Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Počty zla

Když jsem se objevil v hale Skalního domu a viděl jsem tu spoušť, jaká tu byla, chtělo se mi brečet. Jen tady jsem napočítal dvaačtyřicet mrtvých žen. Snažily se vojáky zastavit, ale zrádci Vlýkja a Chšebda jejich obranu úspěšně torpédovali. Chapežadky proti tomu nenašly odpovídající protitah a jedna za druhou padaly pod deštěm šípů nebo pod noži a šavlemi vojáků.

Lépe dopadly ty, které se ve svých ložnicích zabarikádovaly a neodvážily se je opustit. Osm žen v jedné ze společných ložnic však Vlýkja oklamal. Začal je naléhavě telepaticky volat, aby mu pro všechno na světě otevřely, že má za patami císařské vojáky. Což byla pravda, ale jinak, než to nebohé ženy pochopily. Vlýkja svým tělem zablokoval dveře otevřené, vpustil vojáky dovnitř a navíc ženám znemožnil použít »voruzí«.

Vražděné ženy naštěstí stačily před svou smrtí telepaticky varovat své známé, především před Vlýkjou. Ti dva výtečníci se proto rozhodli vyměnit. Vlýkja si vzal na starost halu a do dalších ložnic se pokoušel vetřít Chšebda. Naštěstí úspěšný nebyl, potom jsem se tam objevil já a s oběma zrádci jsem zatočil.

Nicméně osmapadesát mrtvých žen, to byla drtivá bilance ztrát. Útočníci sice skončili ve vězení Riusurtuz a zrádci v ještě tvrdší temnici »Záremu«, ale to nebyli hlavní viníci. Ať mi nikdo netvrdí, že se čtyřicet vojáků císařské gardy spontánně rozhodlo provést takovou vražednou výpravu, aniž by to dostali rozkazem! Musím si o tom pohovořit s císařem. Ale už ne v jeho paláci, kde mě »má v hrsti«, jak si aspoň donedávna myslel, ale ve věznici »Záremu« hned vedle kobek našich zrádců.

Nejprve jsme se ale museli dát dohromady tady, ve Skalním domě. Samozřejmě, když ženy konečně pochopily, že nebezpečí pominulo, a vyšly ze svých zabarikádovaných ložnic, celý Skalní dům se otřásal nářkem. Znaly se tu všechny, každou zabitou proto oplakávaly. Jenže s tím se nedalo nic dělat. Ale když jeden sedlák navrhl naložit maso zabitých žen, aby nepřišlo nazmar, sám jsem ho musel chránit, aby ho ženy na místě neroztrhaly.

„Je to hodně hloupý názor, ale za pouhý názor ho nemůžete trestat!“ odrážel jsem jejich požadavky, abych jim ho vydal.

Chtěl jsem dodat, že na takovou »spravedlnost« nejsem ze Země zvyklý, jenže jsem si vzpomněl, jaké je to na Zemi, a raději jsem mlčel. Na Zemi bylo přece za pouhý názor popraveno lidí! Nejen v minulosti, i v dnešní době! Vyspělé státy nepopravují, ale deptají své oběti tak dlouho a tak důsledně, až se nešťastníci oběsí sami. Samotné trestání za názory o něčem svědčí, zejména když jsou tyto tresty drsnější než za skutečné násilí.

Jenže na Chapežadu vládne středověk, pokud ne starověk. Na Zemi se honosíme demokracií, jako kdyby to byla kdovíjaká vymoženost. A zatím... v čem jsme na Zemi lepší?

Nic, konec, zpátky do reality, RESET!

Jsem vyslancem Froilů na Chapežadu, mám za úkol bránit válkám – jenže tady se jedna menší válka odehrála přímo před mýma očima a selhal jsem, neboť jsem jí nezabránil! Froilové mě určitě nepochválí! Zastavil jsem sice vraždění, ale pozdě.

Jenže Chapežadky se na mě dívají, jako bych je zachránil. Vlastně to ani není daleko od pravdy, sám nejsem mrtvý jen díky »chožemi«, bez toho bych tu ležel mezi vítězně se procházejícími vojáky našeho císaře... ne ne, nezaobírat se tím, co by... kdyby... jednak jsou to zbytečné úvahy, ale teď je především nutné rychle se vzpamatovat a rozmyslet se, co dál. Venku brzy začne svítat, učitele pošleme za žáky do školy a učitelky za mrňaty do školky, ale do té doby se musíme všichni dohodnout, co dál.

„Nechte všeho a všichni dospělí do jídelny!“ řekl jsem.

„Co tam?“ ozvalo se hned několikrát.

„Musíme se poradit, co dál,“ řekl jsem.

Jídelna byla kupodivu čistá. Vojáci se sem dostali, ale když tu nikoho nenašli, nejspíš tudy jen proběhli. Navrhl jsem sesadit stolky do kruhu, abychom všichni viděli jeden na druhého, což všechny ochotně provedly. Učitelé se protlačili co nejblíž ke mně, sedláci naopak co nejdál. Zajímavé!

„To, co se dnes v noci stalo, je veliké neštěstí,“ začal jsem.

„Za to může ten spratek s dvoubarevnýma očima!“ ozvalo se ječivým ženským hlasem z kruhu žen.

„Jak to?“ zachytil jsem to. „Dítě s dvoubarevnýma očima je přece ve Slonovinové věži a tam se nic zlého nestalo!“

„Ale přivolalo neštěstí na nás!“ namítla žena, která předtím označila za viníka mé dítě. Zadíval jsem se na ni a snažil jsem se vzpomenout si, kam si ji mám zařadit. Ach jo, už vím. Syrálea, žena z Piguzyňhu, kterou její manžel prodal řezníkům, i když na to byla neobvykle mladá. Ten chlap byl kupodivu jedním z mála, kdo při pohovoru se mnou připustil, že to nebylo správné, ale současně tvrdil, že to byla jediná legální cesta, jak se zbavit jejího neustálého ječení. Pravda, rozvody tady neznají. Ale ani »rozvod po Chapežadsku« není správné řešení manželských sporů. I když jsem si teď říkal, že toho chlapa začínám chápat...

„Řekl bych, že neštěstí přišlo z císařského paláce!“ namítl jsem. „Vraždili tady přece císařští gardisté! Ale ještě horší je, že se našli hned dva zrádci, kteří je sem vpustili!“

„Ale může za to ten spratek!“ trvala ječivě na svém.

„Takže chcete, aby to dítě zmizelo i ze Slonovinové věže?“ nadhodil jsem provokační otázku.

„Zabít!“ zaječela žena.

„Froilové si krev nepřejí a já proti nim nepůjdu!“ řekl jsem. „Nezabil jsem ani oba zrádce, kteří mají na tom masakru přímo hmatatelnou vinu. A nezabiju je, i když bez trestu nevyváznou, to mi můžete věřit. Ale to děcko je moje. Jediné, co by šlo zařídit, by bylo jeho odstěhování na některou jinou pevninu.“

„Tak toho spratka odstěhuj!“ odvětila žena zarputile.

„Jak chcete,“ pokrčil jsem rameny. „Odstěhujeme se jinam. Třeba na Jižní pevninu. Ale vy se pak tady budete muset o sebe starat samy, beze mne!“

Bác ho! Stovky oči se na mě zděšeně vykulily. Vsadím se, že tohle nečekala žádná. A přitom to bylo logické! To dítě je moje a musím je chránit! Dámy ovšem pochopily, že když se odstěhuji na některou jinou pevninu, budu od nich děsně daleko. A v této chvíli by mě ani nenapadlo šetrně jim sdělit, že u teleportů na vzdálenosti nesejde a do Skalního domu je i ze Slonovinové věže nějakých padesát kilometrů, které si při každodenních návštěvách městského trhu prostě neuvědomovaly.

Vidina, že zůstanou bez mé ochrany, zapůsobila. Nejbližší ženské začaly Syráleu vochlovat, tahaly ji za chlupy, šťouchaly ji a vyčítaly jí, že to ona na Skalní dům přivolává neštěstí, a ne to nevinné dítě.

„Nechte ji, ženské!“ musel jsem se jí zastat. „Ona to jistě tak nemyslela. Chtěla snížit nebezpečí hrozící všem, jenže si včas neuvědomila, že nebezpečí nepřináší dítě, ale císař. To on na nás poslal své vojáky.“

„No jo, ale přece se nemůžeme postavit našemu císaři!“ řekla smutně jiná.

„Budeme muset,“ řekl jsem tvrdě. „Císař překročil hranici, která ho změnila ve vraha. Mám tady od Froilů úkol zabraňovat válkám. A tohle byla válka přímo proti mně. Kdybych teď císaře nechal být a neztrestal ho, pokračoval by v nepřátelství. Mě jen tak nezabije, to si už vyzkoušel, ale odnesly byste to pokaždé vy.“

„Ale říkal jsi, že si Froilové krev nepřejí,“ připomněla mi jiná. „Cožpak je možné císaře svrhnout a nezabít?“

„Je to možné,“ řekl jsem. „Ale musím vás požádat, abyste přestaly chodit do města. Trhy netrhy, nechoďte tam. Uvědomte si, město patří císaři, má v něm gardu a spoustu vojáků. Ti všichni budou císaři věrní a i když ho svrhnu, obrátí se proti vám. Vědí přece, že mi nejvíc uškodí tím, že začnou zabíjet vás.“

„My se přece umíme bránit!“ opáčila velice sebevědomě Syrálea. „Sám jsi nás to učil!“

„Jdi se podívat do haly!“ navrhl jsem jí. „Ano, učil jsem vás obranu proti chlapům v Piguzyňhu, použitelnou i proti vojákům a gardě. Ale proti zradě to nestačilo. Dva zrádci – a padesát osm povražděných žen! Zrádcům stačilo zrušit vaše »voruzí«, pak už jste si nevěděly rady a vojáci, které byste jinak snadno přitiskly k zemi, vás nerušeně postříleli. A teď mi řekněte – ale poctivě! Kolik zrádců je ještě mezi námi?“

Chvíli bylo ticho.

„Já jsem to říkala, neměly jsme vůbec brát ty bestie chlapy do Skalního domu!“ řekla další. Řekla to sice tlumeným hlasem, ale v nastalém tichu se to rozlehlo docela zřetelně.

„Já jsem taky bestie?“ zeptal jsem se hned.

Ticho by se teď dalo snad i krájet.

„No jo, ale ženské říkaly, že ani nejsi Chapežad!“ namítla ta, co by nasypala všechny chlapy do jednoho pytle jako bestie.

„Proč myslíš, že nejsem?“ odvětil jsem. „Možná jsem přišel z daleka, ale mám tady už dvě děti. Jsem tedy chlap nebo ne?“

„Ale ty jsi jiný!“ tvrdila žena.

„Takových jako jsem já, je víc,“ odvětil jsem. „Vezměte si třeba naše učitele, co sedí okolo mne. Původně přišli učit děti, ale když jsme jim dali lepší podmínky, než měli ve městě, usadili se a zeptejte se jejich žen, jestli mají za muže bestie!“

„Ti snad ještě taky ujdou,“ připustila žena. „Ale co ostatní? Ti, co měli ženské jako dobytek do pluhu? Nebo ti, co starší ženy bez rozpaků prodávali řezníkům na maso? A dělali to všichni!“

„Úplně všichni bestie nejsou,“ trval jsem na svém. „Jen jich bylo málo, pár ve městě, pár i na venkově. Babdi říkala, že to jsou pozůstatky starých časů, kdy se v celém císařství chovali chlapi k ženám lépe, asi jako učitelé a těch pár »mírných«. Chlapi nebyli vždycky bestie!“

„Ale to muselo být dávno! Nikdy jsem o takových časech neslyšela.“

„Jo, bylo to dávno,“ přikývl jsem. „Tím víc si važme těch, kdo to vydrželi až dodnes. A myslím si, že i ostatní se k ženám chovali tak jak se chovali, protože to tak bylo obvyklé. Ženy prodávali skoro všichni, bylo to přece normální. Já jsem zvyklý, že normální bude chovat se k ženám s úctou. Tak jak jsem byl zvyklý... z krajů, odkud jsem přišel. Nejsou všude lidožrouti!“

Už už jsem měl na jazyku, že u nás – tedy na Zemi – nejsou lidožrouti vůbec, ale to by nebyla pravda. Lidožrouti právě dnes na Zemi vystrkují růžky, chtěli by »svá práva«! A nejen v Africe! Propagují lidožroutství i ve Švédsku a to je přece Evropa!

„Jsou tedy někde kraje, kde si chlapi ženských váží? Proč se tam raději nevypravíme?“ napadlo jinou.

„To není tak snadné,“ odvětil jsem. „Kdyby to bylo možné, vrátil bych se tam. Ale teď to zkrátka nejde, tak jsem se tady stal vyslancem Froilů a chci, aby i tady bylo »normální«, aby se muži k ženám chovali – jak vy říkáte – mírně. U nás je normální je a naopak, jednání zdejších chlapů považujeme za neurvalé. Jen si myslím, že to nebude snadné a nepůjde to hned. Někteří chlapi si zvykli chovat se k ženám jako ke svému dobytku, nebo ještě hůř. A chtěl bych, abyste mi s tím vy všichni pomohli.“

„A co tedy po nás chceš?“

„Teď jen to, abyste nechodili do města,“ řekl jsem. „Bylo by to nebezpečné, především pro vás.“

„A co budeš dělat ty?“

„Pohovořím si s císařem!“

Nejprve jsem ale chtěl mít jistotu a navštívil jsem proto oba zrádce ve věznici »Záremu«.

Když jsem otevřel dveře do cely sedláka Vlýkji, oslnilo ho světlo z chodby. Ale sotva se trochu rozkoukal, mlčky se na mě vrhl. Nejdřív to zkusil pěstmi a když neuspěl, chtěl by mě aspoň kousnout. Naštěstí nic nevěděl o jiu-jitsu, takže skončil na zemi a já jsem mu kroutil chodidla, což bolí stejně na Zemi jako tady.

„Nech toho!“ napomenul jsem ho.

„Už abys zemřel, hudame!“ vyprskl na mě nadávku.

„Ale no tak!“ napomenul jsem ho znovu. „Nedokážeš si asi představit, že byste mohli prohrát, že? Ale už je to tak! Císařovi vojáci jsou ve vězení a vy dva, protože jste větší bestie, jste v této temnici. Je to horší vězení než pro vojáky, ale především, zdejší dveře jsou poctivé pevné dveře, které nejdou otevřít telepaticky.“

„Ty prašivý »lylyku«!“ prskal dál. „Ty snad ani nemůžeš být člověk! Vypadáš jako městský floutek, ale...“

„...ale ovládám velice silný způsob boje,“ doplnil jsem ho. „Poslyš, já ti opravdu nechci zlámat hnáty, ale jestli se na mě zase vrhneš, udělám to a budeš mít v tomhle tmavém vězení podstatně nepříjemnější pobyt! Když se na mě nebudeš vrhat, ruce ani nohy ti nezlámu. To není slib, to je poslední výstraha! Posaď se!“

S těmi slovy jsem vstal, pustil ho a pokynul mu rukou na tvrdé lůžko u stěny. Vlýkja pomalu vstal a ke svému štěstí zamířil ke své pryčně. Počkal jsem, až se posadí, a pak jsem pokračoval.

„Zajímalo by mě, koho z vás napadlo vpustit do Skalního domu císařské gardisty?“ zeptal jsem se ho klidně. „Přitom jste věděli o »voruzí«, které jsem dal ženským na obranu. Kdo z vás vymyslel to uvolňování vojáků?“

„Já!“ přihlásil se k tomu. „Viděl jsem, jak jsi to dělal, když jsi ze sítě »voruzí« vytahoval lapky.“

„Jenže na to jsi telepatii nedostal,“ řekl jsem tvrdě. „Dostal jsi ji, když tě některé ženy rozpoznaly jako »celkem hodného chlapa«. Jenže tys je zradil.“

„Zradit ženské? To přece není žádná zrada!“ odfrkl si.

„V tom se asi neshodneme,“ pokrčil jsem rameny. „Já to za zradu považuji. Zajímalo by mě, kdo ti poskytl vojáky? Kdyby to byl sám císař, neřeknu nic, ale připadá mi to spíš jako soukromá akce některého velitele. A to by byla zrada císaře! Přinejmenším to na něho vrhlo podezření, že to je jeho dílo.“

„Myslíš?“ ušklíbl se. „Císař náhodou věděl, že se tě musí co nejdříve zbavit! Když jsem s ním mluvil, jen jsem mu k tomu dodával další důvody. Vysvětloval jsem mu, že tu cvičíš ženskou armádu, vyzbrojenou zbraněmi Froilů. Terorizuješ město i venkov a všechno je tam zařízené jen pro ženské! Chlapům nepřiznáváš žádná práva, necháváš je pod hrozbou zbičování krmit vepře, ta potupa! Krmení vepřů je přece odvěká ženská práce, jen u tebe je to naopak! A císař správně usoudil, že to musí přestat!“

„Tak to ty sis na mě stěžoval?“ došlo mi. „Ale strašit mě Froily? To se císaři povedlo!“

„Froilové musí být taky pěkné obludy!“ řekl Vlýkja. „Jestli se jich nebojíš, znamená to, že jsou to stejné bestie jako ty.“

„Neznáš je, tak je neposuzuj!“ okřikl jsem ho. „Ale zrada se trestat musí. Budeš tu zavřený zpočátku potmě. K jídlu dostaneš »pecugíbe«, k pití vodu. Tady uvažuj o své zradě! Mimochodem, ve vedlejší kobce budeš mít kumpána. Sedí tam Chšebda, můžete se spolu skrz stěnu bavit telepaticky. Nebudeš tady sám.“

Vycouval jsem ze dveří pozadu, abych z něho nespustil oči. Ale Vlýkja už věděl, že se nedám zaskočit. Zůstal sklesle sedět na své pryčně s vyhlídkou na exemplární trest, který právě započal. A nevypadalo to zrovna mírně.

Pak zabouchly dveře a přešel jsem k sousední kobce, kam jsem prve vstrčil obchodníka Chšebdu.

Co se asi dozvím od něho?

Kupec Chšebda byl opak svého kumpána Vlýkji. Zatímco Vlýkja šel tvrdě po mně a teprve naprostý neúspěch ho donutil zanechat odporu, Chšebda se přede mnou stáhl na opačný konec cely, jako kdybych ho chtěl vyvést na podřezávací špalek. Vlýkja hrdě přiznal vše včetně stěžování u císaře, ale Chšebda se rozhodl zatloukat, zatloukat a zatloukat. Tuto taktiku prý doporučují na Zemi sexuologové v případě manželské nevěry, nevím. Ale na mě to neplatilo.

Postupně jsem z něho vypáčil, že za všechno může Vlýkja. Nejprve si stěžoval přímo císaři a popsal mu situaci ve Skalním domě jako naprostou katastrofu pro muže a zmínil se o chystaném převratu, který měl být provedený ženami. Současně císaři navrhl, jak by se dal Skalní dům i se Slonovinovou věží ovládnout. První úder musel být proti vyslanci Froilů, který ovládá některé jejich tajné prostředky. Očekával, že se zbytkem bude snazší práce. Měl v tom asi pravdu, ještě že mu to nevyšlo!

Když si potom ženské vynutily oddělení Slonovinové věže od Skalního domu, vzpomněl si na měšťany, kteří od vyslance Froilů získali nové domy. A vybral si právě jeho, i když kupec Chšebda neměl chuť zaplétat se s vyslancem. Jenže Vlýkla se mu představil i jako zmocněnec císaře a jen proto došlo k tomu, že se Skalní dům spojil teleportem »pchoš« s jeho domkem.

Chšebdovi se do ničeho nechtělo, ale Vlýkja mu vyhrožoval nepřízní samotného císaře, odporovat bylo nebezpečné. Císař pro ně uvolnil oddíl své gardy a pak už se proti tomu nedalo nic dělat.

„To by bylo docela hezké povídání, kdyby to byla pravda,“ řekl jsem, když kupec skončil. „Jenže mi to nesedí. Kdyby to bylo tak, jak tvrdíš, možná bys Vlýkjovi dovolil použít tvůj dům jako nástupní místo pro útok proti Skalnímu domu, ale sám by ses jistě držel zpátky. Jenže ty jsi tam s těmi vojáky vtrhl také a pomáhal jsi Vlýkjovi zabíjet ženy. A byl jsi velice zákeřným bojovníkem, i když už jsem Vlýkju vyřídil a odnesl do »Záremu«. Ba ne, to mi na ustrašeného kupce, který chce jen svůj klid, vůbec nesedí.“

„Ale bylo to tak, bylo!“ úpěl kupec. „Vlýkja mi vyhrožoval! Tvrdil, že jsem jediný chlap s telepatií, takže mu musím pomáhat. To přepadení jsme nacvičovali v císařském paláci. Vlýkja mě učil odblokovat bojovníky. Ty zase učil nebát se toho měkkého nic, co je mohlo přitisknout k zemi. Hlavně měli v klidu vyčkat, až je já nebo Vlýkja odblokujeme, ale hned potom střílet na každého, kdo se proti nim pohne. Varoval mě, co se stane, když nevydržím. Ty ženské prý každého podřežou! Dřív se nás bály, nemohly se nám postavit, ale teď, když chlapi před nimi bezmocně leželi na zemi, by je dokázalo podříznout snad i dítě. Když jsem nechtěl, aby mě ženské podřízly, musel jsem pomáhat vojákům, to dá rozum!“

„Řeknu ti, kdybys včas utekl zpátky do svého domu, věřil bych ti, že ses toho účastnil pod nátlakem. Takhle ti to nevěřím.“

„Ale tak to doopravdy bylo!“ úpěl kupec.

„Udělám pro tebe něco, co sám nemohu,“ řekl jsem. „Až se na Chapežadu zase objeví Froilové, přednesu jim tvůj případ, aby se podívali do minulosti. Froilové to umí, já ne. Oni přesně zjistí, jak to doopravdy bylo. Ale do té doby budeš sedět v tomto vězení. Přemýšlej tady o tom, jak to doopravdy bylo. Já to nevím, ale ty to moc dobře víš. Až to budou vědět i Froilové, oni už to jistě spravedlivě rozsoudí. Dobrá – do té doby ti nechám v cele svítit světlo a uzavřu kohouty, aby tě přestala skrápět voda. Budeš mít tohle vězení lehčí. Víc pro tebe neudělám. Umíš zacházet s polem »voruzí« a já nemohu riskovat další zradu. Seď tu a přemýšlej!“

Jeho další nářek už jsem neslyšel. Zabouchl jsem dveře jeho cely a skokem »pchiš« jsem se vrátil do Skalního domu.

Tak – a teď už jdu za císařem. Jenže už vím o výcviku jeho gardy v prostorách jeho paláce, když nacvičovali boj proti ženám, vyzbrojeným jen polem »voruzí«.

Zapírání mu nepomůže.

Errata:

14.08.2021 14:34