Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krmiči vepřů

To se rozumí, že jsme toho »nadějného mladého měšťana« nepodřízli! Jeho jekot umlkl jen v Riusurtuzu, protože s ním ženy vstoupily do teleportu a místo ve vězení ječel dál ve Slonovinové věži. Navíc tam jedna z bachařek v té chvíli udeřila připravenou dřevěnou palicí do velkého špalku, což vydalo zvuk, jako kdyby nebohého mladíka omráčila. Horrorové divadlo měly zkrátka děvy připravené do detailů. A budou ho opakovat a ti nejhorší půjdou až nakonec, aby si toho horroru užili nejvíckrát.

Dobře jim tak!

Ječícího mládence mi přivedly do velkého sálu.

„Zmlkni už!“ poručil jsem mu nevlídně.

Překvapilo ho to natolik, že opravdu zmlkl. Díval se, zda nemám v rukou zahnutý podřezávací nůž, který v průběhu věků získal optimální tvar, váhu i účinky. Jenže já jsem žádný nůž v rukou neměl a obě ruce jsem měl na kolenou, takže jsem nůž nemohl držet ani za zády.

„Tak se podívej, chlapče,“ začal jsem pěkně zeširoka. „Proč jsi tady? Protože vaše parta skončila ve věznici pro nepřípustné obtěžování žen ve městě. Co k tomu můžeš dodat?“

„Jaképak nepřípustné obtěžování?“ opáčil mladík. „Nedělo se nic nenormálního. Prostě jsme si chtěli trochu zašpásovat!“

Promluvil jsem na něho vlídně a jemu se moc rychle vrátilo sebevědomí. Začal se mnou mluvit s hrdostí v hlase.

„Trochu zašpásovat?“ parodoval jsem jeho poslední slova. „Proč jste si nešpásovali každý doma? Proč jste si k tomu našli úplně cizí ženskou, kterou jste vlastně ani neznali?“

„Tak se to přece dělá odjakživa,“ opáčil. „Každá žena bez mužského doprovodu je děvka a patří tomu, kdo na ni kývne.“

„A hleďme!“ chytil jsem se toho. „A každý mladíček bez otcovského doprovodu patří tomu, kdo si ho podřízne! To by se ti také líbilo?“

„Ale to přece nejde!“ namítal mladík. „To by byla vražda! Já jsem chlap!“

„A kolik máš doma sester?“ zeptal jsem se ho.

„Osm,“ vyhrkl mladíček. „Proč to chceš vědět?“

„Proč si nezašpásuješ s nimi?“

„Co je v domě, není pro mě!“ odsekl.

„A proč nepomáháš otci v řemesle?“ zeptal jsem se ho.

„Jaképak řemeslo?“ kohoutil se hoch. „Můj otec je vážený soudce! Nepotřebuje mou pomoc!“

„A hleďme!“ došlo mi. „Chlapeček je ze zlaté mládeže!“

„Co mi říkáš »chlapeček«?“ naježil se mladík. „Nevypadáš o nic starší!“

„V tom se hodně mýlíš,“ ujistil jsem ho. „S mými životními zkušenostmi by ses srovnávat nemohl. Já už mám jeden život za sebou, tohle tělo je mé druhé. Nediv se, je to možné, proto jsem vyslancem Froilů. Nebudu ti ani vykládat, jaké vědní obory znám ze svého dřívějšího života, tady se nic takového neuplatní. U nás se dá na soudce vystudovat i za rok¹⁰, ale na můj obor potřebuješ více než deset zdejších let a nedá se to ošidit. Mimochodem, čím se vlastně živíš?“

„Jsem syn soudce!“ opáčil mladík hrdě.

„To už jsem slyšel. Ptám se tě, čím se živíš?“

„Syn soudce se nemusí starat!“ odvětil mladík. „»Fati« už má tolik peněz, že se to ani za dva životy nedá utratit!“

„To snad ne!“ zamračil jsem se. „Soudci mají pod císařem dobrý plat, ale tolik...“

„Kdo má dost prachů, spravedlnost si rád koupí!“ ležérně odvětil mladík.

Aha! Takže fotřík je starý korupčník! Musím si popovídat s císařem, jaké to má soudce... Třeba se bude divit, třeba ne, bude to tak jako tak zajímavý pohovor. Jenže je otázka, co s tím císař udělá, i když soudci patří pod jeho pravomoc.

„Setkal jsem se už s jedním císařským soudcem,“ řekl jsem pomalu. „Ale ten soudil spravedlivě.“

„Ale jo, jsou i takoví pitomci!“ souhlasil mladík.

No jistě, soudce, který nebere od bohatých úplatky a soudí spravedlivě, je u těchhle »pitomec«. Budu si to pamatovat...

„Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny. „Vrátíme se tedy k tomu obtěžování neznámých dívčin. Chceš mi tvrdit, že je to normální, já to ale za normální nepovažuji. Co s tím uděláme?“

„Dejte mě k soudu!“ vyhrkl mladík sebevědomě.

„Ke tvému otci?“ odfrkl jsem pohrdlivě. „Tomu bys ani nemusel platit, že? To by ale nebylo spravedlivé. Měl bych tě dát k jinému soudci, nemyslíš? Nejlépe k nějakému pitomci, který by to rozsoudil spravedlivě.“

„Já mám peněz dost!“ holedbal se mladík.

Zřejmě vyznával zásadu mafiána Al Caponeho, že úplatek není věcí cti, ale jedině otázkou výše sumy. Zkrátka že uplatit se dá každý, jen je třeba na to mít.

„Vážně?“ sehrál jsem překvapeného. „Tak zaplať!“

„Musíte mě ale pustit domů,“ kladl si ihned podmínku.

„A než dojdeš domů, zapomeneš se vrátit,“ podotkl jsem. „Zaplať buď hned a tady, nebo si ty peníze nech!“

„Nenosím přece peníze s sebou!“ namítal. „Váček s penězi na šňůrce na krku vábí lapky jako sladký koláč vosy »sepažchu«.“

„Bez peněz máš ale smůlu!“ řekl jsem. „Takže to uzavřeme. Ty té dívce zaplatíš odškodné. Ne z otcových peněz, pěkně si na to sám vyděláš. Pošlu tě do naší zemědělské usedlosti a tamní dámy ti přidělí práci – třeba jako krmiče vepřů »ižépyná«, to bys mohl při své inteligenci zvládnout.“

„Ženské aby mi přidělovaly práci?“ vybuchl mladík. „Mně, synu soudce? Nesmysl! Baby já poslouchat nebudu!“

„Dá se to zařídit tak, že každý den, kdy nebudeš mít vepře nakrmené, dostaneš na záda dvacet ran bičem.“

„Snad ne od těch bab?“ vyprskl pohrdavě.

„To se rozumí, že od těch dam!“ ujistil jsem ho. „Zřejmě se spoléháš na to, že ženy jsou na Chapežadu slabší než muži. Jistě, obecně to platí. Městské slečinky, ale i městské dámy nejsou tak silné jako městští chlapi. Venkovanky zpravidla taktéž nestačí na trénované venkovany. Ale když se má popasovat městský floutek s trénovanou venkovankou... Přivedly tě sem jen dvě, ale neměl jsi na ně sílu!“

„To jako... že by mě ty baby dokázaly třeba i zbičovat?“ nevěřícně lapal po dechu.

„Jistě,“ přitakal jsem. „Ty dámy jsou zvyklé krotit buvoly »fyzury«. Kdyby ses dostal do zápasu s »fyzurem«, nevyvázl bys bez přeražených kostí. A když ty dámy zkrotí »fyzury«, budou to mít s tebou snadnější. Za první prozahálený den dostaneš tolik ran bičem, že si pak tři dny nesedneš a budeš spát jen na břiše. Uvidí se, jestli se odvážíš dál zahálet.“

„V té... farmě... není žádný chlap?“ chytal se této poslední možnosti, kde by snad mohl čekat zastání.

„Jestli myslíš trénované zemědělce, ti tam opravdu nejsou,“ řekl jsem. „Jen ty a dámy – jenže vytrénované venkovské dámy, které se nebojí ani práce, ani »fyzurů«, ani městských floutků.“

„Já ale protestuji! To je nelidské!“ přešel opět do fňukání.

„Když to zvládají ženské...“ pokrčil jsem rameny, „...přece jsi chlap, ne?“

„Ale stejně protestuji!“ trval na svém tvrdohlavě.

„Protestuj!“ souhlasil jsem s ním. „Ale pro jistotu koukej, ať máš nakrmené vepře »ižépyná«. Nebo si nesedneš!“

Pak jsem se obrátil k venkovankám.

„Vezměte si ho. Je váš.“

Ze šesti »mladých nadějných měšťanů« se domů vrátil jen jeden. Skalní dům měl v té době tři zemědělské usedlosti. Přidělil jsem jim jednoho nebo dva »měšťany« ve funkci krmičů prasat. Nehrozilo, že by některou ženu »okouzlili« a svedli. Byly tam jen dámy z venkova, většinou zvyklé tvrdé práci, takže jim práce na polích připadaly směšně snadné. Bylo tu mechanizované orání, setí i sklizeň, ženy se nezapřahaly do chomoutů, ale v pohodlí řídily »traktor-mybraki«. Mechanizoval jsem jim i chlévy, aby si nestěžovaly, naopak byly nadšené, jak je to hospodaření snadné.

Pro městské ženy to ovšem tak snadné nebylo. Trénované venkovanky pořád ještě nepřicházely o trénink. Občas tam krotily »fyzury«, jindy musely dohnat vidlemi, co nebylo dostatečně zmechanizované. Umožňovalo jim to likvidovat všechny pokusy »městských floutků« o revoluci venkova. Muži zde v zemědělství nárok na vedoucí úlohu neměli.

Jen jednoho jsem se rozhodl pustit domů. Neoblomilo mě, že brečel. Uznal jsem, že s ostatními chodil po městě jen protože je vedl jeho starší bratr, kterého teď naše hospodyně zaučovaly do funkce krmiče vepřů. Jako mladší jen »dělal zeď« a bratr ho nikdy nepustil, aby si s chycenou ženskou také »užil«. Zkrátka byl u té bandy šikanovaným poskokem. K jeho štěstí mu to potvrdila jedna jejich oběť, která dnes žila ve Skalním domě. Rozhodl jsem tedy, že hrůza z chystaného podřezání splnila účel a byla v jeho případě dostatečným trestem. Hoch se vrátí domů s tím, že při příštím provinění dopadne hůř. Milost dostane každý jen jednou za život.

Řekl bych, že ten už se k žádné partě nepřidá.

Další várka osvobozených žen přišla do Skalního domu opět z venkova. Tentokrát to byly ženy z chovatelských farem na »produkci ženského masa«. K těm, které jejich »vlastníci« prodali už dřív, přibyly zbývající. Nechal jsem osvobozené ženy popsat »domy hrůzy« co nejpřesněji a pak jsem je jen s nejzkušenějšími ženami dobyl. Muže – tyrany jsem rovnou přenesl do Riusurtuzu, ženy, rozdělené na »plemenné« a »vykrmované« jsem odstěhoval do Skalního domu, kde se jich ujal již zaběhaný »uvítací výbor«, aby je seznámil s »ostrovem ženské svobody«.

Samozřejmě se tam ocitlo i větší množství těhotných, jak se u těchto farem dalo čekat. To však nepředstavovalo problémy. Ve Skalním domě byly již dobře zavedené jesle, pro starší děti měli školku. Z »dobytých« farem jsme získali i ještě starší děti, takže nám nezbylo než otevřít i školu.

Tím jsme do Skalního domu museli přijmout i první muže. Do té chvíle tam byli mužského rodu jen děti, malí chlapečci.

Ve městě Piguzyňh bylo několik škol pro synky bohatých měšťanů, do některých však chodili i žáci z méně zámožných rodin. Když jsem víceméně mezi řečí projevil zájem zjistit, jak to v některé té škole chodí, přihlásila se mi mladičká dívka Fregde. Kamarádila se totiž s Viniožem, klukem, který chodil do jedné ze škol. Fregde ho přemluvila, aby do školy pronesl kameru a díky tomu jsme získali o škole přehled.

Zorganizovat rozhovor s jednotlivými učiteli bylo snadné. V měšťanské škole bylo patnáct učitelů. Šest z nich zaujal nápad založit školu, kde by vyučovali nejen chlapce, ale i dívky. Od nich jsem získal spojení s učiteli z jiných škol, kteří by též měli zájem.

Povolání učitele zřejmě není lukrativní nikde ve vesmíru, kde je civilizace na nízké úrovni. Chapežad a Země si zde nemají co vyčítat. Jak jsem pochopil, úroveň školství na Chapežadu je srovnatelná s Čechami obrozenecké doby – až na to, že zde chybí soupeření mezi němčinou a češtinou. Ale jinak je to podobné.

Učitel je tu jen takový lepší žebrák.

Mělo to výhodu v tom, že učitelé nejednali o platu. Beztak dodnes učili za deputát – malou komůrku a jídlo. To mohli dostat ve Skalním domě také, dokonce v lepší kvalitě.

Malichernostmi jako je začátek a konec školního roku jsme se také nezdržovali. Učitele jsme prostě uvedli do školy, dostali kromě oné slíbené komůrky i třídu se žáky a mohli hned začít.

Trochu jsem se obával, jak je přijme dosavadní osazenstvo Skalního domu. Některé ženy zde byly na muže nabroušené jako žiletky, ale ukázalo se, že učitele přijaly poměrně dobře. Tohle přece nebyli žádní tyrani, žádní »macho«. Vždyť učitelé, až na jednoho, neměli ani ženy! A ta jedna učitelská manželka, když se dostala do Skalního domu, si svého muže nemohla vynachválit, jak je na ni milý, jen mu musí sehnat ještě druhou ženu, aby na něho nebyla sama.

V té chvíli ostatní, které se nacházely poblíž, zavětřily svou příležitost. Dvě se hned daly s učitelovou do řeči a vyptávaly se jí na podrobnosti, ostatní aspoň pozorně poslouchaly.

Výsledek se brzy dostavil.

Do deseti dnů měli všichni muži – učitelé nejméně po třech ženách a tím pádem jim muselo kolektivní velení Skalního domu uvolnit jiné místnosti, aby měly nové rodiny odpovídající úroveň. Nebudou přece přespávat v garsonkách, ke všemu někdy od sebe vzdálených, ale mají nárok na rodinné byty, které prozatím ležely ladem v dosud nepoužitém zadním traktu třetího patra. Určil jsem je pro rodiny, které však v dosavadní historii Skalního domu ještě nebyly. Plánoval jsem je na pozdější dobu – a ta zřejmě nastala.

První rodinné byty dostaly tedy rodiny učitelů.

A učitelé nezklamali. Ukazovali všem okolo dnes a denně, že muži nemusí být jen nebezpeční tyrani a usurpátoři. Zkrátka – že to s některými muži jde, jen jich je zatím málo. A naopak rychle ubývalo těch, které by pro muže měly jen uškrcení, utopení, pověšení na strom za krk nebo upečení v peci.

Nemusí být přece každý hodný mužský bývalý had!

------------------------ Poznámky:

  10 V Čechách například práva v Plzni :-)

Errata:

14.08.2021 14:34