Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Honba za císařem

Výprava do císařského paláce se podobala strkání hlavy do lví tlamy. Jde hlavně o to, zda lev skousne nebo ne. Vycvičený lev neublíží, ale v přírodě se na lví drezúru spoléhat nemůžete, tam je to sebevražda. V každém případě bylo lépe očekávat i ozbrojený odpor. Už protože jsem nepřicházel jako host, ale jako nepřítel.

Tentokrát jsem proto nevstoupil ohlášen hlavním vchodem. Aniž by si to císař uvědomil, při každé návštěvě jsem mu v paláci pomocí »nojtygba« označil nějaký cíl skoku, abych se sem mohl prakticky kdykoliv vracet. Potíž byla, že mě císař pokaždé přijal v jiném »přijímacím pokoji« jiné části zámku. Bez »ceremoniáře« by žádný návštěvník císaře nenašel. A ten pochopitelně ke svému pánovi uvedl jen řádně ohlášené návštěvy. Kdybych se ale řádně ohlásil ke slyšení, nečekal by na mě zcela jistě ceremoniář, ale garda s příkazem přinést k císaři pouze mou hlavu. Takže mi ani nezbylo nic jiného než to prostě zkusit naslepo.

Naštěstí už začínalo svítat, takže jsem si ani nemusel svítit. Nejprve jsem navštívil všechny dosavadní »přijímací sály«, jenže to dopadlo podle mého očekávání. Byly prázdné. V celém zámku bylo navíc hrobové ticho, jako kdyby všichni ještě spali.

Až nakonec jsem si nechal vstupní halu hned za hlavními dveřmi do zámku. Dveře byly pochopitelně zavřené a v hale bylo přítmí. K mému údivu byla vstupní hala také prázdná. Zvolil jsem si namátkou jednu cesti, kudy mě předtím vodil ceremoniář, ale prošel jsem celou cestu do prázdného »přijímacího salonku«, aniž bych cestou spatřil človíčka. Císařův palác se podobal spícímu zámku Šípkové Růženky, až na to, že tu chyběli spící služebníci.

Kam se všichni ti čerchmanti schovali?¹⁴

Vrátil jsem se do vstupní haly a zkusil jsem jinou cestu. Ale ani ta nevedla k lidem. Služebnictvo, kuchaři, garda, všichni lidé záhadně zmizeli. Což o to, na záhady nevěřím, spíš to vypadá, že císař pochopil, že akce proti Skalnímu domu nedopadla pro jeho gardu dobře a rozhodl se narychlo přede mnou zmizet i se svými služebníky. Až jsem si řekl, že je to nezodpovědné, nechat palác bez dozoru. Mohli by se sem nastěhovat bezdomovci... ačkoliv ti jsou jen na Zemi, tady jsem ještě žádného neviděl...

A vůbec, jak si tahle středověká civilizace dovoluje nemít bezdomovce? To bychom se my, lidé Homo Sapiens, mohli chodit učit od Chapežadů! Ledaže by to bylo tak, že tady nejsou, protože je snědli! Sakra, musím se na to zase přeptat Babdi, tohle je další detail, který neznám...

Bloudil jsem dál chodbami a komnatami císařského paláce a hledal aspoň jednu živou duši.

A nakonec jsem na ně přece jen narazil. Ne na jednoho, ale rovnou na tři. Pochodovali v prvním patře chodbou, tasené šavle v rukou, luk křížem přes záda a zásobu šípů v toulci na popruhu. Takže strážní, pověření hlídáním opuštěného paláce. Aneb jak se říká, v nouzi i vojcl dobrý!

Když jsem se před nimi vynořil z úkrytu za sloupem, nejprv se vyděsili, pak ale pozvedli šavle a všichni tři se za hromového pokřiku proti mně rozběhli. Což bylo... přinejmenším neuvážené, protože dva metry ode mne narazili do neviditelné zdi, odrazili se od ní, až všichni tři přistáli na části těla, nacházející se pod zády.

„Ale no tak!“ pokáral jsem je. „Takhle vítáte hosty?“

Tři gardisté se pomalu zvedli, ale už na mě nedoráželi. Asi měli kromě pozadí naražené nosy, to ale nebylo ve zdejším přítmí znát.

„Hledám císaře!“ řekl jsem jim.

„Není tu!“ vyštěkl na mě ten nejbližší.

„Když tu není, kde potom je?“ pokračoval jsem otázkou.

„To my nevíme!“ odsekl opět ten nejbližší.

„Nevíte, kde máte svého nejvyššího velitele?“

„To teď neví nikdo,“ odpověděl mi vyšší a zřejmě starší gardista vpravo. „Císař odjel.“

„A vy vážně nevíte kam?“

„Nevíme,“ odsekl ten nejbližší.

„Císař vypravil na cestu tři své družiny,“ doplnil ho starší gardista. „Jedna odjela do Kafreje, druhá do Fylchoveje a třetí do Riodu. V každém tom městě je menší císařský letní zámeček. Ale se kterou družinou odjel i císař, to opravdu nevíme.“

„To neví nikdo, až na »jalabydy«, kteří se o císaře starají,“ řekl rychle ten nejbližší. „Dva opatrují prázdný kočár a jen jeden má skutečně v kočáře císaře.“

„Tomu bych rozuměl,“ přikývl jsem. „U nás se říká, »kdo chytá dva zajíce, nechytí ani jednoho«. Tak vám tedy děkuji.“

„Ale... my máme rozkaz každého vetřelce...“ začal trochu nesměle starší gardista.

„Kdyby vás císař káral, že jste mě nezabili, potvrdím vám, že to nebylo ve vašich silách,“ řekl jsem s úsměvem. „Ale myslím si, že císař už to jistě ví i sám a kárat vás nebude.“

Pak jsem jim zmizel.

Takže císař rozdělil své lidi do tří proudů a každý poslal na jinou stranu. Asi doufá, že nikdo nebude schopný najít ho, přesně tak, jak je to v přísloví o těch zajících. Bohužel nemá ani tušení o možnostech »mybraki«.

Skokem »pchiš« jsem se přesunul na vrchol Slonovinové věže, odkud jsem vyletěl na »mybraki« směrem do Kafreje. Bylo to nejbližší ze tří měst a císařská kolona by tam dorazila nejdřív. Zdálo se mi jednodušší načapat císaře sedícího v kočáře, než ho honit po chodbách a komnatách jeho letního zámečku, i kdyby byl menší než císařský palác v Piguzyňhu.

Naštěstí už se rozednívalo, počasí bylo krásné a viditelnost do dálky vynikající. Když jsem se vznesl trochu výš, spatřil jsem v dálce vinout se kolonu vozů, tažených »fyzury«. Na okamžik jsem se usmál pokusu uniknout před mybraki na vozech tažených dobytčaty. Uvidíme, zdali je v některém vozu císař, nebo je to jen falešný cíl, vyslaný k oklamání nepřátel.

Nalétl jsem na kolonu vozů – a pak už to bylo snadné. Císař měl pochopitelně vůz nejhonosnější, takže mezi obyčejnými vozy vynikal na dálku. Snesl jsem se na něho zboku jako orel na zajíce, »mybraki« se opřelo o vůz a pomalu jej převrátilo na bok.

V koloně vypukla panika. Strážní oddíl na rychlých rižyčích se rozvinul do půlkruhu, bojovníci natáhli luky a spustili skutečný déšť šípů. Všechny však skončily na boční stěně »mybraki«.

Z převrženého kočáru se rychle vysoukal Chapežad, zřejmě jalabyd, ceremoniář a současně tajemník, který se stará o císaře. Vylezl bočními dveřmi, které v té chvíli byly nahoře, seskočil na cestu a ozlomvaz prchal k vozům vpředu. Jejich vozkové zastavili a právě uklidňovali splašená tažná zvířata. Jalabyda jsem si všiml, ale víc by mě zajímal císař. Jenže z převráceného kočáru nikdo další nevylézal. Je ten vůz opravdu prázdný?

Najel jsem na vůz shora a nechal »mybraki« klesnout, až se zastavil o otevřené dveře kočáru. Povel »pomalu dolů« je změnil v hydraulický lis, který kočár shora slisovával, až dřevo slyšitelně praskalo. Ve chvíli, kdy stranou odlétla střecha kočáru, jsem na okamžik lisování přerušil, abych dal tomu uvnitř, pokud tam byl, příležitost opustit vrak kočáru. Nikdo však nevylézal – přikázal jsem tedy »mybraki« zbytky kočáru ještě trochu podrtit. Zůstat v tak drtivě sevřeném vraku by dokázal jen sebevrah. Nikdo však nevylezl, ani když »mybraki« kočár rozdrtilo.

Zřejmě byl prázdný. Kolona ve směru na Kafreje byla tedy falešná, ale zjistil jsem to včas.

Otočil jsem se a rozletěl se směrem k městu Fylchovej.

Teď už to bylo padesát na padesát.

Druhou kolonu jsem objevil na dohled od hradeb města Fylchovej, když už si poutníci mysleli, že jsou v cíli. Chybělo jim jen asi kilometr, když jsem najel na kolonu a zvrhl nejhonosnější vůz na bok.

Jenže tentokrát se z převrženého kočáru kromě »jalabyda« vysoukal i sám císař. A mám tě, holoubku!

Jinak to probíhalo stejně jako předtím. Garda na rychlých koních rižyčích se rozvinula do půlkruhu, bojovníci natáhli luky a spustili déšť šípů, které skončily na boční stěně »mybraki«.

„Neblázněte! Zraníte císaře!“ okřikl jsem je. Pořád jsem si musel vystačit s hlásnou troubou, neměl jsem čas shánět megafon nebo něco jiného s podobnou funkcí.

Lukostřelci se zarazili. Napjaté luky drželi zamířené na mě a podle malého rozptylu předchozí salvy stříleli poměrně přesně, ale přece jen... viděli císaře a netroufali si vystřelit podruhé. Ani to nemělo smysl, když předešlé šípy jen bezmocně klouzaly po »voruzí« mybraki.

Podebral jsem císaře deskou »voruzí« a vzápětí byl se mnou uvnitř mého »mybraki«, ani se nestačil vylekat. Mezi námi však byla tenká, neviditelná deska »voruzí«. S císařem jsem opravdu nechtěl zápasit.

„Vítej na palubě!“ řekl jsem ironicky, i když jsem si nebyl jistý, zda tu ironii pochopí.

„Co má znamenat tohle přepadení?“ rozčílil se císař.

„Vypověděl jsi mi válku!“ připomněl jsem mu. „Vlastně ses ani nenamáhal s vypovídáním války, rovnou jsi na mě poslal své gardisty. Chceš to snad popírat? Mám příliš mnoho důkazů, že to nebylo náhodné a že jsi dobře věděl, co děláš. Cožpak jsem tě do této chvíle dost nevaroval, abys proti Froilům nevystupoval?“

„Ty nejsi Froilové!“ namítl.

„Nejsem,“ připustil jsem. „Ale jsem jejich vyslanec. Mám na Chapežadu úkol zabraňovat válkám a zatím se mi to daří. Teď například jsem ukončil válku mezi císařem Kšutputem a mnou. Ta se však od předchozích válčiček v jednom bodě lišila. Předtím jsem válkám zabránil tak, že nebyly žádné ztráty na životech lidí. Proto jsem do této chvíle nikoho neztrestal. Pár vojevůdců jsem možná znemožnil před jejich bojovníky, ale dosud nikde netekla krev. Tvým vojákům se však podařilo vniknout do Skalního domu na území vyslanectví Froilů. A rozsévali tam smrt. Osmapadesát mrtvých žen! Možná se ti to zdá málo, ale pro mě je to nesplněný úkol ochránit lidi před válkami. Froilové se na mě spoléhali, že to zvládnu bez krve. Domníval jsem, že pouhé líčení mého vězení odradí každého od páchání zla. Slyšel jsi to přímo ode mne. Je to vězení, kam nepronikne paprsek světla a kde se vězňové mohou zbláznit z kapající vody, pokud to bude trvat dostatečně dlouho. Věděl jsi to – a přesto jsi proti mně zahájil tu válku. Za ty mrtvé neseš odpovědnost – osmapadesát životů je příliš mnoho, než aby se to dalo jen tak přejít. Slíbil jsem Froilům, že nebudu prolévat krev, ale to neznamená, že nesmím trestat. Rozumíš?“

Rozletěl jsem se s »mybraki« zhruba směrem císařského hlavního města Piguzyňh, ale když jsme byli z dohledu přepadené císařské kolony, přistál jsem znenadání na první vhodné plošince na břehu jakési řeky. Tak jsem zrušil »mybraki«, císaře jsem pro jistotu přimrazil, bezmocného jsem ho objal a vzápětí jsem ho vtáhl do třetí kobky od začátku chodby ve věznici »Záremu«.

Položil jsem ho na poměrně tvrdé lůžko, posadil jsem se na kraj a čekal jsem, až ustoupí přimražení. Skoro celou tu dobu byl při vědomí, ale nemohl pohnout ani prstem. Až když se začal na pryčně trochu vrtět, vstal jsem.

„Budeš v tomto vězení sedět, dokud se na Chapežad nevrátí Froilové,“ řekl jsem. „Oni rozhodnou o tobě a dalších lumpech.“

„Ale takové vězení je přece horší než smrt!“ vykoktal císař.

„Ano, tak jsem ti to přece říkal!“ souhlasil jsem. „Domníval jsem se, že tě nikdy nesvrhnu, protože se zalekneš mého vězení pro darebáky, kteří by si zasloužili ne jednu, ale tisíc smrtí. Věděl jsi, do čeho se pouštíš. Ale rozhodl ses sám.“

„Protože mi řekli, že připravuješ vzpouru!“ vyhrkl císař. „Že proti nám připravuješ vojsko!“

„Lhali ti,“ přikývl jsem. „Ale věděl jsi, že nade mnou jsou Froilové, kteří budou posuzovat všechno co udělám. Pověřili mě zabraňovat válkám, ale nezabíjet. Nemusím ti snad vysvětlovat, že je to složitější než své nepřátele prostě podřezat. Musel jsi také vědět, že jsem nezabíjel. Poslat za těchto okolností vojáky vraždit je, zlob se nebo ne, darebáctví. Tak se nediv tomuto vězení. Není to smrt – já nezabíjím. Až přijdou Froilové, posoudí všechny mé činy a vím, že budou soudit spravedlivě. Ale kdyby ti vrátili tvou hodnost císaře, tomu bych se opravdu hodně divil.“

„Ale proč zrovna já? Nikoho jsem nezabil!“ vybuchl císař.

„Ale ti, kdo zabíjeli, vraždili na tvůj rozkaz,“ opáčil jsem. „Neboj se, že bych je nechal bez trestu! Ale nejtěžší vězení mám pro opravdu odporné darebáky. Pro tebe, neboť jsi nařídil vraždit, i když jsi sám vlastnoručně nezabíjel. A pak pro dva zrádce, kteří slíbili věrnost Froilům a zradili ji. Můžete na sebe volat mřížkou ve dveřích, sedí v sousedních celách. Vlýkjovi můžeš vyčíst, že ti lhal o mé chystané vzpouře a o cvičení ženského vojska. Nebyla to pravda, mé ženské měly velmi omezené schopnosti obrany. Na pár městských floutků to stačilo, na cvičené vojsko vedené zrádci ne. Pak je tu ještě kupec Chšebda, je tu také za zradu.“

„Tvrdil jsi, že mě sesadit nechceš!“

„A nechtěl jsem,“ přikývl jsem. „Věřil jsem, že se zalekneš, pak bych proti tobě ani nesměl zakročit. Stěžuj si sám na sebe!“

Vycouval jsem ze dveří a zabouchl je za sebou. Císař se za nimi ocitl ve tmě. Skoro bych ho litoval, ale – rozhodl se sám.

Věděl dobře, že nežertuji.

------------------------ Poznámky:

  14 "Neschovali se – umřeli!" vysvětloval Krátkozraký princi Jasoňovi...

Errata:

14.08.2021 14:34