nejedla!“ ozvalo se ze shromážděných žen.

„A to já zase ano!“ nesouhlasila s ní jiná.

„Dost řečí, ještě jsem nedomluvila!“ okřikla je Babdi. „Jíst chlapy samozřejmě nebudeme. Navíc by to bylo proti vůli Froilů. Vojta může dělat i zázraky pod podmínkou, že nepoteče krev.“

„No tak je uškrtíme!“ ozvalo se ze shromáždění.

„Já jsem pro utopení!“ přidala se jiná.

„Pověsit na strom za krk jako lapky,“ trvala na svém další.

„Já bych je napatlala blátem a upekla!“ vymýšlela si jiná. „Bláto žárem ztvrdne a když se sloupne, vezme s sebou i chlupy. Dělá se to tak s krysami »dlofa«. Ušetříš si tím i stahování z kůže a když nemá téci krev, bylo by to úplně ideální!“

„Nepoteče krev – to znamená, že nikdo nepřijde o život,“ doplnila rychle Babdi. „Zatím Vojta nikoho nezabil a nezabije. Bylo by to proti Froilům a proti nim přece nepůjdeme.“

„Nač je tedy do vězení zavíral?“ zeptala se zklamaně jiná.

„Aby je odnaučil podřezávat nás, ženské,“ odvětila Babdi. „Jen ať si sami prožijí hrůzu čekání za mřížemi, až je někdo silou vytáhne pod zahnutý podřezávací nůž! Jen ať si myslí, že musí jíst pecugíbe, aby měli »správně okořeněné maso«! Až dostanou milost s tím, že ji mohou dostat jen jedinkrát za život a příště už ne, vrátí se do města, ale už je nenapadne, že je ženské maso lepší než ovčí! A pokud je to napadne, jistě si včas vzpomenou na tu hrůzu, když tady čekali a z hladu baštili pecugíbe!“

„Chcete je pouštět zpátky do města?“ ozvalo se z davu.

„Ano – ale až po takové hrůze, jaká je zlomí,“ řekla Babdi.

Potom ženám vysvětlila, jak jsem si to představoval již od samého začátku.

„Potřebujeme na to ale dobrovolnice,“ dokončila svou řeč. „Musí to být ženské silné a nebojácné a musí vypadat odhodlaně, aby jim chlapi uvěřili, že to není legrace, ale že skutečně nastává jejich poslední hodinka!“

Když skončila, vypukl mezi ženskými delší šum. Ale pak se začaly hlásit první dobrovolnice. A některé vypadaly opravdu tak odhodlaně, že bych se jim nechtěl dostat do rukou...

Bude to sice jen divadlo, ale pro aktéry to bude horror...

Debata ve společné »jídelně« nabírala na obrátkách. Chlapi si z cel přitáhli pohovky, rozložili je do kruhu, rozsadili se jako ve velkém sále radnice a debatovali.

„Tohle přece nemůže císař nechat bez trestu!“ opakoval pořád jeden z nich, ten nejaktivnější. „Říkejte si co chcete, tohle by nemělo projít ani Froilům! I kdyby byli stokrát silnější než my! My jsme tady doma a oni jsou vetřelci! My si musíme určit, jak se budeme chovat. Co nám do toho mají co mluvit?“

Jiní však byli skeptičtější.

„Co udělal císař, když se tu znenadání objevila ta bílá věž?“ argumentoval jiný, umírněnější. „Vyhlásil, že se mu to nelíbí, ale co proti tomu udělal? Nic, vůbec nic! Froilové mu prý slíbili, že jim stačí místo, kde byla předtím stará chajda, a že se tam přesto nebudou tísnit a hlavně, nebudou utiskovat sousedy. A splnili to, i když jen díky tomu klobouku nahoře. Naše starodávné město Piguzyňh teď z dálky vypadá, jako kdyby tu rostla obří houba, ale Froilové sousedy neutiskují, podmínky splnili – a císař mlčí.“

„Kdyby císař opravdu chtěl, však by si už něco našel,“ trval na svém ten aktivnější. „Když se tak na sebe podíváme, jsme tady z cechu řeznického všichni. No tak ne, ale skoro všichni. To se ve městě muselo strašlivým způsobem projevit! Po celém městě lidi neseženou maso na oběd! To už by císaře mělo rozhoupat k tomu, aby začal něco dělat!“

„Ale co?“ namítl umírněnější. „Kdo ví, kam nás ten grázl vyslanec unesl? Tady víme jen jedno – věznice je postavená pod zemí. Stěny jsou sice z té průhledné cizácké hmoty, ale za nimi je vidět čistá, jednolitá skála! Takový kvalitní kámen se ve městě ani v okolí nikdy nenacházel! Takže ani nevíme, kde jsme!“

„Tím spíš musí být císaři jasné, kdo za tím vězí!“ rozohnil se aktivista. „Šuškalo se po městě už dlouho, že vyslanec Froilů podniká podezřelé kroky ve městě i daleko od nás. Neslyšeli jste o neslavném konci výpravy Erysabí do provincie Jurdyz? Kdo z vás zná trochu Erysabí, ten mi musí potvrdit, že to jsou hodně drsní válečníci. A tvrdilo se, že je náš vyslanec Froilů zahnal na útěk bez jediné bitvy! Prý neztratili ani muže a přece utíkali jako zajíci! Co příšerného museli spatřit, aby se dali na útěk?“

„Co příšerného musel spatřit císař, aby si od vyslance Froilů nechat takhle diktovat?“ dodal pomalu ten umírněnější.

„Jo, nesuďme ho, když nic nevíme!“ přidal se další. „Mělo by nám stačit, jak jsme se ocitli tady! Já si například vůbec nic nepamatuji. V jedné chvíli jsem byl otočený ke svému špalku, kde jsem se chystal odseknout porci masa pro souseda Gondeho, ale než jsem sáhl po sekáčku, zapotácel jsem se a byl jsem tady. Tady jste mě nikdo neviděli přicházet a vsadím se, že mě nikdo neviděl z mého krámku odcházet. Nikdo nepopře, že jsem tu, ale nebylo to samo sebou!“

V té chvíli se však od oddělené části vyhrazené bachařům či spíše bachařkám ozval nezvyklý hluk. Zpoza rohu se začaly rojit bachařky. Jedna – dvě... šest... klidně, beze spěchu přistoupily ke mříži, dvě z nich odemkly těžké zámky, další odstranila závoru, aby společně otevřely těžké mřížové dveře a vstoupily do části vyhrazené vězňům.

„Chlapi! Je jich jen šest! Na ně!“ zavelel aktivista řezník.

Byl to statečný povel, ale zůstalo jen u povelu. Znenadání na všechny dolehlo cosi měkkého, poddajného, ale přitom velice silného a než se stačili polekat, leželi všichni na kamenné podlaze rozcapení jako žáby a to měkké je silou tlačilo k podlaze, že se nikdo nemohl ani hnout.

Bachařky postupovaly pomalým krokem halou, bezmocně ležící chlapy pohrdavě překračovaly a přitom se nad nimi klidně radily, až se z toho chlapům ježila srst po celém těle.

„Co tenhle?“ ukazovala jedna na řezníka aktivistu. „Ten by snad stačil, ne?“

„Je moc tlustý,“ namítla jiná.

„A už taky starý,“ přidala se další. „Koukejte po mladších!“

Překročily ho jako nějaký kámen v cestě a kráčely dál.

„Hele, tenhle je určitě mlaďounký!“ ukázala ta vpravo na jednoho z »nadějných mladých měšťanů«, ležícího mezi řezníky.

„Ten by mohl být nejměkčí!“ souhlasila jiná.

„No jo, ale nejmladší jsou tu nejkratší dobu,“ namítla jiná. „Nebude ještě dostatečně prokořeněný!“

„To ještě nebude žádný,“ mínila opět ta vpředu. „Dokořenit se dají až na stole!“

„Tak co, bereme ho?“ zeptala se ta vlevo.

„Bereme!“ souhlasila ta vpředu. „Pojďte ho chňapnout, ať se moc nevzpírá!“

K ležícímu »mladému měšťanovi« se sklonily dvě opravdu silné ženské. Když ženská tahá celý život pluh namísto dobytčete, má nutně svaly jako kulturista. V nastalém tichu bylo slyšet, jak mladíkovi hrůzou cvakají zuby. Pak jiná bachařka cosi udělala. Těžká síla v té chvíli mladíka na okamžik pustila, ale dříve než se stačil vzchopit, popadly ho ty dvě za ruce a zkroutily mu je, takže se sice postavil na nohy, ale celý ohnutý do předklonu.

„Dobrý, jdeme!“ kvitovala to spokojeně velící bachařka.

Všechny se otočily a touže cestou zamířily k otevřené mříži, velící bachařka byla teď naopak poslední.

„Chlapi!“ zaječel mladík. „Ty baby mě snad opravdu chtějí sníst! To mi nikdo nepomůžete?“

„Pomohli by, kdyby se dokázali zvednout,“ odpověděla mu velící bachařka jedovatě. „Jen klidně pojď, nebude tě to ani bolet! Až dostaneš palicí do hlavy, bude ti už všechno jedno.“

Mladík sebou začal vší silou škubat, jenže ty dvě, které ho vedly na popravu, byly silnější a navíc ho držely zkrouceného, takže se neměl oč opřít. Vedly ho, bezmocně klopýtajícího, přes stejně bezmocně ležící chlapy, které bachařky překračovaly, ale mladík o ně zakopával a šlapal po nich. Bylo znát, že je »voruzí« před okopáváním trochu chrání, ale příjemné jim to jistě nebylo.

„Nechte mě!“ křičel mladík. „Nic jsem neprovedl! Přece mě nemůžete jen tak zabít!“

„Můžeme,“ podotkla k tomu klidně bachařka, jedna z těch dvou, která ho držela za ruku a kroutila ho přitom do předklonu. „Ale mysli si, že nemůžeme, třeba ti to pomůže. A nevzpírej se tolik, máš to marný, já zkrotím i bůvola »fyzura«!“

„Nechte mě!“ ječel mladík. „Pomóc!“

„Ten uřvaný višlegde nesnese podřezání hrdě,“ prohlásila hlavní žalářnice opovržlivě. „To zas bude jekot! Máš být hrdý na to, že tě bude jíst samotný císař!“

Řekla to, jako kdyby měl teď hrdě zmlknout a považovat to, co mu hrozí, za čest. Bjurša, neboť právě ona to byla, ohodnotila mladíka slovy řezníka ve městě Jurdyz, poté když podřízl jejich nešťastnou společnici Ošgo. Mladík to ovšem nevěděl a proto mu to znělo nelítostně, takže začal ječet úplně neartikulovaně. Brzy se za ním začala táhnout podlouhlá nažloutlá loužička, jak přestal při té hrůze ovládat vlastní svěrače.

Ječel, i když ho protáhly zamřížovanými dveřmi a vedly ho za roh. Tam se ozval tupý úder a jekot zmlkl jako když utne.

Bjurša ještě s jednou mezitím pevně uzavřela a zamkla mřížové dveře a odblokovala pole »voruzí«, dosud držící všechny chlapy v poloze vleže na kamenné podlaze. Chlapi vyskočili, ale na jakoukoliv jejich protiakci bylo v té chvíli pozdě. Bylo jich o jednoho méně a co se s chybějícím stalo, to si mohli jen – ke své hrůze velice plasticky – představovat.

Bachařky odešly a nastalo ticho. Jen nažloutlá loužička od středu jídelny až ke mřížovým dveřím zůstala jako němý svědek toho, co se tu dělo.

„Hele – von se snad strachy počůral!“ ukázal na ni jeden chlap z těch bližších.

„Uvidíme, až vytáhnou tebe,“ umlčel ho jiný.

„Ty bestie nás opravdu chtějí podřezat!“ zmohl se krátkou větu tlustý řezník, zdvihající se vedle řeznického aktivisty.

„Fakt to tak vypadá,“ souhlasil další.

Ostatní – mlčeli. Co dodat...

Errata:

14.08.2021 14:34