Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Drsné probuzení

Chapežadské děti nejsou balené do zavinovaček, nemají ani košilky, dupačky a dokonce ani plínky. Nic z toho ani nepotřebují. Jakmile po narození oschnou, jejich přilehlá srst se nakadeří, aby jim nebyla zima. Zajímavě matky řeší chybějící plínky. Kdykoliv dítě strne a jakoby se napne, přidrží je nad keramickou nádobkou – nočníčkem. Dítě se tak od nejútlejšího věku učí používat zdejší záchod. Roční děti už se pokoušejí postavit a před druhým rokem již poměrně dobře chodí. Musím ovšem připomenout, že zdejší rok trvá pozemských pět měsíců, z toho vyplývá, že Chapežadské děti jsou rychlejší a samostatnější než děti Homo Sapiens.

Kromě toho je matky už koncem druhého zdejšího roku učí mluvit. I to zvládají rychleji. Málo platné, těšil jsem se z toho.

Ve Slonovinové věži nastala pohoda. Přestala tu procházet procesí nákupů chtivých žen ze Skalního domu, z vyhlídkových pokojů byl nádherný výhled na město Piguzyňh i s impozantním císařským palácem, z naší výšky jsme obhlédli všechny hradby. Císařské město Piguzyňh má odhadem asi šedesát tisíc obyvatel, na Zemi by to bylo sotva okresní město, proti hlavním městům Země je vlastně malé.

Na celém Chapežadu žije odhadem pět milionů lidí – je to příjemný rozdíl proti přeplněné Zemi! Říše císaře Kšutputa může mít tak milion, jsou tu proto obrovské lesy i velké travnaté pláně. Padesát kilometrů od Skalního domu nebyly jiné usedlosti než naše, mohli jsme se dál směle rozšiřovat aniž bychom narazili na dřívější vlastníky zdejší půdy.

Oficiálně patřila veškerá půda císaři, což znamenalo, že si jí každý zemědělec smí vzít tolik, kolik jí stihne obdělat. Nájem se z půdy neplatí, daně se vyměřují podle počtu mužských hlav, jsou stejné na venkově jako ve městě a nepředstavují neúnosnou zátěž. Hinjočhi pro mě a mé lidi vymohla osvobození od daní, ale ani jejich placení by pro nás nebyl problém. Rozhodl jsem se raději dobrovolně platit daně za měšťany zaměstnané jako »krmiči vepřů«, ovšem jen do vypršení trestu, kdy je vrátím do původního bydliště ve městě nebo na venkově. Posílal jsem daně císařskému finančnímu úřadu i po nepříliš přátelském rozchodu s císařem.

Jen ať vidí, že mu nechci škodit!

Na všech třech větších a dvou menších pevninách se rychle rozkřiklo, že Froilové ztrestají každého, kdo si začne válku. Proto mi asi nikdo z mých špionů nehlásil žádná podezření na přípravy válečných výprav. Odstrašující pověst Froilů udržovala Chapežad v míru, nemusel jsem ani hnout prstem.

Tím víc jsem se mohl věnovat vlastním záležitostem. Začal jsem Piguzyňhem a přibíral jsem další a další města. Předcházela mě pověst ochránce vdov a zastánce žen a také trestající ruky pro řezníky-podřezávače, kteří neukončí obchod s ženským masem. Má skleněná »mybraki« začala být pověstná a protože létala tiše, občas jsem z dálky slyšel poplašné zvony, jak mě městské hlídky spatřily přilétat a varovaly řezníky, aby přede mnou stačili uklidit nedovolené »zboží«. Bylo jim to málo platné, v každém městě se našlo dost žen, které to na ně prozradily.

Osvědčila se mi zásada nejprve si s viníkem promluvit po dobrém. Když slíbil, že už nikdy na žádnou ženu nevztáhne ruku, natož nůž, spokojil jsem se s tím a odcházel jsem v míru.

Kdo ale ten slib porušil, nemohl už počítat se shovívavostí. Pak ho čekalo vězení Riusurtuz. Pro obzvlášť otrlé jsem nedávno postavil vězení Zárem a to tak, jak jsem nedávno strašil císaře. Tenkrát jsem ani příliš nepřeháněl. Nejhorší bylo čekání na smrt, i když ta nakonec nepřijde, jenže ve vězení, kam nepronikne paprsek světla a kde na vězně ze stropu pomalu kape voda, před kterou se nikam neschová. Nehodlal jsem je tam držet celé roky, to by bylo opravdu horší než smrt. Propustím je dřív, ale zničené na těle i na duchu, aby to zvěstovali darebákům, kteří jsou zatím na svobodě. Tak jsem to řekl císaři – aby pouhé líčení toho vězení odradilo ostatní od páchání zla, především od násilí na ženách.

Musím přiznat, brzy se vyrojily i pověsti, které přeháněly ještě víc. A ty byly ještě účinnější. Když se ke mně donesly, jen jsem se ušklíbl. To by v tom byl rarach, abych to lidožroutství z Chapežadu nevyhnal!

O pohrdání ženami nemluvě!

Uprostřed noci mě vzbudil zoufale naléhavý hlas.

»Vojto! Pomoc! Oni nás vraždí!«

Kolem bylo ticho, ten hlas byl jenom v telepatii. Tím nebyl méně důležitý. Rychle jsem si naladil telepatii na ten hlas.

»Kde?« zeptal jsem se stručně.

»Ve Skalním domě!« dostal jsem odpověď. »Jsou tu vojáci, zabíjejí...«

Náhlý konec na mě působil jako elektrická jiskra. Vyskočil jsem z postele a poručil: »Pchiš Skalní-dům-hala«!

Objevil jsem se v koutě vstupní haly Skalního domu, ale než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, pocítil jsem strašnou bolest a z hrudi mi trčel dlouhý opeřený šíp.

»Chožemi pět vteřin zpět!« zaúpěl jsem z posledních sil.

Ležel jsem opět ve své posteli ve Slonovinové věži a hlavou mi znělo: »Ve Skalním domě! Jsou tu vojáci, zabíjejí...«

Tohle není planý poplach, uvědomil jsem si.

»Pchiš Skalní-dům-záchod«! Poručil jsem si jinak než prve. Kdybych se objevil tam co prve, zabili by mě dřív než bych se stačil rozhlédnout. Jenže záchod, kde jsem měl uloženou polohu »nojtygba«, byl hned vedle haly. Pozor na to!

Otevřel jsem dveře a pohlédl opatrně do haly. Ano, bylo to tak! Hala byla plná císařských vojáků, v rukou luky nebo tasené šavle – a brodili se v krvi, neboť tu porůznu na zemi ležely mrtvé či teprve umírající ženy.

Okamžitě jsem všechny překryl plackou »voruzí«, která je srazila k zemi, aby se nemohli ani hnout.

„Darebáci!“ rozkřikl jsem se. „Kdo je sem vpustil?“

Jenže v té chvíli se na opačném konci haly kdosi vztyčil, pak se postavil další, pak další dva. A pak – pak mi náhle z hrudi trčely hned dva dlouhé opeřené šípy.

»Chožemi deset vteřin zpět!« pomyslel jsem si.

Ležel jsem opět ve své posteli ve Slonovinové věži a hlavou mi znělo: »Ve Skalním domě! Jsou tu vojáci, zabíjejí...«

To už mi bylo jasné, že je zle! Ve Skalním domě byli nejen vojáci, ale také někdo, kdo je uvolňoval, když jsem je přitiskl na podlahu, takže jim opět umožnil střílet. Je to horší než jsem čekal. Kromě císařských vojáků tam proti mně stojí někdo, kdo zradil Skalní dům! Někdo, komu jsem dal telepatii, aby si mohl otvírat dveře ve Skalním domě, ale který odkoukal, jak se dá odblokovat placka »voruzí«! A který dál vojákům pomáhá, i když už se tam všichni brodí v krvi!

Tohle chce větší kalibr než placku »voruzí«!

»Pchiš Skalní-dům-záchod«! Poručil jsem. Kdybych se teď objevil na prvním místě, zabili by mě. Na druhém místě jsem měl pár vteřin k dobru. Ale ne víc než jednu, možná dvě...

Otevřel jsem dveře, pohlédl do haly a císařské vojáky v ní překryl plackou »voruzí«, která je srazila k zemi, aby se nemohli ani hnout. Jenže tím to nemohlo skončit. Spatřil jsem, jak se na opačném konci haly kdosi vztyčuje.

»Zmlešinó!« poručil jsem.

Příkaz pro přimražení zde nikdo neznal, použil jsem ho poprvé. Vztyčená postava se pomalu složila zpět na zakrvácenou podlahu, spolu s ní ještě dva další, jenže ti dva byli »jen« císařští vojáci, kdežto ta postava vzadu byl – zrádce, který nás prodal.

Skočil jsem k němu a poznal jsem ho. Sedlák Vlýkja, který nám sjednal přemístění teleportů do domku obchodníka Chšebda.

Ty hade!

„Pchiš Zárem-kobky!“ poručil jsem, jakmile jsem ho objal. Ještě že mám »pchiš« již dávno upravený na samočinné vyvážení! Teď by mě příšerně zdržovalo, kdybych musel váhu po každém skoku nastavovat příkazem!

Stál jsem s Vlýkjou na konci dlouhé chodby, osvětlené světlem vycházejícím ze stropu, s řadou dveří po obou stranách. Musel jsem ho nadnášet, byl bezvládný jako pytel brambor. Jedny dveře jsem si otevřel a chlapa jsem vtáhl do tmavé kobky. Světlo sem vnikalo jen z osvětlené chodby, tady strop nesvítil. Až dveře zavřu, bude tu tma jako v pytli. Položil jsem Vlýkju na mokrou kamennou podlahu. Zamrkal na mě vztekle. Jednou, dvakrát...

„Až ti přimražení za chvilku samo přejde, můžeš přemýšlet o své zradě,“ řekl jsem mu jedovatě.

Přimražení nemá dlouhé trvání, ale bohatě stačilo. Vlýkja nedokázal vydat ani telepatický příkaz, ale moje slova už vnímal. Bude mít tady o čem přemýšlet! A hodně dlouho!

Zabouchl jsem za ním dveře, které zevnitř neměly kliku. Tím pádem se ocitl v naprosté tmě. Tyhle masívní dveře se nedají otvírat telepaticky. Vězení »Zárem« jsem postavil podle popisu, který měl odstrašovat. Teď mělo svého prvního vězně...

Skokem jsem se vrátil do haly Skalního domu, právě včas, abych zachytil dva přimražené císařské vojáky, které ten had Vlýkja již uvolnil zpod placky »voruzí«. Ještě se nemohli zcela volně pohybovat, takže jsem je celkem snadno odzbrojil a odnesl do méně drsného vězení Riusurtuz. Také bestie, ale vraždili »jen« na rozkaz a ten podraz rozhodně sami nezosnovali.

Ale i na ně dojde!

Poté co jsem odnesl druhého císařského vojáka a vrátil jsem se pro zbývající, čekalo mě v hale další nepříjemné překvapení.

V hale byla zřejmě jen malá část císařských. Ostatní se již rozlezli po celém Skalním domě, ale teď objevili spolubojovníky, připlácnuté k podlaze, což správně pochopili jako napadení. Kým? Pole »voruzí« tu ovládaly dokonce i ženy, jenže Vlýkja jim do této chvíle každé použití »voruzí« odblokoval. Stačilo mu uvolnit dva až tři lučištníky, aby zastřelili toho, kdo se vojákům postavil. Celkově tak císařští postupovali bez vážnějšího odporu a za nimi zůstávaly kaluže krve a mrtvé ženy, které se je marně pokoušely zastavit.

Můj pokus o zastavení císařských byl úspěšný teprve když jsem vyřídil zrádce Vlýkju. Ale když jsem se vrátil do haly, byla už zase plná vojáků a i když jsem je opět znehybnil, někdo je opět začal uvolňovat.

Zrádci tedy byli nejméně dva – může jich být i víc. To už bylo na pováženou!

Podruhé jsem použil přimražení. Uvolnění lučištníci ztuhli, ale včas jsem si všiml, že se vzápětí uvolnili další. Přimražení, neboli »zmlešinó«, zřejmě nemělo vliv na vojáky sevřené blánou »voruzí«, která je sice znehybňovala, ale na druhou stranu účinně chránila před přimražením.

Jak je to ale možné? Přimrazil jsem dva, tři další vstávali. Přimrazil jsem i ty tři, ale vstávali další dva. Co je tohle za noční můru?¹³ Už už jsem se odhodlával využít taktický ústup skokem »pchiš« do Slonovinové věže, abych si rozmyslel další postup, když mě to napadlo. Zřejmě jsem spolu s císařskými »připlácl« i druhého zrádce. Jenže ten je chytřejší než pan Vlýkja, místo aby vstal sám, přednostně uvolňuje ozbrojence, aby mě vyřídili. Pod blánou mu není přimražení nebezpečné a zůstává mi neznámý.

A skoro současně mě napadlo poměrně jednoduché řešení této nepříjemné situace. Odblokoval jsem naráz všechny, ale dříve než vstali, skosil jsem je přimražením. Padli všichni a už se nikdo nezvedal. Tak se na ně musí!

Mělo to však jednu nevýhodu. Přimražení se poměrně brzy samo zruší, odezní. A odnést do Riusurtuzu všechny vojáky jistě potrvá déle. Riskuji, že mě při některém návratu přivítá smrtící salva šípů. Jeden i dva šípy se dají přežít, přinejmenším do doby, než vyšlu telepatický příkaz »chožemi«. Ale kdyby mě prostřílelo více šípů, nebo kdyby se mi někdo strefil šípem do hlavy, měli by nejspíš před sebou hned mrtvolu, po které tak toužili.

A vracet se v čase teď také moc nemohu. Když jsem odnesl zrádce do »Záremu«, vrátil by se s časem i on. A odnášet ho tam znovu a znovu by byla jednak práce hodná legendárního Sisyfa, jednak hrozilo nebezpečí, že on při některém opakování nějakou náhodou udělá něco, čím mi vyklouzne.

Musím tedy odnést nejprve druhého zrádce. Znamená to co nejrychleji ho najít, dříve než se vzpamatuje. Čím bych ho mohl odlišit od vojáků? Zbraně? Může je mít i on. Kůže nepřátel jako brnění? To může mít i on. A odlišit ho musím, jinak bych nemohl vojáky zavírat do vězení Riusurtuz, kde se dají telepaticky otevřít mříže! Ještě by všechnu tu chamraď vypustil na svobodu!

Jak jsem tak přejížděl očima po ležících, znenadání jsem jednoho poznal. Ano, byl to on! Kupec Chšebda, majitel pevného »tištěného« domu, který tak ochotně souhlasil s umístěním našich teleportů do jeho atria! A kterému jsem za jeho ochotu zaplatil mimo peněz i telepatií, aby se mohl na dálku domluvit s Vlýkjou! A ti dva vpustili do Skalního domu císařskou armádu!

Kupec Chšebda byl těžší, sotva jsem ho vlekl. Jen pojď, holoubku! Budeš sedět se svým kumpánem v temnici »Záremu«! Pro jistotu jsem přitiskl vojáky k podlaze polem »voruzí«, aby nemohli škodit, až na ně přestane účinkovat přimražení – až se sem vrátím, pěkně jednoho po druhém odnesu do Riusurtuzu!

A pak – sečteme, co vyvedli! A bude toho hodně!

A někdo za to šeredně zaplatí!

------------------------ Poznámky:

  13 V některých střílečkách existuje režim "Nightmare" neboli "Noční můra", kdy se zabité příšerky znovu a znovu vrací do hry...

Errata:

14.08.2021 14:34