Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Každé oko jiné

Byl jsem vlastně rád, že je právě léto. Chapežad je teplejší svět než Země, sníh tu neznají a léto se od zimy liší jen nepatrně – odhadnu to na maximálně dvacet Celsia od špičky do špičky. Průměrná teplota v létě je tu třicet, v zimě deset, oboje nad nulou, takže sníh a led je tu jen na pólech a na horách nad čtyři tisíce metrů výšky.

Možná i to svým dílem přispělo k tomu, že se Chapežadé nenaučili oblékat. Homo Sapiens na mnoha místech Země vydrží i bez oděvu, případně s oděvem v podobě krátké sukýnky z trávy, ale ne všude. Přece jen jsou u nás místa, kde to bez oděvu prostě nejde. Vezměte si takové Eskymáky!

Zajímavé je, že v subtropických až tropických oblastech na Chapežadu vznikly tak rozvinuté říše. Chybí tu textilní a obuvní výroba, ale jinak je společnost na Chapežadu poměrně na úrovni. Mají tu kovy, vozy mají kola – například Indiáni v Americe nikdy kolo nevynalezli! Bohudík tu ještě neobjevili střelný prach, války se tu vedou chladnými zbraněmi, meči – či spíš šavlemi, píkami, luky a šípy, největším válečným strojem je tu prak. Mají tu papír, byť trochu tvrdší, a knihy. Jenže tu nevznikla klasická literatura a to ani náboženská – ostatně tu není žádné náboženství, za což říkám jako ateista »bohudík«. Je ovšem smutné, že jediné knihy tu jsou matriky, používané hlavně berňákem k výběru daní.

Chapežadé mají vůbec chudou kulturu. Nepěstují hudbu ani zpěv – upřímně řečeno, tomu se nedivím, oni nemají ani hlas, ani trochu hudební sluch. Nestaví si sochy a nemalují obrazy. Jediné, co tu aspiruje na titul »umění«, je architektura. V tom se opravdu vyžívají. Ve městech nejsou zvláštností pětipodlažní domy, i na venkově staví nápaditě. Poměrně střídmě používají dřevo. Stropy domů jsou téměř vždy klenuté, podlahy dlážděné a střechy domů jsou ploché, pokryté dlažbou. Má to výhodu, kterou jim musí města na Zemi jen tiše závidět – nejsou tu časté požáry. Městské domy jsou nehořlavé a na venkově mohou hořet jedině zásoby, ale díky nehořlavým střechám stodol a sýpek dochází k požárům jen velmi zřídka. Pak ovšem obvykle stodola či sýpka vyhoří do základů, neboť Chapežadé se ohně nenaučili hasit. S požáry stohů mají ostatně problémy i profesionální hasiči na Zemi.

Požáry jsou však výjimečné a ještě jsem se s nimi nesetkal. Vím o nich jen ze vzpomínek zdejších starších lidí, jeden požár například zažila i Babdi.

Ale musím se opět vrátit ke zdejšímu podnebí. Díky tomu v těchto krajích nosí děti zásadně matky. Zpočátku na hrudi, kde je vlastní srstí zakrývají a zahřívají, později na zádech. Otcové se o děti obvykle starají až v pozdějším věku, kdy je potřebují naučit svému řemeslu, aby si zajistili pokračování rodu v dědicích.

Díky Babdi jsem si u svých žen vymohl výjimku – staral jsem se o maličké od začátku. A Babdi jakožto nejvyšší zdejší ženská autorita mě v tom podporovala.

„Jen ať si i on dětí užije!“ argumentovala nejčastěji.

Bjurša také nebyla proti, takže jsem měl naše dítě v náručí denně aspoň na chvilku. Doufal jsem, že užitek bude všeobecný. Jednak jsem se naučil zacházet se zdejším dítětem – a nebylo to úplně jednoduché, měl jsem naštěstí dobrou učitelku Babdi. Za druhé jsem mohl udržet vztah s Bjuršou, neboť i ona viděla, že mám o naše dítě upřímný zájem, za třetí to mělo jistě dobrý vliv i na ostatní ženy, zpočátku hodně udivené, že se jako chlap chci zabývat miminem. A konečně za čtvrté jsem rychle získal krásný vztah s dítětem, které se rychle naučilo, že jsem jako jeho druhá máma.

A pak se narodilo dítě Sojatě. Naštěstí už si trochu zvykla na můj zájem o dítě Bjurši, takže se ani moc nebránila, když jsem ji požádal o zapůjčení děcka kvůli pochování. Jenom mě důrazně nabádala, ať je nevzbudím, že právě krásně spí.

Ujistil jsem ji, že už to s dětmi trochu umím a převzal jsem je od ní do své náruče. Jenže – co čert nechtěl – dítě se v té chvíli probudilo a otevřelo očička. Podíval jsem se na ně a velice mě to překvapilo.

Naše dítě mělo – každé očičko jiné barvy. Levé žluté mohlo být po mně, ale pravé mělo tak jásavou a zářivou ultramarínovou barvu, jakou jsem ještě na Chapežadu neviděl.

Ještě víc mě však překvapila Sojata. Zaječela, jako kdyby jí někdo zapálil srst, skočila po mně, dítě mi vytrhla a utíkala s ním do své ložnice.

„Co jí je?“ podíval jsem se udiveně na Babdi.

„To jsi neměl vidět,“ mračila se Babdi. „Bojí se o ně, nediv se. Děti s dvojí barvou očí jsou velice vzácné. My totiž věříme, že přinášejí smůlu, takže bývají první na řadě, když jde o řezníka na »nucený výsek«. A víš přece, jak toužebně si je Sojata na tobě vyškemrala. A teď by o ně měla přijít? Když je její poslední?“

„Hloupost!“ řekl jsem. „Já na tohle nevěřím. Nemyslím si, že to dítě přinese někomu smůlu a nedovolím, aby mu kdokoliv ve Slonovinové věži ubližoval. Poslyš, Babdi, dokážeš Sojatu co možná nejrychleji uklidnit? Opakuji – děti s tak krásnýma očima nikomu smůlu nepřinášejí a kdo by mu chtěl ublížit, bude muset nejprve zabít mě, protože já je také nedám!“

A poslal jsem Babdi za Sojatou, aby ji přesvědčila, že se mě nesmí bát, protože budu od této chvíle na straně toho dítěte i její.

Babdi odešla, ale ostatní ženy se na mě od té chvíle dívaly udiveně a snad i ustrašeně. Že by se toho dítěte bály?

A já jsem si do této chvíle liboval, že na Chapežadu žádné náboženství není! A přitom tady mají úplně stejný základ všech náboženství, jako je tomu i na Zemi!

Pověry!

Naštěstí i Sojata pochopila, že jsem jiný než většina chlapů v Chapežadu a že jsem fakticky na její straně a na straně jejího dítěte. Ale byli jsme tady jen čtyři. Sojata, já, Babdi a ze všech ostatních žen jen Bjurša – asi protože se už jen ona dokázala vžít do postavení Sojaty. Ostatní se dívaly ostražitě, nedůvěřivě a kdo ví, možná i nepřátelsky. Dítě s rozdílnýma očima bylo pro zdejší lidi příznak neštěstí.

Postavil jsem se té pověře plnou vahou své zdejší autority hned od počátku, ale nebylo to ani vyrovnané. Autoritu jsem zde měl bezpochyby vysokou, jenže pověra byla hluboce zakořeněná a nevzdávala se.

Pozměnil jsem algoritmus otevírání dveří u ložnice Sojaty, aby se otevřely jedině na příkaz její, můj a Babdi. Obdobně jsem upravil dveře u ložnice Bjurši. Tak by měly být naše děti chráněné před nepřátelstvím zdejších žen aspoň do doby, než tu pitomou pověru překonám. Uznával jsem jen jedno – ty dvě rozdílné oči skutečně přinášely smůlu, ovšem jen jejich majiteli, kterého brzy po narození čekal »nucený výsek«. A to se musí změnit!

Byla to další komplikace ve chvíli, kdy jsem si znepřátelil císaře a mohl jsem očekávat podrazy i z jeho strany.

To opravdu nebylo dobré!

Pro jistotu jsem ve Skalním domě vyhlásil nutnost omezit na nějakou dobu cesty na trh, než se ukáže, jestli je císařův hněv zaměřený jen na mě nebo na veškeré obyvatelstvo Skalního domu a Slonovinové věže. To první bych uvítal, protože já se ve městě Piguzyňh tak jako tak objevuji málokdy, to druhé však, bohužel, bude podle všeho pravděpodobnější.

Budeme to muset otestovat, ale to se dá dělat jen tím, že na trh pošlu malou skupinku, budu ji sledovat a případné atentáty na ně rušit pomocí »chožemi«, což vypadá reálně. Dvojici ohlídám snadno, případně i ochráním, kdyby šlo do tuhého. Ale ohlídat se dá jen jedna dvojice, nejvýš trojice, rozhodně ne, kdyby po tržnici běhalo celé ošošolkované hejno. Teď jde hlavně o to, jak se na to budou všechny dámy dívat. Buď logicky – to jest, nepohodl jsem se s císařem a tohle je důsledek, nebo nelogicky – může za to »ten spratek« s dvoubarevnýma očima.

No, nebude to jednoduché!

Ráno mě požádala o důvěrný rozhovor Elkírche. Nebylo by správné odmrštit ji, když jsem neměl na práci nic důležitějšího. Její otázka byla opravdu naléhavá.

„Opravdu věříš, že ty dvoubarevné oči nepřináší neštěstí?“

„Přinášely,“ přikývl jsem. „Ale jen těm dětem. Nebo jsi snad slyšela, že někde žije někdo s tak odlišnýma očima?“

Elkírche chvíli vzpomínala.

„Neslyšela,“ řekla po chvilce. „Ale o dětech s těma očima jsem slyšela mnohokrát, že nosí neštěstí.“

„Žádné z nich zřejmě dlouho nežilo,“ řekl jsem, „protože je lidé podřezali ještě jako malé. Přinášely ty oči smůlu? Těm dětem určitě. A snad ještě jejich nebohým matkám, které jistě své děti upřímně oplakaly. Ale můžeš si vzpomenout, komu dalšímu ty oči přinesly neštěstí? Podle mě nikomu. Otcům to nejspíš bylo jedno, pokud se ochotně toho podřezávání sami neúčastnili.“

„Tak proč se od tebe císař po narození toho děcka tak náhle odvrátil?“

„To nebylo náhle,“ ujistil jsem ji. „Při mé minulé návštěvě císařského paláce, tedy v době, kdy jste mi Sojatu přivedly, se mě tam snažil zabít jakýsi najatý vrah. Řekl jsem to císaři a doporučil mu, aby to vyšetřil. Císař dokonce podle barev šípů poznal, kdo je za tím pokusem o vraždu, ale nic proti tomu neudělal. Už tehdy jsem mohl mít smůlu – a dítě by za ni rozhodně nemohlo. Takže ani dnes za nic nemůže. Rozuměj, císař se cítí mou přítomností ohrožený. Jsem pod ochranou Froilů a kdybych se postavil proti němu, dopadlo by to špatně s ním, ne se mnou. A císař to ví. Proto se proti mně otevřeně postavil. Doufá, že mě zabije, dříve než sem zase přijdou Froilové.“

„Proč ho tedy nezabiješ?“ vyhrkla.

„Protože si to Froilové nepřejí. Musím se snažit vycházet s lidmi bez prolévání krve. Přiznávám, je to těžší než kdybych své nepřátele rovnou zabíjel. Ale jde to i bez krve, aspoň zatím.“

„Myslela jsem, že jsou Froilové rozumnější,“ vzdychla si.

„Ale tenhle přístup je opravdu rozumnější, než když se věci řeší tím jednoduchým krveproléváním,“ zastal jsem se jich.

„Nevím,“ otřásla se. „Ale budu s vámi taky chránit to dítě, když za nic nemůže...“

„Dobře děláš,“ pochválil jsem ji. „Až budeš mít sama dítě, pochopíš to ještě lépe.“

Mám tedy dalšího stoupence. A budu si muset promluvit se všemi zbývajícími členy své »košaté rodiny«.

Musíme přece táhnout spolu!

Mezi obyvatelkami i obyvateli Skalního domu se rozšířila zpráva, že ve Slonovinové věži je dítě s dvoubarevnýma očima. Když jsem se tam byl podívat, vystoupil proti mně místní »petiční výbor« s dotazem, co je na tom pravdy a jestli ano, co s tím budu dělat, abych na Skalní dům nepřivolal neštěstí.

Zapírání nemělo smysl, taková skutečnost se nedá dlouho utajovat. Když jsem se rozhodl postavit se pověře čelem, nebudu se vykrucovat jako školáček s mičudou před rozbitým oknem.

„Ano, ve Slonovinové věži máme dítě s různě zbarvenýma očima,“ řekl jsem. „Je to moje dítě a je tedy pod mou ochranou. Na rozdíl od některých pověrčivých bab si nemyslím, že by tohle nevinné dítě přinášelo někomu neštěstí a i kdyby, dítě se nachází ve Slonovinové věži, takže se to Skalního domu vůbec netýká.“

„Jenže Skalní dům je přece se Slonovinovou věží spojený!“ namítla nejráznější oponentka.

„Chcete to spojení zrušit?“ zeptal jsem se jí. „Pak byste ale ztratily spojení do města Piguzyňh. Jak potom chcete navštěvovat městské trhy?“

„Tam teď stejně nesmíme,“ odvětila poněkud kysele žena. „Ten fracek nám začal neštěstí přinášet, sotva se narodil!“

„To dáváte dohromady věci, které spolu nesouvisejí,“ opáčil jsem. „Roztržka s císařem je mnohem starší. Už při mé předchozí návštěvě císařského paláce se mě tam někdo pokusil zabít. Neměl úspěch – jak vidíte, pořád ještě žiju – ale císař ten incident odmítl vyšetřit, takže jsem získal dojem, že ten neúspěšný pokus byl jeho dílem. Dítě tenkrát nebylo na světě, takže vůbec nemohlo neštěstí přinést. To snad pochopíte!“

„Ale vypadá to tak!“ namítla žena.

„Nevypadá!“ nepřipustil jsem té pověře ani stín pravdy. „Je to nesmysl! Spor s císařem s dítětem rozhodně nesouvisí. A kdo si to myslí, ignoruje skutečnost. Na to dítě by se dalo svést všechno, co se kde ve světě nepodaří, ale tím tomu děcku jen škodíte. Měli byste se stydět!“

„Nikdo se ho přece ani nedotkl!“ odvětila zamračeně.

„Vytváříte o něm pověsti, že škodí!“ zaútočil jsem trochu na ni, i když jen opatrně. „Jen se narodilo, už byste mu přičítaly vše nepříjemné. Nezakrývám roztržku s císařem, ale ta je starší než to dítě, takže s ním nemá nejmenší souvislost. Ale vy je tu sprostě pomlouváte, jako kdyby mohlo za všechny problémy. Nechápete, že mu tím škodíte? To dítě vám neškodí, jen vy jemu!“

„Ale kdyby tu to dítě nebylo...“ začala opět něco rozvíjet, ale nenechal jsem ji to dokončit.

„Kdyby tu to dítě nebylo, nebo kdyby mělo oči normální, císař by byl úplně stejně nebezpečný, protože to už se táhne déle než si myslíte. Spojovat to s úplně nevinným dítětem považuji za hloupost – to v lepším případě – anebo za darebáctví, pokud si to někdo vymyslel jen proto, aby mu škodil,“ rozohnil jsem se.

„Takže si to dítě ve Slonovinové věži necháte?“ zeptala se žena na závěr, aniž by dala najevo, že mé argumenty přijala.

„Je to mé dítě!“ ujistil jsem ji. „Byl bych darebák, kdybych se o ně nestaral! To přece musíte pochopit!“

„Jak myslíte!“ odvětila suše.

»Petiční výbor«, šest ženských a jeden chlap, se pak otočili a bez pozdravu zamířili do společné jídelny, kde už na výsledek jednání čekala zhruba stovka obyvatel Skalního domu. Nenechal jsem je ale odejít samotné a připojil jsem se k nim, takže jsme do jídelny vešli současně.

Nenechám je přece informovat ty čekající jednostranně!

Jídelna dlouho připomínala kotel, kde to vře klokotem.

Jako jsem nepřesvědčil »petiční výbor«, nepřesvědčil jsem ani tyto ženy. I když mezi nimi bylo pár chlapů, ženy byly beze všech pochyb nejhlučnější.

Nejmírnější postup, který mi navrhovaly, bylo, abych svému dítěti jedno oko – nezáleží na tom, které – vypíchl. Přestaly by být dvě rozdílné a neštěstí by to snad – podle nich – zapudilo.

Jenže většině žen by ani to nestačilo. Podle jedné sufražetky není chyba v očích, ale v dítěti samotném. Na očích se to jen včas projeví, aby bylo možné zlo vymýtit včas, dříve než přeroste do nesnesitelné míry.

Předhazovanou roztržku s císařem jsem ovšem odkázal do říše pohádek, protože ta začala nejen dávno předtím, než se děcko narodilo, ale dokonce předtím, než jsem jeho matku prvně spatřil. Jenže místo aby ženy viděly chybu v císaři, pořád ji podstrkovaly nevinné tvářičce Sojatina a mého dítěte. Ustoupily by jen v tom, že to bude naše smůla, když si je ve Slonovinové věži necháme, ale pak bude podle nich nutné zničit spojení mezi Slonovinovou věží a Skalním domem.

V tom jsem už byl ochotnější ustoupit.

„Má to ale jednu nevýhodu,“ tvrdil jsem. „Ztratíte nejkratší cestu do města na trh.“

To je trochu zarazilo. Trhu by se nerady vzdaly. Nakrátko se to ještě dalo snést, ale nadlouho...

„A nešlo by ty »mlžné dveře« propojit do jiného domu ve městě?“ napadlo – kupodivu správně – jednoho chlapa.

„Šlo by to,“ přikývl jsem. „Ale ne do domů, které ve městě stojí. Teleport vyžaduje pevné ukotvení. Potíž je, že císař zakázal stavět ve městě další domy po našem způsobu a já jsem mu slíbil, že už ve městě nic takového nepostavím. A splnit ten slib musím, i když pro mě není výhodný.“

„Vždyť takových domů je ve městě spousta!“ namítl chlap, který předtím navrhoval přemístit teleport jinam. „Což takhle se dohodnout s některým majitelem, aby nám svůj dům prodal?“

To by, pravda, všechno usnadnilo.

„Jak myslíte!“ řekl jsem. „Vezme si někdo na starost jednat s majiteli těch domů?“

„Já některé znám!“ přihlásil se opět ten chlap.

„Dobrá, zajdi tam a vyjednej to,“ navrhl jsem mu. „Jak se jmenuješ?“

„Vlýkja,“ odvětil chlap. „Donedávna sedlák.“

„Vezmi si to tedy na starost,“ přidělil jsem mu to jako úkol. „Ty se do města bát nemusíš, na chlapa si nikdo netroufne. Můžeš za ten dům slíbit, kolik si majitel řekne. Peněz máme dost.“

„Tak já to tedy vezmu,“ sliboval Vlýkja.

„Dobře, já tam potom ty teleporty přepnu,“ slíbil jsem i já...

Kupodivu šlo všechno jako na drátkách. Dohodli jsme se s majitelem jednoho domu, obchodníkem Chšebdou, že teleporty ze Skalního domu zavedu do atria jeho domku. Odtud už bylo na městský trh co by kamenem dohodil. Ale první skupinky žen jsem pro jistotu sledoval. Vznášel jsem se tři sta metrů nad městem a pozoroval je shora dalekohledem. Kdyby hrozilo nebezpečí, mohl bych je z města vyvézt, v nouzi i pomocí »chožemi«.

Nic se však nedělo. Dámy v pohodě došly na trh, nakoupily si co potřebovaly a bez problémů se vrátily. Nikdo si jich nevšiml. Šošolky hrdě nosila většina žen a mezi nimi se ztratily. Kdyby to znamenalo, že se císař zalekl a rozhodl se raději ustoupit, bylo by to v nejlepším pořádku. Nebudeme si škodit, tak to má být.

Ještě dřív, než jsem přepojil teleporty ze Slonovinové věže do atria domku obchodníka Chšebda, stihl jsem si pohovořit se všemi svými ženami. Gytchy se k Sojatě přidala hned a Fejargu jsem nakonec také přesvědčil. Znamenalo to, že naše rodina, která teď obývala Slonovinovou věž jako jediná, drží opět pohromadě. V této chvíli to byl pro mě ostrov jistoty. Znamenalo to mimo jiné i to, že Slonovinovou věží přestala procházet procesí štěbetajících žen, spěchajících od teleportů k výtahu a naopak.

Slonovinovou věž zachvátilo ticho, rušené jen občas pláčem dvou malých dětí, Bjurši a Sojaty – pořád ještě bezejmenných...

Ale to byly radostné zvuky.

Errata:

14.08.2021 14:34