Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nový typ soužití

Dlouho byly ve Skalním domě jedinými obyvatelkami ženy osvobozené buď přímo u řezníků, nebo z farem specializovaných k »výrobě ženského masa«. Obě tyto profese jsem považoval za největší ostudu Chapežadu a podle toho jsem se k nim choval. Ať mi to nikdo nevyčítá, ale řezník-podřezávač je tak otrlé řemeslo, jako býval na Zemi kat. A ti, kdo ženy »produkovali na maso«? Já jsem to považoval za totéž.

Farmy »na ženy« jsem nemilosrdně likvidoval v tak velkém okruhu od hlavního města Piguzyňhu, aby nebyly dosažitelné za tři dny cesty na nejrychlejším jízdním zvířeti »rižyči«. Upřímně řečeno, dál se ani nevyskytovaly, byly jen v dosahu měst, kde byl největší odbyt na »ženské maso«.

A pravděpodobně to nebylo všechno. Nedokázal jsem takto postihnout případy, kdy si někteří soukromníci uspořádali hostinu »z vlastních zásob«. To půjde řešit až se mezi lidmi ukotví zásada nepřípustnosti jakýchkoliv vražd. Nejen mužů, ale i žen a dětí. Ale blažilo mě, že se díky šeptandě osvobozených žen, které se pod ochranou bílých šošolek čím dál jistěji odvažovaly do města Piguzyňh, šířilo povědomí o nemravnosti lidožroutství.

Trochu mi dělaly starosti ženské, které se ve Skalním domě zaměřily na něco nebezpečně podobného feminismu. Vadily mi řečičky o tom, že všichni muži jsou bestie a zasluhovali by jen podřezat ve spánku, uškrtit, utopit, pověsit za krk na strom nebo upéci v peci.

Učitelé mi v tom úžasně pomohli. Nezklamali a předvedli se v nejlepším světle. Jen jich bylo málo. Usmyslel jsem si proto dát příležitost ve Skalním domě i jiným »hodným« chlapům. Jistě se v císařském městě nějací najdou! A neuškodí ani rozhlédnout se i po venkově.

Budu nad tím přemýšlet.

Sojata měla mezi mými ženami přednost v sexu, aby stihla svou – snad poslední – příležitost mít a vychovat své vlastní dítě. Ostatní s tím souhlasily. Nenapadlo je brblat, že je odstrkuji.

Chapežadky jsou zkrátka jako ženy úžasné.

Může to být tím, že měly donedávna postavení otrokyň? Není nakonec omyl snažit se zavést v tomto světě rovnoprávnost žen? Nehrozí tu efekt kyvadla v podobě radikálního feminismu?

Umínil jsem si, že tomu včas zabráním.

Rovnoprávnost žen, přinejmenším v podobě zákazu jejich zabíjení a pojídání, považuji za potřebnou a důležitou. Dosavadní otrokářský systém je podle mého mínění koncentrované zlo, tomu jsem se musel postavit, i když jsem se tím postavil proti zdejším zavedeným zvykům.

Když už mám tělo Chapežada, měl bych se zařadit do zdejší civilizace. Ale to přece neznamená, že musím páchat stejné zlo, jaké tady dosud většina mužů bez výčitek svědomí páchala! Mám přece jiné pojetí dobra než lidožrouti! Integrovat se do tak kruté společnosti není ctnost, ale spoluvina!

Musel jsem se zamyslet nad přinášením dobra do existující společnosti. Je to aspoň omluvitelné, natož oprávněné? Má smysl vnucovat dobro lidem, kteří o to vůbec nestojí?

Pohled na hemžení žen ve Skalním domě mi dával jakési zadostiučinění. Ano, to je mé dílo. Tyto ženy by byly povražděné, rozporcované a snědené. Zeptejte se kterékoliv z nich, jestli zásah v jejich prospěch byl dobrý nebo špatný, dostanete jednoznačnou odpověď. Když však půjdete se stejnou otázkou do Riusurtuzu, dostanete přesně opačnou odpověď. Dobro pro jednoho je čistým zlem pro druhého. Je to něco jako dilema policisty. Když vyznává zásadu »nečinit bližnímu to, co bych sám nechtěl snášet«, nesměl by nikoho pokutovat. Sám přece také nechce platit pokuty! Jenže piráty pokutovat musí, jinak bude poškozovat ostatní řidiče, které silniční piráti ohrožují! Nebo ať si hledá jiné zaměstnání. Některá povolání zkrátka vyžadují povinnost provinilce trestat.

Mohu tvrdit, že mě do funkce vyslance ustanovili Froilové. Tím mi zadali i povinnost zabraňovat válkám, protože války jsou nejhorší zlo. Dali mi k tomu prostředky, dovolující zahnat na útěk zdejší armády, ale neuložili mi vymýtit lidožroutství ani otroctví. To jsem si uložil sám i s používáním prostředků Froilů. Myslím si, že se Froilům nebude jevit můj soukromý úkol jako chyba.

Kromě učitelů jsem poslal do Skalního domu ještě několik dalších mužů. Rozhodující bylo, jak se chovali ke svým ženám. Většinou se s laskavějším přístupem k ženám skrývali, jinak by se brzy stali terčem posměchu sousedů. Jak tvrdila Babdi, byly to asi zbytky starých časů, kdy se muži k ženám chovali slušněji.

Kromě slušnějšího chování k ženám mívali i jiné přednosti. Téměř vždy to byli řemeslníci, na venkově i sedláci. Synové těch rodin velice často přebírali řemeslo po otcích, často to byly rody s dlouhou tradicí. Ženy v těchto rodinách byly spíš pomocnice než otrokyně a samy by do Skalního domu nešly, neboť se doma cítily dostatečně užitečné a oceňované.

Nebyl mezi nimi ani jeden obchodník a ani jeden krčmář – ta povolání by sice mohla dát ženám uspokojení v roli pomocnic, jenže u těchto lidí převažoval příliš vlastnický postoj k ženám. Tito muži zřejmě všechno včetně žen přepočítávali na peníze. Nu což, půjde to pomaleji, ale vytrvale.

Věnoval jsem se teď nejvíc synkům z rodin řemeslníků. Na přednášky jsem vítal všechny, jenže velká část zájemců a zejména zájemkyň brzy odpadla. Buď to považovali za těžké k pochopení, nebo – a to spíš – v tom neviděli smysl a s ním i přínos. Jak jsem čekal, zůstala většina synků řemeslníků, pár synků sedláků a také několik dívek, které to přece jen zaujalo.

Jednalo se o »bédret«, jednotný programovací jazyk Froilů, se zvláštním zřetelem na programování »hidmorů«, prostorových tiskáren Froilů. Předpokládal jsem, že jejich používání způsobí kvalitativní skok zdejší civilizace, i kdyby moji učedníci vyráběli totéž, co dosavadní řemeslníci, jen v mírně odlišném provedení.

Smůla byla v tom, že se všichni museli nejprve prokousat nezáživnou teorií. Jenže bez ní by nemohli »hidmory« efektivně používat. Každá profese má své základy, bez nichž to sice někdy zdánlivě jde, ale při některé příležitosti dojde ke konfliktu, který bez teorie nevysvětlíte. I v Egyptě spadla během stavby pyramida, jejíž stavitelé ji chtěli postavit hodně strmou, až překročili meze pevnosti použitého kamene. Základy byly nutnost, potřebovali je stejně stavitelé domů, dříve zedníci, jako výrobci nákladních vozů pro dopravu mezi městem a venkovem, dříve koláři – i když těm ubývala práce, tak jak dopravu začaly přebírat »mybraki«.

Byly však obory, do kterých jsem nezasahoval, neboť jsem sám neměl potřebné znalosti. Například zemědělci – pomohl jsem jim (s využitím vynálezu bratranců Veverkových) zmechanizovat orání, sklizeň a vymyslet pár drobností do stájí, ale tam mé chabé zemědělské znalosti končily a nezbylo mi než se spolehnout na zdejší současné odborníky, i když jejich úroveň kolísala někde na hranici středověku a novověku.

V každém případě jsem na svět Chapežad přinášel pokrok, projevující se zčásti snížením pracnosti, zčásti zvýšením výnosů. Chapežadé to naštěstí pochopili a mé reformy většinou uvítali.

A přes některé zemědělské usedlosti šířili pokrok i dál.

Errata:

14.08.2021 14:34