Vítej, návštěvníku!

Rodina

Krátce po střetnutí s lapky mi dámy připravily další parádní překvápko. Přivedly mi další nevěstu.

Na Chapežadu nemá monogamie šanci. Je tu tak příšerná převaha žen, že náš pozemský model rodiny – muž, žena a děti – tady prostě nemůže existovat. I když tady snižovali nepoměr mezi muži a ženami tím nejhorším možným způsobem – vražděním a pojídáním »nadbytečných« žen, pořád jich tu na jednoho muže připadalo pět až osm. Při klasické křesťanské monogamii by bylo čtyři až sedm z nich nadbytečných, taková společnost by nemohla být stabilní. Polygamie byla zkrátka nutnost a i já jsem pochopil, že nesmím v tomto směru vyčnívat.

K prvním dvěma manželkám – Babdi a Bjurše – jsem brzy přibral další. Elkírche jsem nemohl odmítnout, protože jí hrozilo, že ji příbuzní jako vdovu snědí. Jakž takž bezpečná byla jen u nás ve Slonovinové věži, nebo ve Skalním domě. Sojatu jsem nemohl odmrštit, mohla by prošvihnout poslední příležitost mít konečně dítě, které nikdo neprodá »na maso« a Fejargu mi vnutily, prý aby mohla díky mému vlivu prosadit spoustu svých nápadů.

Budiž, ale když přišly s nápadem, abych si vzal i šestou ženu, postavil jsem se proti tomu.

„A co kdybyste mě jednou nechaly vybrat si nějakou sám?“ napadl jsem je. „Proč mi dohazujete ženské, které neznám?“

„Tak za prvé, Gytchy znáš!“ tvrdila mi Babdi. „Byla s námi trestat lapky, stříhala je jako ovce. Za druhé tě obdivuje a s námi by se snesla. A za třetí, když tě necháme vybírat si podle tvého, nevybereš si žádnou.“

V tom měla asi pravdu. Další zdejší ženy mě nezajímaly, už jsem jich měl pět a to bylo podle mě až až. Nejsem přece muslim – ostatně i ti mají nanejvýš čtyři. Ne že by žádný křesťan neměl nikdy šest žen, ale ne všechny najednou, nanejvýš postupně!

Jenže Gytchy... vzpomínal jsem si chvatně na ty honačky... Musela to být jedna z nich. Jenže obě byly z hospodářství, kdoví, jestli dřív netahaly pluh, působily na mě jako kulturistky. Vzít si takovou... na zdejší poměry kredenciózní... ačkoliv ani to není to správné slovo, to se hodí spíš na ty tlusté, kdežto Gytchy měla asi blíž ke zdejšímu modelu Herkula. Ta by se mnou brzy zamávala! Že mě obdivuje? Takových je plný Skalní dům! Jak dlouho by jí to ale vydrželo?

„Proč zrovna Gytchy?“ zeptal jsem se jich.

„A taky by se od tebe chtěla všechno naučit,“ přihodila na váhu Babdi další argument.

„To by chtěly všechny!“ odvětil jsem. „Proto přece pořádám ve Skalním domě kursy zacházení s »mybraki« a s »voruzí«. Jí ty kursy nestačí?“

„Jenže ty tam učíš jen všeobecná pravidla,“ nesouhlasila se mnou Babdi. „Gytchy chce jít s tebou do skutečných akcí!“

„Vojto... Vojtine...“ orodovala za Gytchy i Bjurša.

„Ach jo!“ vzdychl jsem si. „Kde ji máte?“

Co dodat? »Ach jo« je univerzální povzdech, použitelný při jakékoliv nemilé příležitosti, jako jsou přírodní a automobilové katastrofy, zemětřesení, nebo když dítě za hrozného rachotu shodí v obchodě pracně sestavenou pyramidu nablýskaných konzerv...

Ach jo!

Gytchy čekala v předsíni u teleportů do Skalního domu, dál se zatím neodvážila. Slonovinová věž byla pro většinu obyvatelek Skalního domu něčím posvátným, i když skrz ni musely vždycky projít, když se jim zachtělo na trh do Piguzyňhu. Dohodli jsme se, že do hlavního města nebudou létat na »mybraki«, ale při takové cestě prošly vždy jen od teleportů k výtahu, aby vycházely jakoby nic z paty věže dole. Bylo to nenápadnější než provokovat létající bublinou. Kadeřnictví, zajišťující bílé šošolky na hlavách, ovšem bylo ve Skalním domě, kde si i mé dámy čas od času nechávaly upravit účes. Musím podotknout, že pozemské dámy věnují svým vlasům neporovnatelně větší péči.

Na Chapežadu nevládne mezi ženami tak silná konkurence jako na Zemi. Vdát se je tady mnohem vítanější než být prodána »na maso«, ale vdavkami se tu žena dostane jen z jedné rodiny do jiné a málokdy se přitom její postavení zlepší. Snahou žen je vdát se za »laskavého chlapa«, který své ženy nebije, nevyhrožuje jim prodejem »na maso« řezníkovi, zaměstnává je typickou domácí prací bez velkých nároků a nezapřahá je místo dobytčat do pluhů, jak je zvykem na venkově.

Jsou to přece »jenom« ženské...

Hlavou rodiny je na Chapežadu vždy muž. Podléhají mu všichni členové jeho rodiny včetně synů, kteří však mají jakožto budoucí dědici přece jen snadnější postavení. Muž může mít tolik manželek a dětí, kolik jich uživí. Velmožové a panovníci mívají často více než stočlenný harém – to bývalo i na Zemi, kde takový přebytek žen není a ženy, které si některý vládce harému zabere pro sebe, chybí mužům, na které se nedostanou. Starověcí vládci na Zemi měli proto kromě harémů i eunuchy, čímž ten nepoměr aspoň částečně vyrovnávali.

Ideálem muslimů je proto ráj se sedmdesáti pannami, což je pro drtivou většinu nedostupný sen. S touto vidinou se ochotněji stávají i »mučedníky«.

Naše rodina by měla být nejspokojenější na Chapežadu. Proto jsem nechápal, proč mé dámy trvají na jejím rozšíření. Já bych nejraději držel stav, jaký je.

Dámy však měly jiný názor.

Gytchy se přede mnou červenala jako školačka, až to bylo znát i skrz jemnou srst jejího obličeje. Ale měla u mě hned dva body navíc. Kolik je na Zemi dívek, které se ještě umí červenat? Stála tady beze slov, povzbuzovaná všemi mými ženami. A očividně nevěděla, co má říci.

„Mé dámy říkají, že chceš mezi ně?“ začal jsem, abych jí to trochu usnadnil.

„Chci,“ přikývla plaše, ani se to k jejímu kulturistickému tělu nehodilo. „Tvoje dámy říkají, že toho znáš tisíckrát víc, než co nám vykládáš na kursech. Prý se po večerech zabýváš čtením na zdi a pak někdy sakruješ, že se ti něco nepovedlo. Chtěla bych to taky umět. Třeba bych ti pak mohla pomáhat.“

„To asi bude problém,“ řekl jsem. „Jistěže znám mnohem víc, než co vám přednáším. Ale za tím je hodně dlouhé učení. Ve svém prvním životě jsem strávil učením... přes padesát zdejších roků. To opravdu jen tak nedohoníš.“

„Aspoň bych to zkusila...“ pokoušela se mě přemluvit.

„Další problém je, kdy,“ řekl jsem. „Asi ti mé ženy aspoň naznačily, že studuji po večerech...“

„Já se přizpůsobím,“ trvala na svém.

„Já to vzdávám,“ řekl jsem. „Ona se nedá odradit. Dobře, vezmeme ji. Ale to vám povídám, tím už to musí skončit! Jestli mi přivedete ještě jednu, pak se nejprve dohodněte, která z vás za ni přestane patřit k rodině a přejde do Skalního domu k těm, co tam jsou bez mužů. Jasné?“

Vytřeštily na mě krásná barevná kukadla všechny, Gytchy nevyjímaje. Mimochodem – měla krásně stříbrné oči a možná už pro ně jsem naposledy ustoupil.

Přinejmenším jsem si myslel, že naposledy...

Mám tedy šest žen. Babdi, Bjuršu, Elkírche, Fejargu, Sojatu a teď i Gytchy. Panebože! Nejhorší je, že mi to už ani nevadí! Anebo je to nejlepší?

Tenhle svět má svá plus i mínus. Nejkrutějším mínusem je zdejší otrokářský systém ve vztazích k ženám, ještě umocněný lidožroutstvím. Ale kdyby se tohle podařilo odstranit, bylo by tu mnohem lépe. Když si to ale promýšlím, víc mínusů proti Zemi tu není. Otrokářství ve vztahu k ženám přitom na Zemi provozuje miliarda muslimů a dá se pochybovat, že se u nás podařilo úplně vymýtit i lidožroutství. Velkým plusem je, že na Chapežadu není žádné náboženství ani nenasytné církve. Zdejší soudci jsou sice hodně zkorumpovaní, ale tím se od pozemských neliší. Jsou zde sice menší a větší vladařové, ale kde na Zemi nejsou?

Srstnatá pokrývka těl Chapežadů má rovněž své výhody i nevýhody. Chybí tu průmysl oděvů a obuvi, i když vzhledem ke stupni zdejšího rozvoje by se jednalo o řemeslnou malovýrobu. Chybí zde řemesla jako krejčí, švec, koželuh, tkadlec, na polích neroste len. Zemědělci chovají ovce, ale ovčí vlnu používají jen na výrobu chlupatých dek do lůžek – na jedněch leží a stejnými dekami se přikrývají, a pak ještě pro tepelně izolační vrstvy do domů. Pěstují zde rostliny podobné konopí na výrobu provazů, sítí a různých popruhů, ale proti pozemským spotřebám látek na oděvy je to zanedbatelné.

Žít se tu zkrátka dá.

Rozmístit špiony po všech pevninách byl skvělý tah, jenže měl i své nevýhody. S těmi chlapy byly stálé problémy. Můžete jim desetkrát klást na srdce, aby se chovali nenápadně, oni si musí uspokojovat svoje EGO. A žvanivý, vyzývavě se chovající špion, to je opravdu protimluv. A kdyby jeden, ale chovala se tak skoro polovina špionů. Dozvídal jsem se to – jak jinak – od žen. Ty zase nepovědí jenom to, co samy nevědí. Ale několikrát jsem musel vyměnit špiony mezi sousedními městy, aby ti profláknutí zmizeli lidem s očí. Samozřejmě s důrazným ponaučením, že »to bylo opravdu naposledy« a »příště to dopadne hůř«. A myslím si, že si místní obyvatelé pokaždé oddychli, že majitel usedlost prodal lepšímu kupci a odstěhoval se – i když ten druhý se v sousedním městě předtím choval podobně, ne-li úplně stejně.

Výhodou ale je, že se dozvím o každé počínající válce ještě dřív, než vypukne. Chlapi si zvykli nahlásit mi každé větší rojení bojovníků. Pokud je to kvůli bojovým hrám, mhouřím nad nimi oči, i když se při nich tu a tam pár nadšenců zraní. Na Zemi jsme také měli rytířské turnaje, to se dá tolerovat. Zato jsem zastavil už čtyři války, ještě než pořádně začaly, toho si opravdu cením. Proto mě sem přece Froilové ustanovili. Škoda, že se tu od té doby neobjevili. Nebo aspoň Hinjočhi! Měl bych na ni milion otázek, jistě na ně zná odpověď.

Například – na Chapežadu téměř neznají nemoci. Nejspíš za tím vězí lepší stav DNA všech zdejších živočichů, ale nemoci jsem tu ještě neviděl ani u zvířat, ani u lidí. Úrazy ano, ty tu jsou poměrně časté. Ale když už žijeme ve středověku, měly by tu být i morové rány a podobná »potěšení«. A zatím nic, dokonce ani banální nachlazení nebo chřipka. Opravdu těžce jsem prosazoval zásady hygieny. Jak lidem vysvětlit, proč se mají mýt, když tu nejsou nemoci? Kdyby nebylo úrazů a násilných úmrtí, umírali by lidé opravdu jen sešlostí věkem.

Jo – a občas se tu umírá na jedy. Houby jsou ovšem prevíti. Znamená to nejíst je, dokud si člověk není jistý, že jsou jedlé. Ale když někdo jedovaté houby usuší a rozemele na prach, získá vražedný prostředek srovnatelný se zdejšími zbraněmi. Párkrát jsem byl nakupovat na městském trhu, ale když jsem přinesl hlávku něčeho, co se podobalo našemu salátu, Babdi mi nákup zkontrolovala a zjistila, že někdo mezi listy hlávky nasypal jemný hnědý prášek. A ovšem, byly to houby, jak jinak. Babdi tvrdila, že by ta hlávka zabila i nosorožce.

Někdo si mě tam tedy musel vyčíhat. Přímo si netroufal, luky, šípy ani nože mě nezaskočí, ale houby jsou větší ráže! No, aspoň jsem věděl, že mě ve městě někdo nemá rád. Nedivil jsem se tomu. Přinejmenším na mě měli pifku řezníci! Postupně jsme je vraceli do města, lehčí případy dříve, nejtěžší až nakonec. Děvy každému připravily jeho osobní horror, který se pokaždé opakoval téměř stejně, snad jen s tím rozdílem, že ti poslední to opravdu měli nejtěžší. Jednak viděli, jak před nimi postupně vyvádíme jejich předchůdce a pokaždé to vypadalo jako na podřezání. Děvy si daly záležet, aby jim nic neprozradily, takže si všichni mysleli, že ti před nimi, co se už zpátky za mříže nevrátili, skončili v tratolišti krve na řeznickém podřezávacím špalku. Vyvádění chlapíci tropili srdceryvné scény, chytali se mříží, prosili a ječeli, ale nebylo jim to nic platné, děvy je vždy vyvedly a těsně před teleportem, než zmizeli ve Slonovinové věži a jekot umlkl, jedna bouchla pokaždé palicí do podlahy, což vydalo zvuk, jako kdyby chlapa omráčila.

Divadlo pokračovalo u mě soudem, ale většinou to skončilo mírným trestem ve výši jedné sezóny funkce krmičů prasat. Hrůza z podřezání byla vždycky nejhorší. Při soudu jsem jim neopomněl zdůraznit, že to, co prožili, připravovali dříve nevinným ženám, takže to byla jen malá splátka, navíc »s dobrým koncem«. Vždyť se jim až tak mnoho nestalo! A nakonec – i já jsem si užil čekání v kleci fjomochů a mnoho nechybělo, abych skončil na řeznickém špalku místo chuděrky Ošgo. Stačilo by, aby si mě vybrali místo ní, když jsem ještě nebyl na útěk připravený.

Ovšemže každý spravedlivě potrestaný darebák chápe svůj trest jako křivdu, představuje si za ni ohromnou pomstu a někteří se ji dokonce pokusí uskutečnit. Ti odvážnější to zkusí přímo, nožem, mečem nebo aspoň zpoza rohu, šípem. Ti zákeřnější si na to opatří sušené houby. Nemám to zkrátka snadné.

Ale to jsem tušil od začátku, ne?

Když jsem se poslední dobou občas přitočil k Bjurše, abych jí pohladil bříško, pokaždé strašně zrudla. A Sojata ode mě takové něžnosti vyloženě odmítala. Vysvětlil jsem sice svým dámám, že na Zemi je to projev náklonnosti, kterým muž ženě naznačuje svou úctu, když má být matkou, ale tady se to nedělo. Tohle musím zlomit, říkal jsem si v duchu. Muži se musí naučit vážit si matek, ne jimi pohrdat. A pokračoval jsem v tom. To by v tom byl rohatý, aby se to nezměnilo!

Všimly si toho mé dámy, po nich ženské ve Skalním domě. A protože si na mě netroufaly s přímým dotazem, musela jim to pracně vysvětlovat Babdi. A uznávám jí, snažila se. A dvojnásob jí musím uznat, že byla úspěšná.

Nejprve to převzali učitelé, kteří ve Skalním domě bydleli. A protože někteří už také čekali radostnou událost, začali se po mně opičit. Což k tomuto slovu sedělo, neboť jsme jako opičky vypadali všichni, nicméně když už to začalo a přišlo to o příchuť faux pas, pak nic nestálo v cestě rozšíření toho gesta i do města. Naše dámy s bílou šošolkou na hlavě se přece jen ve městě častěji dostaly do řeči s dámami bez šošolek a občas i s ošošolkovanými dámami, které nepatřily do Skalního domu, ale nosily tu ozdobu čistě z praktického hlediska, neboť na ženy se šošolkou na hlavě si ve městě nikdo netroufal. A dámy si novinky předávaly. O to mi přece šlo! Potřeboval jsem dostat mezi lidi úctu, kterou si ženy zasluhovaly. Terorem na řeznících jsem zmírnil nejhorší pohrdání jejich životy, teď jsem potřeboval další pokroky.

Císařské hlavní město Piguzyňh pozvolna měnilo postoj k ženám. Nejvíc to vynikalo v porovnání s jinými městy císařství, kam jsem zatím nedosáhl. Nejde zkrátka všechno najednou, mám na to celý život.

Uvidíme!

A tak nastal čas prvního porodu ve Slonovinové věži!

Ne že by jich ve Skalním domě nebylo pár už předtím, ale ve Slonovinové věži měl být první. A pro mě to měl být okamžik, kdy jistým způsobem překročím vlastní Rubikon a budu mít tady na Chapežadu vlastní potomky. Chápal jsem to jako závazek.

V kritickou chvíli mě však dámy vyhnaly. I když je muž na Chapežadu pánem nad životem a smrtí každého člena rodiny, má to jednu jedinou výjimku. Porod si vedou ženy samy a mužům je k němu vstup přísně zakázán. Upřímně řečeno, bude to i tím, že zdejší muži nejeví o tuto událost zájem. Nevím proč, ale asi jim to nepřipadá dost atraktivní. Jejich škoda – ale v tomto případě to byla i moje škoda. Dámy mě k tomu prostě nepustily a prát jsem se s nimi kvůli tomu přece nemohl.

Babdi mi to zdůvodňovala tím, že když muž vidí a slyší, co se při tom děje, mají to horší oba, muž i žena. A proto se tomu muži na Chapežadu sami vyhýbají. Oponoval jsem jí tvrzením, že u nás... ale zarazila mě poznámkou, že u hadů je to určitě jinak. Což je zcela neprůstřelný argument, takže jsem to nakonec vzdal.

Jenže když se dítě narodilo, bez reptání mi ten chlupatý mokrý uzlíček přinesly, abych si je mohl pochovat, ale pak je zase odnesly matce, aby je nakrmila. Na Zemi se, co já vím, alespoň v našich krajích, novorozeně hned po narození koupe, tady to ale není zvykem, beztoho by je nebylo do čeho po koupání zabalit. Dítě se dá matce nakrmit, ona si je přikryje vlastními chlupy a tak je vlastním tělem zahřívá. Proto asi mají Chapežadky na hrudi ten převislý pruh z dlouhých chlupů. Větší děti se prý nosí na zádech, ale k tomu se musí samy udržet. Za matčiny chlupy, jak jinak?

Takže i já tu mám dítě a měl bych být na ně pyšný, i když vypadá jako opička. Ale tak vypadám i já. Je to moje dítě.

Zdůrazňuji – dítě. Teď totiž ještě nikdo neví, jestli je to syn nebo dcera. Pravděpodobnější je dcera, ale jisté to není. Skutečné pohlaví dítěte se dozvím nejdřív tak za půl roku, do té doby je to prostě dítě. I jméno dostane až pak, protože teď ještě nikdo neví, má-li nárok na mužské nebo ženské jméno.

Mám tu tedy bezejmenné dítě. Ale je bezpochyby moje.

Moje a Bjurši.

*==*

Errata:

14.08.2021 14:34