Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Lapkové

Nepochyboval jsem, že mám na Chapežadu plno nepřátel, kteří by uvítali, kdybych jakýmkoliv způsobem zmizel. Vystřelený šíp v císařském paláci byl toho jasným důkazem, ale to byla jistě jen špička ledovce. Mnoho lidí by mě také rádo odstranilo, jen si na to netroufali. Nebylo divu – všem nástrahám jsem unikal tak hladce, až to budilo hrůzu. Nejvíc zmatku v hlavách zdejších lidí napáchaly fámy. Například – co tak příšerného spatřili známí tvrdí válečníci Erysabí, že se dali bez boje na útěk?

A přitom většina lidí neznala podrobnosti, odrazovaly by je ještě více. Netušili například, že mě nezabil šíp trčící z mé hrudi – navenek to však opravdu vypadalo, jako kdybych vrátil čas. Což je sice nesmysl, ale kdybych neznal pravdu, také bych si to říkal!

Když se dali zahnat na útěk i tvrdí válečníci Erysabí, kdo by ještě doufal v úspěch jakékoliv jiné válečné výpravy? Zkrátka ti, kdo by jinak mohli získat zálusk na vpád k sousedům, ztráceli na to chuť pod dojmem úspěšně se šířících fám.

Když se mě císař přímo zeptal, čím jsem zahnal Erysabí, jen jsem mu na půl úst odpověděl, že by tomu stejně neuvěřil, kdyby nebyl na jejich místě. Vlastně jsem mu nic neřekl, jen jsem ještě víc podepřel slibně rozkošatěnou fámu.

A přitom jsem si ani nemusel vymýšlet.

Doufám, že pravdivě vyšetří, koho napadla myšlenka zabít vyslance Froilů. Ten chlap s lukem to není, ten jen plnil rozkaz. Ale kdo mu takový rozkaz dal? Nějaká šedá eminence v pozadí? Musel to být někdo, kdo se cítil jistý. Střílel nevelkým otvorem ve stěně, abych proti němu nemohl nic dělat. Vymyšlené to bylo asi dobře, ale jen na zdejší úrovni.

Na Froily to nestačilo.

Fámy měly tu výhodu, že pro mě pracovaly skoro zdarma. Ale bylo mi jasné, že to stačit nebude. Lidé totiž zapomínají. Jak dlouho potrvá, než se dnes zastrašení válečníci oklepou a řeknou si, to musel být nějaký nesmysl, to přece není možné! Nesměl jsem »usnout na vavřínech« a starat se jen o Skalní dům. Musel jsem si dary Froilů zasloužit!

Dámy ze Skalního domu naštěstí věděly o chlapech, kteří se k ženám chovali jako ve starých bájích – já bych řekl »normálně«. Dostal jsem už více návrhů vzít tyhle dobráky do Skalního domu, kde by se o ně dámy velice rády podělily. Jenže já jsem tyto muže potřeboval víc.

Bral jsem si je do Slonovinové věže po jednom. Jednotlivě jsem si se všemi popovídal, abych zjistil, co v nich doopravdy je. A když jsem vycítil, že se v nich dámy nespletly a opravdu jsou to rovní chlapi, dal jsem jim nabídku. Budou se mnou spolupracovat a dostanou za to některé vymoženosti Froilů, o jakých se jim až dosud ani nesnilo.

Představoval jsem si to následovně. Tito chlapi se rozjedou po okolních zemích. Kde to půjde, tam se usadí, pokud možno na dosah nějakého města. Peníze dostanou podle potřeby, tak aby si mohli koupit dostatek pozemků k založení středně velkého statku. O stavbu se starat nemusí, já jim postavím nedobytnou usedlost, jaká jejich rodinám zajistí bezpečí před lapky a jinou chátrou. Pro hospodářské práce dostanou podobnou mechanizaci, jakou mají usedlosti spravované ženami Skalního domu, ulehčí jim to hodně práce. Mohou si vzít za manželky pár zkušených »traktoristek«, ale tyto schopnosti dostanou i oni sami. Klíčem je totiž telepatie. Mohou ji využívat nejen k řízení »mybraki« a přídavných strojů, ale i k dálkové komunikaci. Nejen s »traktoristkami« a s rodinou, ale i se mnou. Postačí, když povedou kroniku všeho, co se bude dít v okolí jejich usedlostí i ve městě. A kdyby některý zpozoroval cokoliv, co smrdí válkou, ať mě zavolá a já už se o to postarám.

Pro získání zkušeností se měli na nějakou dobu zapojit do některé naší současné usedlosti, kde však nebudou hospodáři, ale budou plnit příkazy současných velitelek. Až pak se rozhodnou, zda přijmou moji nabídku, nebo raději zůstanou ve Skalním domě a budou dál pracovat v některé dosavadní usedlosti.

Čekal jsem, že většina chlapů tu nabídku přijme. Vyhlídka na život ve vlastní usedlosti, vybavené jako ty, které patřily pod Skalní dům, ale být tam svým vlastním pánem, vypadala lákavě. Jenže se ukázalo, že jsem chlapy špatně odhadl. Většinou se brzy prosadili i v současných usedlostech. A rozhodně ne jako krmiči vepřů. Chlapi z venkova měli znalosti o hospodaření, o pěstování rostlin i o chovu zvířat. Stávalo se, že jim dosavadní velitelky odevzdávaly své pravomoci dobrovolně, vždy na »valné hromadě usedlosti«, kde se na velitelce musely shodnout všechny, jak jsem to požadoval. Jenže skoro vždycky to všechny schválily.

Chlapi se nestávali majiteli, jen správci usedlostí. Nevadilo jim to. Obklopeni bandou pomocnic, cítili se tak skvěle, že když došlo na moji nabídku, odmítali ji. Zůstávali raději jako správci, kteří mají na starosti bezchybný chod hospodářství, ale netoužili být jejich majitelem s povinností špiona pro vyslance Froilů.

Do role špionů jsem získal jen tři. Aby pokryli co nejvíc prostoru, chystal jsem se rozhodit je po různých pevninách. Menší problém byl, že lidé tam mluvili místními jazyky nebo nářečími. Proto jsem pro tyhle chlapy vymyslel odlišný úkol. Měli mít roli bohatých obchodníků, kteří se nechtějí usadit, jen krátkou dobu v každém navštíveném městě pobýt, prodat část zboží – které by si podle potřeby »natiskli«. Přitom by oťukávali místní lidi. Když objeví chlapy »laskavé ke svým ženám«, pokusí se získat je jako špiony-rezidenty, kteří nebudou nápadní odlišným jazykem. Sami pak potáhnou dál.

Síť informátorů jsem nutně potřeboval. Nebylo by v silách jednoho člověka vartovat nad rozsáhlými pevninami a zjišťovat, zda se v nich neděje něco nepřístojného. Po svých špionech jsem nechtěl, aby zrazovali své národy. Neměli za úkol shromažďovat strategické údaje, neměli by otevírat brány hradeb nepřátelům. Chtěl jsem po nich jen jedno – ohlásit mi, kdyby se v jejich okolí chystala válka. Nic víc – ale tato činnost se nedala nazvat zradou vlastního národa, takže bylo poměrně snadné místní lidi získávat. Nabízel jsem jim přece za to lákavé výhody. Pro zemědělce to byla stavba nedobytné usedlosti, pro městské řemeslníky možnost používat tiskárnu Froilů »hidmor« k výrobě svých produktů.

Bude ovšem nějakou dobu trvat, než se taková síť vytvoří. Ale to mi tolik nevadilo. Času mám přece dost – celý zdejší život.

Však já to přece zmáknu!

Císař Kšutput se kdysi letmo zmínil o tom, že venkovské usedlosti trpí často nájezdy lupičů. Bylo to v době, kdy jsem před ním vychvaloval maso z dobytka před masem žen. Tvrdil mi, že se dobytek před lupiči špatně schovává a chov dobytka nejvíce podpoří lupiče.

Zdálo se mi to jako špatná výmluva, ale nedalo se vyloučit, že se po císařství pohybuje i několik band, specializovaných na loupeže, zejména na venkově. Císař sice tvrdil, že proti nim občas podniká trestné výpravy, ale též přiznal, že uspokojující výsledky nemívají. Lupiči se před císařskou trestnou výpravou vždy uklidí do hor a po odjezdu císařských v loupení pokračují.

Jedna taková banda přepadla naši usedlost »U průsmyku«, nacházející se na okraji hor. Bandité se nečekaně přiřítili na svých jízdních zvířatech a očividně měli v úmyslu odehnat do hor celé stádo dobytka z krajní pastviny. Dříve by se jim to bezpochyby podařilo, ale to by museli napadnout jinou usedlost než naši.

Honačky, doprovázející stádo na »mybraki«, zpozorovaly příjezd lapků z dálky. Telepaticky to ihned ohlásily do Skalního domu a odtud se ta zpráva během téže minuty donesla až ke mně.

„Babdi, pojď se mnou!“ vyzval jsem nejstarší manželku, aby mě následovala.

Prvním teleportem »pchoš« jsme přilétli do Skalního domu, druhým do usedlosti »U průsmyku«, neboť všechny zemědělské usedlosti měly trvalé spojení se Skalním domem. Tam jsme však museli přesednout na »mybraki« a s jednou místní »traktoristkou« jsme zamířili lapkům vstříc.

Ne, nebylo to rovnocenné utkání...

Bandité byli dobře vyzbrojení proti běžným zemědělcům, ale jejich dlouhé luky a šípy byly zcela neškodné proti »mybraki«. Přijížděli na velice rychlých šavlozubých pološelmách rižyčích, na dálku připomínajících koně bez kopyt, jenže těmi se nemohli měřit s »mybraki«, dosahujícími téměř rychlosti zvuku.

Přilétli jsme k našim honačkám ve chvíli, kdy lapkové ještě nezpozorovali, že tu není něco v pořádku. Byli ještě kilometr od nich a na tu vzdálenost nemohli neviditelné »mybraki« rozpoznat. Pokud si všimli našich honaček, považovali je nejspíš za dva pěší honáky, se kterými by byli jistě brzy hotoví.

„Jé – vyslanec!“ vykřikla radostně jedna z honaček.

„Přestupte si k nám!“ vyzval jsem je, když jsme »mybraki« vyrovnali vedle sebe. Mezi shora otevřenými »mybraki« se dá tak snadno přestoupit, jako ze člunu na jiný člun. Pak se »mybraki« honaček prostě rozplynulo – beztak to nebylo nic víc než správně vytvarované silové pole »voruzí«. A obě honačky, připravující se na útok na lapky, mi velice ochotně předaly velení i iniciativu.

Správně tušily, že se mnou bude ten tanec jiný.

A podle všeho i zajímavější.

Staří Gallové měli ve svých pověstech a mýtech báji, které se velice báli. Tvrdili, že se jim jednoho dne zřítí na hlavy obloha. Nikdo nespočítá, kolik obětí obloze přinášeli, aby je pro všechny bohy ještě ušetřila...

Jestli měl teď někdo pocit, že mu padá obloha na hlavu, pak to byla tahle banda lapků. Jenže na rozdíl od bájí starých Gallů to dnes byla nepříjemně krutá skutečnost.

Nejprve jsem nad lapky stvořil skoro kilometrovou bublinu »voruzí«. V první chvíli byla neviditelná, ale hned jsem ji potáhl polozrcadlem, aby se na slunci leskla a aby byla viditelná zevnitř. Rižyče to okamžitě zastavilo, začali se před tou neznámou stěnou vzpínat a plašit, až dva lapkové spadli ze sedel. Okamžik zůstali ležet, než popadli dech, vyskočili na nohy a začali chytat a tišit své splašené komoně.

Marně.

Původně kilometrová bublina se začala prudce zmenšovat. Zmenšovala nejen svůj průměr, ale hlavně výšku. Původně sahala kamsi do oblak, ale brzy by se u okrajů vzpřímeně nepostavila ani kočka. Ani ve středu nezůstával nadbytek prostoru. Blyštivá blána shodila jezdce ze sedel a nedovolila jim opět nasednout. Rižyčové se nedali uchlácholit, ale na nějaké vzpínání neměli nad sebou volno. Při vyskakování bušili do blány svými těly, ale zastavit její pád se jim nepodařilo. Srazila rižyče nejprve do kolen, pak je rozplácla na zemi a zavalila je i s jejich hrůzou šílícími jezdci.

Trvalo to sotva dvě minuty. Po této době ležela před námi na travnaté pláni stometrová lesknoucí se blána, z níž vyčnívaly podivné hrby – osamělé balvany, jednotlivá křoviska, rižyčové i jezdci, přitisknutí pevně k trávě, až se nemohli ani pohnout.

„Hotovo!“ řekl jsem. „Půjdeme si pro ně.“

Chůze po bublině »voruzí« nepatrně připomínala chůzi po mokrém ledě. Zajímavé. Povrch »mybraki« neklouže, i když je to stejné silové pole. Musím se na tu protismykovou úpravu podívat. Kdybych před nepřítelem uklouzl a švihl sebou, ztratil by přede mnou potřebný respekt. Ačkoliv – nevadilo by to, nebudu si přece hrát na boha, jen ať protivníci vědí, že jsme stejní lidé jako oni!

Uvolnil jsem oblast kolem nejbližšího lapky, ale on se nějak neměl ke vstávání.

„Kdo je váš velitel?“ zeptal jsem se ho suše. „S kým mohu vyjednávat?“

„Tamhle – Gypyt!“ ukázal mi nepříliš ochotně lapka.

Kdyby projevil víc ochoty, možná bych ho jen odzbrojil, ale po té nenávistně zabručené větičce jsem ho raději opět přišpendlil i s jeho zbraněmi pod pole »voruzí«.

„Ty jsi ten Gypyt?“ oslovil jsem označeného velitele lapků, když jsem ho uvolnil zpod »voruzí«.

„Jak to děláš, bastarde?“ vyskočil chlap.

Strhl s ramene svůj dlouhý luk a v neuvěřitelně krátké době na mě vystřelil dva šípy. Teprve pak se zarazil. Viděl, jak oba šípy přede mnou zabrzdily a bezmocně padly na zem, pokrytou lesklou blánou. Pochopil, že si z jeho vzteku, ani z jeho šípů nic nedělám.

„Posaď se!“ vyzval jsem ho. „Muži mají při vyjednávání sedět!¹¹“

Sám jsem si za sebou vytvořil z pole »voruzí« nízký hrbolek ve funkci sedačky a klidně jsem si na ni sedl.

„Zemři, bastarde!“ křikl na mě místo toho vůdce lapků.

Odhodil luk, vytrhl od pasu metrovou zahnutou šavli a vrhl se na mě. Nedostal se však ani do poloviny vzdálenosti, když měl dojem, že vrazil obličejem do něčeho neviditelného, zpočátku ještě poddajného, co však velice rychle ztvrdlo a odhodilo ho to nazpět takovou silou, až se neudržel na nohou. Dopadl na zadek, ale když chtěl opět vyskočit na nohy, narazil hlavou do další, opět neviditelné pružné desky přímo nad ním. Jemně ho přitlačila zpět k zemi a nezbylo mu než zůstat přede mnou sedět, i když se mu to vůbec nezamlouvalo.

„Jak to děláš, ty bastarde?“ zopakoval svou první otázku, jen trochu méně vztekle než předtím. Pochopil, že si s ním mohu dělat cokoliv mě napadne, ale pořád odmítal uznat svou porážku.

„Slyšel jsi, mizero, někdy o Froilech?“ zeptal jsem se ho na oplátku. „Ano nebo ne?“

„Myslíš ty stříbrné holé obludy?“ odvětil nenávistně.

„Takže slyšel,“ kvitoval jsem to spokojeně. „Snad jsi také zaslechl, že dovedou věci, které nikdo na Chapežadu nedokáže?“

„To jsem slyšel,“ souhlasil neochotně.

„Pak ti sdělím důležitou novinku,“ řekl jsem. „Jsem jejich vyslancem na Chapežadu a dovedu totéž co oni. A vy jste mými zajatci. Místo provazů vás poutám neviditelnými pouty a z vašich zbraní si nedělám vůbec nic, takže vám je ani nemusím odebírat. Chápeš?“

„Ty jsi zradil Hanumury!“ odplivl si přede mnou okázale. „To se nemáš čím chlubit!“

„Nezradil jsem,“ ujistil jsem ho. „Původně jsem člověk z jiného světa. Ti, co mě viděli v mé původní kůži, říkali, že jsem holý jako had. Nemohu zrazovat Hanumury, když nejsem zdejší a mám jen zdejší tělo. Ale snažím se jednat tak, abych se za to nemusel stydět ani před svými, ani před zdejšími, ani před Froily. Ale co vy? Ozbrojená banda na loupežné výpravě! Možná nikoho nezrazujete, ale lupičským řemeslem se můžete vychloubat leda mezi stejnými lumpy. Kde máte vlastně domov?“

„To bys chtěl vědět, co?“ hodil po mně jedovatou otázku. „Já ale nezrazuji!“

„Nezrazuj!“ schválil jsem mu to. „Ale nejsi ani obchodník, ani řemeslník. Tady jsi očividně na loupeži. A lupiči nemají nárok na ctihodný pohřeb. Císař nám slíbil, že se lapků zastávat nebude, nebude mu vadit, když vaším masem nakrmíme naše vyhladovělé hudamy.“

„Nakrmte tedy ty své hudamy!“ odsekl vztekle.

Vytáhl od pasu další kudlu, tentokrát kratší, a odborným pohybem si prořízl hrdlo.

»Chožemi – deset vteřin zpět!« poručil jsem telepaticky.

„To bys chtěl vědět, co?“ hodil po mně Gypyt opět tu svou jedovatou otázku. „Já ale nezrazuji!“

„Nezrazuj!“ schválil jsem mu to. „Ale nejsi ani obchodník, ani řemeslník. Tady jsi očividně na loupeži. A lupiči nemají nárok na ctihodný pohřeb. Císař se lapků zastávat nebude a nebude mu vadit, když vaším masem nakrmíme naše vyhladovělé hudamy.“

„Nakrmte tedy ty své hudamy!“ odsekl vztekle.

Sáhl opět k pasu pro další kudlu, jenže jeho ruku zastavila pružná deska pole »voruzí«. Byl jsem již ve střehu a v sebevraždě jsem mu včas zabránil.

„Tak snadné to nebudeš mít!“ řekl jsem.

Nevelkou neviditelnou plackou jsem ho srazil tváří k zemi. Vstal jsem ze sedačky, došel k němu, prohmatal ho a odebral jsem mu zbraně. Kromě luku, šípů, šavle a nože, o kterých jsem věděl, měl u sebe v oděvu dvě další dýky. Aha, došlo mi, proto bojovníci nosí kůže svých nepřátel! Není to kvůli zimě, ani jako brnění, ani jako odznak hodnosti! Kůže jim slouží místo batohu, především na zbraně! Po hmatu jsem zjistil, že je ta kůže sepnutá několika bronzovými sponkami. Rozepnul jsem je a kůži z něho stáhl bez ohledu na Gypytovy hlasité a vzteklé protesty.

„Lapkům nepřísluší pocty bojovníků!“ komentoval jsem to. „Nojtygba »Lapkové«!“

Tím jsem si uložil současnou polohu do knihovny cílů pro skoky »pchiš«. Zezadu jsem trhnutím postavil lapku na nohy, pak jsem ho objal – a zanechal ho v »přijímací« místnůstce ve vězení Riusurtuz. Dalším příkazem jsem se vrátil zpět. Kdo by právě v té chvíli mrkl, nejspíš by si udiveně protíral oči. Zdálo by se mu, že se lapka prostě rozplynul.

Zbraně i s kůží jsem nechal na místě a klidně jsem přešel k dalšímu lapkovi. I toho jsem nejprve uvolnil a posadil se proti němu, ale když se mě stejně jako jeho náčelník pokusil zastřelit šípem, i toho jsem musel posadit násilím.

„Už bys měl vědět, že zbraněmi ničeho nedosáhneš!“ vyčetl jsem mu. „S vaším vůdcem nebyla kloudná řeč. Buď vstřícnější, jinak skončíš tam, co on.“

„Co jsi s ním provedl, bastarde?“ vyštěkl na mě lapka.

„Poslal jsem ho do vězení,“ řekl jsem po pravdě. „Věř mi, že mu tam není dobře. K jídlu tam všichni mají jen pecugíbe.“

„Pecugíbe je strava pro višlegde!“ odsekl.

„Správně!“ pochválil jsem jeho postřeh. „Až se tam ocitneš, taky to budeš jíst. Tam totiž nic jiného není.“

„To je urážka bojovníků!“ vykřikl.

„Žádné bojovníky tu nevidím!“ odpálil jsem ho. „Jen bandu sprostých lapků. A těm nepřísluší pocty bojovníků! Císař nám dal právo bránit se proti lapkům po našem způsobu, takže se můžete všichni ocitnout ve vězení s pecugíbe, když nebudete jevit chuť vyjednávat. Já tu chuť mám, ale moje trpělivost má své meze!“

„O čem chceš vyjednávat, bastarde?“ utrhl se na mě.

„Třeba o tom, že mě budete všichni zdvořile titulovat »pane vyslanče«,“ opáčil jsem.

„To se načekáš!“ vyprskl.

„Já na tom titulu tolik netrvám,“ ujistil jsem ho. „Ale kdo mě nazve »bastardem«, koleduje si o vězení s pecugíbe. Zeptám se tě stejně jako pana Gypyta: Kde máte vlastně domov?“

„My nezrazujeme!“ odvětil hrdě lapka.

„Bojíte se, že tam vtrhneme, co?“ opáčil jsem. „Nesuďte nás podle sebe, nejsme lapkové. Můžeme se dohodnout i na tom, že vás teď odvezeme domů. Ale k tomu musíme vědět, kde to vlastně je, nemyslíš?“

„Nebylo by jednodušší, kdybyste nás nechali odjet?“

„Jednodušší by to bylo,“ přikývl jsem. „Ale vy byste se pak za nejbližší skálou otočili a přišli byste znovu. Ba ne! Odvezeme vás domů, ale bez rižyčů a beze zbraní, abyste se nemohli jen tak vrátit. Bude to část vašeho trestu za loupení. Za loupení musí být trest, spravedlnost si to vyžaduje.“

„Rižyčové jsou naši druhové v boji!“ namítl lapka hrdě.

„Rižyčové by sami nikdy neloupili,“ odrazil jsem ho. „Těm se bude víc líbit u nás.“

„Vyděrači!“

„Trestu za loupež říkáte vydírání?“ řekl jsem s úsměvem. „A to ještě není všechno! Spravedlivý trest musí být takový, aby po něm loupežník netoužil pokračovat v loupení!“

„Hodíte nás hudamům?“

„Proč?“ opáčil jsem. „Trest může být i takový, že při něm nepoteče krev a přece bude dostatečně účinný. Na to ale musím vědět, kam vás máme odvézt. Jinak poputujete do klecí fjomochů našeho vězení. Vyberte si!“

Nastalo poněkud delší ticho. Lapka přemýšlel. Zradit nebo nezradit? A je vůbec zrada přiznat, odkud přišli? Chtějí je odvézt domů, nebo jen vyzvídají, kde to je? Jsou jen čtyři, vlastně je to jen jeden, ostatní jsou ženské! Ale ten jeden tvrdí, že je vyslanec Froilů a to jsou strašné potvory! Ostatně je to znát už na tom, jak záhadně je zajali! Dovezou je domů na káře, bez rižyčů... To zas bude ostuda! I když... jestli si je troufnou dovézt až do města, neměl by být problém poštvat na ně měšťany! Zbraň tam má každý!

„Jsme z města Bamira z provincie Čecalg,“ změkl trochu.

„Víte, kde to je?“ obrátil jsem se na Babdi a honačky, které spolu během vyjednávání živě, byť tlumeně diskutovaly.

„To město neznám,“ přiznala Babdi.

„My taky ne,“ přidala se jedna z honaček.

„Nevadí, zavedeš nás tam,“ řekl jsem k lapkovi. Pak jsem se obrátil na dámy.

„Umí některá z vás stříhat ovce?“ zeptal jsem se jich.

Obě honačky se mi ihned přihlásily.

„Nasedněte na »mybraki« a dojeďte si pro nůžky na stříhání ovcí,“ pobídl jsem je. „Postačí jedny. Ale přiberte k nim pořádný bič. Umíte s ním, doufám, zacházet?“

„Umíme, ale bič ani nepotřebujeme,“ ujistila mě odvážnější honačka. „Když krávy zaháníme s »mybraki«, jde to i bez biče.“

„Nevadí, jistě tam nějaký máte, vezměte si hned dva,“ řekl jsem. „A jeďte, ať se nezdržujeme!“

Děvy si vytvořily »mybraki«, nasedly a odletěly. Lapkové na ně jen třeštili oči.

„My dva si vyrobíme vězeňské letadlo,“ obrátil jsem se na Babdi s úsměvem.

Musel jsem trochu přemýšlet a chvilku sestavovat příkaz. Pak před námi vyvstalo poněkud nezvyklé »mybraki«. Mělo dvě části – vpředu menší, vzadu větší. Něco jako autobus s oddělenou budkou pro řidiče. Zadní část byla zatím bez střechy, ale s dosti vysokými stěnami, než aby je někdo přelezl nebo přeskočil.

„Sedni si dovnitř a ke každému lapkovi pomalu zacouvej!“ pobídl jsem Babdi.

Babdi byla zkušená pilotka a ihned pochopila, co od ní chci. Během čtvrt hodiny jsem do větší části »letadla« naházel vrchem všechny členy bandy lapků. Pak jsem na okamžik zmizel a vrátil jsem se s velitelem bandy Gypytem.

„Poděkuj svému spolubanditovi za ochotu jednat se mnou o vašem návratu domů!“ napomenul jsem ho, než jsem ho vhodil do »mybraki« za jeho kumpány.

Meritím se přihnalo několik »mybraki«, plně obsazených zvědavými venkovankami. Vedly je obě honačky a přivezly nejen dvoje nůžky, ale i pět nebo šest dlouhých bičů.

„Je vás nějak moc,“ posteskl jsem si. „Můžete se některé postarat o dobytek i o rižyče?“

Čtyři se uvolily starat se o rižyče. Očividně se na ta zvířata těšily, zatím v usedlostech žádní nebyli. Nebyla to tažná zvířata, ale jízdní. Nevadí, zavedeme si jejich chov. Napadlo mě naučit na nich jezdit dámy a občas si někde uspořádat Velkou Pardubickou. O diváky jsem se nebál, těch bude spousta a proč si odříkat tuhle zábavu? Že je jízda na rižyčích vyhrazena pouze bojovníkům? Na tom přece čerta starého záleží!

Ale i tak jsem musel zvětšit kabinu »vězeňského letadla« na trojnásobek, abychom se dovnitř všichni vešli. Netrvalo to dlouho a podivný »airbus« vzletěl. Vpředu v kabině vedle mě seděl lapka, který projevil ochotu dovést mě k nim domů. Ohromeně sledoval, jak rychle proletíme, kudy oni dřív jeli celé dlouhé dny.

Rusové by tomu řekli: nědalěkó! Jenže to u nich znamená i tři sta kilometrů, ale neuletěli jsme méně, spíš více, když lapka poznal na obzoru věže rodného města.

To se ví, když jsme dosedli doprostřed velkého náměstí, byl to pěkný poprask. Lidičky pod námi nejprve ozlomvaz prchali do všech bočních ulic a uliček a nechali na okraji náměstí i prodejní stánky se zbožím, ale když se nic zlého nedělo, začali z bočních uliček opatrně vyhlížet a nakonec se na náměstí vrátili. Nejprve se tam odvážili majitelé stánků, jistě jim bylo líto nechat tam zboží bez dozoru, ale po nich se začínali nenápadně trousit i další.

Já jsem mezitím transformoval »mybraki« z »vězeňského autobusu« na »vyvýšené lešení s pódiem a klecí«. V kleci přitom pořád byli vězňové. Některým už trochu otrnulo a začali zdravit své spoluměšťany, jako kdyby ta klec byla nějaké pocta.

Nemohli se více mýlit...

Ovšem pod dojmem toho, že se jejich lapkům nic neděje, začalo se náměstí plnit daleko rychleji, i když se diváci od našeho »lešení« drželi z opatrnosti dost daleko.

Škoda, že jsem se na tohle předem nepřipravil lépe! Chyběl mi megafon a neměl jsem čas si jej obstarat. Musel jsem vystačit s kornoutem ve funkci hlásné trouby, ten jsem si dal »natisknout« velice rychle.

„Vážení měšťané!“ oslovil jsem shromáždění.

Řady diváků ihned poplašeně couvly o několik kroků, ale když se pak nic nedělo, zase se vrátily.

„Vaši sousedé vyrazili na loupežnou výpravu k císařskému městu Piguzyňh. Jejich výprava však nebyla úspěšná. Nedobyli si žádnou kořist, naopak přišli o rižyče, zbraně i o své cenné kůže. Jejich trest skončí až tady. Dívejte se!“

„Dámy, která umíte stříhat ovce?“ obrátil jsem se k děvám, napjatě sledujícím, co se bude dít.

Přihlásilo se mi jich víc, ale vybral jsem honačky, které byly s námi od začátku lovu lapků.

Dvě jiné vyvedly z klece, která se jim na okamžik otevřela, prvního vzpouzejícího se lapku. Přivedly ho podle mých pokynů do středu »lešení«, kde již stál stůl z černě zbarveného »voruzí«, představující »popravčí špalek«.

Lapka sebou cukal jak mohl. Netušil, co se chystá, ale viděl ten neznámý popravčí nástroj a vzpouzel se. Nebylo mu to však nic platné. Dvě »vytrénované traktoristky« ho položily břichem na stůl a obličejem dolů. Vzápětí ho dva kruhy pole »voruzí« objaly za hlavu a za nohy, takže se nemohl ani hnout.

„Tak – kde jste s těmi nůžkami?“ obrátil jsem se nahlas na venkovanky. „Ostříhejte ho jako ovci! Postačí to, co je otočené nahoru, tedy hřbet a zadek!“

Venkovanky to pochopily a hned se do lapky pustily. Ten sice začal nadávat a proklínat je, ale nebylo mu to nic platné.

Zakrátko neměl na hřbetě a na zadku ani pramínek srsti, jen holou, bledou kůži. A ke všemu ta pohana, že ho stříhaly jako ovci ženy! Od mužů by to snad snesl, ale takhle?

Což ovšem nebyl ani zdaleka konec. Když na popravčím špalku svítilo do dáli jeho holé pozadí, dal jsem pokyn, aby děvy s nůžkami poodstoupily a »práce« se chopily dvě honačky s biči. A teprve pak nastala ta pravá pohana! Lapka řval bolestí, nadával a proklínal je, ale holky se pěkně střídaly – první, druhá, první, druhá, a delikventovi na zadku a na zádech naskakovaly červené pruhy od těžkých honáckých bičů.

Po dvaceti ranách jsem soudil, že by to stačilo. Dívky s biči odstoupily, já jsem uvolnil neviditelná pouta. Zpráskaného lapku jsem pak popadl deskou pole »voruzí«, nadzvedl ho a snesl dolů pod lešení před zevlující davy.

Když mi pak dole sliboval neskutečnou pomstu, věřil jsem, že by ji opravdu rád splnil. Jenže k tomu neměl příležitost. Na lešení vyskočit ani vylézt nedokázal a pod lešením byl stále na očích celého města. A když pochopil, že ctihodní měšťané jeho nenávist ke mně nesdílejí a že mu někteří diváci tu pohanu snad i od srdce přejí, zpanikařil úplně. Vyrazil jako smyslů zbavený pryč z náměstí do jedné boční uličky. Diváci se před ním sami ochotně rozestupovali, ale když prchal a zezadu všem svítil jeho pruhovaný červený holý zadek, někdo za ním zakřičel cosi posměšného, co jsem v davovém smíchu ani nerozpoznal.

Ten teď nevyjde z domu, dokud mu srst nedoroste!

Další lapkové už věděli, co je čeká, a mohli se na to předem morálně připravit. Je jen otázka, zda to pro ně bylo ulehčení nebo zostření trestu.

Pak to už šlo »samospádem«. Děvy už věděly, co se od nich čeká a dávaly si záležet. Každý zbitý utíkal, jako by mu za patami hořelo, dav se zčásti bavil, z větší části se ale pohoršoval. Bylo to přece strašlivé zneuctění bojovníků! Ke všemu od ženštin, které by se jich správně měly bát! Nerozhodlo, že to byli podle mých slov darebáci. Byli to však zdejší darebáci a nemalá část davu to nesla nepříjemně.

Když se dal na útěk domů poslední, dvanáctý, jinak vůdce bandy Gypyt (jako velitel nedostal dvacet, ale pětadvacet bičem), ještě jsem se obrátil k davu s posledním vysvětlením.

„Tak dopadne každý dopadený lupič!“ vyvolával jsem.

Připadal jsem si jako kat Mydlář po popravě sedmadvaceti českých pánů toho roku po bitvě na Bílé Hoře, ale přece jen tady byly podstatné rozdíly.

Lapků bylo jen dvanáct, při popravě nepadaly hlavy, ale jen rány bičem na holé pozadí a nebylo to za vzpouru proti císaři, ale za loupež. I za ni čekala dřív loupežníky šibenice.

Po provedené exekuci jsem přeměnil »mybraki« do tvaru běžného mikrobusu a nabral směr ke Skalnímu domu.

„Doufám, že se tihle u nás už nikdy neobjeví,“ řekla Babdi.

„A já doufám, že se pověst o tom rozšíří i mezi ostatní tlupy lapků a že se po tomhle u nás neobjeví žádná,“ dodal jsem.

A ani to nevypadalo bláznivě.

------------------------ Poznámky:

  11 Toto pravidlo se připisuje důvěřivému náčelníkovi Apačů Vinnetouovi...

Errata:

14.08.2021 14:34