Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Císařův hněv

Na vrata Slonovinové věže opět po delší době zabušil biřic, přinášející císařské pozvání k jednání. Stálá služba na vrátnici Slonovinové věže mu otevřela vrata a převzala jeho vzkaz.

„Ano, vyslanec určitě tento večer přijde,“ ujistila ho.

Biřic spokojeně odešel a já jsem marně hádal, jaký důvod to pozvání císař vlastně má. Poslední dobou se ve městě ani jinde v jeho říši neudál žádný incident. Rozprášení armády Velkého Hýta, který si usmyslel připojit ke své říši sousední vévodství, se neodehrálo na zdejší pevnině, takže se to císaře vůbec netýkalo. Ne že bych neměl problémy, musel jsem umravňovat některé své špiony-rezidenty, ale nic z toho nebylo tady v císařství.

Takže jsem se opět vypravil na audienci. Je mým zvykem, že si cizí kůži jako nosič zbraní neoblékám, neměl jsem s sebou nic. Je to jednodušší i pro císařovu ochranku – nemusí se obávat nějaké dobře ukryté dýky. Jen císař není úplně nahý, má na sobě přinejmenším dvě kůže svých nepřátel. Budiž mu přány! A v této chvíli je mi jedno, jestli v nich má dobře ukrytou dýku. Kdyby ji chtěl použít, mám přece »chožemi«. Možnost »vrátit si čas« je obrovská výhoda.

Vstup do císařského paláce jako vždy střežila jeho garda, či co to bylo, kupodivu měli zahnuté šavle otočené k zemi. Asi bych se měl zajímat, co to znamená.

Ve vratech se mě opět ujal ceremoniář a bez okolků mě vedl k císaři. Pochopitelně jinam než minule, císař jako obvykle své »přijímací salóny« střídal.

Tentokrát mě nikdo na životě neohrožoval, zato mě čekalo velice chladné přivítání.

„Porušuješ dohody!“ obvinil mě císař nerudně.

„Nejsem si vědom žádného případu,“ odvětil jsem klidně.

„Připomenu ti to,“ pokračoval císař.

„Prosím,“ vybídl jsem ho, aby mi to přednesl.

„Pokud si to dobře pamatuji, dohodli jsme se, že nebudeš stavět žádný »klášter pro zavržené ženy«. A teď se dozvídám, že jsi ho přece jen postavil!“

„Slíbil jsem, že žádný klášter stavět nebudu, natož ve městě Piguzyňh,“ řekl jsem klidně. „Nepřál sis, abych ve městě postavil třeba jen kůlnu. Ale to jsem neporušil. Ve městě Piguzyňh mám jen Slonovinovou věž, tu mi postavila ještě Froilka Hinjočhi, nic víc tu přece není. Musel jsem »zavrženým ženám« poskytnout ochranu ve Slonovinové věži a tak tomu také je.“

„Slyšel jsem, že ty ženy žijí v klášteře!“ trval na svém císař. „Nazývají ho »Skalní dům« a je prý z něho úchvatná vyhlídka. Je to pravda nebo ne?“

„Do jisté míry to pravda je,“ připustil jsem. „Ale to, čemu ty ženy říkají „Skalní dům“, je integrální část Slonovinové věže. To ale těžko vysvětlím lidem, kteří nemají ponětí o teleportech. Nezlob se na mě, ale na Chapežadu nejsou učenci, kteří by vůbec něco z toho chápali, zkroucený prostor je na ně příliš složitá věda. A neučení lidé teprve nic nepochopí. Všimni si ale, že ženy ze »Skalního domu«, když jdou na trh, vycházejí do města branou ze Slonovinové věže. Takže je jasné, že tam také bydlí. Jen mají jinou vyhlídku než na město, to je vše.“

„To je jen jedna stížnost,“ řekl císař. „Druhá se ale také týká tvých »zavržených žen«. Vyhlásil jsem, že ženy s bílou šošolkou na hlavě nesmí nikdo obtěžovat. Jenže se ukázalo, že dnes, když někdo vstoupí do Piguzyňhu, nepotká jinou ženu než se šošolkou na hlavě. Tak jak je to tedy? Nechceš mi snad tvrdit, že jsi zatím převzal do ochrany všechny ženy z Piguzyňhu!“

„To ne,“ odvětil jsem. „Ženy pod mou ochranou nosí bílé šošolky z vlasů přesně podle dohody. Mají ve Skalním domě na to »kadeřnice«, neboli ženy, které jim ty šošolky upravují. Nemohu za to, jestli si podobné šošolky pořídily i jiné ženy v Piguzyňhu, aby měly pokoj od obtěžování. Stvořit to znamení je jednoduché, takže to dokáže každá. Ale to už není moje chyba, já dohlížím jen na to, aby bez šošolky nešla do města žádná z těch mých. Ty si hlídám. Ostatní ženy ve městě mě nezajímají.“

„To je možné,“ připustil s povzdechem císař. „Budeme tedy muset vymyslet jiné označení.“

„Můžeme,“ přivolil jsem. „Ale je otázka, zda nové označení nebudou do týdne nosit všechny ženy ve městě.“

„Takže by to vlastně nic nevyřešilo,“ došlo i císaři. „A co takhle tu šošolkovskou ochranu prostě zrušit?“

„Můžeme to zkusit,“ přistoupil jsem na to. „Zajistím, aby se naše ženy přestaly odlišovat. Bude to mít ale jednu nepříjemnou nevýhodu. Když frajeři narazí při svém »špásování« na ženy pod mou ochranou, dostanou od nich pořádný výprask. Neslyšel jsi ještě o výprasku lapků ve městě Bamira z provincie Čecalg?“

„O těch sem přišly divné zvěsti, ale to budou jen pomluvy,“ mínil císař. „Nebo připustíš, že by ženské ostříhaly lapky dohola jako ovce a do krve spráskaly biči? To přece není myslitelné!“

„No, skutečnost je pochopitelně jiná,“ přitakal jsem mu. „Já jsem to viděl a musím říci, docela mě to pobavilo. Samozřejmě je neostříhaly úplně, jen jim vystříhaly srst na zádech a na zadku. A nespráskaly je do krve, žádná krev tam netekla. Jen jim těmi biči záda i zadky notně zmalovaly. Co bys ale dělal s lapky, kdyby přepadli tvé císařské statky?“

„Kdyby přepadli mé statky, předhodil bych je asi hladovým »hudamům«,“ odvětil císař. „Ale lapkové dobře vědí, že nesmí na mé statky sáhnout, jinak je čeká hodně bolestivá smrt!“

„Jsi si tím jistý?“ zkusil jsem ho naviklat.

„To se ví!“ odvětil. „Mám dohodu s Buzaůdem, který těm lapkům rozkazuje, že moje statky z nájezdů vynechá.“

A hleďme, došlo mi. Císař má tajnou dohodu s lapky! Proto je nechává »pokojně loupit«! Škoda vzniklá loupežemi poddaným ho nezajímá, hlavně když se vyhnou nájezdům na jeho majetek! Vždyť je to skoro jako spoluvina!

„A nešlo by dohodu změnit tak, že nebudou loupit vůbec?“ navrhl jsem mu bezelstně, i když jsem věděl, že ji nepřijme.

„I lapkové přece chtějí nějak žít!“ omlouval je císař.

Jistě, pomyslel jsem si. I vrahové mají nezadatelná práva, dokonce i právo vraždit. Sakra, jestli tohle bylo na Zemi kdysi ve středověku běžné, byl by středověk ještě horší, než jsem si dosud myslel. Ale co středověk! I dnes mají na Zemi vrahové větší práva než ostatní občané! Breivik má v cele televizi, ale stěžuje si, že to fešácké vězení nepřípustně omezuje jeho práva! Kdyby dostával při každém výročí jeho vražedného řádění za každou oběť jednu ránu bičem, bylo by to sice spravedlivé, ale bylo by to pošlapání jeho práv. Takhle je to zřejmě podle »lidských práv« v pořádku, zato dostává pořádně na brusel spravedlnost. Je to už delší dobu, co jsem na internetu četl názor jakéhosi českého právníka, že mají na »přiměřený zisk« právo i zloději. Potěšpámbu, být to soudce!

„No tak těm lapkům vzkažte, že při příštím nájezdu na naše lidi nedostanou jen bičem na záda, ale dopadnou mnohem hůř,“ řekl jsem zamračeně.

„Jakým právem je ale chcete trestat?“ vyjel si nečekaně na mě císař. „Nad svými poddanými mám právo já a soudy, které pro mě pracují! Vám nepřísluší právo trestat! Co vám dává tu drzost mluvit o spravedlnosti? Vy nezákonní samozvanci!“

„Právo na důslednou obranu nám dali Froilové,“ řekl jsem ještě zamračeněji. „Mimochodem, jak je možné, že císařští soudci soudí podle toho, kolik jim kdo zaplatí, místo podle zákonů?“

„Soudci musí být nezávislí!“ řekl císař pyšně. „Kdybych je omezoval a šikanoval, prohlásili by mě za diktátora.“

No jo, porovnal jsem si to v duchu s poměry na Zemi, kde se říká v podstatě totéž. Soudci musí být nezávislí! Jenže pak se stane, že v »nepochybně demokratické« zemi »nezávislý« soudce osvobodí vraha, který zabijáckým předmětem zákeřně a zezadu zabil člověka, uzná mu to navzdory svědectví přihlížejících lidí i zdravému rozumu jako »nutnou sebeobranu«¹² – a »nedá se s tím nic dělat«, soudce přece musí zůstat »nezávislý« a zpochybňovat rozsudek je protiprávní... A když se takové případy běžně stávají v »demokratické« Británii, což teprve v Asii nebo v Africe!

Na Chapežadu vládl podle mě pořád ještě středověk. Ale ve srovnání se Zemí je velká otázka, kde je to horší. Technicky je samozřejmě Země neporovnatelně vpředu, ale morálně? O tom by se dalo velice úspěšně pochybovat, i se započítáním otrokářského jednání se ženami – na Zemi přitom obvyklém u muslimů – či se zdejším lidožroutstvím, které na některých místech dodnes bují i na Zemi.

„Do císařských soudů se nevměšuji,“ řekl jsem suše. „Jsou přece tvoje. Ale když se podívám nestranně na jejich nezávislost, vidím hodně důvodů k nápravě. Soudci mají být nezávislí v tom smyslu, aby se nenechali nátlakem ovlivňovat k nespravedlivým rozsudkům, ale nesmí být nezávislí na zákonech nebo na zdravém rozumu. Soudce, který soudí podle úplatků, soudí zpravidla proti spravedlnosti a měl by skončit. Soudci jsou čistě tvoje vizitka, ale nepůsobí na mě spravedlivě. Naštěstí Hinjočhi mně a mým lidem vyjednala nezávislost i na tvých soudech, jinak bych musel proti nim zasáhnout. Mám právo na obranu nejen proti násilí, ale i proti nespravedlivým soudům.“

„Ty jsi vlastně sprostý diktátor!“ mračil se císař. „Přisuzuješ si větší práva než mám já! To je nepřípustné!“

„Zato musím jednat spravedlivě,“ řekl jsem. „Nejsem tady zdaleka nejvyšší, nade mnou jsou silnější i spravedlivější Froilové a ti by mi nespravedlivé jednání neodpustili. Kdo je v tomto světě nad tebou? Vlastně nikdo. Měl bys sám více dbát o spravedlnost, aby se lidem ve tvém císařství vedlo dobře. Když necháváš soudit nespravedlivé soudce, nevidí tvoji poddaní jako spravedlivého ani tebe. Mimochodem oprávněně. Soudci jsou vizitkou vladařů!“

Všude ve vesmíru, chtělo se mi dodat. I na Zemi!

„Froilové, Froilové!“ opakoval císař hněvivě. „Pořád se na ně odvoláváš. Přitom jsou to cizinci a nebojím se říci – vetřelci! Není ti hanba, přidávat se k nim proti vlastním? Ty ani necítíš tu neodpustitelnou zradu všech Chapežadů?“

„Necítím,“ opáčil jsem. „Nemohu zradit Chapežady, jsem původně člověk z jiného světa. Mám jen zdejší tělo, ale Chapežad nejsem. A snažím se jednat tak, abych se za to nemusel stydět. Ani před Chapežady, ani před svým národem, ani před Froily.“

„Mluvíš nějak divně,“ zarazil se císař. „Ale jestli si myslíš, že ti na to skočím, pak se mýlíš.“

„Nemusíš na nic skákat,“ ušklíbl jsem se trochu. „Náš vztah je přece daný. Jsem vyslanec Froilů, žiji ve tvém městě Piguzyňh, kde mám od Froilů úkol zabraňovat válkám. Což zatím plním, to je všechno. Nesmím tě svrhnout, dokud sám nezačneš válku. Ty to víš, proto žádnou nepřipravuješ, ostatně by to šlo ztěžka, když ti tato pevnina patří celá. Přepadení jiných pevnin by vyžadovalo válečné loďstvo, které nemáš. Náš vztah musí být proto – celkem logicky – neutrální. Co chceš víc?“

„Chci, aby ses přestal míchat do mého císařství, především v Piguzyňhu!“ žádal císař. „Nepochopím, jakou souvislost mělo zabraňování válkám s tvým zásahem proti řezníkům! Lapkové... no budiž... jestli napadali vaše ženské... ale vždyť ani to není v pořádku! Co tam tvé ženské měly co dělat?“

„Máme tam tři statky,“ řekl jsem.

„Jak to?“ ještě víc se zamračil.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „I já si musím peníze nějak vydělat. Nechci se živit loupežemi. Když jsi mi zakázal stavět ve městě domy, dal jsem se na statkáře. A nebyl to špatný nápad, statky mají docela slušné výnosy. Přidávám do toho své znalosti, ženy nadšení a jde to. Neprodávám na maso ženy, ale vepře. Než abych ohrožené ženy vydržoval a krmil, zásobují se samy a přebytky prodávají na trhu. Není to tak snadné jako stavba domů, ale díky ženám netrpím nouzí ani já. Zájem o vepřové je velký a statky mi vzkvétají jedna radost.“

„Nedal jsem ti na to povolení!“ namítl císař.

„Odkdy je nutné povolení na založení hospodářství mimo hlavní město?“ podivil jsem se. „Poslyš, ustoupil jsem ti v otázce kláštera a řekl jsem, že ty ženy ubytuji ve Slonovinové věži. Což jsem splnil, ovšem do viditelné části by se nevešly, využívám tedy i jejího »prodloužení« v podobě »Skalního domu«. Ustoupil jsem ti v tom, že jsem zastavil stavby v Piguzyňhu, i když mi přinášely poměrně slušný příjem. Ale potřetí už ti neustoupím.“

Císař si mě změřil vražedným pohledem.

„Co kdybych tě teď dal tady v mém paláci zatknout?“ začal výhrůžně. „Třeba za tyhle řeči...“

„Mám pro tebe radu,“ odvětil jsem klidně. „Rozmysli si to ještě včas, dokud můžeš. Uvědom si, bylo by to porušení dohody s Froily. A to by mi dalo právo na obranu i proti tobě. Raději ani nechtěj vědět, co by to znamenalo!“

„Chceš mi vyhrožovat?“ naježil se císař ještě víc.

„Ani ne,“ řekl jsem. „Jen ti připomínám dohodu s Froily, podle které na mě nemáš nárok. To já bych naopak získal důvod k sebeobraně. Která – jak víš – může občas bolet. Jako ty lapky, kterým ženy pořádně zmalovaly holá, potupně ostříhaná záda.“

„Vždyť jsi je ani nezabil!“

„Podmínkou Froilů je, že nebudu na Chapežadu prolévat krev,“ přiznal jsem. „Nikoho jsem tu ještě nezabil. Občas pouštím na delikventy hrůzu, ale nezabíjím. Ten příkaz mi hodně svazuje ruce... naštěstí jsou i tresty horší než smrt. Třeba hrůza z čekání na smrt, která nakonec nepřijde. Může to být i čekání ve vězení, kam nepronikne ani paprsek světla. Kde vězně oslní i svíčka, kterou uvidí jen jednou do roka. Kde se zblázní z vody, pomalu na něho kapající ze stropu. Tohle může trvat roky a bude to i horší než smrt. Ty opravdu drsné prostředky si schovávám pro dareby, kteří by si zasloužili ne jednu, ale tisíc smrtí. Až je propustím, dokonale zničené na těle i na duchu, mohou své utrpení zvěstovat darebákům, kteří jsou ještě na svobodě. Aby je pouhé líčení mého vězení odradilo od dalšího páchání zla. Co je proti tomu ostříhání zadku a zmalování bičem?“

„Jsi obluda!“ urazil se císař.

„Viděl jsi někdy hrůzu v očích žen, trpělivě čekajících na své podřezání?“ opáčil jsem. „To se ve tvé říši dělo denně. A tu hrůzu neprožívali jen darebáci, ale nevinné ženy a dokonce i děti! Krmili je pecugíbe, aby jejich maso bylo »správně kořeněné«! To jsem naštěstí zarazil, prozatím jen v Piguzyňhu, ale spíš bych já mohl tvrdit, že vy jste obludy! I ty sám jsi přece jedl lidské maso! Možná jsi nevěděl, co jíš, ale pochvaloval sis, jak je to dětské masíčko jemné! Kdo z nás dvou je tady větší obluda?“

„Takhle mě ještě nikdo neurazil!“ vybuchl císař. „Nechával jsem některé popravit za mnohem menší vinu!“

„Poprava za urážku?“ opáčil jsem. „Taky pěkná obludnost! Nikdo se ti pak neodváží říci, jak jsi nespravedlivý, ale myslí si to jistě všichni – a plným právem!“

„Myslím, že bude potřeba vypovědět dohody s Froily,“ řekl císař. „Tohle už přesahuje všechny meze!“

„Poruš je!“ pobídl jsem ho. „Dodáš mi důvod, abych tě sesadil. Takhle to nesmím udělat, ale stačí málo!“

„Divím se jen tvé drzosti!“ řekl císař. „Urážet mě v mém vlastním paláci! Kde tě mám prakticky v hrsti! Nepomyslel jsi na to, že mi stačí pokyn a byl bys mrtvý?“

„To si jen myslíš,“ uklidňoval jsem ho. „Už jednou tu na mě někdo spáchal atentát. Jestlipak jsi to aspoň vyšetřil? Nejspíš ne, ale je mi to upřímně jedno. Nebojím se atentátů, nemají naději na úspěch. Možná by bylo nejlepší, kdybys k nějakému dal povel ty sám. Obrazně řečeno, rozvázalo by mi to ruce.“

Císař chvíli vypadal, jako kdyby se už už chystal dát takový povel skrytým střelcům, ale pak se trochu uklidnil.

„To je právě to, co neudělám,“ řekl. „To by se ti hodilo! Ale budu si na tebe stěžovat Froilům, až se tu zase objeví. Požádám je, aby k nám dali jiného vyslance. Ty překračuješ své pravomoci. Dali ti za úkol zabraňovat válkám, ale ty tady terorizuješ města i venkov. Jeden chlap si u mě stěžoval, že chlapům nepřiznáváš žádná práva, všechno je tam jen pro ženské! Chlapi tam prý krmí vepře »ižépyná«, taková potupa! Všude jinde krmí vepře ženy, je to jejich odvěká práce, jen u vás je to naopak! To musí přestat!“

„Kdo si to na mě stěžoval?“ zajímal jsem se.

„Nějaký chlap, prozrazovat ho nebudu,“ řekl císař vyhýbavě a zjevně se sám na sebe mrzel, že tuhle věc prořekl.

Takže má císař ve Skalním domě někoho, kdo si u něho na mě stěžoval... dobře že to vím. Někdo z těch, kdo mají přístup do venkovských hospodářství. Učitelé to zřejmě nebudou... některý ze sedláků by u vepřů zase rád viděl ženy... Pravda je, že jsem dával k vepřům delikventy za trest. Aha, to je to »upírání práva«! Ale tím císař přiznal, že ví o našich statcích! Když jsem mu řekl, že je tam máme, dělal, jako že o nich neví...

Ale strašit mě Froily? To se císaři povedlo!

„Jednej, jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny. „Příchodu Froilů se nebojím. Asi to nevíš, ale oni si umí vyvolat obrazy minulých událostí. Až si budeš stěžovat, podívají se do minulosti a opravdu bych se divil, kdyby se nechali ošálit.“

„Obrazy minulých... událostí?“ zarazil se. „To jde? A už ses s tím někdy setkal?“

„Nesetkal jsem se s tím v Chapežadu, ale ve světě Kycuzí,“ řekl jsem. „Křivě mě tam obvinili z vraždy. Hinjočhi se však na tu kritickou chvíli podívala a hned zjistila, že mě obvinili neprávem. Pak mi jako odškodné nabídla místo vyslance v Chapežadu.“

Neřekl jsem, že mě vlastně těm darebákům vydala, ale proč bych dělal císaři radost?

„Takže se podívá, co jsi tady vyváděl s řezníky a tak...“ požadoval císař upřesnění.

„Podívá,“ přikývl jsem. „A nejspíš mě i pochválí. Nikoho jsem tady nezabil a zachránil jsem před smrtí stovky žen. To by Hinjočhi mohla ocenit.“

„I když to byly jen ženské?“

„Hinjočhi je také ženská,“ připomněl jsem mu.

„Tak jí přeju, aby taky zemřela!“ řekl císař.

„Řekl bych, že ji tvé přání rozesměje,“ usmál jsem se. „Ale já bych si hodně rozmýšlel rozzlobit si éFroily!“

„Třeba si toho nevšimne!“ snažil se to honem uhrát do autu.

„Ve chvíli, kdy si na mě začneš stěžovat, donutíš ji, aby se přesvědčila o pravdě,“ varoval jsem ho. „Pak si toho ale všimne, jakože jedna a jedna jsou dvě. Už jsi to přece řekl!“

„Takže je to vlastně jedno,“ řekl císař po krátkém přemítání. „Tak to budu raději, abys zemřel i ty! A to hned!“

Došlo mi, že se rozhodl mě zde na místě zabít. Další čekání nemělo smysl, čekal bych jen na své vrahy.

»Chožemi deset vteřin zpět!« pomyslel jsem si.

„Třeba si toho nevšimne!“ opakoval císař – vlastně ne, řekl to jen jednou, to jsem se jen vrátil zpátky v čase.

„Ve chvíli, kdy si na mě začneš stěžovat, sama se přesvědčí o pravdě,“ varoval jsem ho. „Nebude – i pro tebe – lépe nechat to zahrabané v minulosti?“

Tentokrát císař přemýšlel déle. Pochopitelně, nabídl jsem mu jiné východisko než otevřenou válku. Teď jde o to, jestli už je pevně rozhodnutý, nebo se dá ještě přesvědčit, že válka nemusí být výhodná...

„Vždyť je to vlastně jedno,“ řekl císař po delším přemítání. „Nejlépe bude, když zemřeš hned teď!“

»Chožemi deset vteřin zpět!« pomyslel jsem si.

„Třeba si toho nevšimne!“ opakoval potřetí císař, i když to ve skutečnosti řekl jen jednou.

„Jak myslíš,“ změnil jsem úplně taktiku. „Vidím, že ses už pevně rozhodl mě zabít, ale tomu se mohu jen útrpně zasmát. Tak se tedy dívej!“

»Pchiš pracovna!« pomyslel jsem si.

To jsem zvědav, jak si to teď bude vysvětlovat, říkal jsem si, když jsem se opět usazoval do svého pohodlného křesílka.

Zmizel jsem mu, ani nestačil mrknout.

Uvidíme, co si z toho vybere.

------------------------ Poznámky:

  12 V Británii vrah zezadu zabil Čecha úderem železného řetězu, soudce to uznal jako "nutnou obranu" a osvobodil ho...

Errata:

14.08.2021 14:34