Vítej, návštěvníku!

Císař

Řezníci-podřezávači ve věznici Riusurtuz usuzovali špatně, když se spoléhali na chaos, jaký nastane v Piguzyňhu po jejich zmizení. Masné krámy svou činnost nepřerušily. Ve většině je za své otce převzali synové. Byli již zaučení, takže řemeslo zvládli. Řezníci si za tovaryše zásadně brali své syny. Ti nejotrlejší, kteří by nejspíš pokračovali ve »zpracování ženského masa«, zmizeli v Riusurtuzu se svými otci, ale v tom případě je zastoupili mladší tovaryši – obvykle mladší synové. A ti už obvykle byli rádi, že v podřezávání žen pokračovat nemusí. To už chtělo neskutečně velkou otrlost, kterou často řezníci sdíleli jen se svými nejstaršími syny, předurčenými k převzetí živnosti.

Císař samozřejmě poznal, že dostává maso »jiné kvality«, ale vysvětloval si to spíš tím, že synové řemeslo otců nezvládli a je jen otázkou času, kdy se to doučí. Zatím si zvykal na jehněčí řízky – nakonec i na Zemi byl telecí vídeňský řízek oblíbeným jídlem habsburského císaře.

Jeho problém byl, že nevěděl o Skalním domě ani o jiných přidružených objektech. Domníval se, že se všechno odehrává jen ve Slonovinové věži. A ta, i když vypadala impozantně, neměla nekonečné rozměry. Dvě stě žen by se do ní vešlo jen kdyby byly natěsnané jedna na druhé. Přitom se nějak dozvěděl, že tam jsou pro potřeby žen jesle, školka i škola. Jak se tam vejdou, bylo mu záhadou, ale nepovažoval to za svůj problém, za něco, v čem by se měl a mohl angažovat.

Jediné, kde trochu zavětřil, bylo to, že z obchodů zmizelo »ženské maso«. Jeho se to zatím netýkalo. Proč by se měl zajímat o problémy svých kuchařů, když měl své jemné masíčko na stole i nadále? Nedošlo mu, že není dětské, ale jehněčí. Někdo z jeho poradců, neboli »pinnuků« ho však upozornil na nové nebezpečí. Když lidé nebudou nadbytečné ženy porážet, musí jejich počet zcela zákonitě stoupat. Už teď je jich trojnásobně víc než mužů. A ty ženské samozřejmě spotřebovávají víc a víc jídla, přičemž se nepodílí ani na hospodaření, ani na řemeslech. Ale nejhorší je, že ženské neplatí daně! Naopak mají muži, kteří si na krk uvázali žen víc, daně nižší. Kdyby počty žen stoupaly, ohrozí to císařskou pokladnu a zejména stabilitu hospodářství říše. Měl by se pokusit zjistit, proč se nový vyslanec Froilů žen zastává a jestli v tom není přímo úmysl rozvrátit říši.

Musí na to jít ale chytře, aby vyslance předčasně nepoplašil a nevaroval ho. Vyslanec má za sebou Froily a to jsou po čertech nebezpeční protivníci. Přímá akce proti nim je předem odsouzená k nezdaru – jak nedávno prokázali Erysabí.

Tak se stalo, že na vrata Slonovinové věže zabušil císařský biřic, aby mi doručil císařské pozvání na nová jednání.

Stálá služba v patě Slonovinové věže, ustanovená zejména kvůli ženám na útěku, hledajícím azyl, biřici otevřela spodní vrata a převzala jeho vzkaz.

„Vyslanec na zítřejší jednání určitě přijde,“ ujistila ho. „Má vlastní důvody proč mluvit s císařem.“

Biřic spokojeně odešel a já jsem si musel udělat čas na nové odpolední jednání s císařem.

Bude jistě zajímavé.

Vstup do císařského paláce střežila jeho garda, či co to bylo za speciální jednotku. Zaujalo mě, že gardisté měli tasené meče, či spíše šavle, protože byly zahnuté. Drželi je čepelemi vpřed, jílcem ve výši brady. Všichni byli oblečení v kůžích nepřátel. Vlastně je to trochu, i když asi nepatrně chrání, napadlo mě. Jestli jsou ty kůže patřičně ztvrdlé, mohou sloužit jako slabší brnění.

Ve vratech se mě ujal jakýsi úředník – snad bych mu mohl říkat »ceremoniář«. Vedl mě dovnitř, i když jinam než minule. To ale bylo normální, císař neměl jen jediný »přijímací salón«, střídal je podle nálady.

Najednou jsem uslyšel zadrnčení tětivy a vzápětí jsem ucítil strašlivou bolest v zádech a v hrudi. A když jsem sklopil zrak, spatřil jsem hrot šípu, trčícího z mé hrudi i s kusem dřevce.

Zastřelen zezadu! pomyslel jsem si, ale dříve než bych se tou bolestí zhroutil, stačil jsem telepaticky vyslat příkaz:

»Chožemi – pět vteřin zpět!«

V té chvíli bolest jako šlehnutím bičem přestala. Trochu jsem se zapotácel, ale rovnováhu jsem neztratil. Kráčel jsem po dřevěné podlaze, byl jsem o dva metry zpátky a měl jsem jen pět vteřin, abych změnil svou budoucnost.

Teď už ten lukostřelec natahuje tětivu, uvědomil jsem si.

Prudce jsem se otočil a položil jsem za sebou ode zdi ke zdi stěnu z pole »voruzí«.

Ozvalo se zadrnčení tětivy a v té chvíli přímo přede mnou zůstal ve vzduchu viset dlouhý šíp. Pak teprve začal, nejprve pomalu, pak rychleji padat na dřevěnou podlahu. To byl ten šíp, co by mě bez zásahu »chožemi« zabil!

Ceremoniář se úlekem zastavil a ohlédl. Také on spatřil šíp, pomalu padající k zemi. V té chvíli se ale ozvalo druhé zadrnčení a druhý šíp se jen tak ve vzduchu zabrzdil opět kousek ode mne.

To už jsem ale viděl, že šípy vyletují z nevelkého otvoru ve stěně. Tam tedy stojí ten zákeřník!

Namísto stěny roztažené ode zdi ke zdi jsem přiklopil jen ten otvor. Naprogramovat jednoduchý kvádr jsem zvládl obratem a »tiskárna Froilů hidmor« otvor ve zdi zazdila svou nerozbitnou skleněnou hmotou.

A máš po střeleckém tréninku, pomyslel jsem si škodolibě. Ale do smíchu mi nebylo. Nepochyboval jsem, že mi to couvnutí o pět vteřin zachránilo život. A ten střelec je vlastně zákeřný vrah! I když mu plán nevyšel, bez »chožemi« bych byl mrtvola!

„Císař se nebojí chodit po tak nebezpečném paláci?“ zeptal jsem se zkoprnělého ceremoniáře.

„To je... to je neslýchané!“ vykoktal ceremoniář.

„Neslýchané, ale je to skutečnost!“ řekl jsem. Shýbl jsem se a zdvihl z podlahy ty dva šípy. „Císaře to jistě bude zajímat.“

Ceremoniář však stál jako vyřezávaná socha.

„No co je?“ pobídl jsem ho. „Necháme snad císaře čekat?“

Až teď se ceremoniář vzpamatoval. Otočil se a vykročil dál, opět o dva kroky přede mnou.

Naštěstí už k císaři nebylo daleko, prošli jsme už jen dvě další komnaty. Má ty vrahy nějak nablízku, pomyslel jsem si.

Pro jistotu jsem si uložil ve více místnostech do knihovny cílů skoku »pchiš« pomocí »nojtygba« další cíl.

To kdybych se sem někdy chtěl vrátit...

Audience začala skoro normálně. Ceremoniář mě oslavným tónem ohlásil, já jsem podle audienčního předpisu poklekl na levé koleno – to je u všech barbarských civilizací stejné, že se před vladařem musí všichni aspoň trochu ponížit.

„Co to ale máte v ruce?“ zeptal se mě přísně císař. „Nikomu není dovoleno nosit do těchto míst zbraně! Šíp bez luku sice není plnohodnotná zbraň, ale přece jen...“

„Nenosím do paláce šípy,“ odpověděl jsem mu. „Ani žádné nepoužívám. Tyto šípy na mě někdo zezadu vystřelil tři komnaty odsud. Nepředpokládám, že by to bylo na tvůj rozkaz, ale máš v paláci vrahy! Zastřelit vyslance Froilů je jasné porušení dohod! A navíc nečestně – zezadu.“

„Dej mi je!“ natáhl ke mně císař ruku.

Musel jsem se zvednout a pokročit o pár kroků k němu, abych mu mohl šípy podat opeřením k němu. Vzal si oba a chvíli si je pečlivě prohlížel, zejména zbarvení opeření.

„To jsou barvy gardy pinnuka Blétjiče,“ řekl potom. „To mi bude muset Blétjič vysvětlit. Nebylo to na můj rozkaz, naopak.“

„Buď máš příliš horlivé gardisty, když to dělají bez příkazu, nebo to dělají proti tvým příkazům, pak bych to nazval vzpourou. Ale to už si vyřiď sám. Jen podotknu, že jsem se ve městě setkal s velice bohatými soudci, kteří nesoudí podle tvých zákonů, ale podle toho, jak je kdo uplatí. Takové soudce bych na tvém místě tvrdě ztrestal. Šíří o tobě pověst nespravedlivého vládce.“

„To jsou závažná obvinění!“ řekl císař.

„O těch šípech ti to může potvrdit tvůj ceremoniář,“ řekl jsem klidně. „Ale ti soudci... nemám čas zjišťovat, kteří pobírají úplatky a podle nich soudí, vím jen, že spravedlivým pohrdavě říkají »pitomci«. Máš tedy část soudců pitomců, protože neberou úplatky, a část chytrolínů, kteří nadmíru bohatnou. Celý soudní systém má však pachuť nespravedlivého.“

„Dám to vyšetřit,“ slíbil císař. „Doslechlo se mi, že se příliš zajímáš o obchody s ženským masem. Jako by ti vadily. Proč?“

„Vadí mi,“ řekl jsem naplno. „Pocházím z jiných krajů – ale to už víš. U nás se k ženám chováme ohleduplněji. Vraždu ženy soudy trestají stejně jako vraždu muže.“

„Co pak ale děláte s nadbytečnými ženami?“ zeptal se mě císař. „Když nebudou řezníci nadbytečné ženy podřezávat, budou jejich počty stoupat. Ženské budou samozřejmě spotřebovávat víc a víc jídla. Kde pro ně tolik jídla sháníte?“

„My nerozlišujeme ženská a mužská jídla,“ řekl jsem. „Pak je i to shánění jídla jednodušší.“

„Ženské se nepodílí ani na hospodaření, ani na řemeslech. A neplatí daně! Naopak mají muži, kteří si na krk uvázali žen víc, daně nižší. Stoupající počty žen by takhle brzy ohrozily císařskou pokladnu.“

„Vaše chyba,“ řekl jsem. „Proč tak odlišujete muže od žen? U nás platí daně i ženy, proč také ne, když jsou schopné vydělat si na daně i na živobytí. Slevy na daních máme také, ale na děti, ne na ženy. Děti si nevydělávají.“

„Myslíš, že u lidí projde zavést daně ženám?“ vrtěl hlavou císař. „To je nesmysl!“

„Nesmysl je to tam, kde ženy nevydělávají,“ souhlasil jsem s ním. „Nejprve by bylo nutné zajistit, aby si vydělávaly. Dělám právě takový malý pokus. Nechávám ženy na venkově hospodařit místo chlapů. A ženy se tam nejen samy uživí, ale pomáhají mi nést náklady vyslanectví. Od té doby jsem v Piguzyňhu nepostavil ani jeden dům – ostatně sis to ani nepřál, jen jsem ti vyhověl. Ale nepotřebuji si teď přivydělávat stavbami.“

„A ženy tě uživí?“ podíval se na mě císař podezřívavě.

„Nejen mě,“ přikývl jsem. „Uživí i několik desítek mužů, které jsem unesl – klidně to přiznám – abych ukončil podřezávání žen. Nikoho jsem totiž nezabil, jen je držím ve své věznici.“

„Nepřeji si na území své říše žádné soukromé věznice!“ nadskočil císař.

„Však ji také na území své říše nenajdeš,“ ujistil jsem ho.

Vyznělo to jako kdyby to vězení bylo někde mimo císařství, ve skutečnosti jsem jen podtrhoval skutečnost, že se nedá objevit běžnými prostředky Chapežadů.

„Takže tvrdíš, že nějaké ženy uživí sebe, vyslanectví a ještě několik desítek mužů,“ vychladl včas císař. „Přitom neplatí daně. To přece není správné.“

„Není,“ přisvědčil jsem. „Ale když vypíšeš daně i pro ženy, nebude to spravedlivé pro tu většinu žen, které na sebe nemohou vydělávat, protože jim to zdejší systém neumožňuje.“

„Jak bys to tedy řešil ty?“ obrátil se na mě císař vychytrale.

„Je více možností,“ odvětil jsem. „První – zrušit podřízení žen mužům, dát ženám možnost vydělávat si a až potom je zdanit. Jenže to se asi lidem líbit nebude, zejména mužům. Jiná možnost je nedanit ženy pod ochranou Froilů. To odpovídá současnému stavu i dohodám. Jako třetí možnost bych uvažoval zdanit místo venkovských mužů jejich usedlosti. Jenže většina usedlostí žije převážně vnitřním životem, navenek se neprojevuje. Zdanit se dají jen rozdíly mezi příjmy a vydáním, to však bude u usedlostí menší než současné daně pro muže.“

„A kterou možnost bys volil ty?“

„Jednoznačně první,“ řekl jsem. „Zrušit podřízenost žen, dát ženám možnost vydělávat a pak je zdanit. Kdyby to záviselo na mně, zavedl bych to na území celého císařství. I kdyby to mělo trvat několik desítek let.“

„To u lidí neprojde,“ mínil císař. „Škoda! Mohlo by to být docela zajímavé.“

„Připomenu starodávné pověsti, které se tradují na různých místech tohoto světa,“ nedal jsem se. „Ty pověsti říkají, že dřív se muži k ženám chovali jinak, lépe. Vlastně asi tak, jako v našich krajích. Později se díky vlivu barbarů Erysabí zavedl skoro všude nechutný zvyk podřezávání nepřátel, zejména žen. Nepřátelé se časem smířili, podřezávání žen zůstalo. Je to však pozůstatek barbarských zvyků a zákaz podřezávání žen by jen vrátil původní stav, neovlivněný barbary. Vždyť je to ostuda tohoto světa!“

„Něco takového se říká,“ připustil neochotně císař. „Ale to jsou jen pověsti... vždyť by to tak ani nešlo...“

„U nás to tak zůstalo,“ připomněl jsem mu. „Takže to někde jde. Tady se lidé – a zejména muži – s těmi barbarskými zvyky smířili a na původní stav zapomněli, takže se jim to zdá nemožné. Ale to je jen otázka zvyku. Já tvrdím, že podřezávání žen je velký a trestuhodný zločin a podle toho i jednám. Toť vše.“

„Jenže jste z města unesl výkvět řezníků!“ vyčetl mi císař.

„Jenže na město to nemělo skoro žádný vliv,“ vrátil jsem mu to. „Maso se prodává dál, jen místo ženského se prodává ovčí nebo dobytčí, ale jde to také.“

„Jenže ti unesení platili řádně daně!“ namítl ještě.

„Jenže řemeslo po nich převzali jiní, obvykle synové, kteří teď platí daně místo svých otců.“

„Jenže nejdražší položku, ženské maso, neprodává nikdo.“

„Jenže místo ženského masa se více prodává ovčí a dobytčí, celková spotřeba masa ani neklesla! Z hlediska řezníků se mnoho nezměnilo, ale z hlediska žen je to takový obrat k lepšímu, že si to nemohou vynachválit. A až se podaří ženy zaměstnat a časem budou platit i daně, mohlo by to být výhodnější pro všechny.“

Ne, nenechal jsem se ukecat nebo zahnat do kouta nějakým argumentem. Naopak císař měl pocit, že obhajuje neobhajitelné.

Skončili jsme nakonec kompromisem. Já jsem slíbil, že se pokusím vrátit unesené chlapy z vězení domů. Nu což, pokud mi všichni uznají, že podřezávání žen je zločin a milost mohou za to dostat jen jednou za život, snad by to už šlo. Vrátí se do svých pořád ještě prosperujících řeznictví, možná převezmou od synů zpět otěže, ale současně s tím převezmou řeznictví, kde se již ženské maso neprodává a nemá tedy smysl to obnovovat.

Císař naopak slíbil, že se podívá nejen po vrahovi, který po mně střílel, ale prověří i úplatnost soudců. K tomu vrahovi jsem ještě podotkl, že sám střelec nebude tak zajímavý, těžko to má ze své hlavy a pravý viník je ten, kdo mu tu vraždu nařídil. A hlavně ten si zasluhuje trest.

Cítil jsem, že svoji část dohod mohu bez problémů splnit.

Uvidíme!

Errata:

14.08.2021 14:34